Who’s the Czech guy? Aneb jak jsem se zúčastnil California Superbike School Polska

Moje první motoškola byl den na okruhu v Sosnové v rámci projektu “Naučme se přežít”. Bylo to zdarma, a bylo to super. Druhá motoškola byl den u Matouše Landy a jeho “Kurz bezpečné jízdy”. Bylo to relativně levné a bylo to fajn. Do třetice jsem se zúčastnil Motoškoly Sršeň. Bylo to už trochu dražší, ale stále jsem měl pocit, že to za to stálo. To vše se událo někdy kolem let 2011 - 2012 a od té doby se mnoho věcí změnilo - žena, děti, hypotéka… Bohužel se nezměnila jedna věc - stále jsem měl pocit, že to na motorce není ono. Dokážu zatočit? Nenajíždím moc rychle? Neuklouzne mi to? Sakra proč ty řidítka držím tak křečovitě? Ani jeden z kurzů mi s tím moc nepomohl.
Při jednom z mých dalších sedánků nad knihou a videem jsem zabloudil na americké stránky CSS a smutně koukal na termíny i ceny. Poté se proklikal na stránky britské části, a odtud už to byl jen kousek na polskou pobočku. Tak se velice rychle 9 400 km z Prahy do San Francisca smrsklo na 450 km do Poznaně. Semínko naděje bylo zaseto.

Web polské pobočky CSS úplně na zahraniční návštevníky připravený není. Tady mi naštěstí pomohl Google Translate a hlavně velice svižné odpovědi na mé mailové dotazy od jednoho z organizátorů - Mariusze. Britská CSS třeba požaduje výlučně kožené oblečení, zatímco americká tak striktní není. Trošku mě děsila představa, že v den kurzu někde sháním koženou bundu. Nakonec se ale ukázalo, že v Polsku si na kůži nepotrpí (třebaže zde vyučují instruktoři z Británie), že zaplatit můžu v eurech nebo zlotých, že tento rok se už na Slovakia ringu CSS Polsko neukáže, a že můžu dostat slevu na bydlení v jednom z hotelů. Dva tři dny jsem to nechal uležet, propočítal která měna je pro mě výhodnější (je to prašť jako uhoď, lepší kurz/cenu v zlotých si banka vynahradí za účtování zahraniční platby, takže jsem skončil u eura a SEPA platby) zhluboka se nadechl a zaplatil úroveň jedna v pondělí osmého a úroveň dva v úterý devátého srpna.

Právě u hotelu jsem se rozhodl snížit náklady, a tak jsem poprvé zkusil portál Airbnb. Na Airbnb je možné najít levné ubytování u běžných lidí. První pokus nevyšel a hostitelka mou rezervaci odmítla s tím, že v daném termínu nebude doma. Druhý pokus už klapnul a starší paní přijala mou rezervaci na čtyři dny. Když jsem se jí ptal, jestli je možné někde relativně bezpečně zaparkovat mou motorku, raz dva odepsala, že je možné ji parkovat v garáži pod barákem, na stejném místě kde ji parkuje její syn. Paráda! Mám zaplaceny dva dny na okruhu a bydlení necelých 5 km od něj. Jsem připraven.
Plán cesty byl následující: vyrazím v sobotu, neděli budu mít na to, abych se rozhlédl po městě, vyklepal ztuhlé nohy z dlouhé cesty, a pořádně se vyspal. Pondělí, úterý budu “ve škole” a ve středu návrat zpět. I když se na motorce dálnicím vyhýbám, při vzdálenosti okolo 450 km jsem byl v pohodě i s tím, že začnu cestu rychlým přesunem právě po dálnici do Liberce, odtud směr Zittau (dobře se to pamatuje když máte dceru Zitu) a Bad Muskau. Poté přejezd do Polska a Zary, Zielona Gora a po silnici 32 přes Wolsztyn až do Poznaně. Byl jsem připraven i na alternativu polské dálnice, kde mýto platí i motorky. Ale jak říká klasik, dálnice je nejlepší způsob jak se někam dostat a nic nevidět.

