Tuareg Rallye

Baví Vás psát? Mě docela ano. Jenže pořád píšu jen o sobě a svých zažitcích a tak jsou všechny moje články sebestředné. A jak mi poslední dobou přátelé vyčítají, tak v nich oslavuji sám sebe a z ostatních dělám blbce. Má vůbec cenu pokračovat? Asi ne, ale mě to nedá. Ne nebudu se snažit, že to bude jiné než jindy, to už nedokážu. A tak prostě budu vyprávět. Kdo mě nezná, tak si to přebere a kdo mě zná, tak to pochopí. Nebo taky ne.

Tuareg Rallye

Kapitoly článku

Kterak český turista v Marocké poušti ke štěstí přišel.

Nejsem závodník, většinu života jsem strávil na kajaku a k motorce jsem přišel k jako báječnému nástroji na cestování. Nic není krásnějšího než noc pod širákem vedle motorky v poušti Gobi, týden cesty od civilizace a dva týdny cesty k civilizaci.

Motoráj Maraton mě nadchnul, Sqwer mě inspiroval. A jak mi pravil Milda z Touratechu před odjezdem: „ Teď ukaž, co umíš. Vytahovat se s lehkou motorkou na XL rallye umí každý.“
Do první navigační etapy se startovalo přímo z trajektu. Celní odbavení jsme si odstáli v noci na lodi a tak jsme vyráželi patřičně nevyspaní. A do zcela neznámého terénu. Přejezd přes město Nador a za městem šup ze silnice do hor. Jsme v časovce? Nejsme v časovce? Tak raději valíme, co to dá.
Kdo? Aha já nejedu sám, už zase píšu jen o sobě. Tak tedy já (Beba) na LC4 690 a Jindra na WR450. Společně jsme vytvořili team a honosně (jinak to neumím) jsme se nazvali Czech Desert Rally Team. To jako, že v poušti nás to baví. A samozřejmě nesmím zapomenout na náš doprovod Romana a jeho Rangera.

Vybavení motorky: přídavná nádrž na vodu, roadbook Touratech, tripmastery IMO a ICO, místo klíčku spínač, odpojené čidlo spojky a stojánku, rám chladiče, přídavný ventilátor, pneumatiky Michelin Desert + mouse.
Povinné vybavení: lékárna, světlice, kompas, mapa, zapalovač, fólie, 4litry vody, nářadí

Rallye se jede tak jako prapůvodní Dakar, nejsou žádné iritracky (satelitní sledovače s možností zavolání pomoci), žádné vrtulníky. Na trati jsou čtyři offroadsanitky s lékařema. Poslední motorkář jede také lékař. V propozicích se píše: Když se vám stane nehoda, vemte telefon, zavolejte nám a udejte svoji GPS polohu. Pokud nemáte signál a nikdo nejede okolo, použijte světlici, za pět minut druhou. Pokud nikdo nepřijede, počkejte do setmění a pak vypouštějte jednu světlici každou hodinu. (celkem máme čtyři světlice v povinné výbavě).

Den první

"Vyhraje jen ten, kdo dokončí poslední etapu"
A pak to přišlo, odbočka ze silnice, brutální výjezdy po skalách a drsné padáky roklemi. Eh, co to píšu za blbosti, tady nejsem na Motoráj Maraton (zdravím Klasiku). Navigace nebyla složitá, cesta nebyla těžká a tak v pohodě dojíždíme na první CP. Po cestě předjíždíme auta. Desert Wariory (auto, anglický závodní speciál vyvinutý právě pro rally) jedou pomalu a mají tichý zvuk motoru. Aha, tak to asi nejsme ve speciálu a jedeme jen navigační etapu. A nebo ne? Tak raději valíme, co to dá. Přes hory severního Maroka a přilehlé zemědělské plochy. Navigační etapa znamená, že je potřeba pořád koukat na roadbook a na trase jsou schované skryté kontroly. Zemědělské plochy zase znamená, že si auta vyzkoušela vytahování a výjezdové plechy a někteří jezdci si pokryli pleť ochrannou vrstvou zeminy před sžíhavými účinky saharského slunce. Za městem začíná speciál a ve městě jsou poslední pumpy na dalších 160km označené v roadbooku. Nevím, kde byly označené po startu, ale dojíždím k nim s prázdnou nádrží. A máme start speciálky. Hned na prvním kilometru nás předjíždí zelený Desert Warior. Ano jsme ve speciálce. Bučení krávy za námi znamená: okamžitě do příkopu - auto se, s troubením, kolem nás a za výrazného hukotu motoru, jen mihlo. Prima, taky jede blbě. Zkazili jsme navigaci a jeli kousek vedle, naštěstí nic tragického, cesty se po pár km spojovaly. Pak hop do vyschlého koryta řeky a tady schovaná kontrola. Od kontroly korytem řeky – štěrk a skály. Kolem vodopádu byla naštěstí v roadbooku vyznačena objížďka. Koryto by nebylo tak těžké, kdyby ho nebylo 15km. Jeli jsme úplně nádherně a řada jezdců nás předjela. Ale v první etapě opravdu nebylo kam pospíchat. Pořadatelé vědí, co píšou v popisu v roadbooku: „Rally vyhraje jen ten, kdo dojede poslední etapu“. Za tuto etapu jeden zrakvený, v navigační části, kde není kam pospíchat. A parta italů zbloudila neznámo kam… Po přejezdu 100km po asfaltu jsme měli mít poslední dnešní rally speciál. Jenže se rozvodnila řeka, přes kterou měl být zábavný brod a tak tuto část Orga zrušili.
Po příjezdu do Missouru, kde je bivak, nám Roman servíruje chlazené pivo a píšu Sqwerovi, co že to bylo za výlet, že okamžitě přestupujeme do profi kategorie. Celá trasa byla obtížnosti naší oblíbené XL nebo Motoráj rallye, ovšem bez úseků, kde Hajný s démonickým šklebem v tváři vyváží zavodníkům motorky, protože tohle přece vyjet jde, že?! Ale pak jsme viděli Roberta a Láďu, jak dorazili po 19hod, chvilku před zavřením cíle. Potlučení, utahaní, mluvili něco o Erzbergu.A i Sqwer nás nabádá, počkejte si do písku. Po cestě mi stávkovala motorka – vždy při zavření plynu chcípl motor. Príma zejména v zatáčce v časovce, když se zezadu tlačí další motorky nebo auta. Všechny běžné věci jsem zkontroloval a tak volám a píšu všem známým o rady. Jindra má zase vyteklou vidli, ale nechce se mu to dělat a tak s tím pojede dále. Super seděl roadbook - chyby byly max v desítkách, spíše jednotkách metrů a to se dá považovat za chyby měření /zdravim Hajného/.
Výborná večeře a pak bezesná noc ve společeném stanu na střeše hotelu.
Beba 11, Jindra 10, celková délka první etapy 430km

Den druhý

„Závod začíná.“

Ráno nás budí nejdříve meluzín a pak Rammstein. Následuje mimořádný briefing. Rozvodněná řeka strhla most, přes který se mělo nastupovat na start etapy. Pojedeme do města El Haš a tam u benzínky bude sraz. Dále pojedeme ve společném konvoji až na místo posunutého startu.

