Honda CBR 1000RR Fireblade (2006)

Konečně přišel ten dlouho plánovaný okamžik a rozhodla jsem se s panem Modrým vyrazit na okruh. Volba padla na Brno s Racetrackem, neboť nejvíce vyhovoval termín i předpověd počasí. Tentokrát jsem nevyrážela jako „lúzr“ bez řádného vybavení jako loni se šestkou, ale za podpory přítele, který se dobrovolně nabídl jako mechanik,hoteliér a masér v jedné osobě, jsem měla tak slušné zázemí, že jsem si málem připadala jako královna okruhů už předem Stojany, nahřejváky, auto na motorku, karavan pro nás,gril, lednice s vodou a pivem a všechno možné nářadí a kosmetika pro mazlíka...to myslím hovoří za vše Ba i benzín jsem si tentokrát přivezla svůj. Tankovat za skoro 37 káčé za litr na Autodromu se mi nechtělo už z principu.
Na okruh jsme v pohodičce dorazili v sobotu po čtvrté, vybrali si flek, zapíchli karavan a hned nás přišla zcupovat nějaká Frau od vedle, vlastně ani nevím, co jí vadilo, páč rychlá němčina a gestikulace mi nic neříkala, ale pro klid se sousedy jsme karavan trochu posunuli. A hned vedle píchli auto, nad prostor mezi tím vším plachtu a měli jsme i provizorní „profi stan“ pro motorku
Nad hlavami začaly ovšem brzo lítat hromy blesky, ohlášená studená fronta na sebe nenechala dlouho čekat, což ovlivnilo společenský život na dromu, neboť všichni zalezli a bylo mrtvo. Nehledě na fakt, že to tam byl samý cizinec a známou tvář aby člověk pohledal. Také jsme si jen hodili masíko na gril, pozorovali tu průtrž a snažili se nedat se zdeptat. S vírou, že zítra bude líp, jsme zalezli do karavanu.
V noci jsem spala špatně, páč už pracovaly nervy – moc jsem se na okruh těšila, ale zároveň se bála, jak mi to půjde, protože loni jsem se tu sice svezla na šestce, ale to jsem na tom neuměla ani sedět, natož cokoli jinýho z okruhových dovedností a šla mi z toho hlava kolem. Pro jistotu jsem si připlatila první jízdu s instruktorem, aby mě aspoň ukázal stopu a nemotala jsem se tam mezi rychlíky jak zmatená lesní včela.
Ráno jsme vstávali již do azura Joj, to jsem pookřála. Narychlo jsme provedli kontrolu motorky, dotáhnout všechny šroubky a tak a už jsem spěchala na schůzku s instruktorem. Technickou přejímku nikdo neřešil, prostě mi hoši věřili No, v mém případě chybu neudělali, Faryk měl všec hno skontrolovaný 4x. Instruktor vypadal poněkud rozespale, narychlo se soukal do kombinézy a začátek jízd pomalé skupiny jsme díky tomu stihli s několika minutovým zpožděním, ,za což mi přislíbil kompenzaci v podobě své pomoci i v další jízdě. Ani jsme se nestihli představit a hurá na trať. Podle fotek na stránkách Racetracku se jednalo o Michala Carvana. Záhy po vjezdu na dráhu jsem pochopila, že si z loňska nepamatuju vůbec nic, takže jsem křečovitě svírala řidítka a sledovala instruktora, který mě stále ztrácel díky ohleduplnosti některých jezdců předjíždějících mě zleva zprava. Uff! Myslela jsem na všechnu seštudovanou teorii z moudré brožury Twist of the Wrist, ale bylo mi to stejně na nic, pár úvodních kol uběhlo rychle a proběhla první „masáž v boxu“ - praktické poznatky ohledně vhodné stopy zakončilo zvolání Michala a jeho kolegů „ty vole, co to máš za hrozný gumy!“ „ Jak hrozný? Jsou jetý po závodníkovi, nejlepší směs, D211...co je na nich špatnýho?“ „No vorvaný je máš hrozně, to je nebezpečný na tom jezdit , tady to má špatnou hranu, tady je to špatně sjetý“..atd. atd. Netřeba dodávat, že jsem byla zcela rozhozená. Co potřebuje žena slyšet, když vyrazí na okruh? Že je něco s motorkou špatně..to se to pak jezdí!
Po dlouhé diskuzi na téma, co bych měla s motkou učinit, aby z ní bylo vhodné okruhové náčiní, jsme dali druhou rundu, kdy jsem střídavě jezdila před a za instruktorem, pak už jsem stopu pochopila, něco jsme teoreticky rozebrali a já se zdeptaná odebrala k našemu stanovišti a „těšila se“ na 3 odpolední jízdy. Objevil se známej, od kterého jsem gumy zakoupila, takže jsem si ho hned „podala“. Měl na věc samozřejmě jiný názor, ale sám navrhl, že pokud se na gumách necítím dobře, koupí je ode mě zpět. To je sice fajn a fér, ale dojezdit už jsem na nich musela. Možná ani nejsou nebezpečný, možná jsou vlastně v pohodě, ale s mou psychikou to udělalo své.
Přiblížila se druhá odpolední hodina - vyrazila jsem na 3. jízdu. Před vjezdem na trať se shromáždilo asi 50-60 lidí. Tak to mě trochu zaskočilo. Říkám si – pojedu na trat poslední, ať mě hned od začátku pořád někdo nepředjíždí, což mě při mém úsilí poněkud znervózňuje. Ukázalo se, že to byla špatná strategie – než nás po jednom vypustili na trať – ti první už si nás dávali o kolo a ještě jsem přišla o 5 minut jízdy No nic, přežila jsem a na 4. jízdu čekala mezi prvníma. Předjížděli mě také, ale po jednom, a to z toho už mě žaludek nebolel Cvičila jsem, na co jsem si jen vzpoměla a začínala jsem se trochu uvolňovat. Hlavně ty výjezdy ze zatáček - prostě zatáhnout za plyn – nedokázala jsem se zbavit strachu, abych nedostala toho obávaného „hajce“, tam jsem hodně ztrácela. Ale aspoň už vím, že to jde, akorát těch otáček je tam trochu míň než na šestce. Na pátou jízdu jsem se vyloženě těšila, tu jsem si začla užívat, ale bohužel, po cca10ti minutách došlo k nějakému nešťastnému pádu, kvůli kterému nás všechny stáhli do boxů a díky tomu svůj motorkářský fárblejdí orgasmus budu muset odložit na jindy.
Celkově jsem ale byla spokojená, nerozbila jsem sebe ani svého mazlíka a to je pro mě stěžejní. Taky jsem si vyzkoušela nové limity, které bych v provozu zkoušet nechtěla. Příště už budu určitě rychlejší
Příjemným zakončením dne bylo potkat pár známých, kteří se sjížděli na pondělní akci s DA racingem no a pak vše pobalit – což vesměs zajistil přítel – a vyrazit domů.. v posteli až o půl jedně v noci, zmožená, ale plná příjemných dojmů
Celkově akci hodnotím pozitivně, kluci z Racetracku jsoupříjemní, počasí bylo luxusní, pan Modrý jede super – daleko líp, než já kdy ocením – asi ho nikdy nenazvu vydechlinou, ale na příští okruhové akci nebudu šetřit na gumách, za to dobré svezení to stojí. Nějaké fotky dodám, až budou.