Osmý Melecháč navštívila i delegace z NDR

O uplynulém víkendu proběhl v Ledči nad Sázavou už osmý ročník tradičního Melechovského okruhu. Melecháč se během let etabloval mezi nejoblíbenější srazy tuzemských motorek. Letošní akce byla ovšem ještě o něco lepší, než ročníky uplynulé, a opět tak potvrdila jedinečnost tohoto srazu – Melecháč totiž letos proběhl jako mezinárodní setkání, když se po bok československých strojů zařadili jejich jednostopí soudruhové z Východního Německa. A jelikož je náš web mediální partnerem Melecháče už od prvního ročníku, nechyběli jsme na tomto unikátním podniku ani letos.

Osmý Melecháč navštívila i delegace z NDR

Kapitoly článku

Duchovní otec a pořadatel Melecháče je čtenářům našich stránek dobře znám. Není jím nikdo jiný než Petr Soukup, známý renovátor zapomenutých prototypových Čezet a znalec strakonické produkce. Už od prvních ročníků, které hned přilákaly spoustu motorkářů, se Petr každý rok snaží Melecháč zpestřit nějakou novinkou, ať už se týká programu srazu nebo přímo průběhu závodu. Na Melecháči jsme tak už zažili klání v páce nebo hraní céček, účastnili jsme se natáčení motorkářských klipů, mohli jsme na vlastní kůži otestovat současnou českou moto-produkci nebo jsme na vyjížďkách objevovali zdánlivě skrytá místa Posázaví. Poslední dva roky se pak z posádek závodu staly motogangy, co se identifikovaly nejen podle sedlaných strojů, ale také výstřední vizáží, oblečením nebo různými hláškami a pokřiky – nějakou řevnivost byste ovšem na Melecháči nenašli, vše se vždy neslo v duchu recese a přátelské atmosféry.

Letošní ročník přinesl zcela přelomovou novinku: ledečský Melecháč dostal status už ne jen tuzemského, ale přímo mezinárodního srazu. Tedy ne že by jej už v minulosti nenavštěvovaly zahraniční posádky, však Juraj na třindě se z náhodného kolemjedoucího stal pravidelným účastníkem. Melecháč 2017 však poprvé hostil také motorky z NDR. „K jawkám a čízám prostě emzety a simály tek nějak patří,“ objasňuje Petr Soukup letošní novinku. „V dobách, kdy naše generace začínala jezdit, byly skoro všechny zahraniční mašiny utopií. Jaw a čezet bylo všude plno, takže Simson nebo emzeta byly trochu exotické a výjimečné, i když pořád dvoutakty. Ale holt byly z ciziny a za balík peněz a neměl to každý,“ prozrazuje čerstvý čtyřicátník a ještě vzpomíná, jak na MZ150 dělal autoškolu a tajně po ní pokukoval, než ho osud zavál ke strakonické stoosmdesátce. A jak plánovaná soudružská družba motocyklů Made in Východní Blok nakonec na Melecháči dopadla?

Několik dní předem vyšly katastrofické předpovědi, slibující celovíkendové hutné slejváky. Že by snad bylo na Melecháči poprvé hnusně? Pořadatelé se ale ničeho nezalekli. „Nevyměknem!“ zavelel Petr a jal se uvolnit přilehlou stodolu, aby poskytla dost prostoru pro občerstvovací zařízení, přespání a hlavně případné usušení posádek. S blížícím se koncem týdne napětí rostlo, mokrá varianta Melecháče stále visela ve vzduchu. Už čtvrteční večer ale přilákal do areálu ledečského fotbaláku několik desítek pravidelných účastníků, což se odrazilo nejen na rostoucím stanovém městečku za brankou. Páteční ráno bylo dle Petrových slov sice kapku kalné, ale kamarádi-motorkáři aspoň pomohli s postavením brány, přístřešků a tak nějak vůbec nachystat areál hned vedle Sázavy. Páteční tropická třicítka na teploměru ještě žádné vodní pohromě nenasvědčovala, dusné počasí jen podnítilo poctivé dodržování pitného režimu, jemuž se do pozdních hodin věnovalo už na pět desítek postupně se sjíždějících motorkářů. No a v noci to přišlo – hromy, blesky, vichřice a průtrž se mezi kopci podél řeky pěkně vyřádily, ale do nikoho nakonec neuhodilo, motorky neodnesl hurikán a snad jen podlážky stanů proměněné nakrátko ve vodní postel přinesly trochu nočního vzrůša.

