BMW R 1100 RT (1999)

Počítadlo kilometrů hlásí stav 104 tisíce a kousek. Nevím, jestli je to tou překročenou magickou stovkou, nebo jestli se RT jenom rozhodlo dát o sobě víc vědět a dožaduje se ode mně větší pozornosti, ale začaly se objevovat závady. Ne nějak zásadní, ale přesto dostatečně otravné.
Především mi prasklo TŘETÍ nové spojkové lanko.
Ta černá série prasklých spojkových lanek se táhne od loňského podzimu. První výměnu provedl můj servisní mechanik Pepíno, druhou jsem si udělal sám (je potřeba kvůli tomu rozebrat půl motocyklu), tu třetí si vzal raději na starost opět Pepíno, prý aby eliminoval možné neumětelství amatéra a také z důvodů záručních. Teď ho to tedy čeká zase, vůbec ale netušíme, co se s těmi lanky děje. Vydrží vždy cca 3 tisíce km a prasknou, hned u páčky spojky. Neví tady náhodou někdo, kde děláme my, potažmo soudruzi z NSR chybu???
Tentokrát to prokleté lanko prasklo při krásné podzimní vyjížďce v údolí Berounky kousek od Hospody U rozvědčíka, nějakých 100 km od domova. Pikantní na tom bylo, že prasklo opravdu důkladně, tedy úplně. V předchozích případech zůstala vždy aspoň část vláken neporušená, takže to s opatrností a citem stačilo na rozjezdy, zastavení na křižovatkách a další podobné jízdní a dopravní situace při dojezdu domů a do dílny. Tentokrát to byl opravdu tak trochu oříšek, jak z této šlamastyky ven...
Řazení bez spojky nahoru i dolů za jízdy už mám po předchozích "zkušenostech" celkem zmáknuté... Ale co rozjezd a zastavení? Půjde to nějak? Dostanu se domů "po svých", nebo RTčko čeká potupný odvoz v nákladovém prostoru fordu transit? Nezbývá, než to zkusit.
Zkouším tedy zastavit v první vesnici, v Týřovicích, a první zjištění je celkem příznivé - i bez spojky se dá s citem najít neutrál a tak nějak skoro normálně zastavit. Má drahá polovička netuší, proč za ní zaostávám, ba dokonce zastavuji, protože mám jako na potvoru vybitý bluetooth komunikátor. Otáčí tedy své R 1200 ST a vrací se přes náves ke mně. Oznamuji jí "radostnou" novinu a nastiňuji plán pokusu o rozjezd. Teď se tedy natvrdo ukáže, jakou bude mít náš výlet dohru...
Vystrkám RT na hlavní, která zde vede kousek mírně z kopce, a vsedě na něm se při vypnutém motoru a zařazeném neutrálu rozbíhám. Snažím se stroji ze všech sil udělit alespoň nějakou dopřednou rychlost. Když je rychlost dle mého úsudku dostatečná, zapínám zapalování a lehce a opatrně špičkou boty nadzvedávám řadičku, a ejhle, dvojka tam zapadne jak po másle, motor okamžitě naskočí a jede to! Hurá!
Takže tohle by bylo. Už vím, že se domů nějak dostanu. Můžu i zastavit, pokud to bude na místě, kde se budu moct takto z kopce rozjet. Nádrž mám naštěstí skoro plnou.
Jedeme volným tempem podvečerním krajem Oty Pavla, pomalu se stmívá a nebýt té spojkové nepříjemnosti, byla by ta cesta dokonalost sama. Silnice se klikatí údolími v listnatých lesích a její krajnice nejsou vidět, protože je vše zapadané cihlově zbarveným bukovým listím. Vozovka díky souvislému listovému pokryvu přechází plynule v okolní zvlněný terén, a nebýt pruhu asfaltu odmeteného koly projíždějících vozidel, asi by zůstala skrytá našim zrakům úplně.
Tohle všechno vnímám, ale hlavou mi přitom letí myšlenky hledající nejvhodnější řešení problému. Volím nejkratší cestu k plzeňské dálnici, směr Zbiroh. Ještě jednou na příhodném místě zastavuji, abych dohodl s Lenkou podrobnosti. Domlouváme se, že i když to pro mně bude dost komplikované, doprovodím ji do Plzně, kde jí pomůžu zaparkovat jejího černého exota do podzemních garáží. Své RT nechám na kraji města, bez spojky si do provozu řízeného světly netroufnu.
Po celkem pohodové jízdě ze Zbirohu po D5 zastavujeme na první benzínové pumpě v Plzni. Tady ponechávám prozatím RT svému osudu, přesedáme oba na STčko a jedeme ho zaparkovat do garáží v centru Plzně. Odtud autem do bytu pobalit pár osobních věcí a oblečení. Prostě nám to prasklé lanko udělalo pořádnou čáru přes rozpočet, respektive přes plán prožití prodlouženého víkendu s luxusním počasím v sedlech motocyklů...
Když se pak vracíme autem na "agipku" k mému stroji, je něco po dvacáté hodině, a já vím, že teď to nebude úplně jednoduché. Provoz na čtyřproudovce od D5 do centra Plzně naštěstí znatelně polevil, takže načasování výjezdu z prostoru pumpy už není problém. Horší je, že pumpa i ta přilehlá hlavní komunikace je v rovině...
Takže vymýšlím jinou variantu rozjezdu bez spojky. Tentokrát se to neobejde bez asistence druhé osoby, potřebuji pomoct s roztlačením. První pokus - na neutrál startuji motor, společnými silami udělujeme RTčku závratnou dopřednou rychlost cca 8 km/h, řadím opatrně dvojku...
... a motocykl s několika mocnými trhnutími a poskoky zastavuje a motor zhasíná. Takže špatně...
Pokus druhý - tentýž postup, ale místo za dvě řadím za jedna... Bingo, takhle je to správně! Nastartování motoru, roztlačení, jednička bez spojky - jde tam nečekaně hladce - a hned se motocykl rozjíždí tak, jak má. Jupíííí
S pocitem vítězství ještě popojíždím kousek směrem na centrum, než se mi podaří najít místo vhodné k otočení bez nutnosti zastavit, dopravní světla mi naštěstí vycházejí docela vstříc. Rozjíždím se směrem k D5, po ní na Prahu a pak rovnou do Nechánic k Pepínovi do dílny, protože pokud bych zajel k sobě domů, už bych se odtud vlastními silami bez spojky nedostal... Lenka mi dělá společnost, jede za mnou autem.
Předávám tedy Pepínovi pacienta s výčtem závad - kromě té spojky začalo téct gufero na přední vidlici, takže výměna obou, občas nesvítí osvětlení tachometru a začala prosakovat palivová nádrž (při poslední výměně spojkového lanka se Pepínovi trochu protočil mosazný holendr se závitem zalisovaný v plastu nádrže a teď to zřejmě kolem něj lehce slzí).
A při té příležitosti zároveň i pravidelný servis, jehož čas už také nastal...
A aby toho nebylo úplně málo, u bočního stojánku definitivně upadl už jednou svařovaný zohýbaný drát sloužící jako opěra noze při vyklopení a zaklopení stojánku...
Takže to je kompletní výčet drobných závad, které se v poslední době vyrojily na mém R 1100 RT. Jen doufám, že po jejich odstranění bude aspoň chvíli pokoj...
Ale to spojkové lanko je fakt záhada...