Aermacchi – ze vzduchu na silnici a zase zpět

V roce 1912 založil Giulio Macchi společnost Aeronautica Macchi jako leteckou továrnu na břehu jezera Varese. Její jméno bylo brzy zkráceno na Aermacchi. Továrna rostla i během první světové války a i po jejím skončení pokračovala v letecké výrobě. Společnost se stala jedním z uchazečů o proslulou Schneider Trophy. V roce 1934 tuto trofej získala s typem C-72 a rychlostí 440 mil za hodinu (708,1 km/h). Během druhé světové války byl hydroplán Aermacchi snad nejhezčím ze všech stíhacích letounů používaných italskými leteckými silami.

Macchi M.C. 72

Brzy po skončení války bylo rozhodnuto o spuštění mírové výroby a továrna začala vyrábět lehké nákladní tříkolky Macchitre MB1 s motorem 500 ccm. Bylo to neortodoxní vozidlo ale velmi dobré a bylo vyráběno ještě v roce 1965. Do roku 1951 to bylo jediné vozidlo firmou vyráběné. Potom, při předtuše boomu v oblasti motocyklů, hledala Aermacchi dobrého konstruktéra, který by mohl navrhnout přitažlivý lehký motocykl. Našla ho v osobě Lina Tontiho, dosud pracovníka továrny Benelli.

Tříkolka Macchitre MB1 s unikátním designem

Tontiho první konstrukce Aermacchi 125N  z roku 1951 byla značně neortodoxní. Byl to stroj s otevřeným rámem a dvoudobým motorem 125 ccm uloženým výkyvně se zavěšením zadního kola. Byl to jakýsi pokus o hybrid motocyklu a skútru. Jeho palivová nádrž mohla být namontována svisle nebo naopak vodorovně, takže mohl stroj být buď skútrem, nebo motocyklem. Dvoudobý motor 125 ccm o výkonu 4 koně měl horizontální válec a vykyvoval se současně se zadním kolem. Vyráběl se do roku 1953. Tento stroj se těšil určité popularitě a sportovní verze, která měla skutečný uzavřený rám s nádrží, se používala v různých soutěžích včetně Mezinárodní šestidenní v letech 1951 a 1952. Model 125N byl v roce 1953 překonstruován, nádrž už nemohla být ve dvou polohách a dostal označení 125U (známý byl také jako Ghibli). Všechny tyto modely měly shodný motor 125 ccm o výkonu 4, později 5 koní. Naopak spíše neúspěšný byl typ s motorem 250 ccm (vlastně spojené dva motory 125 ccm), který se vyráběl v letech 1953-1954, ale jen v malém množství. Ten měl dvojitý trubkový rám a zadní kyvnou vidlici. Krosovou verzi dvouválce používal ve svých sportovních začátcích Renzo Pasolini.

Unikátní Aermacchi 125N

Aermacchi Ghibli

V roce 1955 byl Tonti vytížen prací pro letecké oddělení továrny, která chtěla opět začít s výrobou civilních letadel. Musel tedy být hledán nový konstruktér motocyklů, a ten se našel v osobě Alfreda Bianchiho. Bianchi byl nadšený motocyklista už z předválečných dob. Zkonstruoval sportovní a závodní stroje Parilla 250 ccm OHC a vyráběl také vlastní motory i motocykly Astoria s jednoválci OHC a dvoudobými motory 125 a 175 ccm. Ty dosáhly celkem velké obliby jak u majitelů, tak i u malých výrobců, kteří je montovali do svých strojů. Jeho prvním úkolem po nástupu k Aermacchi bylo připravit výrobu motocyklu podle návrhu Counta Revelliho, známého návrháře automobilových karosérií, který sám byl aktivním závodním motocyklistou a v roce 1925 vyhrál Velkou cenu Itálie v Monze na motocyklu vlastní výroby GR. Model, který byl představen na milánské výstavě v listopadu 1955, způsobil poprask. Dostal jméno Chimera, měl motor 175 ccm a byl to první čtyřdobý motocykl u Aermacchi.  Zcela kapotovaný motocykl přišel asi příliš brzo, a to se projevilo na zájmu zákazníků. U těch nevzbudil žádný velký zájem, a tak byl odbyt slabý jak v Itálii, tak v zahraničí. Proto bylo rozhodnuto přizpůsobit jeho vzhled více ortodoxnímu motocyklu. Bianchi se snažil, aby změn bylo co nejméně, a tím se vyhnul dalšímu zvýšení výrobních nákladů. Tak vznikl motocykl s jednoduchým trubkovým páteřovým rámem a vodorovným uspořádáním motoru, což byly základní charakteristické rysy nového stroje. V době, kdy většina italských konstruktérů považovala za povinnost používat rozvod OHC i u cestovních strojů, přišel Bianchi s motorem OHV. To bylo v zájmu snadnější údržby, ale rozhodnutí bylo přijato až po sporech, kdy musel argumentovat tím, že ani u rychlých sportovních vozů není nutný rozvod OHC. Důkazem správnosti tohoto argumentu byly úspěchy závodní verze Aermacchi. Zanedlouho přišla i verze s motorem 250 ccm. Také se objevily Aermacchi v obou formách, cestovní i sportovní. V roce 1957 dával sportovní model 175 ccm výkon 15,5 k, standardní model 13 k (oba při 8 000 ot/min).  Sportovní verze byly používané v italských závodech. Od doby představení vzrostl výkon závodní verze 175 ccm na 20 k navzdory skutečnosti, že její vývoj měl ustoupit vývoji populárnějšího stroje 250 ccm. Ten se objevil později než typ 175 ccm a jeho prototyp vyzkoušel na GP Německa v roce 1960 Alberto Pagani. Účast byla natolik úspěšná, že vedení Aermacchi rozhodlo o výrobě menší série těchto strojů pro soukromé závodníky. Ty jsme potom mohli mnohokrát vidět i na mezinárodních závodech u nás.

Nepřehlédnutelná Chimera

Na stejné výstavě představila Aermacchi ještě dvě další novinky - skútr na velkých kolech Zeffiro 150 a lehký motocykl Corsaro 150. Oba nové modely měly shodný dvoudobý motor 175 ccm o výkonu 6 koní. Lišily se převodovkami, Zeffiro měl třístupňovou a Corsaro čtyřstupňovou. Obě převodovky dostaly nový systém řazení s válečkem, takže bylo snazší. Corsaro mělo motor částečně zakrytý, ale s dobrým přístupem k zapalovací svíčce a karburátoru. Corsaro vzhledem k vyšší dosahované rychlosti mělo centrální brzdové bubny. Plánovaná výroba těchto dvou modelů měla začít v roce 1957, ale výroby se dočkalo jenom Zeffiro. Corsaro skončilo u několika prototypů a potom zmizelo ze scény. I když už probíhala propagační akce, přednost dostala Chimera.

Aermacchi Zeffiro 150

V následujícím roce 1958 vyráběla Aermacchi dva modely Chimery: model 175 ccm a nový model 250 ccm. Nová Chimera měla stejné charakteristiky jako původní 175 ccm, až na zdvihový objem, výkon motoru, převodovku (různé odstupňování převodů) a maximální rychlost. Navíc v těchto letech přišly do sériové výroby nové motocykly s jednoválcovým horizontálním motorem vyvinutým původně pro Chimeru. Byla to Ala Rossa (1957-1964) s motorem 172,4 ccm a maximální rychlostí 120 km/h; Ala d´Oro s motorem stejného objemu, ale maximálkou 140 km/h; Ala Azzura (1959-1967) s motorem 246,2 ccm a nejvyšší rychlostí 125 km/h a Ala Bianca (1957-1964) s motorem 172,4 ccm a rychlostí 100 km/h. Potom přišlo slavná Ala Verde s motorem 250 ccm a maximální rychlostí 140 km/h. První modely přišly na trh v roce 1959 a vyráběly se až do roku 1972 ve čtyřech různých verzích. Motor 125 nebo 150 ccm u tříkolového valníku Cavaliere a také tříkolka MB11 byly beze změn. V roce 1959 došlo pouze k malým úpravám a MB11 dostalo jméno Macchitre.

Aermacchi Ala d´Oro

Aermacchi Ala Verde

V roce 1960 se vyráběly prakticky stejné motocykly, Ala Verde se stala prvním sériově vyráběným cestovním motocyklem s pětistupňovou převodovkou. Byl také nabízen velmi výkonný sportovní motocykl Ala d´Oro, který měl později fantastickou budoucnost v závodech.

Aermacchi Ala Verde

V tomto roce došlo také k závažné změně, která se týkala držení firmy. V dubnu 1960 americký Harley-Davidson a italská Aermacchi utvořili v Miláně nový podnik se společnou majetkovou účastí pod názvem Aermacchi-Harley-Davidson. Kapitál byl dělen rovnoměrně, každá společnost měla 50 procent: Američané měli v Itálii vyráběné motocykly s malým objemem prodávat na americkém trhu. To byl první stupeň k pohlcení italského výrobce továrnou z Milwaukee. To se stalo později, když se Aermacchi více soustředila na výrobu vojenských letadel, která přinášela mnohem větší zisk. V únoru 1960 představila Aermacchi skútr Topper s dvoudobým motorem (s vodorovným válcem). Měl objem 165 ccm a plynule měnitelný převod. Konečný převod byl řetězem a skútr byl opatřen kompletní karosérií nad rámem. Tento projekt byl vypracován v Milwaukee, kde se také skútr vyráběl. Nikdy nebyl prodáván v Itálii ani v Evropě, pouze na americkém trhu. V Americe se také zrodil lehký model Hummer s dvoudobým motorem, s tím ale Aermacchi nemělo už nic společného, protože šlo o licenci německého DKW 125 (125 nebo 175 ccm). Přesto ale tenhle stroj stojí za zmínku.

Aermacchi-Harley-Davidson Topper

Aermacchi-Harley-Davidson Hummer

V roce 1961 tvořily modelovou řadu typy Ala Bianca a Ala Rossa 175 ccm, dvěstěpadesátky Ala Azzura a Ala Verde, Chimera se speciálním krytováním, model Wisconsin s motorem 250 ccm a Ala d´Oro s motory 175 nebo 250 ccm. Motory byly čtyřdobé jednoválce OHV, převodovky čtyřstupňové (u Wisconsinu a Ala Verde pětistupňové), motor byl podvěšen v páteřovém trubkovém rámu z trubky velkého průměru, přední vidlice byla Ceriani, stejně jako dvě pružící a tlumící jednotky u zadní kyvné vidlice.

Aermacchi-Harley-Davidson Wisconsin

V letech 1962 a 1963 zůstala modelová řada bez větších změn. Pouze skútr Zeffiro byl nahrazen novým modelem Brezza, který se značně podobal skútrům Vespa a Lambretta. Měl svislý dvoudobý jednoválec 150 ccm a třístupňovou převodovku. Karosérie zcela zakrývala motor a rám, kola byla 3,00x12; teleskopická přední vidlice, zadní kyvná vidlice s tlumiči. Maximální rychlost 80 km/h.

Aermacchi-Harley-Davidson Brezza

Během roku 1964 byl dokončen malý moped Zeffiretto. Měl dvoudobý jednoválcový motor 48 ccm. Rám byl podobný jako u větších strojů, měl obvyklou centrální trubku. Byly vyráběny tři typy Zeffiretto: 48N (1964-72) a NP (1964-65) speciálně pro ženy, a potom sportovní model 48 S se sportovními řídítky pro mladé chlapce (1965-66). Moped byl také vyráběn pro americký trh s jiným předním a zadním světlem a větším sedlem.

 

Sportovní padesátka Zeffiretto S

V následujících letech se výroba Aermacchi-Harley-Davidson dočkala významných změn. Ty potkaly skútr Brezza a různé typy 175 a 250 ccm. Byl také přidán nový model. Byl to Ala Blu se stejnou technickou specifikací jako jiné Aermacchi, ale s vysokými řídítky (americký styl) a jinou nádrží. Motor měl objem 246,2 ccm a maximální rychlost byla 130 km/h. V roce 1967 byl na výstavě Milan Motor Show vystaven nový nekarosovaný motocykl s novým dvoudobým jednoválcovým motorem 125 ccm; výkon 10 koní, čtyřstupňová převodovka, max. rychlost 110 km/h, přední teleskopická vidlice, zadní kyvná vidlice s dlouhým ramenem a hydraulickým tlumením. Nová stopětadvacítka byla nejdříve vyráběna jenom pro americký trh, později byla prodávána také v Itálii. Model Aletta 125 ML (1968-71) následoval off-road model Aletta 125 Scrambler (1968-71). V malém množství byl dodáván v Itálii a Evropě, ve větším pro trh USA s malými rozdíly v nádrži, výfuku a v elektrické instalaci. Modely 250 Ala Verde a Ala Blu GT měly teď pětistupňovou převodovku, výkon 18 koní, nová osmnáctipalcová kola, maximálku 140 a 135 km/h, byly mírně zlepšené a upravené.

Ala Blu, Aletta 125 Ml a Aletta 125 Scrambler

Opět na milánské výstavě byla v roce 1969 předvedena nová 350 ccm Aermacchi-HD v nekapotovaném provedení. Byla nabízena ve verzi GTS (Sprint). Motor je obvyklý horizontální jednoválec s rozvodem OHV; skutečný objem byl 344 ccm, výkon 25 koní při 7 000 ot/min. GTS model měl zcela zakrytou hlavu válce, navrženou pro americký trh, v Itálii a v Evropě používanou pouze v roce 1970. V roce 1971 a 1972 (kdy také přišla sportovní verze TV/71, příští rok potom TV/72) druhá a třetí generace motocyklů Sprint 350 používaly normálně nezakrytou hlavu válce jako na motorech řady 175 a 250 ccm. Model GTS Sprint měl čtyřstupňovou převodovku (bylo možno na přání montovat pětistupňovou), sportovní provedení TV mělo pětistupňovou převodovku. Rám měl opět centrální trubku velkého průměru se zavěšeným motorem, jak bylo u Aermacchi obvyklé. V roce 1969 Aermacchi uvedla také speciální verzi pod jménem GTA a speciální provedení City Police. Motocykly měly speciální řešení pro zvýšení jízdního pohodlí, elektrickou sirénu a speciální modré světlo. Samozřejmě měly také radiovou vysílačku a větší akumulátor. Ve stejném roce 1969 byl na milánské výstavě poprvé vystaven nový stroj pro motokros. Měl dvoudobý svislý jednoválec objemu 100 ccm, pětistupňovou převodovku, výkon 11 koní při 7 000 ot/min. Rám byl opět s jednou centrální trubkou. Pod jménem Baja byl prodáván pouze v USA. Ze strojů 125 prodávaných v Itálii a USA byla potom odvozena Aletta Oro 125 ccm pro třídu junior. Nejdříve měla čtyřstupňovou převodovku, brzy ji ale nahradila pětistupňová. Motor vyvinuli Němec Peter Dürr a Ital William Soncini.

Aermacchi-Harley-Davidson GTS (Sprint)

Protože se dvoudobé motory stávaly stále modernější, výkonnější a populárnější, továrna Aermacchi-HD tlačená společností z Milwaukee přišla v roce 1971 s novou řadou dvoudobých motorů. Byly to svislé jednoválce 125 ccm - výkon 15,5 koně při 8 000 ot/min. Agresivní nová RC 125 se objevila s koly 18 a 21 palců. Kuriozita: model RC, v Itálii oceňovaný pro jeho levnost, nebyl nikdy vyvážen na americký trh. V roce 1972 přišel nový cestovní model 125 De Luxe: motor měl stejný jako Aletta 125 ML s o málo větším výkonem 10,5 koní při 7 000 ot/min. Měl novou nádrž, nový rám (větší) a nová kola s pneumatikami 18 a 19 palců. Měl také menší akumulátor. Později v roce 1972 měly debut nové motocykly 350 ccm s obvyklým čtyřdobým motorem: modely 350 SS a 350 SX. Motory měly obvyklých 344 ccm a pětistupňovou převodovku. Velkou novinkou byl elektrický startér, který tehdy mělo už mnoho japonských motocyklů. Zcela nový byl dvojitý kolébkový rám, ten přišel z konstrukční kanceláře v Milwaukee. Výkon byl opět 25 koní při 7 000 ot/min.

Aermacchi-Harley-Davidson 125 De Luxe, 350 SS a 350 SX

Ačkoliv se už Aermacchi o motocykly nezajímala (soustředila se pouze na výrobu vojenských letadel), v průběhu roku 1973 americká společnost AMF, vlastník HD v Milwaukee, převzala kontrolu nad továrnou Schiranna. Společnost ve Varese tak změnila jméno na AMF-Harley-Davidson, a tím začínala nová éra, která ale neměla trvat dlouho….Čtyřdobá řada zůstává v letech 1973 a 1974 beze změn a nová éra čtyřdobých motorů přichází až koncem roku 1974. V továrně Schirana byla také navržena nová řada dvoudobých motorů se svislým jednoválcem. Mají různé objemy: 125, 175, 250 a 350 ccm. Výkon 9,5; 17; 21 a 28 koní. Všechny měly pětistupňové převodovky, teleskopické přední vidlice a kyvné zadní vidlice se dvěma jednotkami. Speciálně pro americký trh se vyráběly modely X-90 a Z-90, měly dvoudobý motor 90 ccm s odděleným mazáním jako větší modely. Byly vyráběny ve verzích SS a SX (později SST a SXT), první pro použití na silnici, druhý pro lehké použití off-road. V roce 1978 přichází smutný konec historie Aermacchi a v listopadu 1978 začíná nová historie ve stejné továrně v Schiranně - zrodila se Cagiva bratří Claudia a Gianfranca Castiglioniových, která převzala historii a zkušenosti továrny Aermacchi. To už je ale jiná historie.

AMF-Harley-Davidson X-90 a Z-90

Továrna Aermacchi se také angažovala v motocyklovém sportu. Prvním pokusem byly rekordní modely Siluro 48 nebo 75 ccm s rozvodem 2x OHC. Byly velmi nízké a přes 3 metry dlouhé. Charakteristickým rysem motoru byl jeho válec skloněný o 20 stupňů vzad. Vačkový hřídel byl poháněn řetězem, vrtání a zdvih u většího motoru byl 44,5 mm a 43 mm, u menšího motoru 40 mm a 39 mm. Při kompresním poměru 10:1 byl výkon většího motoru 9 koní při 11 000 ot/min a menšího 7 koní při 12 000 ot/min, což jsou výkony vcelku dobré, s ohledem na dobu vzniku a špatnou kvalitu tehdejšího benzínu. Počátkem roku 1956 byl na dálnici Milán-Varese učiněn pokus o rekord. Ačkoliv ani počasí, ani stav silnice nebyly ideální, „létající doutník“ Aermacchi  s jezdcem Massimo Pasolinim (otec Renza Pasoliniho) dosáhl rychlost 100,2 míle za hodinu (160,2 km/h) na letmou míli a 108,8 mil za hodinu (175,1 km/h) na letmý kilometr. Rekordy byly ustaveny jen několik měsíců před rekordní jízdou Němce Gustava Adolfa Bauma s jeho „létajícím lehátkem“ NSU. S 50 ccm motorem Aermacchi překonala také na 1 míli s pevným startem rychlostí 51,25 mil za hodinu (82,5 km/h).

Rekordní „létající doutník“ Siluro

První závodní motocykly Aermacchi 175 a 250 ccm se objevily ve Velkých cenách v roce 1958. Byly velmi podobné sériovým motocyklům. Aermacchi mohla vytvořit skutečný závodní motocykl navržený a vyvinutý pouze pro závody, ale tyto jednoduché závodní stroje znali a oceňovali v šedesátých letech soukromí jezdci na celém světě. V roce 1958 postavila Aermacchi také motocykl 500 ccm pro motokrosové závody. Motor byl svislý jednoválec s rozvodem DOHC, převodovka měla čtyři rychlosti. Po několika zajímavých závodech továrna tento program v off-road závodech ukončila. Později přišla Ala d´Oro 250 ccm pro motokros, která ze začátku startovala jako Ala Azzura 250, potom byl připravován speciální podvozek pro závody off-road. Konečným stupněm byl motocykl s rámem Müller. S ním a s velmi výkonným motorem Ala d´Oro vyhrál Lafranco Angelini mnoho závodů v italském motokrosovém mistrovství ve třídách 250 a 500 ccm.

Okénko do závodní historie značky

Vrcholem sportovní činnosti byl zisk čtyř titulů silničního mistra světa Waltera Villy ve třídách 250 a 350 ccm v letech 1974 až 1976, třikrát ve dvěstěpadesátkách a jednou ve třiapůlkách, ovšem již pod značkou Harley - Davidson. A také řada předních umístění dalších jezdců, kterými byli Renzo Pasolini, Gilberto Milani, Alberto Pagani, Kel Carruthers a John Dodds.

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)