Honda VFR 1200F (2012)

Cesta je cíl .. III– den 6
Pátek 21. 6. 2019. Vzhledem ke všemu našemu putování se jednalo o naprosto nejbizarnější den. Nejen průběhem počasí, ale především místem uložení ke spánku – jeho mystickým až hororovým nádechem. Ale pojďme pěkně po pořádku. Ráno vstáváme poměrně brzo, rychle balíme (někteří z nás stačili i umýt motorku hadicí pro zavlažování trávníku) a hledáme něco k snědku. Bohužel v kempu nic nemají, ještě zavřeno a tak vyrážíme s tím, že se někde cestou najíme. Zastavujeme stále ještě v Jižním Tyrolsku v Itálii ve městečku Glorenza v malém obchůdku smíšeného zboží.

Čerstvé housky, salám nebo krájený lahodný sýr s džusem rychle plní naše žaludky a uspokojují naše potřeby. Ještě něco tam měli, vzhledem k tomu, že miluji čokoládu, hlavně Nutellu, narážím tam na dvoubarevnou variaci – kupuji ihned tři skleničky domů. Tato čokoládová pomazánka u nás téměř není k sehnání.
Krásným úsekem kvalitního asfaltu a středně rychlík zatáček dojíždíme k prvnímu plánovanému místu dnešního dne a to přehradě Lago di Resia.

Reschensee (německy), italsky Lago di Resia je přehrada (umělé jezero) v západní části Jižního Tyrolska v Itálii, přibližně 3 km jižně od Reschenského průsmyku, poblíž kterého vede hranici s Rakouskem, a 3 km východně od horského hřebene, tvořící hranici se Švýcarskem. Se svou kapacitou 120 milionů metrů krychlových je největší vodní plochou v provincii. Svou rozlohou 6,6 km? je také největším jezerem v Alpách ležícím v nadmořské výšce nad 1000 m. [1] Je napájen přítoky Adiže, Rojenbach a Karlinbach a odvodňuje ho řeka Adiže.
Jezero je proslulé díky vyčnívající věži z potopeného kostela ze 14. století; když voda zmrzne, lze k ní dojít pěšky. Legenda říká, že v zimním období je možné slyšet zvonit i kostelní zvony. Ve skutečnosti byly zvony dne 18. července 1950 z věže odstraněny, týden před demolicí chrámové lodi a vytvořením jezera.
Za Lago di Resia překračujeme hranice do Rakouska a v městě Nauders odbočujeme na suprové serpentiny do Martina, kde následně krátce projíždíme švýcarským územím. Jirka hledá cestu k pevnosti ve skalní soutězce Reschen (strategická pevnost Rakouska-Uherska z roku 1836, jediná z pevností která zůstala na dnešním území Rakouska + Panzergarden – výstava tanků), ale vzhledem k uzavírkám a objížďkám tuto plánovanou zastávku vypouštíme a pokračujeme směrem na ledovec Kaunertal a jeho silnici.

Kaunertal ledovcová silnice 1273 – 2750 m.n.m. 26 km / 29 serpentýn až k ledovcové stěně Weisseeferner 3108 m.n.m., 5.nejvýše položená asfaltová Alpská silnice kolem jezera Strausse. Prostě opět nádherný, ale zpoplatněný výstup (14 EUR) údolím směrem k vrcholu ledovce, silnice plná zatáček, cestou potkáváme sportovní auta. Nahoře je poměrně chladno, kolem sedmi stupňů. Navštěvujeme místní ledovcovou jeskyni, dáváme si rozchod a volným tempem sjíždíme do údolí a kocháme se nádherou prostředí.
Cestou z Kaunsu na Greith se zastavujeme na nádherné vyhlídkové plošině na řeku Inn v rakouském Fliesu.

Ve Fernsteinu si kupujeme zmrzlinu, Jirka, rukama nohama se snaží vysvětlit obsluze, co že jaký druh zmrzliny chce a kolik kopečků, paní za pultem ho nechá vydusit a pak česky ho pozdraví a požadovanou zmrzlou pochoutku podá.

