Tuareg Rallye

Den pátý

"Dune race"
Finnaly fun in ErgChebbi. To se asi má překládat jako nekonečná lábuž v ErgChebbi. Mě to vůbec nebavilo.
Takový motokros v dunách, okruh 20km a ten jeli amatéři 3x a profi 4x. Auta jela podobně, ale jednodušeji. Startovalo se po čtyřech, podle výsledku včerejška.Nejdříve dunami na CP na vysoké duně, pak zadem za ergem po vyjetých kolejích plných pisku další CP. Zahnout do dun, napříč ergem a další CP zase na vysoké duně. Z ní dolů a už kolem západniho okraje ergu dunami k cílovému CP. A takhle třikrát dokola, div že to nebylo vylajnované mlíkem. Vůbec mě to nebavilo. Fakt nejsem závodník a nepotřebuju soutěžit kdo rychleji a kdo výše. Všichni se řítili jak idioti, každý byl nejrychlejší a největší gazovač. Jindra mě vždy na pistě předjel děsnou kudlu a pak na CP v dunách jsem ho zase dojel.
Žádná navigace, rozježděný písek, výjezdy na CP na plný plyn na omezovač. Zrovna večer jsem dumal, co dělá omezovač u stříkačky. Jestli jako karbec vynechává nebo jestli zcela vypne a odešle zprávu do továrny. Naštěstí je to stejně jako karbec, prostě vynechává.
Ještě po prvním kole na CP jsem dojel Počagara i Chiussiho a drze se na ně smál. Pak mě to přestalo bavit, tak jsem se na to vyflákl a volně jsem pokračoval.
Na jednom CP jsem přes hranu duny přehodil jen jedno kolo. Došel jsem si pro zápis a pak začal tahat motorku. Na duně seděli malí Marokánci, kteří mě nadšeně pomáhali motorku přetáhnout. Měli v náručí fenka na řetízku, tak jsem ho pohladil a hned automaticky, reflexívně začali křičet o peníze.Na poslední CP jsem dojel asi minutu před Jindrou. Z posledního CP byla po odjetí všech kol atrakce největší a to výjezd na nejvyšší dunu, kde byl CP finish. Rozpálil jsem to a vyjel asi do 2/3, nepovedlo se, sjel jsem dolů a koukal jak jede Jindra. Taky do 2/3 a po čtyřech se dohrabal na vrcholek do cíle. Já dal druhý pokus, ale dostal jsem se jen o pár metrů výše. Asi jsem si měl otevřít výfuk, nepovedlo se mi roztočit trojku k omezovači. Jenže já rachot děravých výfuků nemám rád.

Holanďan, co se rozbil ve druhé etapě na rigolu, jak jsem ho viděl s kapačkou, tak je už doma po operaci obou nohou.

Přišel mi dotaz, co děláme po dojetí a co servisujeme.
Dneska jsme DuneRace skončili plánovaně brzo, všechny stroje se musí nachystat na následující dlouhé etapy zpět do Misoru a pak Nadoru, kde je cíl na palubě trajektu.
Zítřejší etapa povede ještě chvíli v dunách a pak prý navigačně složitou (hurá, těším se) trasou do Missoru. Motoprofi mají na trase drsný Boiler pass a obávaný "Canyon no name" - brutální cestu šutrama soutěskou. Prý je po podzimních deštích ještě horší než loni. Ještě že jsem flákající se amatér a trasu máme jinou.Zítřejší etapě se také přezdívá "Day of dead engines" - všechny motory dostaly za tři dny v dunách strašný kouř. Stěžoval jsem si, že mi v dunách vypadávají kvalty a občas nepřeřadím. Kluci mě uklidninili, že to je normální, jejich Yamahy to dělají také.
Tak teď k tomu, co děláme po příjezdu.
Nebudete tomu věřit, ale první, co udělám je, že vypiju láhev vody. Pak si samozřejmě hned otevřu pivo, ale tu vodu do sebe prostě natlačím.
Když dopiju pivo, tak dám motorku na stojánek, vyndám bednu s nářadím, otevřu si další pivo a jdu se zout a svléknout.
Na motorce začínám koly - sundat, vyčistit gufera, nacpat vazelínu, vyčistit brzdy. Zkontrolovat a dopnout řetěz. Pak vyndat a vyčistit obě páčky - spojka a brzda. Já je mám vždy plné písku, neb si motorku v dunách různě odkládám.
Vyfoukat roadbook, chladič a na závěr vyklepat nebo vyměnit filtr vzduchu. Mam papírák, měním jej obden, možná zbytečně, ale co.Kluci ještě navíc obden mění olej v motoru, toho já jsem ušetřen, neb LC4 ho chce jednou za 5000km (měním ho samozřejmě po závodě).
Pak chvilku nešťastně koukám na stříkačku a přemýšlím, co na ní tak poštelovat. Pak sbalím nářadí, uklidím bedny, vyhodím plechovky od piva a jdu do sprchy.
V případě, že dojíždíme za tmy, tak jen provádím kontrolu všeho, nic nerozebírám.
Dneska mi přišla zpráva od Romana Cihala (zdravím a děkuji), abych zkusil čidlo škrtící klapky. Podle popisu závady to je přesně ono. Čidlo jsem snadno našel a posilněn dalším pivem jsem se vrhnul do rozebírání stříkačky. Dostal jsem se ale jen ke hledání šroubováku, kluci mě to rozmluvili, ať se do stříkačky neseru a jsem rád, že to aspoň nějak jede. Navíc náhradní čidlo stejně nemám. Tak si to nechávám jako nouzovku a poptám se, jestli někdo nemá náhradní. Jindra 4 (ztráta 16min na Počagara), Beba 5 (ztráta 18min)

Den šestý

„Den mrtvých motorů.“
Dnes jsem to posral. Ráno jsem tak tvrdě spal, že mě nevzbudili ani Rammstein ani muezzin. Ještě, že už se blíží konec.Dneska jsem to asi posral. Celkové pořadí bylo ráno šestý den: Počagar, Weber, Chiussi, Moravec. Mezi mnou a Chiussim 1min, Jindra 20min za mnou a za Jindrou hodina.
Startovali jsme po čtveřicích, Jindra o minutu dříve než já. Jindra je největší frajer, co znám. Je vidět, že je horolezec a ti si pomáhají stejně jako vodáci. Už na startu prohlásil, že pojede volněji a počká na mě za ErgChebi na bodě, kde začíná pista a dá se tam čekat kontrola a taky tam byla.Dnešní etapa měla jeden měřený speciál, který začínal hned na startu, překročil asi 7km menšími dunami ErgChebi a pak pokračoval po pistách směrem na sever na CP1, kde končil speciál a pokračovala navigační etapa na CP2. Asi 160km.
Z čáry jsem odpálil asi jako druhý, ale protože jsem si cestu předem odhadl, tak jsem se nehnal jako všichni v rozježděných kolejích a hned jsem odbočil kousek vedle a nabral kurz na bod za ErgChebi. Jel jsem čistým pískem, držel kurz, najížděl si duny a tak jsem všem s přehledem ujel. Na konci dun jsem předjel Jindru, který splnil slib a jel volně. Na bodě za dunami, kde opravdu byl skrytý CP, jsem dojel Počagara i Chiusiho. Než jsem dostal zápis do karty, tak mi sice ujeli, ale stíhal jsem je. No a pak přišel bod v širé pláni hamada označený jako policejní stanice - pár hliněných baráků, za nimi točit ostrou doleva a pak se pod kurzem 120° napojit na "main pist". Hned první pista, na kterou jsme narazili, byla hodně projeta a měla správný kurz. I Jindrovi se to zamlouvalo, tak jedeme. Po 10km jsme přejeli hřeben a na km 14.6 jsme překročili "sanded oued", tak jak bylo v roadbooku. Tím ovšem podobnost s roadbookem končila a vracením kolem chcíplého velblouda jsme ztratili asi 10min. Sbohem druhé místo. Správná "main pist" byla asi o 100m dále a byla úplně stejně projetá.
Pak už jsme jen jeli a jeli, bohužel nás předjelo první auto a tak jsme si vychutnávali prach. Zapomněl jsem si z pisku přitvrdit tlumiče a tak jsem na některých nerovnostech a kamenech docela brejkoval na předním kole. V místě značeném jako Coil pass - skalnatý výjezd do sedla, jsem si kopnul z dvojky neutrál místo jedničky a už jsem stál napříč přes cestu jak idiot. Samozřejmě tam kolem zrovna jelo asi 5 motorek a dvě auta. Na dalším skalnatém sedle nás zase pustilo auto a Jindra se vyválel přímo před ním na šutrech. Prostě dnes se nám dařilo. U CP1, kde byl konec časovky, nakládal Karel Roberta. Ten si asi včera uhnal úžeh, celou noc zvracel a bolela ho hlava. Vzdal etapu.Trasy se tady dělily, my jeli skoro 200km asfaltomrdáním do cíle. Sice jsme jeli hezkým kaňonem Ziz, tunelem legionářů a sedlem přes park Le Heut, ale byl to asfalt. Profi odbočili do hor a měli ještě úžasný "Boiler pass" a "No name george". Do hotelu přijeli úplně vyřízení.
Motorka chcípe pořád dál, zejména na dlouhých úsecích, když po nich uberu. Ale už se učím ubírat pomalu, počkat a pak teprve vymáčknout spojku. Pak to většinou nechcípne.
Jsme strašně utahaní a dochází nám pivo. Zítra nás čekají dvě časovky a pak navigační etapa do přístavu. Celkem asi 400km.

Holandská historka

V Erg Chebi a i v okolních ergách místní Berbeři běžně kočují a pasou stáda koz a velbloudu. V dunových údolích kupodivu roste tráva a keře. A aby měli kde bydlet a schovat se před sluncem, staví si své kočovné stany. Přes den u nich zvedají postranice a posedávají uvnitř na rohožích schovaní před sluncem. Jeden Holandan podle svého vyprávění na Kingstage vypálil přes dunu, za kterou v údolíčku byl stan. Nezvládl zastavit, složil motorku do písku mezi kozy a sám proletěl zvednutým bokem stanu berberské rodině až do obýváku. Naštěstí jsou berbeři velmi přátelští a pro rally mají pochopení. Neskončil tedy s vidlemi v zádech, jak je u nás obvyklé, ale pomohli mu postavit motorku a odjet. Jediné nad čím jsme se dohadovali, tak jestli mu okamžitě po přistání v obýváku nenabídli ke koupení fosílii, děravý šutr nebo jiný šmejd. Bylo to neuvěřitelné, ale na CP uprostřed dun byli čmoudi a ještě než jsem si vyndal kartičku, už mi nabízeli ke koupi všemožný šmejdy.Láďa, který dnes jel všechny etapy profi, vyprávěl o Boiler pasu. Podle jeho slov tam barevní igráčci nosili motorky a zlutočerný igráček s nápisem Orga je filmoval. Prý to vyjelo jen pár jedinců, naprostá většina tlačila a vzájemně si pomáhala. Skalní prahy, velké šutry a kopec jak kráva. "No name george" prý byla proti tomu procházka.Večeře v hotelu Barhoudi předčila očekávání. Servírovali jí na centrální asi 12 metrů dlouhý stůl. Po obvyklé "čorbě" - polévce, byl chvilku klid a všichni se hladově vrtěli. Pak z kuchyně vyšel průvod kuchařů a každý nesl na podnosu pečené jehně se zabodnutými noži. Obešli celý stůl a za nadšeného potlesku servírovali. A hned šli na další kolo a přinesli podnosy plné pečených kuřat s játrovou nádivkou. Jenže jsem už tak utahaný, že jsem snědl sotva čtvrt kuřete, vypil jen tři piva a už ležím ve stanu na střeše hotelu. Spí nás tady asi 40, ale jak jsou všichni utahaní, tak okamžitě po ulehnutí upadají do bezvědomí.
Dnešní etapu v amatérech vyhrál litevec Ingausi (nebo tak nějak se to píše). Jindra mu včera půjčil GPS, protože se mu jeho rozbila (máme každý s Jindrou náhradní). Tak jsem na něj při večeři nastoupil, že musí gps okamžitě vrátit, protože je určitě kouzelná. Snad nás ale neohrozí, byl za Jindrou hodinu a pul.
V poušti přece nikdy neprší

V poušti přece neprší, to každý ví.

To ovšem neplatí v Marockých horách. Do poslední Marocké etapy najíždíme kratičkým přejezdem přes stržený most, kvůli kterému byla zkrácena druhá etapa. Přes most ještě teče voda, ale dá se přejet a stržený kus objíždíme po navezeném štěrku. A kousek za mostem je start speciálky. Měla asi 80km a vedla po rovných rychlých pistách. Pisty ale byly místy přerušeny zrádnými koryty vymletými od vody a ty byly vidět vždy na poslední chvíli. Jeli jsme strašně rychle jak idioti. Nemám rychloměr, ale odhaduju to na 120-130km/h a koryta jsme prostě skákali. V prachu, v chumlu motorek. V cíli časovky se s Jindrou shodujeme, že to byla nejnebezpečnější etapa. Tím pro nás speciálky skončily, následoval asi 120km přesun asfaltomrdáním a závěrečná asi 150km navigační trasa horami severu. A spustil déšť. Úplně ukrutný liják. Cesty se změnily v bahniště. Deserty jsou úžasné gumy, ale ne do bahna. Zadek nám lítal ze strany na stranu a Jindra si jednou ustlal a jel kus po prdeli. Já zase motorku nechtěně otočil kolem nohy. Předjíždíme SuperEndura, jedou krokem a padají.
Předjelo nás pár profíků, měli motocrosové gumy. Cíl je přímo v přístavu, jsme úplně promočení a zmrzlí. Dozvídáme se, že poslední etapa byla zrušena, jenže až po té, co jsme do ní vjeli. A Roberta přivezla ORGa. Ztratil výkon motoru až přestal úplně táhnout. Léčíme se slivovicí a to tak výrazně, že v restauraci na trajektu nechávám bundu s foťákem.
Naštěstí mi ji personál schoval. V restauraci to vypadá, jak kdyby měl přijít konec světa. Všichni do sebe pod tlakem lijí pivo SanMiguel. Kajutu máme tentokrát luxusní se sprchou.
Heslem rally je:"Read your roadbook!". Máme v něm super sepsané pokyny k odbavení, stačí číst a bod po bodu je plnit. Motorky nám tentokrát zvedli jeřábkem do kamionu Orga.

Celkem 373km, Beba 10, Jindra 11

Den sedmý

„Poslední den v Maroku.“
Psal jsem už o rozdílu mezi profi a amatéry?
Mezi profíky jsou samozřejmě tací, kteří jezdí profi. Tzn.placení závodníci. Ale je tam většina naprosto normálních lidí, jako je třeba Láďa a Robert.
Já to vidím tak, že kdo jede profi, tak má doma odježděné soutěže enduro a motokros. Trať pro profi je mimo písek stavěná s enduro vložkami, jako jsou těžké výjezdy, stezičky v horách, rokle, ostré kameny, říční koryta s měkkým štěrkem. Tedy spíše enduro než rallye. Amatéři mají trasu většinou shodnou s auty.
Profíci mají možnost po první etapě přestoupit do amatérů bez penalizace, po dalších etapách s penalizací. Ale jsou i profíci, co jedou v amatérech, protože potřebují domů pro sponzory přivézt výsledek. Počagar, když jsem ho předjel na Kingstage, tak si nechal celý podvozek rozebrat, včera na něm celou noc dělali a dnes na tom pisečném motokrosu mě pojel. Což se ani nedivím, mě to nebavilo. Ale do CP3 jsem mu dýchal na záda, na kontrolách jsem se na něj drze smál. A pak jsem se na to vyflákl, jel výlet a on ujel.
Takže pokud bych příště uvažoval o kategorii profi, tak jedině na EXC. Už slyším Sqwera, jak nadskakuje, ze v profi jedou i na LC8 R. Ano jedou. A mají výrazně špatné časy a spoustu penalizací, že některé úseky vzdali.
S tím přestupem mezi profi a amat je to stejně podivné. Řada profi, aby se vyhnuli první den náročné etapě v horách, tak startuje v amatérech a druhý den přestoupí do profi.

Den osmý

Po přistání se všichni nadšeně převlékají do mokrých věcí. To je skoro stejná chuťovka jak mokrý neopren. Trochu sentimentálně namotám poslední roadbook a hurá na španělskou navigační etapu, která je zakončená rychlostně zkouškou v rokli. V té rokli, kde jsme před závodem zkoušeli motorky.V půlce etapy mě definitivně vystávkovala motorka. Při ubrání v zatáčce nebo při zastavování a ubraní plynu chcípla a nešla a nešla natočit. Pak se to povedlo, ale vůbec nedržela volnoběh. Tak jsem asi 20km po cestičkách v horách jel jak podělaný. Ubíral jsem spojkou, nesměl jsem zaklapnout plyn. Na skrytém CP zase zdechla, startoval jsem ji snad 10min. Na CP1 byl start časovky do rokle. Startovalo se po dvou. Jindra je obrovský frajer, protože se vybodl na závodění a byl připraven mě odtáhnout. Od nějakého Itala jsem si půjčil kurtu. Startující mě odmávl, přetlačil jsem start a pak ještě zkusil startovat. Motor najednou chytil, skočil jsem na motorku a pálil roklí dolů k moři, kde byl cíl. Jindra mě jistil zezadu. Byl jsem rozhodnut motorku tam dotlačit. Kdybych teď neprojel CP, tak se můžu s třetím místem rozloučit. Z rokle do hotelu jedeme ve společné koloně, motorka mi občas chcípá, ale vždy se chytne. Lidi na ulici nám mávají.


Po večeři je vítězná párty v Irském klubu. Chlast teče proudem, někteří jedinci jsou v rekordně krátké době úplně na sračky. Zažívám si svůj díl slávy, slavnostně vyhlašují vítěze, u mě upozorňují, že jsem nováček na rally. Dostávám pohár a potřásám si rukama s Počagarem a Chiussi. Počagar je děsná korba, o hlavu vyšší, nasportovaný, bývalý voják. Ten si RallyRaida v dunách může nosit. Chiussi ma zase EXC 525, takže o skoro 30kg lehčí motorku než já. Když se s nimi pak večer bavím, tak se chlubí, že celou zimu trénovali a připravovali se na závod.
Ten pohár, co jsem vyhrál, jsem k ránu nechal v Irském klubu. Vzpoměl jsem si na něj 500km od Almérie.