BMW R 1250 GS (2021)

V noci kolem třetí hodiny mě silná potřeba na malou vytahuje ze stanu. Několik piv a hruškovice udělaly své. Mám problémy vejít do dveří záchodu. No to bude ráno. Vstávám kolem půl sedmé, stále se mě drží opička jako klíště, horší je hlava, docela dost bolí. No, nebude to lehký den. V 9:16 hod vyrážíme. Hned za kempem tankujeme naše oře. Pak pokračujeme podél pobřeží na Starigrad a v Rovanjska se odpoutáváme od moře a míříme do vnitrozemí směr pohoří Dinár k hranicím Bosna a Hercegovina. Tam by mělo být ve vojenském prostoru pohřebiště tanků. Někde u Erveniku poprvé zastavujeme.



Horko, opět přes třicet stupňů. Jedeme téměř pustou krajinou, ale silnice kvalitní. Občas nějaká vesnička, je zde hodně nedokončených staveb, domků, nebo rozbořených stavení. Občas malé hospodářské stavení, ale průmysl v našem pojetí ani náhodou. Z čeho tady lidi žijí, tak to je mi záhadou. Posledním záchytným bodem před opuštěním asfaltu je město Knin. Na jeho okraji odbočujeme na prašnou šotolinu. Zastavujeme u vývěsky a zjišťujeme, zda je vojenský prostor momentálně přístupný. Je, super. Rozjíždíme se do stoupání a začíná se fakt fest prášit. Má to na svědomí geologie daného pohoří a to jeho vápencový charakter. Dáváme si odstupy, ale krmíme se notně prachem.





Začínám tuhnout, to bude Čmelda vypadat. Šotolina je pevná, vyprahlá, plná drobných ostrých kamenů a drobného skalnatého podloží, ale také zrádnými místy s hlubokým štěrkem. Kde se naše stroje boří. Kuba nás vede nekompromisně dál. Ze šotoliny odbočujeme na kamenitou stezku.



Všímám si, že je označována na kamenech červenou barvou. Jedná se o celkem úzkou cestičku vedoucí mezi místním křovinatým porostem. Zprvu se stezka zdá v pohodě sjízdná, drobné ostré kamínky, pak začíná pomalu stoupat a kamínky se mění v ostré kameny, občas slušné valouny a skalky. První jede Kuba na KTM 790, vede skupinu a směr jízdy, druhý jede Ruda s Ducati, třetí Jindra na CF Moto, čtvrtý já a pátý druhý Ruda na Yamaze. Jak se zhoršuje povrch, můj stres z obavy o stav stroje stoupá. Hlavně Čmeldovi neublížit, nezahodit, neodrbat ty krásné zlaté ráfky, neodřít to o větvičky……. Ach jo, proč zrovna já musím trpět touhle úchylkou. Kluci přede mnou poodjíždí až ztrácím vizuální kontakt. Já zpomaluji z důvodu ochrany stroje před nástrahami terénu, až se protočí zadní kolo a já stojím. Chvilku houpu z motorkou, ale vyjetí by vyžadovalo trochu neurvalého zacházení a to prostě nemohu dopustit. Stroj nejsem schopen otočit, tak z toho kamenitého svahu pomalu přes zařazenou rychlost a spojku sjíždím dolů. Asi 100 metrů. Bere mi to dost sil, ale především se totálně propotím a dehydruji. Nemám u sebe pití, stejně jsem si vzal jenom půl litru a to už je skoro vypito. Ruda za mnou také není. Jsem sám, já a můj stroj. Za chvilku se ze svahu vrací kluci. Dál to nejde, podle Kuby jsme neměli odbočovat z té šotoliny na tuto stezku. Kuba to tam nahoře dvakrát zahodil, a také Ruda upustil svojí Ducatku. Naštěstí jen ohnutá řadička a lehký lišej. Jindra to vše ustál, ale měl také asi dvakrát na mále. Musíme se vrátit. Ve třech otáčíme Čmeldu. Opatrně klesám za kluky, velmi s citem abych žádným kamínkem stroj neotloukl. Po chvilce jsem opět sám. Je strašné vedro, pod přilbou se mi řine pot a nohy děsivě pálí. Celé tělo pálí, jsem jak v peci. Začínám na sobě pociťovat přehřátí. Přijíždím na rozcestí, kluky slyším dle motorů, ale špatně odbočuji. Stále sice kluky slyším, ale po nějaké chvilce už ne. Cesta se zprvu zdála jako výborná, ale začala se zužovat, přibyly vyjeté koleje a poměrně husté stromoví, které mě častuje neustále po hlavě. Snažím se jet středem, abych stroj neodřel. Cítím vysoký tep a hrozné horko. Zastavuji na plácku a snažím se ve stínu trochu ochladit.