Toho ovšem nejsou ušetřeni ani motorkáři, co se do Ledče sjíždějí až ráno v sobotu, v závodní den. Všude na silnici bahno, písek a štěrk splavený z luhů a hájů, spadané větve nutí k častému opouštění ideální stopy, která se místy mění v ucházející enduro - celkem nic, s čím by si traktorovitě prdlající Pérák na devatenáctipalcových barumkách neporadil. Kousek před Ledčí, v serpentinách nad Zahrádkou, dokonce popadalo na silnici několik mohutných stromů, takže se místy vyhýbám kmitajícím chlapíkům, co se s motorovkou v ruce jali přetvořit silniční zábranu ve spoustu metrů paliva. Napadá mě, že letošní melecháčský motokros bude fakt krutá zábava, a představuju si, jak drapáky divoce rozohněné Jawy Robby brutálně drtí totálně měkkou trať… No nic, ze snění mě probírá pozdrav předjíždějícího kolegy na modré Jawě Adenium. Jo, mám správný směr.

Za pár minut už mě u vjezdu na ledečský fotbalák, za branou sraziště, vítá Martina, Petrova přítelkyně a druhá nejvyšší osoba organizace Melecháče. Martina zařizuje, vyřizuje, telefonuje, tu je u registrace, tu jedná s partnery a sponzory, kteří se na srazu formou stánků prezentují, tu zajišťuje dodávku párků do bufetu, no má toho hodně, ale jako úča ze základky je zvyklá a způsobilá krotit chaos všeho druhu. A protože má děják a ráda motorky, je taky už poosmé autorkou zapeklitých, překvapivých i vtipných kvízů a hádanek z historie tuzemského (a letos i dederáckého) motorismu, které na závodníky na trati čekají. Velký šéf Melecháče zatím tak porůznu pobíhá areálem, dolaďuje s komisaři jednotlivých úkolů poslední detaily, jak budou na trati trápit závodníky, připravuje ceny do závodu a tombolu, zdraví se se známými, vítá nové tváře a do toho ještě stíhá moderovat dopolední program.

Ten se jako vždy nese ve dvou rovinách – výstava a prezentace partnerů Melecháče. V Ledči si tak můžeme více či méně závazně poklábosit nebo rovnou udělat nějaký ten byznys třeba u Jawa Moto Týnec, nabízející testovací svezení na Jawě 350 OHC, pivovaru Chotěboř (testovat lze v bufetu, ale bacha, jízda se blíží!) nebo třeba společnosti ČZ Řetězy, jejichž nabídka uspokojí kromě tuzemských motorkářů taky jezdce moderních zahraničních strojů, kterých houf přijel na Melecháč okouknout středoevropskou a převážně socialistickou moto-historii v praxi. Tradičně nejpočetnější epochou, podle které jsou motorky v areálu vystaveny, je totiž socialismus. Strojů z let 1948-1989 je zde drtivá většina, i já u nich parkuji a doplňuji tak téměř kompletní škálu poválečné produkce Jawy. Od péráků, kývaček a panelek v nejrůznějších verzích, dobových modifikací i stádií renovace, přes spoustu pařezů, pionýrů, mustangů, různorychlostních babett, až po typické třiapůle šestkové řady s hranatým a ještě hranatějším motorem. Oko diváka však kromě klasických sériovek potěší také zajímavé přestavby, dokazující fantazii i šikovnost tuzemských motorkářů. Setkávám se s kamarádem z Čáslavi, s nímž jsme před pár lety závodili. Tehdy jsem obdivoval jeho krásně postavenou třindu s kulatou sajdou v modrobílém provedení opulentního stylu H-D. Letos žasnu znova – tentokrát přijel na přestavěné Jawě 350/640 Chopper, a to je teda kus! Široké gumy, zvětšená nádrž, plotny místo stupaček, perfektní lak, kožené doplňky… jednoduše parádní vkusná práce! V post-socialistické epoše je pak nejčastější jawkou klasická třinda s hranatým motorem v různých provedeních řady 638-640 ovšem nechybí ani málo vídaný čtyřtaktní „vodník“ 250, šestsetpadesátka Style či nejnovější 660 Adenium. Skutečnou lahůdkou je už z loňska známá Bertova stavba Jawa 500 R, oranžovočerný kapotovaný cesťák se čtyřtaktním Rotaxem, licenčním rakouským jednoválcem.

To strakonická Čezeta je na výstavní ploše zastoupena trochu menším počtem modelů, ale i zde vidíme velmi reprezentativní zastoupení její výrobní historie, počínaje předválečnou ČZ 175 Tourist (nejstarší motocykl letošního Melecháče), na níž pak navazuje poválečná ČZ 150 C nebo Jawa-ČZ 150, výsledek pokusu o společnou výrobu obou českých značek v polovině padesátých let.

Kromě tradičních kubatur 125 a 175 ccm v nejrůznějších verzích (základní familiérní rozlišení na „kulatá“ a „hranatá“) tu vidíme i sportku na vysokých kolech nebo méně rozšířené hranaté 250 a 350 osazené týneckými motory. Porevoluční výrobu, uzavírající dějiny Čezety, pak dokládají dodnes oblíbené hranaté stoosmdesátky, a etapu spojení strakonických s Cagivou dokládá relativně vzácná ČZ-Cagiva Roadster, zde ve dvoutaktní verzi s italským motorem v liliovém laku (označení ČZ-Martina přitom prozrazuje, pro koho tuto motorku dal Petr Soukup dohromady).  

 

Tak nakonec i Čezet je tu fúra, a když tak koukám, ze zásadních modelů týnecké fabriky tu kromě absentujících předválek chybí snad jen pětistovka nebo závodní Libeňák, které jsme tu už dříve taky viděli. Že by tito dávali přednost čistě veteránským akcím? Při pohledu na vystavené stroje je jasné, že Melecháč si na žádnou nóbl povýšenou akci plnou donekonečna rozleštěných motorů, hlubokolesklých laků a tisíciprocentní autenticity nehraje. Na Melecháči vás nikdo nevyplísní skandálním odhalením, jako že tenhle šroubek se na tuhle motorku dával až od odpolední směny sedmého listopadu sedmašedesát (čímž pádem je váš stroj opovrženíhodně nehodnotný, nepůvodní a zoufale falešný, pozn.- podle skutečné události), netahá vás za ucho, že si dovolujete provozovat panelku se sportkovýma (!) řidítkama, ani vás nedehonestuje nařčením, že sice fajn, ale stejně nemáte původní vzduch v gumách (no, třeba taková protektorátní atmosféra, ta byla docela hustá, to je fakt…).

Tady jde hlavně o čisté motorkaření, ke kterému prostě trocha šmíru, modrého dýmu, dobových modifikací a improvizovaných oprav patří, což hned dopoledne potvrzuje pravidelný účastník Dan až z dalekého beskydského Pstruží. Chlapík, kterého jinak možná znáte jako organizátora tamního moto-srazu, dorazil na Melecháč s gangem policejních motohlídek už s předstihem, a v sobotu se od rána hrabe v motoru svojí okapotované panelky. Lehká pouliční generálka spalovacího prostoru ale zkušeného jawaře nerozhází, takže za chvíli vše zas vrčí, jak má.

Ale nejen jawky a čízy vábí oko diváka – letošní Melecháč je přece internacionální! A tak kromě klasického dělení podle historických epoch má výstava letos ještě novou sekci, „Soudruzi z NDR“. Na to, že jde o premiéru, je účast asi dvou desítek strojů značky MZ a Simson docela nečekaná, a navíc dost hodnotná. MZ 150 a 250, ve své době mnohými drtiči tuzemských kubatur vysněné a na svou dobu a konstrukci taky vcelku výkonné stroje, to už je taková klasika, podobně jako „nadopovaná“ padesátka Simson v cestovním, enduro nebo oksútrovaném provedení, jejíž výkon, podvozek i počet kvaltů (žel bohu i nespolehlivost elektriky) výrazně převyšoval čs. padiny z Povážských strojíren.

Kolem východoněmeckých strojů se shlukuje dav jawařů a už proudí (n)ostalgické vzpomínky. „Na Simsona jsem si vydělával celý léto na brigádě v JZD, ještě jsem mustanga, pak jsem půl dne stál v mototechně třetí ve frontě a oni dovezli jen dva, tak jsem zamáčknul slzu a ještě ten den splašil ojetou třindu,“ otvírá svou třináctou komnatu pamětník v tzv. nejlepších letech, a se svou zpovědí jej doplňuje kolega: „Já kvůli Emzetě v patnácti zvažoval emigraci do Východního Německa“, případně se zasněným tónem v hlase vyslechneme, že „o motorky se zajímám od doby, co nás s tátou v maluchu předjel do kopce Simson Enduro, a tak krásně voněl.“ Motorkaření na východ od Železné opony zkrátka mělo svá specifika, na která mnozí rádi vzpomínají.

V rámci soudružské družby ovšem můžeme poznat i dva v našich končinách prakticky nevídané a tudíž málo známé modely. Jednoznačnou ozdobou letošního Melecháče je MZ ES 250/2, polokapotovaný jednoválec z roku 1973, který svou neokoukanou konstrukcí, zejména spojením nádrže a světlometu, připomíná polozapomenutou Jawu 250 UŘ ze stejného období. Motorka překvapuje nejen svým specifickým vzhledem, ale také technickými parametry. Výkon 19 koní při objemu 243 ccm totiž prozrazuje, že soudruzi z NDR dokázali ze srovnatelné kubatury vymáčknout o poznání vyšší výkon, než podávaly tehdejší tuzemské Panelky. Ale jakpak to asi bylo se spolehlivostí a výdrží motoru? „Bez problémů, však je to jednoduchý a osvědčený dvoutakt,“ zní lakonicky z hloučku gangu Emzeťáků.

Do jejich stáje patří i druhý východoněmecký unikát, který můžeme v Ledči obdivovat – je jím MZ RS500, moderně vypadající čtyřtaktní mašina z počátku devadesátých let, v jejíchž útrobách opět vidíme rakouský Rotax s výkonem přes třicet koní. Dnes pěkný youngtimer na pohodové vyjížďky, ale ani ve své době to jistě nebylo zlé svezení, o to víc v porovnání s předchozí produkcí Východního bloku, jak se nám tu v Ledči představuje. 

Okouknout okolo 120 strojů, tedy zhruba stejné množství jako loni, zabere notnou chvíli. Před polednem už Petr s Martinou svolávají gangy na předstartovní představení posádek. Čtyř- až pětičlenné gangy (je jich šestnáct-stejně jako vloni) baví sebe i soupeře nejen originálními názvy, ale i oblečením a hlasitými bojovými pokřiky, s čímž mají menší problém snad jen filmaři, co natáčejí na hradě naproti vánoční pohádku. „Prej Čertí brko, tak jim ukážeme pořádný peklo,“ zní z davu. No, zvukař si jistě užívá.

Myšlenka gangů se během let skutečně ujala, letos jsou závodníci opět hodně nápadití, takže třeba vůbec nepřekvapí, že hošani v montérkách a tílkách si říkají Trhači vagín (k dokonalosti by chyběl snad už jen lahváč do ruky, žel odporující předpisům, a rádiovku chtě nechtě nahradila bezpečnější přilba). Nepřehlédnutelné vyparáděn je taktéž havajský gang Hula Hu, stejně jako je jasné, proč mají gangsteři z Holých kolen do jednoho kraťasy, nebo proč zrovna tým MZ obléká stylové lederhosny, nepochybně podšité poctivým dederonem. To Jizerský mototým má jednotné motobundy s pravými gangovými nášivkami. O respektu hlídky SNB netřeba se zmiňovat, to je prostě jinej gang! Všeobecně veselá atmosféra se s blížícím se polednem začíná plnit malou nervozitou, vždyť za chvíli tenhle prestižní podnik dostartuje a první posádka se vydá plnit úkoly na trať kolem mýtického Melechova, tak hurá na trať!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist