Yamaha YZF-R125 vs Derbi GPR 125

Už po prvním vizuálním kontaktu s Derbinou si to oči namíří k červené upside down vidlici Paioli, která mluví jasnou sportovní řečí, oproti té klasické na YZF-R125. Jízda potvrzuje očekávání, protože podvozek GPR je mnohem tvrdší než u Yamahy a kamarádí se především s povrchem hladkým jako dětská prdelka. Lítání v klikaticích jsou pak i na pětadváce se striktně omezeným výkonem super zážitkem. Rozbité okresky a půlmetrové kanály velkoměst se stávají naopak jejím největším nepřítelem, což platí i o jezdci, který schytá každou ránu.
Yamaha je díky měkčímu pérování daleko více nakloněna každodennímu ježdění, a to i navzdory sportovnějšímu posedu. Při sportovnějším zacházení by mohl být podvozek klidně o něco tvrdší. To proto, že se předek má při ostřejším brzdění tendence ponořit a naopak při akceleraci a rychlejším řazení prohloupnout. Nicméně svým počínáním na okruhu mě YZF-R125 nedávno mile překvapila ve Valencii, kdy se slajdy každou chvíli kočkovaly s asfaltem. Derbi jsem bohužel na okruhu neměl tu čest povodit, ale vůbec o jejím umu nepochybuji. Naopak jsem přesvědčen, že právě ona by tam byla tou zdatnější.
Při normálním lítání na různých silnicích s různými povrchy působí Yamaha o něco vyrovnaněji a nabízí daleko plynulejší a jistější jízdu s jemnější ovladatelností. Radiální brzda dodává španělské sporťandě hodně na vážnosti, každopádně v praxi není rozdíl až tolik propastný, jak by se papírově mohlo zdát. Obě mašiny brzdí velice dobře, a to bez rozdílu technologie.
Čtyřtaktní kapalinou chlazené jednoválcové čtyřventily se pyšní stejným maximálním výkonem 15-ti koníků, které legislativa šestnáctiletým povoluje. Yamaha je dosahuje při ručičce otáčkoměru na devítce a Derbi při zobrazení číslice 9250. Je celkem srandovní, když těmto čtyřtaktním malorážkám sednete na hrb, vezmete za plyn, pustíte spojku a při maximálně sportovním posedu čekáte adekvátní odpych. Teprve pak si uvědomíte, že po výkonové stránce to taková ostrota nebude. Jenže předpisy jsou předpisy a je jedině dobře, že si mlaďoši svoje první zkušenosti v provozu odbývají na podvozkově ryze sportovních mašinách, ovšem s limitovaným výkonem.
Jsem si jist, že pak na větších mašinách dokáží daleko lépe fungovat, užít si jejich výkonu bez křeče a reagovat na vzniklé situace. Zpět ale ke dvojičce stopětadvacítek se sportovní duší. Derbi GPR 125 se zdá být o špetku divočejší a její výkon se nedá popsat jako lineární. Už rozjezd si říká o vyšší spektrum otáček. To abyste se vyhnuli pošklebkům kolemjdoucích po předvedeném přískoku a chcípnutí motoru. Při jízdě má ráda vyšší otáčky, protože dole tolik nejede a někde mezi třemi a čtyřmi tisíci otáčkami výkon kolísá. Ideální je tedy mít na otáčkoměru pět tisíc a víc.
Maximálně těsně za devíti tisíci je dobré řadit, protože výkon už dál neroste a motorka víc nezrychluje. Šestistupňová převodovka patří mezi ty tvrdší a pro citlivé řazení nemá pochopení. Prostě to tam chce pěkně zhurta lupnout a hotovo. Naopak převodovka Yamahy se stejným počtem rychlostních stupňů se zdá být oproti Derbi sametová. Stačí jemně klapat a rychlosti tam padají jako po másle. Podobně je tomu i s charakteristikou motoru. Ten funguje pěkně plynule od nejnižších otáček až po devět tisíc, kdy je dobré řadit dál na vyšší rychlostní stupeň. Celkově je tak projev motoru Yamahy o kus učesanější. Jízda není doprovázena žádnými nepříjemnými vibracemi, což se o Derbi ve středních otáčkách říct nedá.
Obě mašiny jsou poměrně lehkým nářadíčkem (cca 135kg) jak po papírové, tak pocitové stránce. Díky tomu se výborně vodí po silničkách plných serpentýn, dobře se na nich projíždí ucpaným městem a taky manévruje na místě. Nicméně Yamaha je po stránce ovladatelnosti o něco jistější a přesnější. Derbina chce více kilometrů, než si s ní jezdec bude maximálně rozumět a dokáže využít její plný potenciál. Problém těchto lehkých malorážek může být boční vítr a zrovna tak nerovnosti rozbitých silnic, které jezdce dokáží pořádně pozlobit.
Nechce se mi jednoznačně říct, která z testovaných sportovních stopětadvacítek se postaví na vyšší stupínek. Každá z nich má své plus posunuté o kousek jinam, a proto je dobré si nejdříve zodpovědět otázku, kde převážně budu na mašině lítat a co od ní očekávám. Pokud chci sporťandu, která se do víru velkoměsta podívá jen čas od času a jejím hlavním posláním bude lítání „na kudlu“ po parádních silničkách s ideálním povrchem, budu přemýšlet o Derbině GPR 125. Pokud ale budu chtít za každou cenu sportku použitelnou pro dojíždění za povinnostmi všedního dne, která se postaví čelem také sportovnímu sklouznutí, asi budu přemýšlet o Yamaze YZF-R125. Obě stopětadvácy nepatří mezi velké násosky a dokáží lítat v průměru za tři až tři a půl litru naturalu na sto kilometrů, což není vůbec zlé. Jelikož se dneska všechno točí kolem chechtáků, bude hrát velikou roli pořizovací cena, která ani u jedné z nich nepatří mezi nejnižší. Plus mínus sto tisíc korun totiž dokáže udělat pěknej průvan v peněžence pánů rodičů, protože 99 % teenagerů si z brigády jen těžko dokáže na tyhle divošky  naškudlit. Aby se v garáži mohla zabydlet Yamaha YZF-R125, bude potřeba nejdřív vysolit 104 990 Kč a v případě Derbi GPR 125 si to bude žádat ještě o bůra víc. Osobně se mi tyhle dvě sporťandy moc líbí, ale stejně bych v šestnácti sáhl  po jednom z „megazábavných“ malých motardů. V případě těchto dvou značek bych zvažoval, jestli vzít Derbi Sendu DRD 125 SM nebo Yamahu WR 125X. Zábavy a použitelnosti podle mě nabízejí o kus víc a nakonec ani nechtěné broušení asfaltu nebude až takovej záhul pro peněženku.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Kterou byste si vybrali vy?

1. Derbi GPR 125
   Hlasováno: 149x
2. Yamaha YZF-R125
   Hlasováno: 253x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE