Duel těžkých vah: H-D Road Glide Limited vs. Honda Gold Wing Tour DCT

Kapitoly článku

Pokud milujete cestování a zároveň trpíte komplexem malého psa jako já, musíte si tyhle motorky zamilovat. Žádná jiná nezvýší váš sociální status než právě nejtěžší sériový Harley a nejvyladěnější Honda s automatem! Jasně, je to i o nějakém tom potu (a když vás motorka přemůže třeba při parkování, tak občas i o té krvi a zcela jistě o slzách) a než zaberete při zvedání ze stojánku, je dobré si, zejména u starších a chatrnějších ročníků, připravit záda, ale ten pocit, když potom zařadíte kvalt a vydáte se v naprosto opulentním pohodlí vstříc horizontu, vám stojí za všechna ta protivenství… Oukej, dost vtipkování, tu první část ohledně majitelů berte s nadhledem, ale ta druhá platí v plném znění – jak ta fyzická náročnost, tak top zážitky za řídítky. Namasírujte si svalstvo, sbalte trenky a trička, vyrážíme! Na Jadran nebo k norským fjordům, to je úplně jedno, lepších strojů pro opravdu komfortní hltání stovek kilometrů na jeden zátah na trhu nenajdete. Ale který z těchto dvou vybrat? Tady to není o technice, ale o přístupu, který mají oba kontinenty, z nichž motocykly pocházejí, prostě jiný. A to tak nějak ve všem, nejen v motorkách, kde se to samozřejmě promítá…

První dojem

Jsem zpravidla nevrlý, když se mi nedaří přijít nějaké věci na kloub. V otázce černé barvy jsem už ale rezignoval a smířil se s tím, že asi v životě nepochopím, jak si někdo může koupit celou černou motorku, která vypadá smutně jako pohřebák, ať jde o jakýkoli stroj, když místo ní může mít barevnou. Ovšem v případě Gold Wingu Tour mi tato otázka opět vyvstala v hlavě se svědivou naléhavostí – já jako dám naprosto nechutných 930 tisíc za to, abych odjel s černou motorkou? A to celou černou, včetně kol a výfuků. Oukej, já chápu, že ne každý potřebuje do světa vyřvávat, že má prachy, a vypadat u toho jako kolotočář, ovšem černý Gold Wing je pro mě ztělesněním čirého estetického zoufalství. Oč živěji vypadá třeba ve stříbrné, a to říkám jako člověk, který má na stříbrnou taky pifku (a vlastní stříbrné auto, haha). Vedle stojící Road Glide Limited na sebe logicky strhává veškerou pozornost a působí mnohem dražším dojmem, přestože je ve skutečnosti o pěkných pár desítek tisíc levnější. Možná je až moc expresivní, ale sakra, motorka je i o radosti, a kdybych měl každý den přijít do garáže a tam pokaždé najít černou motorku, asi po pár dnech začnu ze dveří utíkat s brekem a za dva týdny skončím na antidepresivech. To u Harleye ani nemusíte užívat žádný podporovač dobré nálady a máte sluníčko hned. Tak mám to kousnutí do kyselého jablka za sebou a můžu směle prohlásit, že Golďas je, když pominu barvu, fakt krásná motorka ztělesňující japonskou představu o eleganci. Pan Uhlazený a promyšlený do posledního detailu, s pro model typickými integrovanými kufry, krásným čumákem a nezaměnitelným plochým šestiválcem. Tady na první dobrou vidíte, že zde designéři netápali a nevymýšleli žádné šoky. Motorku za devět set nemůžete udělat kontroverzní, pokud to má být vaše výkladní skříň a nemáte vedle ní postaveny ještě další modely, což Honda nemá.

Ale Harley je má, a proto může Road Glide Limited klidně vypadat tak, jak vypadá, kdy ještě po osmi letech od svého oficiálního příchodu na Starý kontinent dokáže děsit babičky jdoucí se síťovkami z konzumu a znechucovat konzervativce. Protože „roudka“ je prostě jiná. Kdo nechce čůrat proti větru, koupí si Ultru Limited nebo nějakou jinou motorku s Batwingem a nadělá s ní parády víc než dost, na Road Glide prostě musíte mít koule a milovat její brutální nehezkost. Já ji mám raději ve formě baggerové s nízkým plexi a bez topasu, kde nejvíce vyzní ten její drzý až vyzývavý čumák (a teď v té nejnovější CVO verzi pro rok 2024 je to zase dál), nicméně i takhle v „plnotučné“ formě je dostatečně exotická. A velká. Panenko skákavá, to je mastodont! Jestli máte dojem, že je Gold Wing Tour velký, tak proti Road Glide Limited působí jako takový dorostenec. Bez přehánění. „Roudka“ je rozložitá, hranatá a taková více s bočním profilem do písmene V díky opravdu nízko položené sedačce. Jsou tady všechny prvky, které dělají Harleye Harleyem, v čele s vidlicovým dvouválcem Milwaukee-Eight, u něhož až velmi detailní průzkum odhalí, že jde o verzi Twin-Cooled, tedy že se tady kromě vzduch a oleje na chlazení podílí také voda, a to u hlav. Občasné sepnutí vetráčku chladiče schovaného v krytu nohou jezdce vás o tom za velmi horkého dne přesvědčí. Také Road Glide Limited můžete mít v celé černé nebo v černé s chromy, ty bych ale bral spíš jako takový základ pro individuální tuning, který k H-D patří jako smartphone k teenagerovi, a potom ještě v pěti dalších provedeních, z nichž čtyři jsou dvoubarevná. Námi testované zlato-černé je z nich nejvýraznější, ale i ty ostatní dokáží vhodně podpořit onu podivnost přední kapotáže, aniž by působily nepatřičně. Z Road Glide v každé barvě máte dojem luxusu a vztyčeného prostředníčku na konvence. Jo a už jsem říkal, že je fakt velká?

Za řídítky

Golďas je možná menší než Haryk, ale abyste to špatně nepochopili – i tak je to pořádné hovádko. Jeho legendární zpátečka tady není tak bezpodmínečně nutná jako u jeho předchůdce, avšak i tak jsou chvíle, když jste za ni vděčni. Proti blbosti imunní není, nemůžete si zaparkovat motorku čumákem z prudkého kopce a chtít po zpátečce, aby to za vás vyřešila, každopádně u Harleye si musíte hlídat jakýkoli sklon při parkování, což na Hondě tolik nutné není. Sedlo je relativně široké a tuhé, bezchybně tvarovaná hliníková řídítka najdete relativně dole a přesně tam, kde je chcete mít, a stupačky jsou tak vepředu, jak jen jim to plochý motor umožňuje, aby to vaše kolena vůbec nezatěžovalo a jízdní pozice byla tak přirozená, že už přirozenější být nemůže. I tak ale od řidiče vyžaduje trochu aktivity od zádových svalů, nesmíte se za řídítky zhroutit, jinak vás po pár stovkách kilometrů budou záda bolet.

To u Harleye si s ohledem na záda musíte dát obzvláště majzla při zvedání ze stojanu, který je typický harykovský s aretací a dokáže vás nepěkně vyděsit, i když ho už roky znáte, to když se motorka po postavení na něj pohne směrem dopředu. Na nějakém lehkém Softailu nebo třeba i Street Glide je to v pohodě, ale když se leknete a instinktivně začnete chytat Road Glide Limited, zaděláváte si o náhlou příhodu páteřní. Jestliže po osedlání 390kilového Golďase (verze Tour s automatem DCT a airbagem prostě něco váží, tady už to není těch proklamovaných 367 kg, co má „obyčejný“ bagger Gold Wing) máte chlapácky dojem, že teď už zvládnete všechno, na „roudku“ abyste si vzali hodiny doučování v posilovně. Harley totiž na váze ukáže ještě dalších 33 kilo a nebojí se je dát znát. Ale vy přeci chcete ten pocit železa a opulentního komfortu od téhle značky, takže je to vlastně v pořádku. Co překvapí, že navzdory papírovým údajům máte dojem, že je tady sedlo podstatně níž než jen o jeden centimetr, řekli byste aspoň o pět, a celá jízdní pozice působí, jako by vás celého pootočili směrem dozadu – sedíte níž, nohy máte víc vpředu a přijde mi, že i výš, a řídítka jsou tutově výš a i nataženější k vám. Takhle vypadá americké leháro! Je to pořád dost dobrá jízdní pozice, abyste měli nad těžkou motorkou skvělou kontrolu i v utažených zatáčkách, ale jestliže Gold Wing má sezení takové proaktivní a vyloženě dělané na to, abyste na něm mohli letět, na Harykovi jako byste se přepnuli do módu „je mi jedno, v kolik dorazím, hlavně aby to bylo v pohodě“.

