Kymco Quannon 125 (2007)

Úterý ráno, 705 km za námi, nejdelší trasa před námi, takže bez mučení přiznávám, že se mi z postele vůbec nechtělo! Těšil mě aspoň pohled z okna ven, kde bylo už v 7 ráno krásné azuro a vypadalo to na skvělé počasí. A tak jsem se další dvě hodinky v klidu válela v posteli, snídala, kochala se scenérií za oknem a plánovala trasu. Tentokrát bylo plánování docela rychlé, neboť po severu není moc možností kudy jet, aby člověk nejezdil zbytečně tam a zpátky. Pro poslední den bylo tedy v plánu cca 390 km a většinu cesty po “jedenáctce”, na kterou jsem se ale vůbec netěšila, protože jsem celou dobu myslela, že je to úplně jiná cesta..
V 10 byl opět čas vyrazit. Do teď jsem hrozně vděčná Vojtovi, že mě doprovodil na cestě z Prahy, protože jinak bych tam mohla bloudit dny, týdny a třeba ještě dnes.. Nejdříve jsme zamířili směr Náplavka, abych se trochu pokochala Prahou a udělala si fotky na památku. Pořád mám před očima ten pohled: Sedím na Cairušce na břehu Vltavy, koukám na Pražský hrad a říkám si ,,Tak jsme to dokázaly!”.. Splněný sen!
Po krátkém focení, kochání a nezapomenutelném krmení labutí jsme pokračovali v cestě. Hned jsem se ale utvrdila v tom, že nechci bydlet v Praze . Všude nekonečné kolony, ve kterých ti lidi museli stát snad hodiny.. No představa, že by mě něco takového čekalo každý den před prací, ne děkuji. A tak jsem si dala své první projíždění kolonou, kdy jsem zažívala málem infarktový stav, ani nemrkala a modlila se, aby ta kolona co nejdříve skončila . Po dlouhých minutách byl konečně konec, já mohla vydechnout, natankovat na cestu a rozloučit se s Vojtou. Dál už jsem pokračovala zase sama .
Už po těch pár kilometrech jsem zjistila, že sluníčko sice svítí, ale zapomíná hřát, takže mi mrznou ruce. Vzápětí jsem ale byla ujištěna, že zima bude to poslední, co budu ten den řešit. Předchozí kilometry se ozvaly velmi rychle, celé mé tělo skuhralo, co jsem si to sakra vymyslela a mně bylo jasné, že dnes si sáhnu na dno svých sil. Až čtvrtý den mi došlo, jak moc jsem to podceňovala a vůbec si neuvědomovala, jak velká je to fyzická zátěž.. Až tehdy mi došlo, proč lidi před různými expedicemi měsíce cvičí, trénují, posilují.. Všechno mi to došlo až tam, někde za Prahou, skoro 400 km domů a já na pokraji svých sil.
Vyrazila jsem směr Brandýs nad Labem, kde mě hned na úvod čekala uzavřená cesta. Kdo by se tomu ještě divil? :)) Po pár minutách bloudění jsem se kdesi vymotala a pokračovala Lysá nad Labem a Nymburk, kde mě čekalo další zdržení, protože tady mi to vymotání trvalo o chvilku déle. Nakonec jsem správnou cestu objevila a fičela směr Městec Králové, Nový Bydžov, Nechanice až do Hradce Králové. Tady přišla první velká krize - záda mě neskutečně bolela, skoro jsem už nezmáčkla spojku a proklínala každou červenou na semaforu. Hlavně jsem tím trápila Cairuš, protože jsem už měla problém pořádně tam kopat vyšší kvalty, které mi pak padaly zpět. Musela jsem okamžitě zastavit.. Našla jsem mekáč, objednala si a nejspíš jsem vypadala hodně zoufale, neboť se pán nabídnul, že mi ten tác vezme. Zapadla jsem do sedačky a odmítala se kamkoli hnout.
Po hodině mi bylo jasné, že je nejvyšší čas zase vyrazit, ale když já taaak nechtěla! Natáhla jsem na sebe kombu, hodila batoh na řvoucí záda, sedla na motorku, ještě se minimálně stokrát proklela a vyrazila na cestu, která byla až do Opavy jasná a “přímá”. Týniště nad Orlicí, Vamberk, Žamberk a tady to začalo.. Už delší dobu mi bylo jasné, že “jedenáctka” není ta nudná rovná cesta, ze kterou jsem ji celou dobu měla, ale tady dostal pojem “zatáčky” úplně nový rozměr! Nemít za sebou tolik kilometrů, tak ten úsek z Žamberka do Šumperka jedu asi několikrát! Pravá, levá, pravá, levá, pravá, pravá.. Uaaaa, neskutečné! Božská krajina, azuro a taková cesta.. Bolest mého těla musela jít na chvilku stranou a já si užívala každý kilometr této trasy s úsměvem od ucha k uchu . A když už jsem nemohla, prostě jsem zpomalila, kochala se krajinou a zatáčky si jela na pohodu.
Přišel Šumperk a s ním i druhá krizovka.. Celé tělo mě neskutečně bolelo od začátku, ale tady už jsem skoro nemohla udržet v ruce plyn, takže byl nejvyšší čas na přestávku. Zastavila jsem u Penny a šla si koupit aspoň džus. No, vybrala jsem si asi nejpomalejší frontu za celý svůj život a kvůli hloupému džusu strávila téměř 20 minut ve frontě v zapadlém obchodě. Jako by mě všechno asi málo bolelo. Venku jsem sedla na motorku a snažila se aspoň na chvíli uvolnit záda.
Po pár minutách bylo zase načase vyrazit, i když mi už teď bylo jasné, že domů stejně dojedu za tmy. Vyjela jsem zpět na “jedenáctku” a byla zvědavá, co mi ještě tato cesta přinese. Brzy za Šumperkem se zase objevily vracečky a stoupání do hor.. Chvilkama jsem přemýšlela, jestli vážně jedu dobře, protože jsem vůbec nevěděla, že tahle cesta vede přímo přes Jeseníky. V horách nebylo po slunci ani stopy, kosa a šero čím dál větší, celková situace pochmurnější a civilizace nikde.. Když už jsem konečně na nějaké baráky narazila, nebyla nikde ani noha a jediný pohyb v okolí zajišťoval kouř valící se z komínů. Přišlo mi, že jsem se v horách asi někde přemístila v čase a spadla rovnou do prosince. Zima, černé mraky, tmavý les, všude mrtvo, kouř z komínů.. Chyběl tomu opravdu jen sníh. Na chvilku jsem zase zapomněla na bolest a jen se užasle rozhlížela po okolí. Neskutečný okamžik..
Šero pomalu přecházelo do tmy, já projela Bruntál a mířila na Opavu. Viditelnost šla rychle dolů a to ani ne tak kvůli tomu, že bych byla v noci slepá, ale protože se snad všechen hmyz v okolí rozhodl pro rituální hromadnou sebevraždu na mém plexi.. Za rytmu ťukání hmyzu o helmu jsem dorazila do Opavy a rovnou pokračovala na Ostravu.
Mé tělo hlásilo totální krizi a já střídala různé polohy, aby mě aspoň chviličku něco nebolelo, marně.. Tuto cestu jsem již znala, takže přišla ta chvíle, kdy přestávám vnímat. Naštěstí bylo úterý večer, všichni už doma u televize, tak jsem neměla na cestě moc koho ohrožovat. Začalo mi neskutečně vystřelovat do zad a to při jakémkoli pohybu. U Ostravy na mě padla únava, začala jsem zívat a bohužel i to bylo považováno za pohyb, takže po každém zívnutí přišla šleha do zad a řev v helmě.
Posledních 30 km domů jsem dojela už opravdu po paměti a ve skoro-leže na motorce.
Do teď vidím ty zmatené pohledy mých psů, proč je po čtyřech dnech taky nevítám tak nadšeně jako oni mě a místo toho se s hekáním několik minut v podivných kreacích sesouvám z motorky na zem a následně několik dalších minut sbírám ze země.. Poslední den mi opravdu sebral i poslední kousky energie a celé tělo mě bolelo ještě další týden. Nakonec jsme tento den zakončily se 426 km na tachometru!
Tento výlet mi přinesl spoustu zážitků, zkušeností, ponaučení a také 1 131 nových kilometrů s Cairuš, se kterou jsem si splnila sen a objela Českou republiku.. Podle některých je Kymco Čína, která nezvládne ani cestu na Jižní Moravu.. My s Cairo dokázaly, že máme na mnohem víc, než si někteří myslí <3