V konvoji se vydáváme na start časovky. 180motorek a 30aut se sune pouští jak had a zvedá neuvěřitelné mračno prachu. Jestli Alžír hlídkuje, tak si myslí, že na ně jede armáda. Jízda v prachu je peklo, jede se docela svižně 50-70, motorka na motorce a není vidět ani na krok. Odnáší to borec, co přehlédl příčný rigol, ustlal si v něm a tím dojel závod. Na startu časovky jedou první auta, pak MP (motorky profi) a pak MA(motorky amatéři). Okamžitě si lehám do stínu pod motorku a hodinu podřimuju.
Pak start po čtyřech. Jednoho nechám poodjet a ženu se za ním, Jindra za mnou a čtvrtý zůstává v dálce za námi. Pisty jsou naprosto rovné a tak tam padne i šestka. Projíždíme kolem stolových hor, kde je štěrkový povrch a motorka strašně plave. Kdybych neměl mouse, tak se jdu kouknout na tlak v pneu. Pak me předjíždí Polák na RallyRaid, na pistách jsem mu byl pomalý. Cesta ale začne kličkovat mezi kopci a pak přejde do koryta vyschlé řeky, kde je místy voda. Polak najednou ubere a uz jedeme společně. Jindra má asi pořád pocit, ze jedu pomalu, tak mě předjíždí a o pár zatáček dále vylétává z cesty. Naštěstí do roviny. Po asi 20km řekou je vesnice. Plná dětí a ty si jako prima zabavu nastavi kameny přes silnici a posílají závodníky špatnými odbočkani. A navíc jsou tady dvě podobné odbočky mezi domy, pouhých 100m od sebe. Druhá byla špatně, což zjišťujeme po 2km, kde se napojuje správná cesta. Raději se vracime, kdyby tam byl skrytý CP. Pak už cíl časovky, čokoláda a mažeme na další CP. Je asi 100km a je na něm ostrý časový limit. Po cestě musime tankovat, ale prvni dvě pumpy nemají benzín a u druhé čekáme ve frontě asi dvacet minut. Další etapa je navigační, přes sedlo v horách s hezkým výhledem. Pořád valíme a valíme, časový limit se krátí. Cestu nečekaně přetínají vymletá koryta a v té rychlosti je skáčeme. Jenže první zvedá prach a já si kolikrát ani nevšimnu, že Jindra skočil. Pak se koryta prohloubí a jsou vyznačená v RB jako nebezpečná. V jednom leží Holanďan, už je u něj lékař a má kapačku. Ve vesnici potkávame ambulanci pořadatelů. Tak to je dnes druhý, celkem už třetí.


Těsně před CP2 je chyba v RB o sedm km (zdravím Hajného), bloudíme asi 5min a na CP2 dojíždíme podle gps, ale po limitu. Přejíždíme po asfaltu 100km na CP3 a ten máme taky po limitu - dvacet minut. To se nedalo stihnout ani kdybychom necčkali u pumpy. Nepustili nás do poslední měřené etapy. Ta měla končit dunami v Merzouga a fakt jsem se na ní těšil.
Silně rozladěni dojíždíme do Merzouga po asfaltu. Těsně před setměním. Vyměnit zadní kola, Jindra olej (ať žije LC4, vůbec tady olej neměním). Nad pivem a slivovicí ještě píšeme protest, přidávají se k nám Láďa a Robert a postupně všichni Poláci a Slovinci. Pak obrovská večeře a padáme do spacáku.
Stříkačka se neumoudřila. Na radu Richarda jsem zkusil přepnout zapalovací mapu na 0 a na radu Angličanů, kteří tady mají asi šest 690 s hezkými rally kity, jsem nechal přes noc odpojenou baterku a ráno nechal motorku běžet na 10min na volnoběh.
Beba 11, Jindra 12, oba penalizace 30min

Den třetí

"Muž, který vstoupí do pouště, se vrátí změněný."
Ráno budíček Ramstein. Start po 15km přejezdu přímo do Ergu Rissani. Startuju v druhé vlně amatérů a tak koukám na prvních pár dun a sleduju, co tam předvádějí. Někteří profi fakt odpálili a bez zaváhání první duny prostě přeskákali jak nic. Ale spousta a spousta má problémy. Až se mi z toho trochu klepou kolena. Startujeme ve čtveřici, kašlu na to, nechám všechny poodjet a volným tempem se vydávám do dun. Tenhle pisek byl asi fakt nejhorší jaký jsem kdy ochutnal. Okamžitě mě rozbolely ruce, hrabal jsem asi třikrát a vůbec mi to nešlo. Jindra mi ujel, co tu vůbec dělám? Proč se prostě nevyfotím za hotelem na první duně?
Z ergu jsem se po 4km nějak vykopal, na druhý skrytý CP na duně jsem došel skoro pěšky a úplně bez nálady pokračoval. Jindru jsem dojel pochvíli, jak bloudí u jezera. Společně jsme se domotali na CP1. Od něj byl přejezd pláně k obrovským dunám Erg Chebi. Navigovalo se tady podle kurzu na waypoint a ten byl schovaný 9km přímo za dunami na druhé straně ergu. Ale za jakými dunami! Výškou bych je přirovnal k libyjským. V malých dunkách na začátku jsem s překvapením zjistil, že je písek dobrý a docela mi to jede. Všichni se začali točit doprava a duny objíždět jihem, kde bylo velké pásmo malých dun. Rozpomněl jsem se na Libyi a řekl si, že to prostě zkusím. Zpátky dolu to půjde samo a pak to holt objedu. Dvojka plnej, trojka plnej a kličkovat po hřebínkách vzhůru a vzhůru. Adrenalin ze mě stříkal a najednou jsem byl nahoře. Výška neuvěřitelná, vpravo pod sebou jsem viděl velké množství motorek a auta, jak bojují s malými dunami. Z té výšky byli jak mravenci.

Čekal jsem chvíli na Jindru, udělal dvě fotky. Jindra nikde, tak holt dál jedu sám. Ve sjezdu jsem se vyválel a zpátky k motorce nemohl vylézt. Šup na waypiont a tady jsem prováhal asi 5min. Blbě jsem si přečetl, ze amatéři další duny objíždějí kolem. Ale nezdálo se mi to, tak jsem počkal až dojedou nějaké motorky. Samí profi. Ale jeden Holanďan se zasmál a ptá se, jestli jsem auto! Já přehlédl car amateur. Tak hurá do dalších dun. Fakt kopce jak kráva, kolem popadané motorky, vyjeté koleje v pisku. Pořád jsem řadil jedna/dva, oba ventilátory jely naplno, ale jel jsem pořád. Duny, duny, navigace na waypointy, bomba. Předjel jsem dva profi Poláky na RallyRaid, chudáci se s tím prali, je to těžká motorka. Fakt se mi to moc líbilo. Bylo to asi 15km a pak skryté CP venku a znova zpátky do dun. Samozřejmě jsem se taky zahrabal, asi i víckrát, ale pamatuju si jen jedno údolíčko, kde jsem se bořil do pisku a nemohl se dostat ven. Rozběhnout v písku vedle motorky a pak za jízdy naskočit. Snadné že?
Další skrytý CP a znova do dun. Předjel jsem dvě vozítka Polaris, něco mezi buggy a čtyřkolkou. A taky asi deset motorek. Na konci ergu byl CP2, koukám na listinu a Jindra nikde, nedá se nic dělat, jedu dál. Pokračovali jsme severovýchodně už mimo písek uzasnymi pouštními údolími pohoří Budnip. Občas oáza s palmami, vyschlá řečiště, skalnaté hřebeny, moc pěkná část. Jel jsem volně asi 80-100km/h a soustředil se na navigaci. Hodně mě předjížděli profíci, jeli na těch klikatých šutrovatých cestách jak šílenci. Asi se snažili dohnat, co nezvládli v písku. Na nejsevernějším bodě byla skrytá kontrola. Tady mi už zářilo hladové oko. Holanďan, se kterým jsem posledních asi 10km, mě uklidňuje, že benzínu má dost a klidně mi dá. Tady jedou fakt féroví lidi. Na CP3 asi 28km, snad nebude písek, pojedu raději volněji. Písek byl, 3km před cílem se jelo vyschlým řečištěm plným písku. To byl konec úsporné jízdy, v hlubokém písku zase plnej. Na CP3 čekal Roman, nalil mi plnou nádrž, dolil camelbag, zhltnul jsem čoko tyčinku a hurá dál.
Na závěr jsme opět přejeli ErgChebi, ale už jen bokem. Ale i tak tam byly vysoké hřebínky s hranou. Na jedné hraně z dálky vidím sedět chlapa a dvě helmy. Mává na mě, ať jedu kolem, za dunou vidím na střeše auto. A oni to kluci český s Defenderem.
V cíli akorát dojíždím Láďu a Roberta. Profíci mají ještě okruh v Erg Mulayjamar. Snadný písek, ale pozor na bahenní díry.
Dávají mi klíče od karavanu a já jedu čekat na Romana do tábora. U caravanu neodolám, mám klíče, tak se vloupám do ledničky - rajčatová šťáva a cocacola. Blee, fuj tajbl. Naštěstí za chvíli přijíždí Roman a plznička má teplotu tak akorát a k ní domácí špek (zdravím bráchu).
Jindra dojel asi půl hodiny po mě. Prý se v dunách nějak motal a pak když se to snažil na pistách dotáhnout, tak se vyvalil do šutrů. Viděl chlapa se zlomenou nohou a motorku s přeraženými řidítky.
Rybáři: všichni z ORGA mají na batohách rybářské teleskopické pruty a každé ráno na s nimi vyrážejí na motorkách na kontroly. V horách jsou řeky, asi náruživí rybáři. Ale proč, kurva, mají pruty tady na poušti?
Vysvětlení: ne nechytají motorkáře, pruty zarazí do písku a navlíknou na ně vlajky - secret check point.
Dnes žádný zrakvený, jen drobné úrazy - klíční kosti, ruce, nohy. Z dun museli zachránit dvanáct aut a třicet motorek.

Jindra večer montuje vidle, už se s tím nedá jet. Do postele se dostává ve dvě v noci, to já už dávno spím. Robert má zase díru v krytu spojky. Začal mu hrozně mizet olej a dva dny trvalo, než prasklinku našel.
Já mám zase urvané matky, co jsou debilně nalisované do plastu na airboxu, a šroubuje se do nich viko. Papírový filtr měním obden. Také jsem si dnes upravil motorku z dostihové na traktor. Dal jsem menší přední kolečko. Standard sice lítal 150, ale na to kašlu. V dunách byla jednička moc vytočená a dvojka ještě netáhla. Tenhle převod mám ověřený z Tunisu, budu jezdit dva/tři.
Tušili jste, že u Merzouga je jezero plné ptáků? Kolem rozkvetla poušť, zelená tráva, plameňáci, kachny. Čučel jsem na to. Bohužel to bylo v časovce, tak jsem ornitologii více nevěnoval.
Válím se už napapaný ve spacáku a brzy vytuhnu. Bolí mě celý Beba. Jo a výborně tu vaří - tajiny z kuřat a hovězího, obrovské saláty, výborná polévka. Teda já mám večer takový hlad, že bych snědl cokoliv, ale je to fak dobrý.
Protest uznán nebyl, neboť nebyl podán na předepsaném formuláři.

Beba 3místo (ztráta na Počagara 18min), Jindra 4místo (ztráta 45min)
Celkem 187km, z toho asi 100km v dunách, celé speciál.

Den čtvrtý

"Kingstage"
Z pouště se vrátíte o něco chudší a o něco bohatší. Bohatší o nové zážitky a chudší o přátele, kteří by Vám rozuměli.
Ráno, po budíčků Meluzínem a Rammstein (ode dneška je nesnáším, hráli ještě za tmy), jsem protest přepsal na předepsaný formulář. Strašně mě bolely záda, jezdím moc v sede (zdravím Vencu Šolína, ten mě za to nepřetržitě káral). Jenže já vyrostl v kajaku a v tom se sedí.
Dnes byl pro mě velký den - poprvé v životě jsem viděl živého fenka! Chudinku jsem v dunách vyplašil a pelášil kus přede mnou.
Na startu všem kontrolovali záchranné vybaveni – vodu, rakety, telefon, folii, lekárničku.

Hromadný start je neskutečný masakr. Po profících zůstaly strašně vyjeté koleje. Start jsem vzal s rozvahou, k motorce rychle došel, ale i tak jsem vyrazil asi čtvrtý. Po profi zbylo strašlivé oraniště, v kterém se téměř nedalo jet. Nikam jsem se nehnal a v klidu navigoval. Kousek od startu bylo za sebou několik vysokých dun a za jednou hranou ležely dvě motorky a někoho ošetřovali. Na skrytém CP jsme se potkali s Jindrou a dal pokračovali spolu. Okruhy byly namotány v Erg Chebi. Jelo se na na waypointy. Ovšem přímá trasa nebyla vždy možná. Jednou jsem zastavil na hraně duny a pode mnou byl snad kráter sopky nebo co. Zamávl jsem Jindru a ještě jednoho, aby tam neskočili a udělal fotku. Takovou díru jsem neviděl, hloubka snad 25m a na dně takový solný kráter.

Na dalším pointu jsme se potkali s profíky. Každý měl jinou trasu a ty se vzájemně křížily. Dobrej chyták, prostě každý musel číst roadbook a navigovat. Duny duny duny, malé velké, písek pevný, sypký, prostě všechno. Některé úseky byly tak sypké, že bychom se v Tunisu šli raději koupat do jezírka. V druhé polovině prvního kola se oteplilo a vystávkovala mi motorka - přehřátí. Na volnoběh vrčí, jak přidám, chcípne. Možná není ve skutečnosti přehřátá, jen si čidlo myslí, že ano. Nevadí, aspoň jsem zmáčknul pár fotek. Tady v těch dunách nejde o minuty. (Doma se ukázalo, že se prostě jen zbláznil počítač).
Jedna kontrola za druhou, občas se zahrabu já, občas Jindra. Jindra coby motokrosař je výrazně rychlejší, ale na CP se stejně potkáme. Má o 30kg lehčí motorku, ale zase vozí plnou nádrž benzínu, což je pořádná váha ve výšce. Do cíle prvního kola dojíždíme spolu. Tankujeme benzin a vodu a chroupeme tyčinky a vyrážíme do druhého kola. Kola jsou různá. První bod máme napříč celým ergem na druhé straně. Hned po pár km se vzájemně ztrácíme, já myslel že je Jindra přede mnou a on za mnou dělal kotrmelce. Dojíždím na CP, ptám se po něm a není odškrtnutý. Řeším tady chybu v roadbooku, další bod má být JASM a v gps je pouze JAS, vzdálený asi 20km. Porovnávám souřadnice, jsou stejné, OK. Potkávám zde pár amatérů, jenže jedou teprve první kolo. Ještě mi dvakrát vystávkovala motorka, tak jsem musel čekat, ale úspěšně jsem se dohrabal na výjezd z velkých dun. Tady jsem se ještě chvíli motal mezi dunami, protože na waypointu by mohla být kontrola a on byl v takovém údolíčku mezi hřebeny. Kontrola tam nebyla, tak šup ven z dun. Odsud jsem navigoval podle roadbooku po pistách, které mě kolem celého ergu dovedly zpátky. Kolem Merzougy mě to ještě vyhnalo do dun, ale už jen malých.

V cíli odevzdám kartičku a oni mě jí vrací. Tak jim říkám, že jsem amatér a že jedu jen dvě kola. Jsou chvíli zmatení a pak to odsouhlasí. Že bych tu byl první amatér?
Motorce jsem slíbil, že jí večer pokřtím na "Pouštní lišku". Sice mě zlobila, ale provezla mě. A nechci žádnou vysokou nástavbu na předek, v dunách se takhle jelo báječně.
Za Kingstage jsem vypil dva camelbagy t,j,asi 3l a po příjezdu taky 3l.
Během servisu moto jsem snědl tři konzervy herinka s chlebem, vypil pět piv a pak ještě dvě večeře na hotelu.
Byl jsem s Robertem, co mluví plynně německy, u pana Kaisera - KaiserTeam, servisák KTM na soutěžích a Dakaru. Popsali jsme problém s chcípáním a přehříváním.
Rovnou řekl stříkačka a čidla. Zasmál se a prohlásil, že na rallye patří karburátor. A že poslední dobou mu odchází jedna stříkačka za druhou. Myslí si, že to co si myslím, že je přehřívání, je také čidlo. Odhaduje to na lambdu nebo čidlo teploty vstupního vzduchu.
Doufám, že dojedu!
Dnešní etapu dokončilo jen 75 jezdců ze 180. 22 lidí muselo být odvezeno z dun.

Ještě jsem nepsal nic o atmosféře závodu. Vše je v naprosto pohodovém duchu, všichni jsou na sebe příjemní. A hlavně - na trati si všichni pomáhají, jak někdo stoji nebo leží, hned u něj ostatní brzdí. Jednomu Holanďanovi došla voda, protože jí lil do chladiče, hned mu někdo dal svojí vodu. Jiný byl spadlý z duny v díře, tak prostě dva zastavili a pomohli mu ven.
Orga jsou velmi příjemní, ale nekompromisní. Na CP se ptají, jestli jsi ok, jestli máš vodu. Ale když se jich zeptáš na next waypoint nebo další trasu, tak se jen usmějí a pokrčí rameny.
Beba 1, Počagar 2 (-2min), Jindra 3. (Počagar si nechal večer rozebrat celý podvozek, není přece možné, aby nebyl první)
Protest nebyl uznán, ani na předepsaném formuláři, prý mají všichni stejné podmínky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist