globalmoto_unor




Jak na domácí lak na motocyklu

Jestli obdivujete nádherné vícevrstvé laky na autech a motocyklech, a nedisponujete právě volnou sumou, kterou byste mohli zaplatit specialistovi – lakýrnikovi, existuje ještě jedna možnost. Udělat si takový lak sám...

Dlouho jsem se chystal, kdy si vyzkouším tento poměrně jednoduchý způsob velmi efektního lakování motocyklu v praxi. Ta příležitost přišla v momentě, kdy jsem doma skládal z přívěsného vozíku raritní mašinu s rozlámanými plastovými kapotážemi. Konkrétně se jednalo o starší Yamahu GTS1000 s technicky velmi zajímavým zavěšením předního kola. Podmínkou nákupu byly komplet všechny (i když polámané) kapotáže. Oprava prasklin byla provedená rovněž velmi jednoduchou a pevně věřím, že i časem prověřenou metodou. Spoje jsem z vnitřní strany zdrsnil v šířce cca 10 – 15 cm, plasty k sobě „nabodoval“ pistolovou pájkou a podlaminoval dvěma vrstvami uhlíkové tkaniny a epoxidu.

Po sestavení celé kapotáže nahrubo jsem spoje přebrousil z vrchní strany a zatáhl polyesterovým tmelem s obsahem skelného vlákna. V této fázi je velmi důležité přesně slícovat všechny časti kapotáže přímo na motorce, aby spoje byly rovnoměrné a hladké. Pozdější korekce jsou téměř nemožné bez vracení se zpět na začátek celého procesu. V případě, že na plastech zůstala původní barva, resp. základ a sem tam v malých flíčkách plast, je možné dávat rovnou plnič. Když je však poškození rozsáhlejší a odkrytého plastu je víc, je třeba použít speciální plastový primer, který naleptá povrch a zabezpečí dobrou přilnavost následujících vrstev. V tomto bodu začaly práce na přípravě povrchu na všech dílech. Vzhledem k faktu, že jsem chtěl lakovat i tři kufry, počet dílů byl poměrně vysoký. Celkem se v dílně sešlo 25 plastových částí, které se mi skoro ani nevešly na stoly.

Ještě malá poznámka bokem. Jsem si vědom (a berte to prosím na vědomí), že toto je jen amatérská snaha přiblížit se kvalitou výsledného produktu profesionálním lakýrníkům. Stále je to jen a jen snaha, korunovaná někdy větším nebo častěji menším úspěchem. Pokud nedisponujete speciální vyhřívanou a bezprašnou komorou, vždy to bude jen garážové hraní si v rovině pokus a omyl. Je možné, že když tyto řádky bude číst zkušený lakýrnik, bude se (asi oprávneně) chytat za hlavu, protože postupy, které používa on, budou pravdepodobně odlišné a skoro vždy podstatně rychlejší. Minimální nároky na vybavení dobře odvětrané dílny jsou kompresor s odlučovačem oleje, stříkací pistole a kvalitní uhlíkový respirátor s brýlemi. Mně stačily na tento lak nejlevnější hobby komponenty.

Takže zpátky k plastům. První nutnou vrstvou je stříkací tmel – plnič, který sjednotí opravovaný povrch a vyplní všechny jemné rýhy po předchozím broušení. Tento tmel je už potřeba brousit jemnými papíry pod vodou. Já osobně používám 320ku na úvod a 600ku na závěrečné vyhlazení. Po dokonalém odmaštění povrchu (vždy před každou další vrstvou – vyzkoušený mám Siliconeremover) bude první barevnou vrstvou černa polomatná, resp. když je v dílně zbytek  lesklé, může sa použít i ta. Po dobrém proschnutí a vyhlazení 600kou přichází klíčová fáze lakování. Připravíme si stříbrnou metalízu a nastříháme velké pruhy mikroténové zakrývací fólie. Na každý jednotlivý díl naneseme silnější vrstvu stříbrné barvy a hned bez jakéhokoli zdržování zakryjeme fólií. Povrchové pnutí barvy způsobí pokrčení fólie, které však není na škodu. Právě naopak, a dokonce na místech, kde je fólie podezřele hladká, ji můžeme „zvrásniť“ ručně do nepravidelných vzorů. V tomto kroku to nechce nic uspěchat, protože vzor, který se nám takto vytvoří, už bude trvale viditelný. Proto je třeba fólii klást na každý díl hned začerstva. Po zaschnutí stříbrné metalízy fólii strhneme a můžeme se potěšit pohledem na dokonalý „airbrush“ povrch...

Malým „problémem“ je, že povrch, který byl doposud hladký, je zvrásněný nepravidelně rozmístěnou zaschlou barvou. S tímto faktem se dá popasovat dvojím způsobem. Jedním z nich je obrousit všechny vystupující části nad povrch do hladka (a přijít o 3D efekt), nebo tento povrch prebrousit jen jemně, ale počítat s více vrstvami laku, které tyto nerovnosti zalejí. Já osobně jsem volil druhý způsob, a hned nalakoval na vzor silnější vrstvu průsvitného dvojsložkového laku, čímž jsem „zastabilizoval“ vzor. Další vrstvy laku už byly kolorované průsvitnou Candy přísadou. Je však třeba podstatne snížit ředění, protože koncentráty bývají dost vydatné a původně doporučované ředění je počítané na jednu sytou vrstvu. Já jsem lakoval celkem tři barevné vrstvy a do každé jsem dával přbližně 10 ml Candy koncentrátu (na jednu vrstvu jsem míchal vždy 300 ml laku).

Po každé vrstvě následovalo broušení „pod vodou“ zrnitostí 600. Po zhodnocení sytosti barvy jako dostatečné jsem namíchal poslední průsvitnou vrstvu, do které jsem kvůli výslednému efektu přidal doslova na špičku nože speciální holografické zrno (dostupné by mělo být u dodavatelů speciálních lakýrnických a airbrushových potřeb), které na slunci vytváří drobné modro–zeleno-duhové odlesky. Druhým důvodom je fakt, že jediné metalické zrno bylo doposud jenom ve stříbrné barvě, a ta je už utopená v červené...

V tomto bodu by už povrch měl být perfektní a bez kazů, ale protože nejsme profíci a nestříkali jsme ve speciální bezprašné komoře, jsou na povrchu stopy po prachu a místy se najdou i zatečená místa. V horším případě jsou viditelné i drobné prohlubně. Na zatečené „hřebeny“ je jedna zajímavá finta, a to přetřít je v tenké vrstvičce jemným polyesterovým karosářským tmelem a pěkne pomalu odbrušovat zrnitostí 800 – 1000 dokud tmel (a zároveň i zatečená místa) nezmizí. Už zmíněné drobné prohlubně jsem korigoval kapkou laku, která se po zaschnutí dá opatrně zabrousit do roviny.

Finále je už vcelku jednoduché - přejet opravovaná místa zrnem 1500 a 2000 (abychom odstranili rýhy po osmistovce) a celý povrch závěrečnou 2500kou. Následujících pár hodín strávených leštením bílou a ve finále modrou 3M pastou je už jen příjemnou třešničkou na dortu. Nespornou výhodou takového efektního mramorovaného laku je to, že každé případné poškození laku se dá opravit a „zakomponovať“ do vzoru, což by u jednobarevných povrchů nebylo možné. Mně se to podařilo hned po dokončení, když mi špatně zamčený kufr spadl přímo na beton, samozřejmě, že právě čerstvě vyleštenou stranou. Škrábance šly až do hloubky základu a svítlily pěkně bíle. Naštěstí stačilo jemným štetcem zalít rýhy červeným lakem a zaleštit.

Pevně věřím, že jsem vás podrobným výkladem nenudil, a že se najde někdo, kdo tento postup vyzkouší v praxi. Mně to sice stálo dva měsíce života, ale naštěstí to byly zimní měsíce, kdy se stejně nedá jezdit na mašině.

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (105x):



TOPlist