BMW R 1200 R (2007)

Někdy se mi prostě stane, když se vrátím odpoledne z práce kde celý den pobíhám v 30 stupňovém vedru, že sotva lezu. To pak musím změnit polohu z vertikální na horizontální. Tím, že můj denní život neovlivňují hlučné děti nebo jedovatý jazyk něžného pohlaví, tak se bdění změní na hluboké kóma z kterého procitnu díky kombinaci hladu a potřeby vyloučit přebytečné tekutiny z těla. To pak má za následek že se mi nechce spát ani po půlnoci. Než bych tělo znásilňoval pilulkami na spaní, tak ho zkusím trochu unavit. Je teplá noc. Nasoukám se do kombinézy a hurá směr garáž. Pohyb v garáži bez světla s přisvěcováním od displeje mobilu je o poznání jiné. Naštěstí motorka bydlí v garáži sama a navíc je velká. Zastrčím klíček do spínací skříňky a otočím rozsvítí se malá žárovka ve světlometu a můžu motorku vytlačit ven. Abych nebudil okolí udělám ustrojovací úkony jako první a pak probudím motorku. Sám totiž nesnáším když mě v noci probudí nespavec s tůrující motorkou která někdy nemá tlumič výfuku.
Výhoda jízdy v noci ve větším městě od pondělí do pátku je, že slušní lidi už spí, nebo pracují. Na ty neslušné co se vykutálí v podroušeném stavu z barů a hospod si musím dát pozor. Další výhoda je, že tam kde přes den provoz stojí nebo se posunuje jen krokem, jedu teď konstantní rychlostí a připadám si jako by vypukla nějaká smrtící epidemie. Lampy mi osvětlují silnici jako letadlu přistávací plochu. Rozhodně nespěchám proč taky. Nechci na sebe zbytečně poutat pozornost policie. V dálce vidím auto ke kterému se přibližuji až nepřirozeně rychle. Náhle odbočí do ulice a než zmizí všimnu si naboku nějakých povědomích reflexních proužků a nástavby na střeše. Jasně já o vlků a vlci za rohem. Než projedu kolem ulice kam odbočí zkontroluji rychlost na tachometru …pro jistotu…co kdyby….. Jejich myšlenky čtu dobře. Čekají až projedu a pak vyjedou z uličky rovnou za mnou. Po projetí několika křižovatek se odpoutají a otáčejí se. Já si oddychnu. Ne že bych dělal někdy něco špatného nebo se bál kontroly povinné výbavy, ale jak se říká kdo chce psa bít hůl si vždycky najde.
Než vyjedu z města jsem už pevně přesvědčený kam pojedu. Břeclav-Valtice-Mikulov-Milovice- Bulhary-Lednice-Břeclav. Přes den se dělím o silnici s auty a náklaďáky a teď jsem „pánem asfaltu“ JÁ.
Vyjíždím z Mikulova směr Milovice. Cestu dobře znám a vím kde je jaká zatáčka. Výhoda nepřehledných zatáček je, že za tmy vidíte kužel světla od protijedoucího auta daleko dopředu a proto můžu předjet auto které se plouží 60kou mimo obec. Po ujetí několika zatáček zjistím proč. Důvod jsou právě noční aktivita zvířátek v mém případě srnky, která se v mírné zatáčce cca 50m přede mnou rozhodla přecházet silnici. Naštěstí adrenalin v krvi pracuje svaly na pravé ruce zatáhnou páčku přední brzdy a integrované brzdy předního a zadního kola motorku prudce zpomalují. Všechno se to stalo tak rychle. I když jsem s touto situaci tak trochu počítal. Stejně mě to vyděsilo. Jak se tak blížím k srnce vidím jak poskakuje na místě. Asi se nemůže rozhodnout jestli skočit zpátky nebo dokončit přecházení. Když už se mi podaří zastavit pár metrů od ní tak se rozmyslí. Ještě než se rozjedu vypadne ze mě par sprostých slov a otázka: Jestli mě chce zabít? Až se rozjedu a ujedu několik desítek metrů, tak si mozek uvědomí co se mohlo stát a cítím, že mi buší srdce a mám zpocené dlaně. Představy jak se válím s motorkou někde po silnici nebo ve škarpě mě pronásledují po zbytek cesty a nezbavím se jich dokud doma neusnu.