Kawasaki KLV 1000 (2005)

Vyjeli jsme s Jitkou na pár dní s představou projet mnohokrát zmiňovanou Gross Glockner Hochalpenstrasse, pak kouknout k moři a cestou zpátky si projet sedlo Vršič ve Slovinsku ze strany od městečka Bovec do Kraňske Gory. Start ráno se moc nepovedl a tak jsme projížděli Zell am See již v pokročilou hodinu. Následně jsme dostali večerní slevu na vjezd na Alpskou silničku. Na KLVčku jsem do té doby měl najeté asi dvě nádrže a to sám a bez zavazadel, takže jsem se vlastně učil jak se taková mašina chová ve vracečkách a byl jsem příjemě překvapený. Večer je vyhlídková silnice úplně prázdná, výhledy až na nějaký ten mrak moc pěkné, jen edelweissspitze se právě potápěla do mraku ze kterého mírně mrholilo a tak jsem si po pár minutách panoramat užil ještě obav na mokrých kostkách cestou dolů. Když jsme dojeli na vyhlídku císaře Františka Jozefa, který tam prý jednou vylezl a tak se po něm jmenuje, bylo už pěkně šero a tak jsme se kohosi místního poptali na možnost přespání ve stanu. Ve stanu? tak to si klidně postavte tady v parkovacím domě. Jo a radši v rohu tam tolik nefouká.

Takže nám ubytování spadlo z nebe a krásné ráno se sluníčkem, výhledem na Gross Glockner a nekolika svišti nám bylo odměnou za nepříliš pohodlné spaní. Snídaně po česku z vlastních zásob, sestup dolu k ledovci a pak do sedel a hurá směr Lipice u Terstu, kde byla další plánovaná zastávka. Cesta přes údolí a několik passů provoněná pokosenýma loukama, prostě romanťika se spoustou dalších vraceček než jsme se dostali z hor. Slovinci a Rakušáci na rozdíl od Italů poznají rozdíl mezi autem a motorkou a tak to zohledňují v cenách dálničních známek. Jen ty Slovinské jsou o něco kratší a o něco dražší. Romantika skončila zjištěním že poslední prohlídka stájí v Lipici je hodinu před zavíračkou a právě nám utekla. Čekat do dopolende na další a pokud možno s ukázkou tréninku klasické jezdecké školy se nám nechtělo a tak hurá do cca 135Km vzdálené Puly. Koně budou cestou zpět. Ubytování za 17€, sprcha, večerní procházka kolem moře a večeře s lahví vína byly pěknou tečkou dalšího dne, kdy jsem ale zjistil že mi od rána nějak zlobí ruce a některé pohyby prstů jsou obtížné nebo nemožné. Nemít na botách rychlošněry, ani bych se sám neobul.

Jeden den u moře, k obědu kalamár na grilu, prohlídka Puly a další den ráno hurá zpět do Lipice. K prohlídce stájí a ukázkám výcviku nakonec přibyl i parkur který se ten den jel a tak jsme strávili na místě asi 6 hodin a pak se vydali dál. Cílem bylo údolí s městečky Kobarid a Bovec, přejetí sedla Vršič a zabalit to v kempu ve vesničce Dovje, kousek od Jesenice. Na sedlo vršič jsem si ze strany od Kraňské Gory vyjel před pár lety na třiapůlce a tak jsem se těšil jaké bude odsud. Nevím kolk z toho bylo motorkou a kolik silnicí, ale z této strany se mi zdál výjezd citelně náročnější. nemusel jsem sice nechat motorku dvakrát vychaldnout, než jsem vyjel nahoru, ale zatáčky jsou z této strany utaženější, méně přehledné a je v nich občas velké převýšení. Každopádně jsem si je užil co se do nich vešlo a po sjezdu do Kraňské Gory jsem litoval že je pro tentokrát vracečkám konec. Dál už bude jen dálnice a pak posledních 100 km po okreskách.

Kemp kde je obvykle převaha čechů, nezklamal ani tentokrát, až na obsluhu. která tentokrát česky neuměla a navíc mi řekla špatný čas mše, takže jsme v neděli ráno přišli k zavřenému kostelu kde se na nás postarší paní s konví vody dívala ještě překvapeněji, než my na zamčené dveře. Takže opět na motorku a spolykat poslední nadílku, teď už ne příliš záživných kilometrů. Posledním spestřením byl Karavanken tunel, který vede ze zmiňované Jesenice k městečku Vilach v Rakousku. Stojí sice asi 7€ ale zkrátí cestu a je zajímavé jet 6km pod zemí. Jezero Wörthersee jsme tentokrát nechali bez zastávky za sebou, i když mě představa vykoupání přecejen trochu lákala. Kolem jezera jsou prý tři malé veřejné pláže a jinak je to samá rezidence a hotel se soukromým přístupem k nádherně čisté vodě. Já vím o jedné z těch plážiček. Na šířku se dá přeplivnout a na délku přehodit kamenem. Rakouská dálnice od Kalgenfurtu do Vídně opět nezklamala. Je stále rozestavěná a plná osmdesátek. Omezení rychlosti jsem ale už i vítal, protože jsem se mohl alespoň na chvíli postavit do stupaček a dát odpočinout přesezeným sedacím partiím. Stav rukou se naštěstí nehoršil a tak jsem nemusel řešit, jak dostat dva lidi a motorku do ČR, když Jitka v životě neřídila ani skůtr. Co mě pro změnu zklamalo, byl obchvat Vídně, který jsem měl pocit že vede skoro až přes Bratislavu a zpět. Že já trouba nejel jak jsem byl zvyklý po staru skrz Vídeň. Za Znojmem jsem si užil posledních pár kilometrů, strčil motorku do garáže a konečně si sedl na něco jiného než sedlo.