Ráno se budím z děsivého snu celý zpocený a pořádně rozladěný. Zdálo se mi, jak oplachuji svůj Český vůz s typicky nejčeštěším názvem v dějinách Českého jazyka i národa vůbec. (Zapomeňte na Škodovku, nebo Tatru) A jak se svým Hyundai (čti Hyundé, nebuď roura a koukej si vzpomenout, jak ses to učil ve škole) odjíždím k parkovišti, tak na mne volá má drahá polovička, že prý potřebuje s něčím jen krátce pomoci na zahrádce, kterou máme hned vedle. Vyskakuji z auta, ani nevypínám motor a běžím k ní. Najednou si všímám, jak se někdo štrachá v mém voze. Běžím zpět, ale zloděj bere nohy na ramena. Jak už to tak ve snech bývá, tak se dějí různé věci no a v mém voze chybí přední sedačky, volant, dveře spolujezdce a rádio. Volám linku důvěry 158 a kluci z pomoci a ochrany jsou u mne skoro hned. Dokonce toho šmejda i chytli na útěku. Jenže nic s ním neudělali. Prý je takzvaně „potřebný “ (netuším, kterej imbecil na tohle přišel) a těm se nesmí nic říkat. Prý se mnou sepíšou protokol pro pojišťovnu a ti mi po odečtení amortizace (další největší hovadina, pod kterou se pojišťovny vyhýbají svým závazkům) mi škodu uhradí. No, nevím jak vy, ale já se už bál znovu usnout.
Dal jsem si sprchu a s kafem se nad webem motorkářů vzpamatovávám z toho šoku v kuchyni. Najednou mi zasazuje další podpásovku má drahá polovička. Prý se chce podívat do Plzně na Fresh festival. Polreich!? No super, další „potřebný“, který se stará o to, aby zmizela stará dobrá Česká kuchyně.
Na mou otázku, zda tam opravdu musím, odpověděla tím, že v BikersCrownu mají do osmi a že potřebuje kalhoty na motorku. Nic naplat tohle je argument! Zvláště, když řekla, že tam chce jet na motorce. Zapomínám na Zdendu a ladím interkomy, které jsme doposud nevyzkoušeli v praxi.
Můj den se tedy začíná obracet v dobré na souřadnicích 49.504422, 12.805163 (soukromě tomu říkám místo schozu). Je to flek, na kterém začínají všechny naše výlety a kde se sjíždí zdejší motorkáři.
Jednoduše vyrážíme směr H. Týn – Plzeň. Jenže ve Zbůchu se opravuje most a my se chceme vyhnout případným semaforům a tak volíme příjemnou objížďku (spíše zajížďku) na Nýřany, Kozolupy, Novou Hospodu. Přijedeme tak rovnou po Varský k BikersCownu. Jenže při průjezdu kolem Globusu nám ohla helmy vlevo svůdná vůně čerstvé sekané. Asi nikdy nepochopím, jak se dostala až na hlavní od Varů, ale účel brutálně plnila. Krom plátku teplé dobroty v housce jsme si nechali přibalit ještě dvoukilovou šišku sebou. Při spásání teplé sekačky v housce si všímám další Deauvillky mezi stánky u vchodu. Jasně, že mi to nedalo a běžím k ní v naději, že někde najdu šťastného majitele. Stříbrná dvašetka s vyhřívanými gripy udělá radost na duši. Bohužel ani po chvíli čekání se nikdo neobjevil. Tak vyrážíme do „erotického“ krámku se smyslem pro vkus. Bohužel jsme si ale nevybrali a tak odjíždíme tentokráte s prázdnou.
Další zastávkou je Plzeňské výstaviště. Musím nechat, že mi dělalo problém najít kousek místa pro moji Deauvillku. Asi až na 3. pokus parkuji. Půl kila vstupného beru jako nutné zlo a tak proplováme se vstupenkou dovnitř areálu. Test kávy od půvabných hostesek z DéLonghi mi pohladila mé ego a „sviňským“ tempem míjím workshop se Zdeňkem k prvnímu blahodárně vyhlížejícímu stánku. Jenže ouhej… Každý, koho oslovuje víno, ví, že kafe a víno prostě dohromady nejde. Co teď? Pan Skoupil, kterému ještě jednou děkuji za pochopení a schovívavost, nalévá jen tak na podráždění buněk bílé rulandské. Tohle bude těžký den… Ještě trochu červeného a už lituji, že řídím. Musím prchnout a tak postupujeme dál do parku plného vůní. Jenže zrada,… Vína, kam se podívám. Proč já!? Mlsně tak pozoruji baťůžka jak degustuje. Jazyk se mi začíná lepit na patro a tak v zoufalé naději obíhám stánky drobných pivovarů se žádostí o nealko. S nepořízenou se ale vracím zpět za polovičkou. Ani Kofolu tu nemají! Co je tohle za zlej podnik? S krajním odporem tak beru za vděk půllitrovku chlazené pepsi a už v duchu sumíruji vážné nedostatky této gastronomické show. U jednoho ze stánků si kupuji fantastický boršč se smetanou. Pak klasiku u dalšího stánku a zalívám ji naprosto nevhodně malinovkou. Z toho bude asi řídký případ s častým běháním. Jenže U Potrfené Husy mne dostávají do kolen žebírka politá švestkovým přelivem a bramboráčkem. Dál to vzdávám. Bez piva si akorát tak pocuchám žaludek a bude mi zle. U Konečnýho nakupujeme víno a prcháme pryč. Ještě mne zarazí přátelé z práce, které bych tu opravdu nečekal. Přeci jen je Regensburg poněkud z ruky.
Po nalodění vyzvídám v intercomu na baťůžkovi, zda se jí už chce domů. Dostává se mi příjemná odpověď. „Ty jsi řidič, mě je fajn“. Tak že náš další cíl je Radyně. Místo, odkud je snad nejkrásnější výhled do okolí Plzeňského kraje. O to víc mne těší zjištění, že na Radyni má polovička ještě nebyla. Chvilka relaxu na lavičce a malé rozhodování kudy domů. Spodem na Nebílovy, přes Plzeň a nebo do Stříbra a zadem domů.
Nakonec volím ještě jinou variantu. Mastňácky najíždím u Plzence na dálnici, kterou na sjezdu č. 100 opouštím a dál už jedu směr Kladruby. Míjíme obrannou linii plnou řopíků a po kvalitním asfaltu se dostáváme do Horšovského Týna. Ještě malá zastávka pro kebab, který potěší synátora a hurá domů. Už bylo na čase. Teplota začala klesat a mé lásce přestalo být pohodlně. Přeci jen se oblékla jen na krátkou jízdu.
Na tachometru mi přibylo příjemných 170 km se spotřebou 4,7.
Prostě fajn den. A tak si říkám, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být lépe…
