Yamaha Road Star Warrior

Design

Jak jsem již zmínil, na první pohled jde o velmi nízkou stavbu, která v sobě nese známky stylu chopper, sport i custom. Chopper styl prozrazuje stavba a výraz tohoto stroje. Sport se projevil v oblasti pneumatik, brzd a digitálního displeje. Custom styl - to je zavalitost, mohutnost, chrom a dimenzování všech částí na maximální možnou mez v oblasti velikosti. Prostě nejde nikam přesně zařadit. Od základu jde o nově vyvinutý stroj i motor, nic se odnikud nepřevzalo. Všechny kabely, co jsou vidět, jsou perfektně uchyceny a výrobce se je snaží spíš skrýt než ukázat. Jde o linii a ta je impozantní.. Pouze v oblasti řidítek jich je víc, ale není to na škodu. Řidítka jsou velmi robusní a "chytře" nakloněna k jezdci. Páčky a zrcátka jsou od pohledu dimenzovány až do příliš maximalistických rozměrů. Ale po nastartování zjistíte, proč tomu tak je. Vibrace jsou totiž na vyšší hladině, ale jen při volnoběhu. Z levé strany je perfektně vidět bezúdržbový převod řemenem a obrovský nasávací otvor vzduchu vyvedený v chromu. Pravá strana nabízí pohled pro někoho šílený, pro někoho uchvacující. Musím se přiznat, že jsem spadl do druhé kategorie. Co na sebe naprosto strhne svou pozornost, je výfuk. Jde snad o největší průměr, délku a snad i lesk koncovky, jaká se na sériový motocykl dodává. Při pohledu zezadu máte pocit juknutí do tankové hlavně ve futuro-filmu. Postupně vaše oči spočinou i na filtru, skoro ve tvaru srdce, vyvedeném také v chromu. I motor má své vlastní kouzlo, velké véčko 1670 ccm (48°) a nádherně vyvedený rozvod OHV, opět v maximalistickém provedení. To vše vzduchem chlazené. Poněkud malé mi přijdou budíky. Přesto je tachometr krásně čitelný, digitální otáčkoměr sdružuje více přístrojů v jednom. Malá čísílka mi přijdou dost drobná v poměru s celou motorkou. Ale po pár km si zvyknete. Obsahuje i hodiny a dva trip-mastery s pěknou funkcí, počítadlem rezervy. Když blinkne kontrolka rezervy, tripmaster se přepne do speciálního režimu a jede od nuly, takže jasně vidíte, kolik už jste ujeli po rozsvícení rezervy. To je podle mě velmi užitečná funkce a velmi slušná výbava. I když je budík dost futuristický, hodně se mi líbil. Design se dle mne jednoznačně podařil.

Ergonomie

Už letmý pohled na protáhlou kapkovitou nádrž o obsahu 15 litrů prozrazuje neobyčejnou mohutnost. I tak vás ale překvapí, když se pokusíte ledabyle napřímit Warriora z bočního stojánku. Chce to kus chlapa. Já se tvářil nenuceně, ale žíly mi naběhly taky slušně. 278 kg je váha, která se mnou na místě dost cloumala, ovšem po otočení kol jakoby člověk seděl na větším kole. Hmotnost rázem zmizí. Posaz není chopperovitý, ale jaksi více sportovní. Skoro luxusní sedlo s perfektním tvarováním opravdu stojí za to. Výška jen 715 mm. Nohy si klidně natáhnete dle potřeby. S rukama je to horší, ovšem s nohama se dají vymyslet různé variace známé z filmů. Stehna bezproblémově zapadnou mezi nádrž a motor, jemně horší je to s holeněmi, na které z obou stran tlačí chromové "boule". Ale i tady se dá najít po několika pokusech poloha, která je pro vaše tělo přijatelná. O spolujezdcově pohodlí se moc mluvit nedá. Spolujezdec má kolena ve výši vašich ramen a to je dost nepohodlné. Místo spolujezdce je určeno spíše pro odvezení "roštěnky" s pěkně zaříznutými kraťásky z baru do stanu.

Jízda

Už při nastartování člověku přeběhne po těle takové příjemné mrazení. Ten zvuk, to je pro milovníka dvouválců něco jako rajská hudba. Už v sérii je to perfektně akusticky naladěno. Stroj se na volnoběh slušně klepe a člověk při usednutí zaznamenává jemně rozostřený pohled. Ovšem nad 1500 ot/min není po vibracích ani památka a není cítit nic menšího než magická síla vystupující odněkud z hlubin motoru. Samozřejmě jsem od počátku čekal cosi ve stylu prastarého pořekadla: "Dej krávě do dížky a dostaneš do držky". Ovšem na tak brutální nástup a tím vyvolanou odezvu jsem nebyl připraven. Jednička cvakla jak při ráně kladivem do kovadliny. Pozvolna pouštím spojku a skoro nepřidávám. Jedu zvolna a bez problému. Napoprvé to jde. Trochu přidávám a začíná se mi roztahovat úsměv od ucha k uchu. Ručička tachometru radostně poskočila. Řadím dvě a skoro plnej. To už pod helmou vypadám asi jak orangután při raním vyřvávání teritoria. Tachometrová ručička letí jak splašená kolem značky 70 a otáčkoměr není v červeným. Neskutečný.. Tři a pojď do plnejch………, no kdybych neměl uši, tak mám hubu kolem celý hlavy. Čtyři a začínám se trošku bát, ovšem statečně držím plyn….., pět a zas plyn skoro na doraz. Otáčkoměr putuje přes 4tis a ručička stále letí až ke konci budíku. Je to brutus… Proud větru mi rve hlavu vzad, nohy se mi snaží vykloubit z kyčlí a nebo alespoň otočit do rozštěpu, křečovitě zatnuté ruce nechávají v rukojetích zářezy od nehtů. Povoluji plyn a přichází nebetyčná úleva. Těch 130 na tachometru se mi zdá jako pěkná blbost. Ovšem po odeznění adrenalinového náletu mi to dochází, vždyť ty velký čísílka jsou americký jednotky ty menší jsou kilometry, tedy jel jsem přes 200 Km/h a tahle šílenost by ještě jela, kdybych se na tom udržel. Ani mě tak neohromila ta rychlost, ale ten maximální kroutící moment (141 Nm při 3500ot/min.). Když za to člověk vezme, tak se musí připravit na brutální nástup. Daleko silnější než znám ze silničních dvouválců a ještě navrch v jiné poloze, kde se vše drží jen rukama a snad nejlepší je se k sedlu přilepit vteřiňákem.

Řazení je sice na delších dráze, ale přesné. Jednička je hlučnější, ostatní kvalty jen tiše klapnou. Na semaforech je zábava pozorovat řidiče, který hned začne vykukovat z okýnka jestli mu něco kovového neupadlo, nebo do něj někdo nevrazil, když tam klapnete jedničku. Zásadně bych si namontoval jakýkoli větrný štítek. Vše je lepší než nic. Takový nápor větru člověk dostane snad jen při výletu na křídle letadla. Co mě ovšem překvapilo, bylo to, že když jsem dal pětku a jal se "courat" na 1800 otáček, motoru se moc nechtělo. Volnoběh sice byl kolem 1000ot/min, ale jakmile se při pětce dostaly otáčky pod dva tisíce, začal se motor kuckat a pomohlo jen podřazení na čtyřku a tudíž zvýšení otáček. U této motorky neplatí heslo: "Když člověk ráno zařadí za pět, nemusí do večera řadit". Což je možná dobře. Možná to bylo jen neseřízené vstřikování (předchozí testeři si asi taky zařádili), ale vůbec mi to nevadilo, užíval jsem si i tak dost radosti. Po asi 160 km a rozsvícení rezervy, jsem si troufl na trochu sportovnější jízdu. Světe div se, ale i při délce 2410 mm jsem ze začátku nepociťoval žádné vlnění nebo náznaky neklidu. Za to může tuhý hliníkový rám. Jediné, co mi kazilo radost, byly ojeté pneumatiky. Vpředu 120/70-18 a vzadu opět maximalistická 200/50-17. Při větších náklonech hrana středové placky ojeté gumy způsobila poskočení wariora, i přes to ale šel poslušně hlouběji do náklonu. Potom začne člověk drhnout patou boty a po odlehčení nohy přijdou na řadu stupačky. To už je zvuk, který mě osobně signalizuje konec pokusů. Mám pocit, že warior by ještě šel dál, protože do konce pneu scházel ještě stále víc než centimetr. Vlnění zaznamenáte až v okamžiku nerovností na vozovce. Ovšem sjetá přední pneu už strhávala řidítka do strany náklonu a působila tlučení do řidítek a jiné záludnosti. Zatáčku musíte projet pod plynem jinak při ubrání má motor tak obrovský brzdný efekt, že se vám zdá pád do vnitřní strany oblouku nevyhnutelný. Bezmála jeden metr na šířku ovšem dosti limituje jízdu v kolonách. Hned tak se někam nevejdete a tak poslušně trčíte na místě a čekáte na zelenou pro celou kolonu. Ovšem města nejsou doménou tohohle krasavce. Na otevřené klikaté silnici se proháníte kolem stovky a vnímáte vše kolem sebe jako podporu vašeho nádherného pocitu z mohutné mašiny. A na tuhle strunu Warrior právě hraje. Hodně se mu to daří a vy nechcete aby koncert skončil.

Podvozek

Jak jsem již naznačil, podvozkově je na tom tahle krásná příšerka lahůdkově. Absolutně nic vás nerozhází v přímém směru. Kostky, zpomalovací pásy a nerovnosti - podvozek absorbuje všechno. Sportovní jízda je na chopper ve stylu HIGH COMFORT i při přitvrzení zadního tlumiče na dílek pod maximum. Vlnění či neklid řidítek přičítám především ojetým pneumatikám. Především té přední. Brzdy jsou také na vysoké úrovni a při zmáčknutí páčky přední brzdy je opravdu cítit silný nástup. Ale i tak mají brzdy s tou nemalou hmotností co dělat. Ovšem při běžné jízdě stačí ubrat plyn a motor 50% brždění obstará za ně. Když potřebujete krizově brzdit, doporučuji opatrně zacházet se zadní brzdou neb při zadupnutí si zablokujete zadní kolo, což vás dožene k neovladatelnosti tohohle drobka a 300 kilový ingot se bez otáčejících se kol velmi špatně ovládá. Vepředu zajišťují dva kotouče a čtyřpístky řádnou porci zpomalení a zadní kotouč a brzdič už jen "tvrdí muziku." Kola jsou litá třípaprsková s napůl leštěnými ráfky. Stupačky jsou klasické, žádné placky známé z customů.

Exhibice

Myslím, že ani jinak toto pojednání nemůžu zakončit. Všude, kde jsem zastavil, jsem přitahoval nekončící velkou pozornost. Tahle mašina si ji zasluhuje a kdo si ji může za půl mega dovolit, tak taky. Je to ve všech ohledech brutus. :o) S tímhle motocyklem prostě radostně bojujete jak již název napovídá. Avšak vše máte v pravém zápěstí. A na to velký pozor. Máte prostě pocit, že všechno řídíte vy a ne motocykl. Takže good luck.

Plusy:

+ vzhled, neotřelý design
+ motor, digi výbava
+ nikdy nekončící brutální zátah

Mínusy:

- místo pro spolujezdce Video: Yamaha Road Star Warrior
Délka: 0, 38 min.
Velikost: 5,1 MB

---

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Filip Tichý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE