Yamaha XV 535 Virago (1992)

Rodina mě dovezla autem do 40 km vzdáleného servisu u kamaráda v Červeném Kostelci, kde na mne čekala motorka a odkud jsme měli jet každý po vlastní ose zpět domů.
Byl jsem trochu nervózní, v kapse jsem měl řidičák rozšířený o Áčko teprve před dvěma dny a zkušenosti veškeré žádné - pokud nepočítám necelých 300 km na pětistovce Hondě v autoškole s instruktorem za zadkem před 14 dny.
Čekalo mě pouhých 40 km, z toho polovina po západu slunce, má první osamocená jízda a mé první tankování. Všechno dopadlo dobře a dojel jsem domů, nadšený a o "něco" zkušenější. To "něco" je, že:
- že naše silnice jsou mnohem hrbolatější, než jsem si jako řidič auta myslel
- že konečně cítím vůně krajiny a vítr ve tváři, přičemž zuby začínají trnout při teplotě pod 10°C a že šátek by neškodil
- že Virago se moc dobře ovládá a mé neuhrabané nájezdy do zatáček při odbočování jsou jen - doufám - otázkou zkušeností.
- že bublavý kravál mé motorky možná není jen o akustickém požitku, ale že je dobře slyšet i v okolních autech - jako že "bacha, jedu!"
- že existují úplně hluché myši - jedna taková seděla na silnici a myla si čumáček; utekla teprve tehdy, když jsem se k ní přiblížil svou závratnou rychlostí 50km/h asi na půl metru
- a že ten smrad, který jsem občas po cestě pocítil, nepochází z mé motorky (jaká úleva!), ale z mých kalhot, které se mi přiškvařily k poladěným a od horka neodstíněným výfukům.
Tolik první zápis z deníčku motorkáře.