Kawasaki Z 1000 (2009)

Jedu si takhle na pohodovou sobotní vyjížďku po Příbramsku. Protože nemám v úmyslu jet palbu, ale spíš se pokochat krajinou, nechávám koženou kombinézu doma a jedu jen v textilním oblečení (samozřejmě v motorkářském s protektory). Na nádrži mám tankvak s mapou - zkouším, jak se s ním jezdí (příprava na Norskou expedici - více viz v profilu Z1000 na rok 2010). Když stojím a upravuji si páteřák, předjíždí mne skupinka motorkářů a já si říkám, že bych se k nim rád přidal. Zanedlouho je dojíždím a bohužel zjišťuji, že na můj vkus jedou příliš pomalu. Ostatně, skupinu vede jezdec na chopperu a uzavírá ji týpek na enduru. Předjíždím je a pokračuji od Příbrami směr Slapy.

Sypu si to docela slušnou rychlostí na široké a rovné silnici (trochu zkouším, jestli neuletí tankvak ), v protisměru vidím krásnou Aprilii Tuono 1000R. Přemýšlím, jestli to nemám otočit a přidat se. Zvolňuji, ale nakonec pokračuji svým směrem, což se posléze ukazuje, jako dobrá volba. Jedu si pohodičku, kolem 130 km/h. S tankvakem se nedá moc zalehnout a ve vzpřímené poloze mi ve vyšší rychlosti vítr dost tlačí na helmu, takže to nehrotím . Mrknu do zrcátka a vidím přibližující se světla. „Že by policejní Passat?“ hrkne ve mně a zpomaluji. Za chvíli vidím, že to není auto, ale dvě motorky vedle sebe a za nimi ještě třetí. Nenapočítal bych ani do deseti a už mne míjí zelené supersporty Kawasaki. Všichni zdraví nohou a první to nenuceně zvedá na zadní (zhruba ve 150km/h) a jede takhle asi 200m.

Rozšíří se mi zorničky a chytám se jich. „Konečně pořádná partička!“ říkám si a zároveň přemýšlím, jestli jim budu stačit. Pořád mám ze supersportů respekt, asi z dob, kdy jsem ještě jezdil na své milované ER-5. Tempo je hodně slušné a po chvíli partička zajíždí k pumpě. Váhám, co teď, nakonec však jedu za nimi, přece si nezmařím takovou šanci! Na parkovišti poznávám týpka z bikerscrown. Kdysi mi prodával štít na ER-5. Zdravím se s ním a seznamuji se s ostatními. Dozvídám se, že mu říkají „kaďák“, dalším z motorkářů je Mirek a třetí bohužel nevím, zrovna totiž tankoval.

Kaďák je mladý kluk, který za svoji vášeň zaplatil hodně velkou cenu. Zhruba před třemi lety měl na motorce těžkou nehodu a přišel o pravou ruku. Od krku na pravou stranu nic necítí a na rameni má nasazenou protézu. Člověk si toho všimne, až po delší době, není to moc vidět. Ve své velké smůle měl ale zároveň i trochu štěstí, na motorce totiž může nadále jezdit. Nemá smysl rozebírat, jaké to asi je, přidávat plyn protézou a muset tento velmi citlivý pohyb místo otáčením zápěstím vykonávat celým tělem. Zaslouží si opravdový obdiv. Jeho nadšení je nakažlivé a říkám si, kéž by všichni handikapovaní brali svůj úděl tak, jako on.

Krátce domlouváme směr a vyrážíme. Kaďák ještě říká vedoucímu skupinky, ať nejede „takovou hůl“, což mi dělá mírné vrásky na čele (snad teď nepojedou, jako paní Radová?), ale posléze zjišťuji, že zbytečně. Vedoucí skupinky mu odvětí, že se bude vždycky někde čekat, ať nemá obavy. Na to Kaďák říká: „To ale nechci, znáš mne, budu se snažit držet krok a to pak bude o hubu“. Vůbec se mu nedivím, s jednou rukou to musí být dost namáhavé. Nemluvě o tom, že většina lidí by po takové nehodě na motorku nevlezla, natož, aby pak ještě jela kudlu. Při další zastávce se dozvídám, že to nebylo kvůli ruce, ale kvůli tomu, že nemůže brzdit přední brzdou!!! Má totiž novou mašinu, která bude potřebovat úpravu, a tak zatím brzdí jen zadní…

Vyjíždíme od benzínky ve složení Ninja ZX-10R asi z roku 2004 (jméno „pilota“ nevím, říkám mu vedoucí), dále Ninja 636 z roku 2008 (Kaďák), Ninja ZX-9 z roku 1999 (Mirek) a já na Z1000 z roku 2009. Tempo je zatím dost rozvláčné, doufám, že takhle nepojedeme celou dobu. Vzpomínám na Kaďákova slova a skoro se modlím, aby to nebylo kvůli nim. Za chvíli však přichází radikální změna. Projíždíme Kamýkem nad Vltavou téměř předepsanou rychlostí a nad obcí již vedoucí vyráží vstříc zatáčkám s dobrým povrchem. Spíš teda vystřeluje, zřejmě to pojal, jako sprint do vrchu. Kluci do toho také jdou po hlavě, nenechávají se zahanbit, a nešetří náklony. Tempo je hodně ostré a při výjezdu ze zatáček pořádně tahám za plyn, abych nezaostával. Tohle se mi líbí! Letíme krajinou a já přestávám vnímat okolí, soustředím se pouze na kluky přede mnou, zatáčky, náklony, brzdy a plyn. Nevím ani, kudy jedeme, ale rychlou jízdu si pořádně užívám. Přijíždíme na širokou silnici s kvalitním povrchem, kde začíná opravdové peklo.

Čtyři magoři na Kawasaki letí krajinou a já zkoumám, jak si mezi nimi se Zedem vedeme. Když nepočítám téměř dvousetkoňové monstrum ZX-10, které je někde trochu jinde (jak výkonově, tak i „fyzicky“ na silnici ), pak 636 i ZX-9 mají zhruba o 15k víc, než má Z1000, ale zjišťuji, že to nevadí. Vedoucí, se značně prodřenými slidery na holeních, je na rovinkách (a nejen na nich ) většinou rychle v trapu a my, abychom nebyli úplní outsideři, jedeme, co můžeme. Plynové rukojeti velkoryse otevřené, občas i na doraz. Je to šílené, ale při výjezdu ze zatáček zrychluji, jak to jen jde, přičemž hlídám, aby se mi v náklonu neprotočila zadní pneumatika. Kluci přede mnou evidentně dělají to samé, Kaďák navíc zběsile rychle pumpuje zadní brzdou, aby se mu nezablokovala, brzdí totiž, jako ďas. Jsem rád, že tuto činnost za mě obstarává ABS, a že mi kluci neujíždějí. Zed důstojně drží se supersporty krok, pokud se tomuto úprku dá vůbec tak říkat .

Jede se fakt na doraz, zejména zrychlení je brutální. Na rovinkách běžně řadím pětku i šestku, jednou jsem se dokonce přistihl, jak dávám sedmičku, protože stávající šestka byla hooodně vytočená a já myslel, že tam mám o kvalt míň! Přestože na motorce je ukazatel zařazené rychlosti, v tom tempu se na něj nebylo možné podívat. Jsem Mirkovi v patách a sleduji, co se děje před námi. Vedoucího zahlédnu jen občas (jede, jako neskutečný magor ), za ním se většinou s velkým odstupem žene Kaďák a pak Mirek se mnou v těsném závěsu. Všímám si, že v zatáčkám má občas rezervy a proto ho v jedné rychlé podjíždím. Dostávám se za Kaďáka a pereme to za sebou v jedné linii. Ten jeho laďák mi šroubuje vruty do hlavy a vyplavuje testosteron s endorfinem dohromady. Zvuk má fakt libový a k supersportu prostě patří. Nechápu ale, jak může jet takovou kudlu, když může brzdit jenom zadní brzdou!!! Před zatáčkami se mi vidlice slušně noří (hodně ostře brzdím přední) a nedovedu si představit, co musí dělat on. Má dvě možnosti – buď začít brzdit mnohem dřív, nebo jet ještě větší kudlu, což je jeho případ. Mirek nás sleduje z povzdálí, ale přesto jede stále hodně rychle. Kaďák dvakrát zaváhá a po třetí ho už nemilosrdně beru. Mám upřímnou radost, jak Zed jede i proto, že už nejsem „žádný mejdlo“.

Připadá mi, jakoby měl Zed v horním spektru nad 636 navrch. Za chvíli stavíme v bufetu u slapské vodní nádrže a já se dozvídám pravou příčinu. Kaďák vysvětluje, že ona „zaváhání“ a nedostatek výkonu nahoře jsou dána limity jeho umělé ruky. Nemůže totiž otevřít plynovou rukověť na plno a občas se mu vysmekne. Před tím tedy smekám, něco takového je nad mé chápání. Na benzínce v Dobříši (viz foto místního zámku) se loučíme. Před tím však ještě všichni básníme o tom, jaké to bylo skvělé a Kaďák říká „Ty vole, to ale byla dneska pořádná kudla!“. To byla, to fakt byla…