Polaris XLT (1995)

Když už se na tom krámu dá jezdit jen pár měsíců v roce, je třeba si to patřičně užít. S touto myšlenkou a s vidinou zábavného poježdění po místních kopcích na cca slabou hodinku jsem toho dne usedal na vránu, oblečen jen lehce do starých kdysi funkčních hader, ve kterých všechny možné vodní sloupce a membrány už dávno domembránovaly. Jaképak cavyky, u baráku v šesti a půl stovkách nad mořem je +2st.C a 15 cm sněhu je mokrých a těžkých, takže žádná Sibiř.
Idylka.


Po pěti ujetých kilometrech a pětistech výškových metrech začíná mlha, prašanu nad kolena a pocitově tak mínus deset. Kurva, to je změna , ale přece se nepojedu přioblíct, to bych vypadal jak máslo.


Čas na první hrdinské činy nastává při pokusu projet zkratkou, na které vítr navál ladný podélný hřeben, takže vrána téměř neustále driftuje a má tendenci buďto sklouzávat do údolí napravo, nebo se zapíchnout do úvozu nalevo. Takových sto metrů se daří, i když s vránou je to jízda jako kdybyste vzali velké géeso na motokrosovou trať. Tento model opravdu není konstruován na hluboký prašan nebo na divoké backflipy kanadských frikulínů, u XLT konstruktér patrně spíš než se sportovní jízdou počítal s rozvážnou nedělní vyjížďkou rodinky na tučňáko-knedlo-zelo do nějaké zapadlé aljašské restaurace. Díky hlubokému údolí napravo a strmému svahu dolů nelze až tak úplně říct, že bych si jízdu užíval, ale co už. Nějak to dopadne.

A je to tu! Navzdory divokému vyvažování a vysedávání kolenem až do sněhu sklouzla vrána doleva a zapíchla se do úvozu jak vidle do hnoje. Samozřejmě ihned zahrabaná, sněhu nad kolena a lopata doma v garáži.
.
Není čas ztrácet čas, jak praví klasik. Za pouhou půlhodinu je rukama vyhrabáno, nohama okolo ušlapáno a jede se dál.

Po dalším půl kilometru se konečně můžu přestat stresovat, jestli se mi podaří to projet bez ztráty kytičky nebo jestli nesklouznu doprava na zalesněnou prudkou stráň. Už se nemusím stresovat jak to dopadne, teď už to vím jistě. Kurva, kurva a ještě jednou kurva...

Se staženou prdelí se marně snažím usměrňovat nekontrolovatelný pohyb téhle čtvrttunové krávy po prudkém svahu dolů skrz hustý les. Věřím, že s nějakým o metrák lehčím sporťáčkem, vybaveným prašanovým pásem, bych si to náramně užil, ale s tímhle těžkým autobusem je to opravdové psycho. I jako zapřísáhlý ateista si okamžitě oživuji v paměti Otčenáš, jenže nedojdu ani k "jenž jsi na nebesích" a vrána se obkročmo zapíchla do starého vývratu. Na jednu stranu gut, o život teda přijdu až někdy jindy, na druhou stranu úplně k hovnu kvůli případnému pokračování výletu.
.
Lopata, pila a hupcuk pečlivě uloženy doma v garáži, kdyby bylo potřeba. Kurva, kurva a znovu kurva!

Po chvíli vystřídal totální beznaděj geniální nápad: nechám tam ten krám do jara a až sleze sníh, přijdu s nářadím, rozmontuju to na atomy a odnosím v batohu domů, kde to při troše štěstí zase smontuju dohromady. Když v tom - volá žena, jak se mám na projížďce: "Hm, cože - zapadl? A kde? Cože? Hmmmm, mazec . Pilu a čelovku? Jo, žádný problém, za chvíli přivezu tam a tam." Jsem u vytržení, čekal jsem pojeb na entou a namísto toho si šlapu hlubokým sněhem po svahu dolů na to nejvyšší místo, kam se ještě dá dojet autem po uzoučkých horských cestičkách, projetých lesáky traktorem. Miláček. Tak tuhle babu fakt nikdy nevyměním.

Uplynulo pár nudných hodinek, vyplněných cestou pro pilu a zpět po kolena v těch bílých romantických sračkách, nekompromisně zalézajících do nohavic i bot a cesta je volná. No tak hurá.

Teď ještě dát těch zbývajících tři sta metrů dolů k sice zaváté, ale přece jenom na sněžném skútru sjízdné cestě, skrz les a okolo koryta potoka s balvany, velkými jak kozy Haliny P. S plným vědomím, že sjet do potoka=konečná startuju a doufám, že se mi podaří udržet se trasy, pečlivě vybrané a osobně prošláplé až k vytouženému bodu o nějakých dvě stě výškových metrů níž. Podrobnosti vynechám, už tak jsem dostatečně za vola .

Les řídne, kopec se zmírňuje, stažená prdel povoluje a vítězství je tu!


Poslední drobnou komplikaci na cestě k civilizaci už řeším levou zadní a jen tak mimoděk.


Sečteno a podtrženo:
- Hadry a boty by se daly ždímat
- Půl dne v prdeli
- Manželství: utuženo
- Zážitek: silný

Asi se radši dám na houbaření.
Anebo ne. Začínám mít nutkavý pocit, že do domácnosti nutně potřebujeme nový sportovní skútr, s dlouhatánskými zdvihy, prašanovým pásem a aspoň stošedesáti koňmi.

• 

  Vrána na výletě