Jawa 350/639 Chopper (1996)

Transpublik 2012 - cesty páně jsou nevyzpytatelný...

Dlouho připravovaná akce. Loni se mi ostrá verze moc nepovidla, kvůli prasklýmu spojkovýmu lanku a vzdal jsem to. Letos jsem se zařekl, že dojedu za každou cenu i kdybych to měl doject autobusem. Ani jsem netušil, jak blízko jsem k tomu mám . Přípravu motorky jsem vylepšil o úkony a součástky, které jsem loni opomněl a pro zichr jsem měl zásadní lanka (plynový, spojkový), spímač kontaktu zapalovací cívky, regulátor, uhlíky a jiné vyfikundace, sebou náhradní. Na začátku roku 2012 proběhla registrace, placení a následovalo čekání. Vzhledem k tomu, že Rachot - hlavní organizační jednotka - toho měl moc, nabídl jsem jako ITík svou pomoc a tak dva měsíce před startem jsem se staral o nějaké maličkosti a živě komunikoval s lidma čímž moje těšení na akci znatelně narostlo :). O to víc když od Rachota přišly poštou poháry, které jsem následně dopravil do cílového kempu autem, ještě s tiskárnou. Čas plynul jako šnek, ale nakonec přeci jen to doplazil až ke kýženému víkendu, resp. prodlouženému víkendu, protože ČT, Pá byl svátek.
Den D -1 - přesun do startovního kempu u Soběslavi - přesněji u Žermanické přehrady na severu Moravy. Je ráno - pátek. V kalendáři mam poznámku, že je volno a tudíž na přepravu mám celej den. Je teprve 8 hodin a už teď je jasný, že venku bude pařák. Obloha jasně modrá, 23 stupňů - předpověď na odpoledne slibuje něco kolem 30ti a víc. Sice je mi jasný, že v motohadrech budu jako v koupališti s horkou vodou, ale zase aspoň neprší a rozhodně je to lepší než loňskej extrém s teplotou kolem 7dmi st. C. Trošku nevorzní jestli jsem si včera stihnul připravit všecko, nakládám věci na motorku. Náhradní díly, wercojk a nepromok mám zabalený už dva dni, takže jedinými dalšími důležitostmi jsou pouze - peneženka…bez zbytku přežiju. Věcí na sebe beru pramálo - triko z Loňského TPC, kraťasy, botky na chození mimo motorku a nějaké spodní prádlo. Víc netřeba. I tak mi to zabere jeden kufr. Následuje stan, karimatka, spacák a baťoh s foťákem a nějakýma hyg. potřebama. Kyž jsem to celý připavoukoval k motorce zabralo to i místo spolujezdce a nosič. A to jedu sám pouze na dva dny. Nechápu jak to dělaj lidi co jedou ve dvou na dovču na tejden. Skláním před nimi pomyslně hlavu. Jako předposlední věc před odjezdem nastavuju navigaci a pak už mi nezbývá nic jiného, než se nuceně nasoukat do těsnejch motokalhot, kožený bundy, koženejch rukavic a přilby. Abych měl jistotu, že sauna bude dokonalá, jistím to koženýma botama typu kanady. Dílo se mi podařilo - vytvořil jsem luxusní, neprodyšnej skleník.
Rychle nasedám - pusa manželce a vyrážím. Nejdřív ovšem pouze k 10km vzdálené benzínce, kde nemůžu ani sundat rukavice jak se mi potí ruce. Několik minut intezivní práce a porařilo se, pak natankování a následně už vyrážím na první etapu dnešního dne. Předpokládám přestávky cca každých 100km. V 10.10 min. beru tedy směr - Příbram - Sedlčany - vzdálený 40km. Cesta nuda - znám to tu, takže mě nefascinujou ani výhledy na kopce. Zatím se jen zahřívám a navíc cesta bez zatáček. S mojí Jawkou mě tu každý předjíždí. Cestovku jsem nasadil 80km/hod. kvůli spotřebě a šetření motoru - přeci jen zítra ho čeká pořádná dávka. Zanedlouho projíždím Sedlčany rovně po okraji města a bez dalšího zdržení frčim dál. Bohužel pohodovou idylku kazí objížďka v délce 15km na níž navazuje další díky které jsem opět ztrácim dalších cca 15km. Navíc cesta vesničkama, kudy mě objížďka vede, je příšerná a já nuceně kodrcám místama, kde bych normálně snad i otočil. Nevím tedy kdo to trasoval. Důkazem příšernosti cesty je i fakt, že na najednou za sebou slyším výstřel a mé pet lahvi s jemně perlivou vodou, vystřelilo víčko. Veškerá voda mi vytekla na spacák, stan a co se nestihlo nasáknout, steklo do pravého kufru. Zastavuju u hřbitova a kleju jak námořník když zjistím škody. Ale co voda uschne a pokračuju dál. Objížďka mě vede až do Divišova, kde se stáčím konečně ve směru své původní cesty na jih na Vlašim. Ve Vlašimi jsem přesně v poledne po dvou hodinách nic moc jízdy. Dávám menší přestávku, uplně spařenej. Na benzínce mě poučuje obsluha, že klíč od hajzlíku se pučuje od pokladní a vrací se šéfovi. Směju se, holt jinej kraj…. Musim vážně uvažovat o lepším oblečení s větší prodyšností. Sedím ve stínu a piju kávu. Koupil jsem novou vodu po předešlé explozi a doufám, že už nebude žádná objížďka. Dopiju, dojím, oblíknu a vyrážím dál na Pelhřimov. Celkem nic zajímavýho, jen cestou se za mě připlíží Honda 125 CBR a drží se mě. V pohodě si držím svým 80 dle navigace (Tacho ukazuje 90) a sleduju kolegu v zrcátku. Z kopce mu to jede a dohání…do kopce zase ztrácí. Nevím jestli všechny 125 maj tenhle problém s výkonem, ale měl jsem za to, že to motorka výkonově srovnatelná s J350 - díky 4taktu a moderní koncepci motoru. Asi bylo borci líto to honit :). Za chvilku ho ztrácím a nerušeně dojíždím do Pelhřimova. Jen projíždím a sypu se na Jihlavu. Cesta velmi příjemná i když horko. Když projíždím Jihlavou, zírám na zdejší opevnění města. 1. jak je dochovaný a za 2. jeho uspořádání do kaskád. To město muselo bejt nedobytný :). Tady se by líbillo mé historicky zaměřené mamince. Nezdržuju se ale a mažu dál k Brnu. Následuje cesta asi 100km v kuse. Stavím až tak 5km od Brna před obcí Popůvky u silnice, kde projedu vedle závory na vedlejší cestu do stínu listnatých stromů. Tady sundavám maximum co můžu, nechávám si jen kalhoty, abych veřejně nepohoršoval kolemjedoucí řidiče a už značně zcvrklej pocením, dodávám tělu nezbytnou vodu a jídlo. Po pauzičce se mi nechce do motohadrů a proto se, ač velmi nerad, rozhoduju se porušit bezpečnost svojí tělesné schránky a bundu a rukavice pavoukuju ke zbytku bagáže. Cesta je hned lepší :). V již zmíněné popůvce beru benzín po 244km. V nádrži podle výpočtu zbývají 2l cca. Nyní zbývá pokořit Brno :). Normálně bych si z toho nic nedělal, i když velký města fakt nenávidím, ale v tom vedru to je peklo. NAvigace mě potvora vede středem města, jelikož jsem si nastavil, že nechci jet po dálnicích a mýtných silnicích - Chyba. Jedu podél řeky a pozoruju lidi na břehu jak se cachtaj, zatímco mě sluníčko nemylosrdně prokusuje kůži… Každou chvilku stavím na semaforech na červený a čekám kdy se mi přehřeje motor a rafne se. Motorka se ale drží a tváří se jakoby nic. Její klidnej a pravidelnej chod motoru v tomhle vedru je balzám na duši. Brno zdárně projíždím, i když v jednom tunelu se ocitnu 3x. Už jsem ale venku a mizím na Vyškov. Cestou ještě stavím u populární betonárky Zappa, vystavěný ve stylu bitvy u Slavkova a přenastavuju navigaci, který povoluju cestu po dálnici. Pak už to jde rychle. Do cíle mi zbývá cca 150km. U Vyškova najíždím na dvouproudovku a frčím si s nohama na předkopech a sluncem po levé straně na sever Moravy. Cesta je moc příjemná a jedu spíš v jakémsi zasnění, skoro bych řekl v polospánku. Ovšem tak to není a instinktivně sleduju v zrcátkách každý auto který mě předjíždí, jestli mě včas zaregistruje. Pot mi stejká po zádech, když projíždím Olomoucí, už ale jen par km - říkám si a utěšuju se. Když projíždím Novým Jičínem, cítím jak mě pálí levý rameno od sluníčka. Co se dá dělat - v kožený bundě bych se uvařil, tak rači spálenej a tílko. Říkám si jak to asi snášej ostatní motorkáři co potkávám - všichni navlečený předpisově - nerozumim tomu - to maj nějak klimatizovaný nebo co? Z Jičína beru směr na Frýdek Místek a cestou pozoruju véééliký táhlý kopce napravo. Ani nevím co to je, nahoře stojí rozlehlý hrad na zalesněným vrcholku, možná Helfštýn, nebo Nový Jičín - netušim. Krajina se tu zdá bejt divočejší než u nás - všude kopce zarostlý. Po chvíli jízdy stavím konečně u benzínky ve Frýdku, kde si dávám poslední kafe. Sedím na zemi ve stínu kamionu vedle silnice, piju kávu a počítám spotřebu po tom co jsem tu natankoval. Vychází to na 4.8l naloženej, ani mě to nepřekvapuje i když jsem tajně doufal, že jawka na dálku pojede levnějc. Hodně to udělalo ale to objíždění, třeba se dostanu i níž. Do cíle už zbývá možná 10km, už se těším na vychlazený pivko v oroseným půllitru. Po deseti min. nasedám a na zbývajcích km konstatuji, že se znatelně ochladilo, začal foukat vítr a na východě se honěj černý mraky. Kalkuluju jestli se jim vyhnu a podaří se mi dojet suchej. Daří se a za chvilku dorážím do kempu, chyt jsem jen pár kapek. Stavím na horním parkovišti. Zamykám motorku a ptám se jednoho z motorkářů, kde si vyzvednu věci. Pak už jdu rovnou do hospody, kde sedí Rachot a Beruškou a Džanek. Zvou mě hned ke stolu. Ještě musím postavit stan, zaparkovat atd. Takže si jen beru věci plán s průjezdníma bodama, tričko, samolepky a zase mizim na horním parkovišti. Startuju choppra a dávám si poslední metry dnešního dne na motorce k místu pod stromem, kde budu spát. Na podruhý se mi podaří postavit stav - jupí. Přikreju motorku, hadry házím do stanu, kromě propocenejch kalhot, který si nechci zamořit spací prostor a beru si jen batůžek s foťákem a peněženkou. V hospodě si konečně dávám pivo Birrel, točený dokonce za pouhých 25Kč - jen by mohlo bejt studenější a obsluha rychlejší, ale má toho viditelně mnoho na práci. Ovšem byli jsme nahlášený, takže se s tím dalo počítat. Nezůstane u jednoho pivka, nicméně chodím si pro ně rači sám :). Klábosíme, mezitím doráží další jezdci. Je pohoda. Večer pro mě končí po diskusi ohledně placení, s nepříjemným provozovatelem kempu jdu na kutě kolem 11cté hodiny, protože ráno mě čeká nejdeší denní štreka na motoce v mým životě. Je mi Rachota líto, že musí jednat s takovýma lidma, který nám zle vyčítaj, že jsme jim zkazili kšeft tím, že jsme přieli pouze na jeden den. Přitom o všem věděl, vše bylo dopředu domluveno - nechápu.
Den D. I přesto, že jsem nechtěl bejt mezi prvníma vstávajícíma, okolní ruch a shon mi nedá a vstávám v půlšestý, Zatímco ostatní maj skoro všichni sbaleno :). Pomalu tedy vyhazuju věci ze stanu, snídám, čistim zuby a pozoruju šrumec. Start je na dolním parkovišti za hospodou. Tak se tam pomalu sunu. Když stavím na parkovišti starty už čile probíhají a spousta lidí odjelo. Sesedám z motorky a chvilku kecám se Syslicou, která povýšila a jede na CBR 600 - jeden z mých bodů zájmu v budoucnosti. Loni jela na 125 CBR. Chudák letos nedojede vůbec - jejímu příteli klekne bohužel motorka, ale to ještě neví. No nic, jdu k Rachotovi a ten mi zapisuje odjezdový čas 6:50. Sedám na Jáwu v vyrážím směr Jablůnkov. Cestou zdržení u semaforů - oprava silnice. Jinak mi cesta tam utekla velmi rychle, protože se jednalo pouze o 35km cca. Dál jedu na Bruntál na severu moravy. Cesta v pohodě. Sluníčko nízko, neni ani ještě vedro. Projíždím poprvé v životě Ostravou - je to fakt ošklivý město, tedy aspoň takhle z obchvatu - snad jsem neurazil žádnýho Ostraváka. Pohled na továrny mě fakt ale neuchvacuje. Jedu dál na Opavu. Asi v půlce cesty se skoro až leknu, když vyjedu mezi polema na kopec a po levý straně na mě vykoukne obrovskej památník Hrabyně. Je to fakt monumentální památník - takový jsem ještě neviděl - co do velikosti i tvaru - věnovaný druhé světové válce. Jednou se tam možná mrknu, uvnitř památníku je muzeum jak jsem později zjistil. Nicméně nezastavuju a hrnu se svojí 80tkou na Opavu. Najíždím na dvouproudovku před městem a vklidu si spolu s ostatníma plynule pokračuju a netuším, že za malý okamžik budu z téhle idylky vyrušen. Vnímám auta před sebou, za sebou, kolem sebe - všichni se plynule pohybují kupředu - ještě mávám na motorkáře naproti, když koutkem oka zahlídnu jak přede mnou stojí v mým pruhu neoznačená, neosvětlená dodávka. Už je pozdě jsem moc blízko. Jde o setiny vteřiny stáčím motorku do levýho pruhu, kde vidím volno, ale při úhybném manévru trefím nárazník dodávky stupačkou, která mi pod úderem prudce přiráží nohu k motoru.Trochu to se mnou hodí, ale držim motorku pevně. První myšlenky - ustál jsem to….řadím se zpět do pravýho pruhu a šokovanej za jízdy obhlížim škody na pravé straně a myslím na to, že musím co nejdřív na bezpečným místě zastavit. Tady je dost hustej provoz a silnice bez odstavnýho pruhu - to nechci riskovat. Po 500m hned beru první odbočku, kde zastavuju u nějaký zavřený fabriky, naproti nádraží. Slejzám z motorky - nemůžu stoupnout na nohu…kurva nadávám a sedám rychle na zem, protože se mi dělá špatně od žaludku a točí se mi hlava. Chvilku nuceně odpočívám, protože vstát se bojim, abych sebou neflák. Ležim na zemi a pozoruju psa za bránou fabriky, zatímco noha kurevsky bolí. Pes se líně převaluje, zírá na mě a relaxuje. Závidím mu. Přemejšlím co dál. Nejdřív škody. Motorka ohnutej předkop, kterej zachránil koleno výfuku. To srovnám, jen najít čím..pohoda, to není problém. Pak ovšem přicházím na řadu já. Bolí mě kotník. Sundavám botu, ponožku a koukám na modrej kotník na jehož levý straně je boule jak tenisák. Tohle je asi nejhorší okamžik z celý cesty. Co dál? Opět se obouvám a modlím se, ať je to jenom naražený. Bohužel intuice a zkušenost mi říká, že kotník je zlomenej. Co se dá dělat, tak jako tak musím se odsud dostat. I kdybych si zavolal sanitku, co pak s mojí láskou motorkou? Přeci jí tu nenechám napospas osudu, to bych jí neudělal - spolu jsme začli a spolu taky skončíme! Tyhle situace jsou nevýhodou motorkáře - samotáře. Obouvám se a zkouším vstát…bolí to, ale jde to. Kulhám k odstavené avii, před kterou leží pár úlomků betonu a náký kamení. Je to asi 30m, ale pro mě to je jak 30km. Svinsky to bolí. Hlavně zpátky když nesu velkej kamen, kterým následně rovnám stupačku do přibližně původní polohy. Hotovo, schovávám pití, nasedám…jde to..jedu tedy dál. Mám plán dojet aspoň do města do nemocnice a nechat si to zrentgenovat a případně sádru. Nicméně i se sádrou stejně musím jet dál, protože nemám jak dostat motorku domů. Projíždím Opavou dál na Bruntál - druhý průjezdní bod. Cesta vede supr krajinou, normálně bych si cestu ukrutně užíval - kopce, zatáčky, krásná silnice. Kolem mě se mihne supersport a nádherně pokládá motorku do pravotočivý klopený zatáčky…jak já mu závidím v tu chvíli. Už vidím značku Bruntál a před ní benzínku. Zastavím tam pro lístek. Parkuju u stojanu, slejzání z motorky je hrůza, pajdám rychlostí postřelenýho šneka k pokladně a cítim jak měním barvy. Kupuju nějakou kravinu, už ani nevím co, protože myšlenky mám jinde. Pajdám zpět k morotce a snažím se jí odtlačit od stojanu na parkovišťátko. Moc mi to nejde. Nakonec se rozhoduju, že v Bruntále si najdu nemocnici a nechám si zjistit co mi je. Přemejšlim jestli jsem neslyšel něco o Bruntále a nějakých negativech v souvislosti s jejich chirurgy :). Najednou ale přijížděj tři borci na sportech a když mě viděj jak pajdám, hned mě zpovídají. Doktoři mi položili několik odborných otázek a nařídili několik kontrolních úkonů a nakonec rozhodli, že noha je OK . Děkuju jim za odbornou radu a s trochou naděje, že to teda bude jen naražený, sedám na choppra a s lepší náladou frčim dál. Na nemocnici kašlu. Jedu na Pardubice - další průjezdní bod. Cestou potkávám typa na J350/640 a jedem část cesty spolu. Na jedný příšerný objížce mu řikám co se mi stalo a zase jedem dál. Noha furt bolí, ale nechá se jet. Za chvilku mi navi hlásí že mam odbočit a tam Jawaře definitivně ztrácím. V Litomyšli stavím u benzínky. Cesta od motorky pro kafe je opět dlouhá i když parkuju skoro u vstupu. Jdu na WC zkontrolovat stav kotníku. Otok zůstává stejný, jen se přemístil z změnil barvu z modrý na bílou, pobaveně sleduju tuhle anomálii a říkám si, co asi bude následovat . Nastává menší krize, ale stejně jsem rozhodnutej pokračovat. Ještě dávám cigáro, abych dal kolem poskakujícím děckám vzor do života a pak už sedám a frčim dál. Bohužel za 5km objížďka…celej víkend je vůbec v jejich znamení. Tady se asi něco stalo, protože dopravu odklání policista. Dalších 20km navíc. Do Pardubic přijíždím kolem cca 14:00. Opět stavím u benzínky - moje přesvědčení pokračovat je stále nezlomný dokud nezačnu slejzat z motorky…bolest jako prase. Zhoršuje se to.
Každý stoupnutí je porod. Na motorce to ale jde. Tudíž jedu dál směrem na další průjezdní bod - Benešov. Nevím ani jak a najednou jsem na dálnici. Zbývá 80km do sjezdu a ten je až u Prahy. Slepě věřím navigaci a jedu tedy. Asi po 40km stavím u benzínky a opět pajdám pro kafe a kontroluju stav kotníku. Zdá se že se stabilizoval co do barvy i velikosti. Dávám cigáro, a frčim na další štreku. Cesta po dálnici pro mě opět znamená kontrolovat auta za mnou, abych mohl včas zareagovat kdyby mě někdo přehlídnul. Pár aut si všímá naposlední chvíli a rekord má polskej autobusák, kterej mě neviděl vůbec a normálně mě natlačil do odstavnýho pruhu. Byl jsem ale na to připravenej, takže nadávám už jen z povinnosti :). Je mi celkem fuk, že zdržuju svojí 80tkou, hlavně že jedu. Nálada se lepší, protože už jsem blíž domovu, tudíž snažší případný odvoz. Přijíždím do Prahy a najíždím na Jižní spojku. Tomu nějak nerozumím brblám si pro sebe. Benešov je přeci jižně od Prahy a dalo by se tam jet mnohem lepší cestou. Mam vůči navigaci podezření, že mě záměrně zdržuje. Když mě vyžene na výjezd na stakonickou dálnici, zastavím u první benzínky a kontroluju ji. Mrcha, nadávám. Už jsem mohl mít Benešov za sebou :\. Do Benešova je to 40km. Příjezd do kempu mi to hlásí kolem devátý hodiny. To se mi nechce a tak raději volím, že Benešov vzhledem k noze vynechám. Beru ještě benzín a překvapivě zjišťuju, že spotřeba klesla na 3l/100km. Nechápu, ale mám upřímnou radost. Tímto trochu obveselen, jedu na další bod - Rakovník. Dálnice nedálnice, prostě jedu nejkratší cestou. Míjím v půlce ukazatel lidice a přemýšlím nad