Pomalu a jistě se blížíme k místu ubytování, kempu Walchensee již v Německu. Na rakouské straně se zhoršuje počasí, pomalu začíná krápat a po přejezdu hranic do Německa se spouští poměrně trvalý a hustý déšť. V Garmisch – Partenkirchen zastavujeme a oblékáme nepromoky. Radar hlásí bohužel déšť až do 22:00 hod, do kempu zbývá cca 9 km. Teplota padá na dvanáct stupňů, Ruda bez nepromoků je již celkem promočený skrz naskrz, Jirkovi začíná prosakovat voda do bot. Vyrážíme v prudkém dešti do kempu, prší hustě, je kolem sedmé večer, šero a v přilbě nulová viditelnost. Občas zvedám hledí, abych viděl kam jedu, ale díky tomu mám již vše uvnitř promočené, začíná se i hledí mlžit. Konečně v kempu, místo mají, ale trávníky promočené, místo hospody pouze nějaký kiosek, jídlo akorát bagety a lahvové pivo. Nemůžeme se nikde osušit a stany se nám v tom marastu nechce stavět. Vyčkáváme, možná na zázrak. Rudovi je zima, je fest promočený a s myšlenkou, že zítra pojede celý den v promočeném oblečení to psychicky vzdává. „Seru na to, jedu do vesnice a ubytuji se v penzionu, snad se tam i osuším“. Vůbec se mu nedivíme a uznáváme, že je to vlastně fantastický nápad. Jedeme všichni. Objíždíme jezero a ve vesnici zastavujeme u prvního hotelu. Jdeme na zahrádku. Číšník nás slyší hovořit a slovensky nám dává typ na penzion, kde by mohli mít pro nás místo a ještě za slušnou taxu 30 Euro na noc. Penzion – starší hotel nacházíme. Parkujeme stroje a jdeme do recepce. Je tam velmi mladá, na kost vyhublá dívčina. Chvíli na nás zírá, vyslechne naší prosbu a pak vyslovuje spásnou větu, že nás ubytuje, ale že se musí připravit ještě jeden pokoj. Po cca půlhodině se v recepci objevujeme znovu, není tam již holčina ale podivně nad podlahou levitující osoba, jakási stará ženština. Odhadem tak kolem devadesáti (v případě, že není z tohoto světa ale i kolem třista let).

Pomalu začínáme mít podezření. V hotelu nikde nikdo, přítmí, a staré vybavení. Na druhou stranu čisto a navíc se topí. Zjišťujeme, že nám v restauraci do devíti hodin ještě udělají teplou večeři. Jdeme na pokoje, vybalujeme mokré hadry, dáváme vše na topení a znovu blahořečíme Rudovi za tento spásný nápad.

Ráno bude vše suché. Jdeme na večeři, sedneme do restaurace a stále nikde nikdo. Usedneme ke stolu, vybavení starobylé, na stěnách jakési tapety a po obvodu zrcadla.

Na co, k čemu? Přichází číšník, i on je již opravdu pán v letech (odhadem 60 až 70 let), přináší jídelák.

Objednáváme pivo. Nakonec všichni svorně si dáváme řízek a brambory. Mezi čekáním na jídlo jdeme zjistit, kde jsou záchody a kam půjdeme ráno na snídani. Všude zvláštní přítmí a opět nikde ani živáčka. Pootevřenými dveřmi vidíme do kuchyně, nějaká stará osoba ohnutá nad stolem naklepává řízky frekvencí dvou úderů za minutu.
Číšník přináší jídlo a mi potají sledujeme, zda ho v těch zrcadlech spatříme. Divné bytosti z onoho světa se přeci v zrcadle neobjevují. Ulevíme si, když ho tam vidíme. Jídlo i pití výborné, takže velká spokojenost. Přesto odcházíme na pokoje se zvláštním pocitem, zda se ráno všichni u snídaně shledáme.