Ve dnech 22. až 25. října jsme se vydali na motorkách na Slovensko objet si kolem dokola Tatry.
1. Den
Dne 22. 8. 2015 započala naše cesta "okolo Tatier". Sraz byl naplánován na 8:30 u fojesů. Tam jsme se také všichni sešli. Většina lidí dorazila včas, ale někteří přijeli později, o hodně později. Posádku tvořili Pavel s Čezetou 175, typ 450, Berťa s Čezetou 175, typ 470 Sport, Pleša s Čezetou 350, typ 472, Miky s Čezetou 175, typ 487, Fojes na praseti 175, typ 502 a jawy sedlali Honza s pérákem 250, typ 11, Petr s kývačkou 250, typ 353, Tim s panelkou 250, typ 592 a na fichtlu Šimon typ 21.
Vyjeli jsme až v 11 hodin. Jakmile jsme sjeli na plac, kde jsme se chtěli pochlubit našimy motocykly, nastala první závada. Peťovi, z důvodu vadného dobíjení zdechla kývačka. Nicméně to nastartoval, vyfotili jsme se a mohli jsme vyjet na lechu probrat spící obyvatele. Ale dvoum z nás, mě a Pavlovi, se nepovedlo nastartovat. Jednak, byla na vine prázdná nádrž, a jednak ucpaný filtr. Tyto problémy se ihned odstranily a zase jsme pokračovali jízdou po lese. Okružní jízdu jsme zakončili vytvořením kouřové clony u franků a vyjeli směrem Mořkov. V Mořkově jsme si nabrali spoustu benzinu, někteří až po okraj s myšlenkou, že jim to vydrží až na celou cestu. Jiní si podle hesla větší tlak -> menší spotřeba přefoukali pneu a konečně jsme definitivně vyjeli. Dali jsme si za cíl ten první den dojet až k Oravské přehradě. Do Frenštátu jsme dojeli kupodivu bez poruchy. Ale za Frenem, na benzince, jsme při zběžném počítaní účastníků zjistili, že jeden clen chybí. Opět Peťa a jeho dobíjení. To jsme šmirglem provizorně opravili a jelo se dál. Cesta až na Slovensko proběhla bez větších potíží. Do kopců se ukázalo, jak komu jeho mašina táhne a taky mocná sila fichtla, který nám bez problému stačil. Kousek za hranicemi, v Turzovce, nás opustili tři členové – Peťa, Šimon a Berťa. Tak jsme pokračovali jen my stateční: Pavel, Honza, Plesa, Tim, Miky a Fojes. První oběd jsme měli v Klubině na trávě u řeky. Najezení jsme se vydali dále na cestu a následovala pořádná zkouška výkonu při prudkém stoupaní do serpentin. Naštěstí nikdo nezadřel. Po cestě jsme si ještě zajeli podívat na Tanečník na oravský lesní vláček. Jakmile jsme ale zjistili kolik stoji projížďka, rozhodli jsme se na něj opravdu jen podívat. Mezitím co jsme stali a kecali, vláček ujel a my se začali připravovat na cestu, jenomže Honzovu pérákovi se nelíbilo, jak moc tahal za plyn a tak mu prasklo plynové lanko. Následovala odborná oprava, preventivní výměna svíček a asi za hodinu a pul jsme se vydali dále. K večeru jsme se zastavili v Námestově do obchodu, Miky pozdravil spolužáka a vydali jsme se do Honzou slibovaného kempu v Bobrově. V Bobrově jsme chvíli hledali, ale pak jsme se od místních domorodců dozvěděli, že žádný takový kemp neexistuje. Takže nastalo hledání nového kempu, který byl v Námestově, takže jsme se vrátili zpět. Po cestě se ukázala dokonalost opravy plynového lanka péráka. Provedli jsme ještě odbornější opravu –Honza si vzal kleště a tahal za plyn kleštěmi. Kemp jsme nakonec našli u Oravské přehrady, a po prohledání několika jiných míst, vhodných ke spaní, jsme se v něm i nakonec utábořili. Vytáhli jsme své vařiče, uvařili vydatné večeře a zalehli ke spánku. Noc byla docela chladna, ale zato ráno pěkně hřálo slunce.
2. Den
3. Den
Ráno jsme, stejně jako každý den, vstali, pojedli, a pustili se do oprav motorek. Po krátké diagnostice, jsme zjistili, že dynamo čuníka nedobíjí kvůli častým zpátečkovým startům. To bylo vyřešeno a taky se opět laborovalo se svíčkami, předstihem a bohatostí u čezety. Zatímco Pavel ladil stroj, my jsme si zašli na záchod, jež představoval snad celý les. To ráno nebylo zas tak slunečné, ale přesto jsme se vykoupali v přehradě. Bylo to parádní, někteří z nás zkoušeli hloubku, která byla asi na dvaceti metrech od břehu tak po kolena a kousek vedle zase ani nezměřitelná, a jiní se i naučili stát takřka na hladině. Okoupaní a připraveni na cestu jsme ještě počkali na Pavla, jehož čezeta po samozřejmě správném seřízení nechtěla nastartovat, ale nakonec po velkém přemlouvání chytla a my vyjeli na cestu. Ten den jsme neměli v plánu moc najet, protože jsme se dozvěděli, že v Ružomberoku je Jawa servis a chtěli jsme tam pokud možno dát dohromady péráka. Ružomberok byl vzdálen asi 20 kilometrů a dojeli jsme tam asi za půl hodiny. Ve městě jsme nabrali benzín, nakoupili potraviny, trochu pojedli a vydala do toho jawa servisu. Po chvíli hledání jsme jej našli a zaparkovali u nich na dvoře. Nadšeni z rozmanitosti obchodu jsme ponakupovali co šlo a pustili se do oprav našich strojů. Pavel opět ladil předstih a bohatost a svíčky, Fojes vykuchal prase, aby se dostal k hlavě, na které zjistil stržený závit od svíčky a pérák sel na stolici. Asi po dvou hodinách se s pérákem skončilo s tím, že to ihned neopraví, na praseti se taky nepovedlo udělat opravný závit, ale aspoň byl přesně nastavený předstih. Poděkovali jsme, omluvili se za kvanta vykapaného oleje na jejich dlažbu a trochu zklamaní jsme opustili jejich servis. Po cestě na Bánskou Bystricu se jelo dobře, jenom se zdálo, že se čuník trošku přidřel, takže jsme při čekání na něj rozhodli vyřešit alespoň vytáčení péráka, což s největší pravděpodobností způsobovala netěsnost příruby karburátoru. Čuník na motorce v pořádku dorazil a my jeli dále. Po cestě se mi stala první porucha, přepálila se mi pojistka. Oprava byla snadná a rychlá. Před Bánskou Bystricou jsme odbočili na Turčianské Teplice a následoval, alespoň pro péráka, nejobávanější usek dne, a to dlouhé a táhle stoupání doprovázené serpentýnami. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Pérák to zvládal bez potíží, panelka také a dokonce i malorážky ožily a požíraly jednu zatáčku za druhou. Pavlova čezeta, nejspíš po konečně správném seštelování, jela jak z praku, Mikiho číza také neměla žádný problém, těžkotonážní prase se také vytáhlo na kopec a Plešova čezeta nás všechny zahalila do hustého oblaku. Nahoře jsme pochladili stroje, popovídali s místními a vyrazili plni očekávání z kopce dolů opět po serpentýnách. Byla to opět úžasná jízda a všichni jsme si ji nanejvýš užili. Akorát Fojes byl trochu znechucen z větších vibrací prasete. Pod kopcem jsme zastavili na benzince doplnit palivo a ještě pořešit prase, kterému upadl vn kabel od cívky. Naplánovali jsme si cestu k nejbližšímu kempu a chtěli vyrazit. Plešova čezeta však nabyla dojmu, že je ještě čas a ne a ne startovat. Vyslali jsme tedy Honzu a Pavla na obhlídku kempu do Mošovce a pustili se do opravy čezety, která naštěstí spočívala jen v dotažení primáru. Když se stmívalo, přijeli pro nás Pavel s Honzou a jeli jsme do kempu na noc. Kemp nás překvapil svou velikosti a prázdnotou. Ten večer všechno nasvědčovalo tomu, že v noci přijde velká bouře. Vzduch byl cítit vlhkem a síla a rychlost větru byla dost velká. Urychleně jsme postavili stany, celty a zakryli stroje, a jelikož ještě nezačalo pršet, udělali jsme oheň a večeři. Při ohýnku jsme si popovídali, vyslechli mnohé příhody ze života a nakonec vydali do spacáku naproti snům.
4. Den
Nakonec oproti očekávání přes noc vůbec nepršelo. Posnídali jsme, chvíli poseděli a následovaly snad už tradiční opravy. Honza si během chvilky snížil předstih a pak se jelo. Já jsem se ještě vrátil zpět na benzínku z předchozího dne, protože jsem tak ztratil brýle, ale nenašel jsem je a zklamán jsem se vrátil k družině. Naplánovali jsme poslední část cesty a vyrazili na Nitrianské Pravno. Jenomže jsme jeli do oblasti s vyšší oblačností a déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Brzy jsme promokli, ale museli jsme pokračovat v cestě. Nakonec v jednom kopci se zastavilo prase a nechtělo jet. Během koumání nad závadou si ti, co měli, nahodili nepromoky a pláštěnky a ti, co měli dobrý kožený kabát, byli hezky v suchu. Prase bylo opět zprovozněno a pokračovalo se v cestě. Kousek před Prievidzou přestalo pršet, a jak jsme dojeli do města, zase jsme natankovali a zastavili v obchodě na poslední nákup a svačinu. Přes Bojnici jsme jeli na Nitrianské Roudno další pro motorky neodolatelnou cestou plnou stoupání, klesání a ostrých i obloukových zatáček. Na chvíli jsme zastavili u přehrady, abychom si odskočili a podobně rozmanitou cestu, plnou lesních a kopcovitých úseků a malých vesniček s mnoha zatáčkami, jsme si užívali i dále, směrem na Ilavu. V Ilave jsme naposledy vytáhli mapu a probrali poslední úsek k českým hranicím. Rozhodli jsme se, že nepojedeme žádnou větší cestou, ale vezmeme to přes dědiny do Brumova-Bylnice. I tuto část jsme si nanejvýš užili a radovali jsme se, jak nám stroje parádně jezdí, když dostávají studeny vzduch. Při cestě do kopce plné zatáček jsme se dobře projeli a pochvalovali jsme si okolnosti, za kterých motorky jezdi dobře. Shodou okolností to byly ty samé důvody, kterým jsme v minulosti přisuzovali to, že motorka nejede jak má. Například to bylo olejem, svíčkou, směsí nebo vzduchem. Na kopci na přelomu Česka a Slovenska jsme naposledy udělali zastávku, abychom pojedli a pokochali výhledem. Trochu jsme zavzpomínali na události předchozích dnů a byli jsme tím tak vzatí, že jsme hned plánovali další výlety. Přemysleli jsme jak bychom ještě rozšířili náš strojový park a Honza si vzpomněl na jednu paní z Podlesí, který kdysi mela bizona na prodej. Bylo rozhodnuto. Po cestě se za ní stavíme a poptáme se na něj. Poslední úsek cesty už jen vedl nejkratší cestou z Valašských Klobúk do valmezu. Tam jsme zastavili u zmíněné paní a plni očekávání jsme se ptali na toho bizona. Jak nám řekla, že už jej prodala, zklamalo nás to. No nic, pokračovalo se v cestě, ale ještě jsme si udělali poslední zastávku ve valu na benzine, abychom nabrali benzín. Ovšem ne všichni tam dojeli. Asi 100 metrů před benzínkou prase pošlo hlady. Tak se musela přelít troška benzínu z mikiho čezety, a pak mohl čuník dojet na benzínku a vesele si pochrochtat na novém papáníčku. Jelo se domů, kde jsme okolo 8 hodiny dorazili s plnou parádou. Seřadili jsme se na place na místě, odkud jsme před čtyřmi dny vyjeli a vyfotili jsme se a poté jsme každého člena doprovodili domu za mohutného randálu motoru a trubíků.
Celkově se cesta rozhodně vydařila. Najeli jsme přibližně 730 kilometru za 4 dny. Po cestě jsme zažili spoustu událostí a viděli mnoho zajímavých věci. Také nás samozřejmě neminuly i opravy a seřizování motorek, což k cestování na veteránech rozhodně patří a dělá to z toho tou pravou atmosféru. Bez toho by to byla nuda a jsem velice rad, že jsem se účastnil. A také se už nemůžu dočkat další vetší cesty a malých okolních projížděk.
Mapa:
Galerie:
Fotogalerie
Hlášky:
„To je simering!“
1. Den: „Ta motorka nějak blbě jede. To bude určitě tím olejem.“
Jiný den: „Týjo, ta motorka jede dost dobře, to musí byt tím olejem.“
nebo
„Vůbec to nejede, blbá svíčka.“ Jindy: „Dneska to jede jak má, asi dobrá svíčka“
„Dáme jídlo?" „Jo, Fojes porazil prase!“
Jeden čumil v kempu: „Já tomu rozumím, já jsem to dělal celý život, jsem odborník.“
Honza: „Háhá, já mám spotřebu jen 2,5 litrů na sto.“
Ostatní: „A k tomu jednu převodovku a zadní pneu.“
Tim přisel od pokladny, kde se ptal, kolik stojí svezení Oravským vláčkem, samozřejmě oblečen v koženém gestapáckém kabátu a stěžuje si: „Oni se mi smáli a já nevím proč.“
Pavel: "Ty moje lihové kostky vůbec nejsou na vaření, ale jsou ideální na světlo." S těmito slovy spálil během večera asi 20 kostek, a ani tak o moc více světla nebylo :)
Postupem času však přišel na mnohem lepší využití, například jako instantní palivo do nádrže, na jídlo a mnoho dalších využití...
| Vlastník | kyssyk | |
|---|---|---|
| Vloženo | 2.3.2017 | |
| Aktualizováno | 2.3.2017 | |
| Zobrazeno | 905x |
HODNOCENÍ PROFILU OD 3 UŽIVATELŮ
