Kawasaki Z 1000 (2009)

Dnešní den byl takový trochu nešťastný – ostatně, posuďte raději sami. Ráno vše vypuklo nastavováním času na kuchyňských hodinách. Vzhledem k tomu, že jsem mírně hyperaktivní a jídlo beru většinou jen jako nezbytnost k mému fungování (asi stejně, jako moje mašina benzín), rozhodl jsem se během snídaně volnou rukou přeřídit nástěnné hodiny.

Vstávám od stolu, pusu plnou jídla, v jedné ruce stále držím toast, stoupám si na špičky a začínám sundávat hodiny. Ty šly dolů snadno. Vlastně mnohem rychleji, než jsem zamýšlel. Vyklouzly mi totiž z ruky a rozbily se o zem. „Ku_va!!!“ pomyslel jsem si. „No nic, koupím nové, taková drobnost mě přece nerozhází“ říkám si v duchu a dožvýkávám nyní již mírně nahořklý toast.

Před obědem jsem se ještě stavil u rodičů, kde jsme probírali skončení fixace mé hypotéky a to, že banka po chce nás mnohem víc, než na začátku. Tato maličkost dělá v přepočtu rozdíl několik desítek tisíc ročně a to až těsně do doby, než se ze mě stane důchodce. Po rozčilování s otcem, co je to za šmejdy, jsme s přítelkyní jeli koupit nové hodiny. To už jsem byl celkem nervózní, čas letěl a já si chtěl ještě před prací zajezdit na motorce. Hodiny jsme koupili, vyšly sice na několikanásobek těch rozbitých, ale až bude jednou nová kuchyň, nebudeme se za ně muset stydět.

Po cestě jsem dostal ukrutný hlad, ale vhledem k nedostatku času jsem si řekl, že oběd vynechám a raději budu jezdit. Ať můj špek na břichu taky trochu hladoví (nemusím být pořád přežraný, jako prase ), třeba se pak alespoň mírně zmenší. Ostatně, děti v Africe mají hlad pořád, tak proč bych ho na chvíli nemohl mít i já.

Když jsem dorazil do práce, kde mám zaparkovaného svého miláčka, musel jsem se podřídit novému systému parkování. Na vrátnici v garáži už totiž nikdo nesedí a musí se kontaktovat vrátný v hlavní budově, který přijde otevřít. Zaparkoval jsem tedy auto před garážemi a šel si do kanceláře vyzvednout klíč od motorky. Pak jsem šel do hlavní vrátnice, kde mi vrátná řekla, že její kolegyně je zrovna na obědě a ona je tam sama, tudíž nemůže, ať jdu tedy na druhou vrátnici. Tam jsem po dost složitém průchodu celým barákem přišel s tím, jestli by mi mohli otevřít, protože jejich kolegyně z hlavní vrátnice je tam momentálně sama. Na to mi druhá vrátná odpověděla: „Ale garáže mají otevírat oni“, přičemž tam pro jistotu ještě zavolala, aby se dozvěděla to, co jsem jí před minutou řekl. Je mi jasné, že ne každý člověk je génius, ale tohle fakt byla síla.

Nakonec mi šla otevřít, já zajel autem dovnitř a naleštěnou motorku vytlačil ven. Šel jsem pešky opět dvě patra do kanceláře (o víkendu nejezdí výtah), protože klíče od auta se mi do kombinézy na motorku ani náhodou nevejdou. Tam jsem se převlékl, vyndal potřebné věci z peněženky, narval je do minikapsy v kombinéze, seběhl (nyní již ve vrzajícím „brnění“) dolů, kde jsem před vchodem zjistil, že nemám klíče od motorky.

To už jsem byl dost vytočený, protože celá procedura mi zabrala asi půl hodiny a doba na ježdění se povážlivě zkracovala. Vyběhl jsem tedy (již potřetí) nahoru a cítil, jak se začínám potit. Zkuste si představit nasraného týpka , který běhá v zapnuté kožené kombinéze jako veverka po schodem nahoru a dolů. Když konečně vyjdu s klíči ven, všímám si, že se povážlivě začíná zvedat vítr. Dívám se nad hlavu, kde je menší mrak, zato kousek je sluníčko, takže se uklidňuji, že bude hezky a těším se, že si alespoň trochu zajezdím.

Skáču na motorku a vyjíždím. Objíždím naši budovu a naskýtá se mi úplně jiný obraz. Temná mračna z druhé strany města nevěstí nic dobrého. Na prvním semaforu začíná poprchávat, takže objíždím blok a vracím se zpět do garáží. Nemusím asi vysvětlovat, jak mi bylo, ani znovu popisovat proceduru se zajížděním...

Šel jsem tedy do kanceláře a říkám si, že se alespoň naobědvám. Jdu si koupit něco drobného do místních potravin. Jen v tričku, protože je teplo a prodejna kousek od práce. Venku zjišťuji, že z drobného poprchávání je najednou pěkný liják. Mokrý přiběhnu ke krámu, vezmu za kliku a nic. Posléze si na dveřích přečtu, že v neděli mají zavřeno. Fajn. Zkusím tedy ještě konkurenci na druhé straně bloku. Běžím tam a dopadám naprosto stejně. Zbývají ještě Čínani, kteří mají otevřeno snad pořád. Konečně si kupuji něco na zub a notně promoklý přicházím do práce. Mezitím si ale všímám, že déšť rapidně ustupuje. Když vyjdu do kanceláře, už skoro neprší a opět začíná svítit sluníčko. Mě zbývají zhruba 2 hodiny, než můžu začít pracovat, takže se dívám z okna na protější dům zalitý sluncem, silnici mokrou, jako prase a píšu tenhle článek… No není to k posrání?!