Rieju Tango 125 (2008)

Dnes velmi příjemných 220 km a kupodivu jsem ani nezmokla, jak je mým zvykem posledních několik měsíců.
Nicméně i na dnešní vyjížďce mě potkalo pár věcí, které stojí za to uchovat, a to sice setkání s třemi zajímavými tvory, a to jak lidskými, tak zvířecími.

Persóna č. 1
Když na mě jistý motorkář na benzínce spustil něco polsky, po chvíli pochopil, že takhle to nepůjde a že nastává ta trapná chvíle, kdy se budem muset bavit anglicky. Později se mi svěřil, že jede do krásných zatáček v horách, kde se stanuje, ale neví, kde to je. Později mi tedy došlo, že chce asi radu. Chyba byla v tom, že chlapec s sebou neměl mapu, nevěděl, kterým směrem jede, ani jak se to tam jmenuje, jen že tam kdysi byl. Tak jsem mu ochotně poskytla mapu svou a ukázala mu, kde nějaké hezké silnice v horách, jak zmiňoval, najde. On poděkoval a nadšeně se vydal za světlými zítřky. Hádám, že skončil někde ve ValMezu... jó, ti Poláci mě nepřestanou překvapovat.

Persóna č. 2
Dneska mi to všechno přišlo nějaké pomalé, a tak se občas stalo, že jsme si v zatáčkách střihla i nějakou motorku. Většina z nich to naprosto v pohodě unesla, až na jednoho, který se také řadí do mé dnešní síně slávy. Vjel z vedlejší, jak by měl v prdeli rachejtle, nepodíval se a myslel si, že jeho chopper je ze všech nejrychlejší a tak prostě přednost dávat nemusí. Po chvíli jsem bohužel jízdu za ním nesnesla, a tak jsem ho holt předjela, bo mi přece nezkazí dvě krásné zatáčky, že jo. V dalších zatáčkách mi mizel v zrcátkách a vynořil se až na dlouhé rovince, kde mi to, jako správný frajer s chopperem o několikanásobném objemu (což muselo být děsně obtížné), nandal.

Tvor č. 3
Třetí a čestné místo si zaslouží i jeden hmyz. Když jsem si doma sundala chráničovou mx košili, vyletěl z ní živý motýl. Ještě chvíli a budou motýli jezdit nejen na motorce, ale i lítat do vesmíru.