Odlišný svět vás za řídítky čeká také v tom ohledu, na co se celou dobu koukáte. Z Hondy sálají moderní technologie, před sebou máte na nádrži za kapsou s airbagem množství tlačítek a otočný ovladač infotainmentu, řídítka jsou pokryta množstvím čudlíků, mezi nimiž jsou i aktivace režimu chůze (není tu totiž jenom zpátečka, ale taky možnost velmi pomalého posunu vpředu), ovládání elektricky nastavitelného plexi či ovládací prvky automatické převodovky, což jsou věci, které na Harleyi z podstaty věci chybí. Přístrojová deska je tvořena jednou kapličkou, v níž najdete ručičkový tachometr a otáčkoměr, tři inverzní LCD displeje a jednu velkou TFT obrazovku. Prostě moderna. Pracoviště Harleye je proti tomu velmi tradiční, konzole nádrže ukrývá leda tak tankovací víčko a konektor interkomu, ovladače na řídítkách jsou proti těm na Hondě počtem čudlíků poloviční a analogové budíky jsou v přední kapotáži hned čtyři. Ovšem že sedíte na motorce z roku 2023, to vám jasně dá na srozuměnou TFT displej infotainmentu. Bez něj byste sotva poznali, jestli sedíte na motorce letošní, nebo třeba dvacetileté. Což má svůj půvab.

Na cestách

Cestovat se dá na všem, jsou lidé, co na mopedu objedou svět, ale tyhle dvě motorky si kupujete proto, abyste to měli v maximálním komfortu. Bezklíčková zapalování, vyhřívání rukojetí, kontroly trakce, dobíjecí zásuvky, LED světla, tempomaty, sledování tlaku v pneu, integrované navigace v infotainmentech, výkonné audio, to všechno tady máte. Honda přidává ještě vyhřívané sedlo, jízdní módy, elektricky ovládané plexi či elektricky nastavitelný podvozek, Harley má zase displej dotykový. Zajímavé je, že obě motorky mají pod plexi svůj způsob udělátka, které dokáže za horkých dnů posílat jezdci vzduch do tváře (a s ním i hluk).

U cestovní motorky vás zajímá kromě posezu, který jsme si už probrali, také hlavně to, jak na vás fouká a kolik toho odvezete. Honda má to zmiňované elektrické plexi a funguje výborně. Stejně tak nohy máte kryté velmi dobře, kolena a vršek holení kapotáží, kotníky motorem. Haryk nabídne plexi v jedné pozici, nicméně mně osobně fungovalo velmi podobně jako to vysunuté na Hondě (které si ale ve městě můžu dát dolů, abych měl lepší přehled), možná jsem tu cítil trochu víc turbulencí, když se jelo dálničními rychlostmi, ale pořád to bylo velmi pohodlné – tahle žraločí kapotáž má vážně dobrou aerodynamiku a je důvodem, proč bych jí asi dal přednost před Batwingem. Co se nohou týče, tam je Harley pro změnu lepší než Honda, jeho „revmaplechy“ vás kryjí opravdu dobře a vzhledem k plošinám namísto stupaček na vás nejde ani tolik bordelu od země. Aby se pozitivum za nepřízně počasí nezměnilo v negativum ve vedru, k tomu slouží jednoduše otevíratelné průduchy v krytech nohou. Jak prosté, milý Watsone…

A co odvezou? Papír hlásá, že Honda nabídne kufry o objemu 121 litrů a Harley o objemu 132 litrů. Jenomže nic neříká o tom, jaké ty kufry jsou a jak jsou využitelné, a tady je pro ty, kdo toho s sebou vozí opravdu hodně, jeden vítěz, a tím je Harley. V reálu byste totiž řekli, že rozdíl v objemu je mnohem větší než těch 11 litrů, navíc boční integrované kufry u Hondy jsou již roky pověstné svým pitomým vnitřním tvarováním, když jsou takové nepravidelné. Je sice fajn, že mají pneumatické vzpěr a dokonce i centrální zamykání, to je velmi příjemné, jenomže když do nich chcete něco dostat, je to trochu Tetris. To Harley je mnohem přímočařejší, topcase má obrovský (když jsme zastavili na oběd, helmy šly automaticky do kufru u Harleye), navíc rovnou vybavený nosičem, a jeho kosodélníkové boční kufry s otevíráním nahoru jsou uvnitř přesně tak tvarované, jak vypadají zvnějšku, a do jejich pravidelného tvaru se prostě věci skládají lépe. Že jdou ty kufry i sundat, to je spíš plus pro mechanika, když třeba mění zadní kolo, anebo když si chcete poštelovat předpětí zadní pružiny hydraulickým kolečkem, ukrytým pod levým kufrem, než že byste toho využili pro odnos věcí. O něco lépe na tom je Road Glide i v kokpitu, kde má dvě rozměrné schránky pod reproduktory, kam se toho vejde taky dost, zatímco Gold Wing má akorát poměrně malou odkládací přihrádku před pravou holení v kapotáži. Ale zase aspoň zamykací.

Když asfalt ubíhá…

Už o Golďasovi i Road Glide víte vlastně všechno, zbývá jenom drobnost – jak se na nich vlastně jezdí? Inu, jako s velkou cestovní motorkou. Obě vás však dokáží překvapit. Od Harleye byste očekávali větší rozbředlost a dýchavičnost, jenomže tak tomu rozhodně není. Jasně, při pomalé jízdě a manipulaci na místě klade na řidiče větší nároky, spojka nejde úplně jedním prstíkem, velký dvouválec v rámu pulzuje a ta obří kapota vpředu spolu s topasem jenom čekají, až do nich foukne boční vítr, aby vám to ještě trochu znepříjemnily, ale jak se hnete, je projev Road Glide velmi suverénní. Na silnici je zcela sebejistá, a to na silnici s jakýmkoli povrchem. Odpružení sice až na předpětí vzadu postrádá jakékoli štelování, jenomže ho nepotřebuje – měkká sedla, vysoká hmotnost a dobře zvolená geometrie znamenají, že vám je celkem jedno, co pod vámi je. Pomalé zákruty logicky nejsou doménou motorky, která váží přes čtyři metráky, ale když jedete plynule, vykružujete si to na pána. A když přijdou zákruty, do nichž můžete dát aspoň trojku, je to úplná pohoda.Golďas vám sice při sportovním nasazení ujede, ale vy si to rozhodně užijete také. Od pohledu je Road Glide Limited monstrózní almara, ale za jízdy překvapí.

Co naopak asi nikoho, kdo už nějakého moderního Haryka ochutnal, nepřekvapí, jak moc dobrý je jeho motor. Myšleno v kombinaci charakteru a zároveň vhodnosti k dlouhým cestám. Tohle je agregát, který vás prostě neunaví. Můžete letět po dálnici a přijedete naprosto svěží, protože finální převod je dlouhý (tradičně 130 km/h při 3000 otáčkách) a motor prakticky nevibruje, jen tak si duní. Náš testovaný kousek měl nasazené příplatkové koncovky Screamin´ Eagle a sám za sebe musím říct, že takové dunění už bych si na cestovní motorce dokázal odpustit. Jako machrovinka před obecenstvem dobré, ale když potom jedete ustálenou cestovní rychlostí, je to otravné. Ale chápu, že to u Harleye svádí k nějaké té výfukiádě, zejména když tak krásně bublá při těch svých patnácti stovkách otáček… Když potřebujete předjet, stačí otočit plynem a dvouválec se naprosto plynule a gumově chytne a začne rozmotávat. Reakce na plyn je dokonalá, tady žádné motorové mapy nejsou potřeba, a většinou vám stačí pásmo kolem tří tisíc otáček, aby jízda byla hodně svižná. Když je potřeba a podržíte heft „do plných“, zjistíte, že tohle čtyřventilové OHV dokáže i za hranicí pěti tisíc podávat hodně pěkné výkony a ručička otáčkoměru leze vzhůru s nebývalou čilostí. Ale dokážete ho případně i zastavit? Jasně, sice cítíte, že brzdy v tu chvíli úpí a proklínají konstruktéry, kolik železa na tu motorku použili, ale dají to spolehlivě.

Gold Wing je však v tom akceleračním i deceleračním klání ještě lepší. Což se dalo očekávat, ovšem neznalého v tomto případě překvapí to, o kolik lepší je. Laik se koukne a vidí obrovskou motorku, to bude takový koráb na dlouhé nudné přesuny… Nic nemůže být dál od pravdy. Tenhle Gold Wing je na hony vzdálen původní osmnáctistovce, která byla ve výrobě do roku 2017 a která rozhodně více odpovídala nátuře H-D. Pokud by sem Honda místo označení Tour napsala GT, nerozporoval bych to. Je velký, je pohodlný, je to cesťák, ale zároveň dokáže být tak neskutečně rychlý! Ne na dálnici, že by se předháněl s Ferrari, ale na běžné okresce. Na vině jsou jak motor, tak podvozek. Plochý šestiválec je umělecké dílo, ne snad po stránce estetické (i když tam proti němu taky nic nemám), ale hlavně svým projevem. Četli jste to mnohokrát, tak to jenom zopakuji, točí se jak turbína, vůbec nevibruje a táhne jak formule. Sedmistupňový automat je skvělý, verze s klasickým nožním řazením se sice také vyrábí, ale v Česku se už ani neprodává, a já se vůbec nedivím – u motorky tohoto ražení prostě ten automat chcete. Sekundární převod je ještě delší než u Harleye, i na Hondě se běžně pohybujete v otáčkách automobilového typu, ovšem vytáčí se ještě výš a hlavně výrazně rychleji než americký dvouhrnek. Tady je tak snadné, dostat pokutu za rychlost…

A může za to i podvozek s elektricky nastavitelným odpružením a nezvyklým předním paralelogramovým zavěšením. Ten totiž přežehlí úplně všechno a dává vám jistotu, jakou vám přeci jenom Harley, navzdory většímu zadnímu kolu, nabídnout nedokáže. Přeci jenom ten dvojitý páteřový hliníkový rám a mnohem kratší závlek udělají svoje, i když třeba rozvor je mnohem delší a úhel hlavy řízení tupější. Je to i o velmi nízkém těžišti plochého motoru, díky němuž je ovládání při rychlosti chůze a nedej bože otáčení na úzké silnici mnohem snazší než na Road Glide, věci samozřejmě prospívá i to, že je Golďas o třicet kilo lehčí a nemá tak obrovskou přední kapotu a kufr vzadu. A je to samozřejmě i záležitost té jízdní pozice, která dává nad motorkou skvělou kontrolu. Brzdy? Fenomenální. Prostě když na vás přijde sportovní nálada, zjistíte, že jste si koupili motorku 2v1. Klidný pohodlný cesťák i nebezpečně ostrý sporťák.

Kam nalít peníze?

Jo, holenkové, to si musíte rozhodnout sami. A taky těch kaček musíte mít dost, protože Harley si za Road Glide Limited řekne v téhle dvoubarevné variantě 36 048 eur, což je v přepočtu asi 870 tisíc korun, a Honda vyjde ještě o 60 tisíc dráž, konkrétně 929 900 Kč. Každá z motorek ctí svou zemi původu a její zvyklosti. U Harleye dostanete čistou Ameriku, bezprecedentní komfort, vyzývavý vzhled, spoustu prostoru pro posádku i její náklad a pocit kvalitně poskládaného železa. Honda je ve své poslední generaci udělaná trochu jinak, je mnohem více šmrncnutá sportem, aniž by přitom chtěla slevit ze svých cestovatelských ambicí. Neodveze toho tolik a nebude vás tak rozmazlovat, ale když přijde na to, být někde na čas, klidně si můžete ještě půlhodinku přispat. V jejím sedle to snadno doženete.