utrpením vesnice za války a na nedávný film s Rodenem. Chvilku nadávám na Hitlera a je mi líp :). Do Rakovníku sjíždím listnatým lesem cestou o přiblizné délce cca 10km, je tak 17hod. Na benzínce opět bolestivě beru kafe z automatu, žvejky a lístek. Nevím co se všema těma žvejkačkama, co jsem nahmatal v kapse, budu asi tak dělat. Kontroluju kotník a přemýšlím při kafi a cigárku co dál. Noha bolí, skoro už nemůžu ani stoupnout ale chci dojet. Snažim se logicky uvažovat, myšlenka na to, že to teď vzdám nepřipadá vůbec v úvahu. Když dojedu teď do kempu, těžko už pojedu do nemocnice. A celou noc mít bobky z možnýho faktu, že mi druhej den budou lámat kotník, protože zlomenina blbě sedí se mi taky nějak nehodí do nedělních plánů. Proto rychle volím nejbližší nemocnici. Je to jenom tři km a je tam podle navi i chir. ambulance. Supr, jedu tam. Cestou přemejšlím co a jak - když nastane to nejhorší - budou si mě tak chtít nechat. V nemocnici nechávám motorku hned před vchodem. Beru jen batůžek a snažim v debilním značení zorientovat. Bolestí se potim. Nakonec najdu ambulanci a sestra mě ani nenechá sednout a žene mě na rentgen. Tak zase pajdám o patro níž. Z rentgenu zpět do ordinace, kde pan doktor jednoznačně vyřkne ortel. Je to zlomený pane Zemek! Ukazuje mi na monitoru zlomenou kost - v Příbramský nemocnici posléze zjistí, že dokonce na 2x. Je to v prdeli - probíhá mi hlavou, ale nevzdávám to a snažím se ho ukecat na ortézu, že musím prostě jet dál. Chvilku uvažuje a nakonec kývne že jako tedy asi jo. Bohužel ho ještě napadlo, konzultovat celou věc s primářem. Ten po prohlédnutí snímku jednoznačně zavrhne ortézu a nařídí sádru. Je to v pytli. Pajdám dolů k motorce pro kraťasy a uvažuju co s tím. Jiná myšlenka, než jet dál mě nenapadá. Doktor, ale povídá, abych si sehnal odvoz a daruje mi kromě sádry dvě berličky. Poslušně mu na vše kývám, že rozumím a ujišťuju ho, že už nikam nejedu. Nemocniční pomocnice, která je všemu přítomna, mi pomáhá dolů s věcma k motorce a uplně narovinu mi říká kolik na tom ještě dneska najedu a jestli to zvládnu. Odpovídám, že už to nemůže bejt horší, protože už jsem s tím najel skoro 500km. Přeje mi šťastný dojezd a loučí se se mnou. Nakládám věci na motorku, připoutám berličky a nastavuju navigaci. Když míjím brány Masarykovy nemocnice v Rakovníku, cítím v zádech doktorův pohled z okna nad vchodem, kde má ordinaci:). Do cíle mi zbývá asi 110km. Jedu dál na západ - směr Cheb. Cesta už je v pohodě. Zafixovaná noha skoro nebolí a já se řítím za zapadajícím sluncem směrem na Karlovy Vary. Jízda se mi líbí a bejt to za normálních okolností, nemá to chybu. Cestou potkám jen dvoje policajti. Ani si mě nevšímají za což jsem rád, protože se takhle jezdit nesmí. Ta sádra svítí široko daleko a lidi si cestou na mě ukazujou . Někteří mě i kousek doprovázej a v zrcátku vidím, jak živě debatujou v autě a máchaj rukama. Připadám si jak exot. Karlovy Vary jen projedu po hlavní a do cíle mi zbejvá jen kousek. Když sjíždím do údolí, sluníčko už nevidím, začíná se mi bejt zima, ale kašlu na to i na spotřebu a jedu stovkou, abych byl co nejdřív v kempu v teple u piva s přáteli. Sleduju navi - 10km, 9, 8…každej km do cíle ukrajuju očima. Konečně CÍL!!! Jsem tu. Ta úleva….ta nepopsatelná úleva, když parkuju motorku. Je mi fuk kolikátej sem, ani jsem nejel do Aše posledního průjezdního bodu, hlavně že jsem dojel. Najel jsem 697km dneska z toho asi tak 600 se zlomeným kotníkem. Takhle jsem si tedy TPC nepředstavoval. Motorka zaparkovaná. Slejzám a už se ke mě blíží první motorkáři. Nakonec jich kolem mě stojí tlupa a zpovídají mě, že nestíhám odpovídat a fotí a fotí. Hrozně mi přitom pomáhají. Předávám Rachotovi lístky a chci si jít postavit stan, což mi je okamžitě zakázáno, že mám rezervovanou chatku. Překvapení za pomoc s organizací. Jsem docela rád, že nemusim lézt po zemi při stavění stanu i když jsem na to byl připravenej a můžu si jít sednout.
Usadili si mě ke stolu a já už jen sleduju dění. Rachot má fakt plný ruce práce a nikdo mu nepomáhá. Sere mě organizace, ale už je pozdě teď vylepšovat. Kecám s Beruškou, jejím bratrem, Rachotem. Donesli mi pivo až ke stolu, jídlo…cigára, který si dávám jenom na TPC jinak jsem zapřísáhlej nekuřák . Cítim se jako král. Večer příjemně utíká - na mě až moc rychle a blíží se vyhlášení výsledků. Zjišťuju, že jsem zatím třetí - protože jiný nedojeli. Jawař na modrý 350/640 style tu taky ještě není. Co jsem pozoroval, přišlo mi že jede spíš na kochačku a počítám to zabalil. Další zatím nedojeli. Moje šance i se dvěma penalizacema stoupají :). Už je 11hod. Závod zkončil. Vyhlášení je tu. Přijeli dvě striptérky a Rachot jde, následován Petrem T - kterýho jsem si moc mezitím oblíbil pro jeho dobrotu a starostlivost o moji nohu, vyhlašovat výsledky. Vyhlašuje nejdřív kategorii Jawa, která je v tomto roce nejslabší, jelikož komáři, ani 125 nejeli. Všichni holt přešli na silnější stroje. První je Berny na Trampu s časem necelejch 11hod. - fakt dobrej. Druhej paras - Tramp a třetí místo se přeskakuje, kdyby náhodou někdo dorazil ještě. Další je kategorie Chopper. Vyhrála to holka s nickem Pooh na překrásný mašině Triump Thunderbird 1600 s časem 8:42. Fakt čumim. Ani nevim kdo to je, protože pro cenu jde najakej motorkář. Tak to je mazec, natřela prdel všem klukům, za ní je až Astrogen s časem přes 10hodin na Suze C50. Třetí je Padre na libovým intruderu 1500 LC. Zvuk těch dvou sotva se převalujích válců mě u intrudera fascinuje, často poslouchám na youtube :). Další kategorie č. 5 - Naháči. První je Ice-T na V-Stromu 1000SV - s časem 6:15min. Neskutečný….to musela bejt palba. Další dvě místa Vyhráli Slowly - dál pak Gianni. Poslední skupina - něco jako v MS motorek - Královská třída - je č. 6 - superbiky, kapoty nad 600. Vyhrál jí Čydlo na BMW F800 s časen 6:10 - masakr. Prostě evidentně člověk co umí jezdit :). Hned za ním Dolph na GSXR 1000 6:15 a pak Slowrider - CBR 600 RR - 6:50. Klobou dolů před takovýma časama - kéž bych se jednou aspoň přiblížil :). Fakt střelci. No a jelikož kluci na Jawách nedorazili, vyhlásil Rachot třetí místo pro Jawy a pozval mě taky k podiu. Dostal jsem bobra za smůlu :D a třetí místo. Striptérky mě nepolíbili, asi jsem ještě smrděl nemocnicó :D. Škoda - těšil jsem se. Ani mě tak netěší ten pohár, protože mi je jasný, že jsem třetí, páč další nedojel :), víc mě potěšil ten upřímnej potlesk jako uznání, že jsem vůbec dojel vzhledem ke okolnostem. Pak už jsem jen dokulhal zpět na svý místo a začala lesby show, ze který jsem nic neměl, protože kluci se nahrnuli celý nedočkavý k holkám a neprodyšně to tam uzavřeli :). Večer pomalu plynul, když najednou dorazili dva stroje socialismu. Obě 250 tušim, jedna Jawa, druhá ČZ. Měli čas lepší než já, protože jsem musel vynechat a tak jsem jim pohár předal, neměl bych z něj radost, i když přijeli jak se říká po funuse. Čas měli prostě lepší. Nedá se nic dělat - příští rok jim to nandám :). Dál už jsem jenom čuměl, kecal s Beruškou, zatímco RAchot smolil tabulku s výsledky, aby ji mohl vylepit. Nic zvlášního už nebylo. Beruška s bráchou mi přikryli motorku a pomalu se šlo do chatek. Já měl to privilégium spát na samostatné dvojposteli v samostatném pokoji, zatímco zbytek se mačkal i přes moje námitky ve třech v pokoji :), mohli mě dát klidně berušku a spát tam kluci spolu na posteli že jo :D. Chvilku jsme si ještě povídali a najednou koukám, že spim. Ráno vstávačka kolem devátý. Noha nebolí, jen to tam trochu tlačí, ale je mi skvěle. Mam bobra - plyšovýho, počasí je krásný a čeká mě ještě projížďka 150km z toho takovejch 40 z Plzně na Rožmitál po nový silnici se supr zatáčkama. Celej nedočkavej balim jak můžu - no spíš balej ostatní - já čumim. Rachot mi vede motorku, že který něco kape. Hmm - soudím, že asi karbec, jelikož jsem měl puštěnej benzín, tak možná plovák nedovřel ventil v karbecu, to se u Jáwy stává, nakonec byl to malej flíček, tak co. Benzín tam nějakej je. Netrvá dlouho a motorka naložená. Jako poslední si beru nepromok na nohy, abych kamufloval tu zlomenu, kamarádi mi pomáhají na bajk, zajišťuju berličky a zase jsem šťastnej v sedle… loučím se, děkuji….odjíždííím. Kochám se krajinou Chebska směrem na Bor. Ještě dělám jednu zastávku asi po 30km v Planý, pro benzín a docela to i jde, jen s drobným přehmatem a sice, že při příjezdu zastavuju u čerpadla pro náklaďáky, kde teče jen nafta, tudíž hopkám vedle :). Pro zichr na nemocnou nohu nasoukám ponožku, aby nebyla vidět ta sádra a jedu zase dál. Cesta je prostě luxusní - sluníčko se pomalu souká nahoru, neni vedro, Jawa furt jede, bez jedinýho zakuckání, přesně tak jak jsem jí vyladil před odjezdem…krajina kolem mi ubíhá a já se kochám…Pomalu dojíždím do Boru a najíždím na dálnici na Plzeň. Teď 50 nudnejch km. I tak cesta příjemně odsejpá a bobr připoutanej na spacáku cení svoje mega zuby na projíždějící plechovkáře :). Ani se mi nechce domů. Jednou jen krátce stavím abych si srovnal věci. Motorkáři na odpočívadle se mi smějou, že jedu s berličkama - a co jako, šklebim se na ně…je mi to fuk. Sypu se dál na Plzeň. Konečně míjím Plzeň a odbočuju na Písek. Za Losinou už pak mířím na Rožmitál definitivně k domovu. Začíná lepší část cesty - zatáčky, převýšení…Jde to parádně, není ani moc aut a tak si brumlám jak to jede. Přesto se krotím a zatáčky kde jezdím za 4 pod plným (víc rychlostí Jawa bohužel nemá) si teď dávám tak 90, abych to někde neutrch. Hrozně se bavím až do obce Míšovy. Tady přede mnou jede nějakej typ, evidentně ožralej ve Š120 a kličkuje po silnici. Nevím jak ho objet, nejde to. Furt kličkuje když ho chci vzít…leze mi takhle na nervy nejmíň 5km a za jednou obcí, než to stihne rozhoupat ho beru. Trouba. To už je ale bohužel před lesem za kterým se sjíždí do Věšína a dál na Rožmitál. Budu skoro doma. V Rožmitále odbočuju raději na vedlejší, abych zbytečně nebudil pozornost a zbylejch 10km, jedu domů vojenským prostorem brdy a k baráku přijíždím zadem. U vrátek stojí akorát můj syn, tak ho zdravím, a naznačuju aby mě otevřel, přitom si k mý smůle musim bolestivě rovnat motorku tou zlomenou nohou :\. Zajíždím pod terasu a po cca 1300km můj výlet definitivně končí. Doma musím dlouze vysvětlovat co a jak se mi stalo, a proč jsem to jako neoznámil domů, ale celkově je příjetí spíše přívetivé, což kvituju - nebili mě :). Motorku, jako vždy, nechávám stát na zápraží na odiv všem, aby mohli všichni její obdivovatelé řádně si vychutnat její krásu. Zjišťuju, že jí obdivuju sám, ostatní se rozprchli, aby mohli drbat o tom jakej sem dement, že neumim jezdit :). Nevadí mi to, jsem s ní rád sám, jsou to pro mě a mojí Jawu ty nejkrásnější chvíle, když můžem být spolu sami někde na cestě… aby to už zase bylo….

Omlouvám se za dýlku, píšu to spíš pro sebe, abych - pokud se dožiju důchodu - si mohl aspoň v myšlenkách brouzdat krajinou na dvou kolech...