BMW R 1100 R (1996)

Po neskutečné anabázi s přihlášením německé motorky v našem absurdistánu, konečně nastal den, kdy jsem mohl zcela legálně vyjet na silnici a můj nový baworák měl konečně přidělené číslo nešlo odolat a musel jsem ho konečně pořádně projet. Přidal jsem se tedy k první letošní projížďce mého táty a jeho kámoše. Bohužel nemohl s námi jet brácha, který po podzimní nehodě stále nemá motorku v provozuschopném stavu. Doufejme, že již brzy se na něj usměje štěstí a vše se podaří dát do kupy a budeme moct zase jezdit i s ním.
Účetníci zájezdu:
Dan – BMW R1200C
Táta (Dobeš) – BMW R1200C
Já – BMW R1100R
V sobotu asi o půl jedenácté, jsme s tátou nadlábli bajky a vyrazili směrem k Danovu bydlišti. Tam jsme se jen nezbytně nutně zdrželi a už jsme pokračovali, již všichni tři směrem na Chyšky a Milevsko, odkud jsme pokračovali, až do Týna nad Vltavou kde jsme na čerpačce udělali pauzu. Táta s Danem dali kafe a cigárko a já si dofoukal gumy. Odtud, jsme pokračovali v cestě na Netolice. Tam jsme v hotelu Na Rychtě poobědvali.
Další cesta vedla přes Lhenice do Prachatic, odkud naše cesta vedla do Volar. Ve Volarech jsme to vzali na Lenoru, kde jsme míjeli poměrně slušně vyzbrojenou americkou armádu s džípy. V Horní Vltavici jsme zase potkali spoustu německé techniky a po zuby ozbrojené příslušníky wehrmachtu. Zastavili jsme tedy a šli se podívat, co se bude dít. A také se dělo. Schylovalo se k velké bitvě a během čekání na akci jsme si prohlédli vynikající německé vybavení a odhodlané vojáky. Po hodince na kopci bylo vidět pohyb. To se přibližovaly americké jednotky doprovázené dvěma tanky a několika obrněnými transportéry. Strhla se prudká bitva a jednu chvíli to vypadalo s americkými hochy bledě. Nakonec jim však přijely posily a urputně odolávající německé oddíly Američané sevřeli do kleští. Poslední zbytky německého vojska se vzdaly a Amíci vítězoslavně vjeli do městečka a předvedli všem svou výzbroj. No bylo toho na koukání hodně. Od tanků, obrněných transportérů, polopásů a džípů, až po Harleye.
To už nás však trošku tlačil čas, a tak jsme se posunuli zase dál. Cesta nás vedla přes Kubovu Huť, Vimperk, Kašperské hory a Hartmanice, až do známého penzionu na Mýtě, kde jsme měli domluvené spaní. Dorazili jsme nějak kolem šesté. Zaparkovali na dvůr a spěchali uhasit žízeň výbornou plzeňskou dvanáctkou. Večeře byla klasicky luxusní. Tak jsme seděli, chlastali a kecali s místním týpkem, kterej měl z endura zlámaný obě ruce. No byl to borec, a byla s ním legrace, prostě správnej endurista, ,,co se toho nebojí“ Kolem půlnoci jsme se odebrali na kutě a ráno nás čekala královská snídaně.
Po desáté hodině dopolední, po uhrazení našich závazků za nocleh, stravu a pivo jsme se vydali na cestu k domovu. Ta byla už celkem klasická a vedla přes Sušici, Horažďovice, Strakonice, Písek a Milevsko. U Chlistova se od nás oddělil Dan a již jen dva jsme s tátou dojeli za mírného deště domů.
Vyjížďku hodnotím, velmi kladně. Najeli jsme cca 330Km. První cesta s bavorákem byla super a já už pochopil, co všichni majitelé baworáků