Kluky už ani neslyším. Beru do ruky telefon, žádný signál. Takže nemohu dát zprávu a ani určit svoji polohu. No super. Sundávám bundu, je celá propocená, triko dolů a ždímám. Po chvilce si ho oblékám a jak krásně pak chladí. Sedím u motorky, stále vysoký tep, jak se tělo snaží schladit. Co dál, pokračovat dolů do civilizace, nebo zpět pokusit se najít kluky. Je zvláštní, že je mi to tak nějak fuk a přistihuji se, jak poslouchám ptáky. Z letargie mě vytrhuje zvuk KTM. Kuba mě jel hledat. Zastavuje, sesedá ke mně a podává baťoh s hydrovakem. Je prostě vybaven. Dvakrát notně piji. Ještě vytahuje nějaký energetický gel. Dáváme si ho napůl. Tep se mi uklidňuje, ještě chvilku sedíme a vyrážíme zpět za kluky. Dle dat jsem tam byl 17 minut. Stoupáme zpět tou úzkou pěšinou, opět se snažím Čmeldu držet na středu, abych ho neodřel o větve, dávám bacha, abych ve vyjeté koleji nešel přes přední kolo. Kuba to za mnou potřetí zahazuje. No má z toho velkou prdel. Já bych se už hroutil. Za chvilku jsme opět všichni pohromadě a vracíme se na šotolinovou cestu, která nás dovádí k hlavnímu cíli dnešního dne a to k vrakům tanků v pohoří Dinár, poblíž hranice Bosny a Hercegoviny.





Najednou nám cesta připadá jak horší asfaltka. Pomalu ustupuje porost a otevírá se široká planina s kopci. Všude ostré skalky. A už je vidíme. Hurá, našli jsme je. První na řadě je T 55, je už rozřezaný, následují dva stíhače tanků GMC M 36 a nakonec ještě o trochu výš pak téměř nedotčený a zachovalý T 55 československé výroby, ve stavu, jako by před týdnem dorazil.







Spodní torza tanků evidentně slouží jako terče chorvatské armády, všude okolo jsou zbytky střel RPG a naváděných raket.







Ta zachovalá T 55 je boží, prolézáme, zkoumáme a musíme konstatovat, že bychom v tom rozhodně bojovat nechtěli.









Kuba se nám všem strašně omlouvá za tu cestu, že netušil, že to bude až takový OFF. Uklidňujeme ho, však jsme všichni na sebe hrdí, že jsme to nakonec přes tu peripetii s kozí stezkou zvládli. Vracíme se cca 8 km zpět do Knínu. Tam si dáváme zasloužený oběd a vychlazené pití. Pak míříme do samoobslužné myčky opláchnout z toho vápencového prachu nejen naše stroje, ale také sebe.



Po umytí už má moje dušička klid. Čmelda je zas jak z výlohy, nikde žádná známka poškození. Proboha, co to bylo za ránu? Aha – to mi spadl kámen ze srdce.
Míříme dále k druhému cíli dne a to pramenu řeky Cetina. Řeka pramení na svazích Dinárských hor v Dalmácii. Nese stejný název jako malá přilehlá vesnička, která se u pramene nachází. Pramenem je vlastně nevelké jezírko, kde Cetina začíná svou dlouhou cestu až k Jaderskému moři. Barva vody je neuvěřitelná a působí téměř surrealisticky, mísí se v ní odstíny zelené, v hlubších místech až po temně modrou. Z ptačí perspektivy pak působí skoro jako oko do hlubin země.



Když opouštíme Knin, říkám klukům, že snad už žádná šotolina nebude. Pokyvují hlavou, že určitě jen asfalt. Vyrážíme do Cetiny. V městečku Kijevo je objížďka. No to prostě nevymyslíš, navezená a uválcovaná šotolina. Práší to zase jak blázen, co se umylo je zas zpět. Navíc váha mého GS občas pneumatikou prořezává válcovaný povrch a motorka si jede vlastní stopou. Přijíždíme na parkoviště v Cetině u malého kostela. Z vrchu je vidět na pověstné oko – malé jezírko pramene řeky Cetina. Je to úžasný pohled. Rychle svlékáme motorkářské vybavení a bereme na sebe plavky. Po cestičce se schůdky se dostáváme dolů k jezírku. Je zde pár osob, postávají u břehu. Asi to bude studený, jde přeci o horský pramen. První se osměluje Jindra, však také vleze do každé louže, která se nám připlete do cesty. Jdu za ním a vedle mě skáče Kuba. Jindra s Kubou už jsou v jezírku a já? Ty krávo, to je jak žiletky. Normálně mě silně začínají bolet od chladu chodidla.





Rychle běžím na břeh se ohřát. Ale pak přeci jen také skáču do jezírka. No viděl jsem asi všechny svatý, je to fakt ledový, ale báječně osvěžující. Tak se tam takhle asi půl hodiny mrskáme a před odjezdem gůglíme. Průměrná teplota jezírka je od čtyř do osmi stupňů, no mazec. A já do toho vlezl. No doma ani náhodou. Cestou zpět do kempu jedeme už opravdu čistě po asfaltu. Opět jedeme přes Knin na Gračac, kde na místní pumpě tankujeme a osvěžujeme se. Opět jedeme po velmi pěkných asfaltových komunikacích s nespočtem zatáček. Je už téměř půl sedmé odpoledne a do kempu to máme ještě asi 54 km. Sedáme na oře a vyrážíme směr pobřeží po D27 a následně po D54. V oblasti nad řekou Krupa, kde jsou mimochodem prý nádherné vodopády, jsou neuvěřitelné výhledy do údolí a v dáli je již opět vidět moře.







A ty zatáčky, no prostě boží, skvělý asfalt, široká cesta a zatáčky od rychlých až po táhlé vracáky. Do kempu dojíždíme lehce po sedmé hodině odpolední. Poslední koupel v moři, krátká sprcha a ženeme se do restaurace. Dáváme točené pivko a výbornou pizzu. Zítra se již začneme přibližovat k domovu, tak že směr Slovinsko a jezero Bled. Dnes najeto 310 km.