Cesta a ubytování

Dva měsíce uběhly jako voda a já konečně vyrazil za vzděláním. Očekávání řídkého sobotního provozu mi hned na začátku zrušila několika kilometrová zácpa díky zúžení na D10, ale jinak cesta probíhala dobře. V Německu na mě spadlo pár kapek velikosti mexického dolaru, ale mrakům jsem ujel do Polska a tam kromě chladu a poměrně silného větru už bylo vše ok. Silnice vůbec neodpovídaly zvěstem o jejich katastrofálnim stavu které jsem slýchával, většina řidičů byla slušných a postupně jsem začal rozpouštět i mou letitou asociaci s Polskem - nekvalitní potraviny a trhy plné zboží nejasného původu. Okolo 350. km už jsem cítil ruku od plynu, a začala se ozývat i stehna a lýtka. Nakonec jsem dorazil až do Poznaně téměř bez navigace, no někde v centru jsem vyměkl a aktivoval si data v roamingu, abych nestrávil další dvě hodiny hledáním rodinného domku v řadové zástavbě.
Ještě jsem ani nezastavil a před baráčkem stála Maria, která mě vítala. Jako první mi otevřela garáž, ukázala můj pokoj, který vypadal přesně jako na fotkách, koupelnu a pozvala mě na večeři i s její rodinou. Hmm tak tohle v hotelu nebývá.

Druhý den jsem měl volno, a tak jsem se ráno prošel po okolí, poté zajel do centra Poznaně a koncem dne natankoval a zkušebně zajel k okruhu, abych ráno někde nebloudil. Šel jsem spát brzo, protože jsme ráno začínali v 7:00.

Úvodní den - CSS úroveň 1

Ani jsem nepotřeboval dva budíky, které jsem si pro jistotu nastavil, obešel kocoura který spal u dveří mého pokoje, hodil do sebe musli a vyrazil do docela teplého rána. Vrátný u vjezdu mi na můj dotaz - kam se vydat - chvíli gestikuloval, něco jako dlouho rovně a pak doleva. I když jsem to úplně netrefil a pár desítek metrů jsem jel po nějaké hliněné cestě, nakonec jsem skončil u vjezdu do boxů. A tam to začalo. U vjezdu si mě odškrtli na seznamu, nalepili malé číslo na blatník, zařadili do žluté skupiny, ukázali kde mám zaparkovat, a kde se registrovat. U stolu jsem vyplnil formulář v polštině, kde jsem potvrzoval, že přebírám odpovědnost snad i za válku v Sýrii. Bylo hezké, že už u tohoto formuláře mi náhodný kolemjdoucí kolega pomáhal s případnými nejasnostmi při překladu.

U registrace jsem odevzdal formulář, dostal za něj velkou nálepku s číslem, taštičku s propagačními materiály od sponzorů, 1,5 l vody a slečna mi odevzdala jediný kus brožurky s popisem cvičení v angličtině, který měla na stole. Navíc dala pokyn, abych se dostavil na kontrolu vybavení. Když jsem se vrátil k motorce pro přilbu a rukavice, zrovna jeden z organizátorů prováděl technickou kontrolu, a druhý přelepoval páskou zrcátka a displej tachometru. Při kontrole vybavení jeden z instruktorů koukal hodně nedůvěřivě na mé rukavice (4SR SG01) ale nakonec mě pustili dál. Následovalo bezpečností školení a úvodní slovo. Všech asi 40 účastníků sedělo v školící místnosti, spolu se všemi instruktory, a pak se jeden z organizátorů zeptal: “Who’s the Czech guy?”. V ten moment mi hlavou prolétlo asi tak 5 možností proč to chtějí vědět, a ani jedna nebyla pozitivní. Došla platba? Je motorka OK? Nepotřebují ještě nějaké papíry? Co jsem podělal? … Nesměle jsem zvedl ruku a většina z cca 50 přítomných na mě koukala. Realita byla trochu jinde. Za oba dny jsem byl jediný cizinec ve výcviku, a protože bezpečnostní školení a úvod byly v polštině, dostal jsem k dispozici pěknou mladou slečnu, která mi překládala do angličtiny. Tomu říkám osobní přístup.

Poté už si vzal slovo hlavní instruktor a v angličtině (tentokrát s veřejným překladem do polštiny) vysvětlil systém dne. Ten byl následující. Vždy proběhne teoretická část, poté jde skupina jezdit, okamžitě po ježdění následuje konzultace s instruktorem, který je na celý den přiřazen ke konkrétnímu jezdci. Poté následuje přestávka. Toto se opakuje pětkrát. Před každou jízdou jsme se seřadili v boxové uličce a před vyjetím jsme si po jednom potvrdili s člověkem zodpovědným za bezpečnost, jaký máme úkol. Před první jízdou nás navíc obešli instruktoři, představili se, a ukázali přilbu, abychom je lépe rozeznali. Jeden instruktor při jedné jízdě obsluhoval tři žáky.

Cvičení prvního dne

Skončil jsem v anglicky mluvící skupince instruktora Spideyho. Nebo lépe řečeno, ve skupince bez tlumočníka. CSS Polska totiž zatím používá instruktory z CSS UK, kteří vždy přiletí letadlem. V rámci teorie před každým cvičením, nám byla sdělena i signalizace, kterou instruktoři v průběhu cvičení budou používat. Instruktoři typicky čekali na servisních komunikacích kolem okruhu, a když viděli svého svěřence, startovali jako stíhači. Nevím proč, byl to pro mě fascinující pohled. Samozřejmě, že při jedné z těchto situací jsem přestal dávat pozor, pozdě zavřel plyn, a tak mi před zatáčkou nezůstalo nic jiné než zmáčknout brzdu. Následovalo rychlé předjetí Spideym a výstražné mávání ukazováčkem, že brzdění není povoleno. … Dyť já vím, jen jsem pozdě zavřel plyn.

Teď tedy k jednotlivým cvičením. Téma úrovně jedna je stabilizace motorky.
Kontrola plynu - v tomto cvičení byl povolený jen jeden rychlostní stupeň (čtvrtý), brzdy nebyly povoleny. Cvičení spočívalo v trénování rovnoměrného, hladkého otevírání plynu v zatáčce. Instruktor typicky zvedáním levé ruky signalizoval kde a jak rychle přidávat plyn.
Body zatáčení - v tomto cvičení byly povoleny rychlostní stupně tři a čtyři, brzdy nebyly povoleny. Cvičení spočívalo v tréninku volby a použití bodu, ve kterém dochází ke tlaku na řidítka a počátku zatáčení.
Rychlé zatáčení - povoleny dva rychlostní stupně a lehké brzdy, nebo jeden stupeň bez brždění. Cvičení spočívalo v co nejrychlejším zatlačení na řidítka v bodě zatočení. Rychlost náklonu motorky zásadně ovlivňuje poloměr zatáčky. Teď už vím, proč zatímco já jsem široký, kamarád co jede stejně rychle, zatáčku zvládne. Zatáčím totiž pomalu.
Vliv jezdce - v tomto cvičení byly povoleny tři rychlostní stupně a lehké brzdy, nebo kombinace z minulých cvičení. Cvičení spočívalo v eliminaci špatných vstupů od jezdce směrem k motorce. Nohy svírají nádrž, ruce jen lehce svírají řidítka, jezdec se naklání spolu s motorkou do zatáčky. V zatáčkách provádíme slepičí mávání, abychom se ujistili o tom, že máme stále uvolněné paže.
Dvojkrokové zatáčení - povoleny všechny stupně i brzdy, nebo kombinace z minulých cvičení. Cvičení bylo malým úvodem do úrovně dvě. Trénovalo se nalezení bodu zatáčení a poté co jezdec nabyl jistoty, že bod zatáčení trefí, nalezení vrcholu zatáčky.

Mezi druhým a třetím cvičením jsme měli možnost zajít na oběd do menší kantýny, pár metrů od boxů. Na stejném místě pak po skončení dne probíhalo grilování. Musím ale říct, že po desíti hodinách ježdění a poslouchání už mi moc energie na nějaké mecheche nezůstávalo. Navíc s vidinou, že další den opět vstávám v 6:00 a čeká mě to vše znovu. Takže jsem chvíli poseděl s anglicky mluvícími instruktory, dal nealko pivo, natankoval a svátečním tempem zpět do penziónu.

Závěrečný den - CSS úroveň 2

Den nezačal nejlépe, když jsem zjistil, že mléko, které jsem chtěl použít na zalití musli zmizelo z lednice. Nejspíš někdo z obyvatel domu nevěděl, že není rodinné. V noci řádila bouřka, ráno bylo ještě mokro a ochladilo se o 10° C.

Po doražení na okruh se mi zdálo, že organizace už není tak dobrá jako první den. Měl jsem ale jinou starost. Obloha byla olověná a jízdu na vodě bych raději vynechal. Naštěstí se mi ale přání nesplnilo a většinu dne sme jezdili na mokru. Před prvními jízdami za námi přišel Spidey, abychom dali pozor v zatáčce číslo tři. Byla tam položena záplata téměř na ideální stopě navíc přes její vrchol. Asfalt byl ještě mastný. O pár minut později se v ní svezl první žák. Poté další, a tak jsme před dalším výjezdem museli v boxové uličce vypnout motory. Člověk odpovědný za bezpečnost nás po jednom obešel a upozornil na zatáčku číslo tři. Ještě jsem tam nestihl ani dojet a už z dálky jsem tam viděl klouzat motorku. To byl ale naštěstí konečný účet pro žáky. Pro instruktory ale ne, a jeden se tak k nešťastníkům přidal.

Cvičení druhého dne. Téma úrovně dva je tok (vizuálních) informací.

Referenční body - povolený čtvrtý rychlostní stupeň, brzdy nebyly povoleny. Cvičení spočívalo v hledání referenčních bodů na trati a těsně kolem ní tak, aby jezdec věděl kde začít brzdit, kde je bod zatočení, vrchol zatáčky atd. Tak teď už vím, jak se ten Lorenzo vejde do jedné desetiny.
Změna stopy - povolený třetí a čtvrtý stupeň, brzdy nebyly povoleny. Cvičení spočívalo v průjezdu zatáček různými stopami tak, aby jezdec získal jiný pohled na prostor na trati a byl ho schopen využívat, třeba když ideální stopa není k dispozici.
Tři kroky - povoleny dva stupně, lehké brzdy. Cvičení rozšířilo krok jedna - nalezení bodu odbočení a krok dva - nalezení vrcholu zatáčky, o poslední krok - nalezení bodu výjezdu ze zatáčky. Tyto kroky umožňují systematicky řídit tok informací tak, aby jezdec mohl plynule reagovat na situaci.
Široký pohled - povoleny tři stupně a lehké brzdy. Cvičení spočívalo v tréninku periferního vidění. Cvičení jsme započali už v průběhu teorie, kdy žáci koukali instruktorovi do očí, a ten jim u toho házel míček.
Zvedání - povoleny všechny stupně a brzdy. Cvičení bylo malým úvodem do třetí úrovně. Spočívalo v tom že jezdec při výjezdu nejdříve “zvedal” motorku a až po výjezdu sebe.

Na závěr jsem se ptal Spideyho jestli vidí něco, na co bych se měl speciálně zaměřit a zlepšit to. Odpověď byla jasná. S mým (hlemýždím - to neřekl, ale určitě si to myslel) tempem mám zlepšovat hlavně práci očí. A tak to trénuji jak na motorce, tak v autě.
Po všech cvičeních následovalo oficiální ukončení. Někteří účastníci začali nakládat motorky na přívěsy, jiní ještě diskutovali v menších skupinkách. Já jsem se jal poděkovat Mariuszovi za to, že i když jsem byl jediný cizinec, tak jsem měl podporu jako kdyby nás tam bylo dvacet. Ptal jsem se kolik Čechů se CSS zatím zúčastnilo - prý jenom pár jednotlivců, což si myslím, že je obrovská škoda. Řešil jsem s ním i to, co mě trápilo před kurzem samotným nejvíc. A to obava z toho, že ranec peněz které jsem zaplatil propadne, protože budu nemocný, nebo se mi rozbije motorka nebo podobně. I když CSS peníze nevrací, o kurzy je takový zájem, že typicky lidé kteří nemůžou přijet jsou nahrazeni náhradníky, a o své peníze nepřijdou. Mariusz zmiňoval i plány přijet s CSS na autodrom do Mostu, ale podle posledních informací (konec roku 2016) se Most v roku 2017 nezrealizuje. Místo toho se bude jezdit na Silesia ringu, což je necelých 100 km od českých hranic.

Cesta zpět

Cesta zpět už byla o tom dostat se domů rychle a bezpečně. Zkomplikovala mi to jenom navigace, která mě nejdříve poslala na polskou dálnici navzdory volbě “bez dálnic”. A problém kdy jsem začal cítit chlad v rozkroku, abych zjistil, že lahev s vodou v tankbagu nějak přestala těsnit a půlka vytekla. Nevím jestli se jednalo o placebo efekt nebo o fakt, ale měl jsem pocit, že díky lepší práci očí jsem výrazně rychlejší. Přitom nešlo o to že bych víc tahal za plyn, spíš že jsem méně brzdil a byl plynulejší. Bohužel musím konstatovat, že nejhorší řidiče a nebezpečné situace jsem potkal až na dálnici D10 směrem do Prahy.

Závěrem

Stejně jako mě nadchla knížka a video, nadchla mě i California Superbike School. Pro mě to byla úplně jiná úroveň organizace, náplně i výuky. Vše má bohužel dvě strany, a v tomto případě jsou to peníze. Jedna úroveň CSS stojí asi 12 000Kč. K tomu je ještě třeba připočítat ubytování a cestu. I já sám jsem dlouho zvažoval jestli tuto cenu mám zaplatit, ale pak jsem si to zkusil dát do kontextu. Akrapovič pro moji FZ8 stojí asi 19 000Kč (a přidá cca 3 kW), havarijní pojištění asi 8 000 Kč. V momentě, kdy změním motorku je to vše pryč. Když se sklouznu, zaplatím nejspíš alespoň tolik. Investice do sebe mi přijde jako nejlepší možnost. A mé ženě nejspíš taky, protože investici do CSS minulý rok odnesla rodinná dovolená. Když se mě zeptáte jestli půjdu do dalších úrovní, tak řeknu ano, ale až příští rok. Tento rok budu trénovat techniky které jsem se naučil, a vezmu ženu a děti na tu dovolenou...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE