Kawasaki Z 1000 (2009)

Je sobota ráno a já jsem odhodlaný jet se projet. Nejdřív však práce a pak až teprve zábava. Když skončím s povinnostmi a volám Radkovi, jestli teda pojedeme, dostává se mi odpovědi: „Už jsem domluvený s jednou slečnou s Buellem na půl druhou na Slapech.“ To je přesně za hodinu a já škemrám, ať na mne do jedné počká u Benešova, že s k nim přidám.

Přesně v 12:51 míjím ceduli konce Prahy. Jsem zalehnutý, levý blinkr puštěný a do Benešova doslova letím. Zed je pěkná bestie, avšak k jezdci se vždy chová, jako ten největší mazel. Všechno je neskutečně lineární, uhlazené – jak zátah, tak i brzdy – a přitom jede, jako ďábel. Plápolám ve větru v rychlostech, kde už je prodloužený štít celkem k ničemu a přemýšlím, co mi to jenom připomíná. Že by video ghost ridera? Ano, tak nějak vypadalo, vzpomínám si a říkám si, jak rychle člověk zvlčí, pokud se zaplete s tímhle vlkem, v rouše beránčím.

Krční páteř dostává od uragánu neskutečně zabrat. Je to nelítostný boj kdo s koho. Vítr se mi snaží zvrátit hlavu dozadu, já však zapřený nepolevuji, musím to stihnout, nebo Radek odjede a už je nenajdu. Tohle si říkám, abych ospravedlnil svoji jízdu a tahám za plyn, co můžu. Motorka jede na maximum, ale nedává to na sobě vůbec znát. Potvora! Sjíždím z dálnice na E55 a pokračuji ve stejném tempu. V kopci před Benešovem se silnice rozšiřuje a Zed letí, jako na vzduchovém polštáři. Mrknu na tachometr a dochází mi, že u předváděcího modelu by už zasáhl omezovač rychlosti. Tady však žádný není…

Přesně v 13:05 přijíždím na benzínku, kde čeká Radek a telefonuje. Jsem rád, že jsem ho stihnul a přežil, na rozdíl od roje much, jež jsem po cestě posbíral. Předpokládám, že hned vyrazíme, abychom přijeli (jako správní gentlemani) včas. Radek se však dál vesele vybavuje a já jenom zírám, kolik má času. Konečně vyjíždíme směr Slapy. Jedeme celkem ostře, ale ne zběsile. Když dáváme kratší pauzičku těsně přes místem setkání, Radek mi říká něco ve stylu: „Musíme se trochu krotit, tahle to přeci nejde! To už je trošku nebezpečný, ne?“ Na to mu odvětím „Jasně, musíme jezdit opatrně.“

Na Slapské přehradě čeká černý Buell, slečna v černém oblečení opodál a od ní směrem k nám běží bílý podvráťák, který nás jde vítat. Jsou jak Black and White. „Prima, zřejmě si s sebou vzala psa“ probleskne mi hlavou a v duchu se směji kravině, která mě zase napadla. Slečna vypadá celkem křehce, ale i houževnatě, je vysoká, blonďatá a překvapivě trochu ostýchavá. Na první pohled žádná namyšlená fiflena. Nicméně na příslušnici ozbrojených složek státní zprávy bych ji netipoval. „Krotit tuhle nebezpečnou kočku, na to musí mít člověk silné nervy a pevnou ruku“ říkám si a samozřejmě mám na mysli její mašinu.

S Radkem obdivujeme jako malí kluci všechny ty její doplňky (pořád mluvím o motorce ), je jich skutečně hodně. Nejvíc nás však nadchnul laďák. Ten je fakt „hustě krutej“, vybaví se mi trefná hláška z filmu Terkel má problém. Když Radek nastartuje svoji mašinu, je to slušný kravál, když ale spustí tohle, je to něco nepopsatelného. „Že jí to neutrhne pr…“ napadá mne. Položím ruku na chvějící se sedlo a vzápětí si odpovídám: „Hmm, třeba se jí ty vibrace líbí!“ Mrknu znovu na slečnu, vypadá tak nevině, až mne tato hříšná myšlenka rychle opouští, aby ji vzápětí vystřídala nová: „Tohle jsou přesně ty nenápadné holky, ze kterých se pak vyvinou pěkné dračice!“ Řečí motorkáře: „Zed je taky pěkný mazlík, dokud neukáže své drápy a šelmí geny.“

Stále však nemůžu uvěřit, že na něčem takovém přijela sama. Spíš čekám, že skutečný majitel Buella – představuji si magora s šíleným výrazem v obličeji, jizvou ve tváři, dlouhými fousy, vikingskou helmou s rohy na hlavě a s řetězem v ruce – na nás někde číhá, aby nám dal přes hubu za to, že očumujeme jeho miláčka…a můžete si domyslet jakého! No nic, slečna alias „Pipi“ nasedá na mašinu, takže pomalu začínám věřit, že fakt asi bude její, a my vyrážíme, tentokrát již ve třech. Oproti Radkově nasránkovi (XB12 se fakt tváří dost nasraně, skoro jako Radek, když o jeho „mazlikovi“ zapomenu mluvit v superlativech) je bestie o pět centimetrů kratší, takže vypadá, jako nadopovaný pitbu(e)ll, kterého někdo nakopl z obou stran a on jde teď po krku úplně každému.

Už od prvních (kilo)metrů naší vyjížďky si vybavuji Radkova slova o tom, že bychom měli zvolnit a jet skutečně opatrně. Nevím, co to do něj vjelo, asi z té euforie, že našel spřízněnou duši (Buellistů je jak šafránu a slečny, které na nich jezdí, by se daly spočítat na prstech jedné ruky), na to úplně zapomněl. Vyrazil, jako naváděná střela, proplétající se zatáčkami tak rychle, že ho sotva stíháme. Pipi se však obstojně drží. Zjišťuji, že po Míle je to už druhá holka, která umí dobře jezdit a nebojí se. Když se ke mně ze zadu s bestií občas přiblíží, mám pocit, že se blíží bouřka. Než mi to dojde, párkrát se podívám do zrcátek na oblohu a pátrám, odkud asi uhodí blesk.

Přijíždíme do vesnice, kde jsou podél silnice na obou stranách těsně vysázeny domečky. Pěkné, tedy zatím pěkné, ještě jsme neprojeli. Přede mnou hřmí Radkův „mazlik“ (fakt nechápu, jak může něčemu takovému takhle říkat), okna v domečcích se chvějí a jednotlivé okenní tabulky zřejmě praskají. Babka na ulici se křižuje a s hrůzou sleduje tuhle děsivou kavalerii, řítící se na ni přímo z Mordoru. Teprve za mnou však přichází opravdové peklo. Raději se ani neotáčím. Věřím, že po projetí bestie praská i zdivo. Ďáblice Pipi svému železnému oři při nižších otáčkách občas trochu „zatopí“, asi proto, aby i poslední šváb ve vesnici věděl, s kým má tu čest. Později si všímám, jak jí u toho blýskají oči. Určitě se při tom směje od ucha k uchu, pekelnice jedna!

Nakláním se k Zedovi a zkoumám, jestli jeho srdce stále ještě bije. Nic totiž neslyším, jen ty obludy přede mnou a za mnou. Mám pocit, že mezi nimi ani nedutá. Jakoby se tygr ocitnul mezi dvěma nosorožci. Na křižovatce proto vymáčknu spojku a pořádně beru za plyn. Ozývá se zvuk připomínající kvílení vylekané šelmy. „No nic, alespoň je na mne hodná a nestraší malé děti“ utěšuji se.

Pouštím Pipi před sebe a pokračujeme v cestě. Dva Buelly k sobě krásně ladí a výhled na ně se mi začíná líbit. Jsou jako dvě dvojčata. U předjíždění jeden vyhodí blinkr a druhý ho vzápětí následuje. Jako přes kopírák. Pipi z pod helmy vykukuje hezký blonďatý cop, což vypadá docela sexy. Rozhodně lepší, než Radkova záda, byť proti němu nic nemám! Vzpomínám si na některé vlasáče, kteří také jezdí na motorkách a směji se těm motorkářům, kteří si celí natěšení myslí, že řídí „nějaká buchta“. Samozřejmě jen do té doby, než si maník sundá helmu. To pak musí být kruté vystřízlivění! Brrr, oklepu se z té ošklivé představy! Tohle naštěstí není náš případ a tak můžu jet vesele dál.

Pipi v zatáčkách pěkně klopí, akorát si všímám, že jí při tom dost ujíždí zadek (motorky). U Radka jsem nic takového nepozoroval, nicméně u Zeda mám občas podobný pocit. Obzvlášť, když jedu v zatáčkách, kde jsou nerovnosti. Později si všímám, že bestie má podezřele měkkou zadní gumu. U benzínky jsme kontrolovali tlak a naměřili zajímavých 1,4 atm. Jednu atmosféru jsme proto přifoukli a rázem bylo po problému. Pipi si během zastávky také všímá oleje, který jí vytéká z vidlice. Normálně bych si neodpustil poznámku, že se její mašina ze Zeda určitě počůrala,ale v tomto případě raději držím hubu, abych se zbytečně neztrapnil. Jsem rád, že Zedova vidlice je suchá, stejně, jako jeho sedlo.

Cestou se stavujeme v chatě Onen svět u obce Lašovice, kde si dáváme slušný oběd. Překvapivě vyšší ceny, než bychom očekávali, kompenzují velké porce, chutné jídlo a příjemná obsluha. Lezeme také na místní Langovu rozhlednu, která je přímo před chatou a je viditelná i ze silnice. To ona nás nalákala udělat si zde přestávku. Kocháme se pohledem do kraje, ale ne moc dlouho, protože je pěkná zima. Vracíme se zpět k chatě, kde nás na zahřátí čekají již téměř studené čaje. Protože sedíme na zahrádce (už ani nevím, kdo měl nerozumný nápad zůstat venku, chudák Pipi si musela nasadit rukavice, aby nezmrzla), vidíme družinu na koních, která zastavuje přímo před námi. Hezké. Jezdci uvazují koně opodál a tak máme vše z první ruky. Při pohledu na ně zblízka si člověk uvědomí, jak velká jsou to zvířata (koně, samozřejmě ).

Po chutném obědě opět vyrážíme. Přes Milevsko a Sedlčany se pomalu vracíme zpět do Prahy. Počasí je sice hodně oblačné, všichni máme s sebou zabalené nepromoky, ale naštěstí je nevyužíváme, protože neprší, dokonce ani nekape. Pomalu se začíná smrákat a my, tou dobou už všichni solidně vymrzlí, se snažíme co nejrychleji dostat zpátky do domů.

Vyjížďka se vydařila, hlavně, že nikdo nespadl (ne, jako minule) a my se mohli po dlouhém pracovním týdnu skvěle odreagovat! Začínám chápat, že „dvouvál je dvouvál“ – je to prostě jiná motorka. Nevím, jestli bych ji chtěl, ale určitě má svoje kouzlo. Obzvlášť, pokud je takhle jedinečná a zatím poslední svého druhu. Pokud se teda značka Buell znovu nepřivede k životu…

Pipi má opravdu unikátní kousek, který stojí za shlédnutí, viz její profil. Pokud budete mít stejný názor, jako já, nezapomeňte jí XB12 patřičně ohodnotit (min. 10b!), ať se posune o stupínek výš. První místo v registracích si nepochybně zaslouží!