Podvodníci v Podkarpatské Rusi

Substituční týdenní výlet na Ukrajinu s očekávanou jízdou mimo asfalt.

Podvodníci v Podkarpatské Rusi

Kapitoly článku

INTERMEZZO

Letošní výlet byl pro mě v mnohých ohledech jiný. Původně jsem se několik měsíců těšil na třítýdenní putování Balkánem s přítelkyní Andy.

Nakonec jsem skončil na Ukrajině s „podvodníkem“. Ale popořádku.

Z původního mileneckého výletu na Balkán se ze dne na den stal výlet na česko-polské pomezí. Aneb studentská léta nám skončila a hurá do práce. Nechávám tedy přítelkyni vydělávat na hypotéku a vyrážím si užít poslední týden prázdnin v životě.

Mým parťákem na tuhle cestu je Dan a jeho V-bonsai 650. Ačkoli se moc osobně neznáme a najeto spolu nemáme prakticky nic, pochází právě z Danovy hlavy nápad na náš společný výlet. To i navzdory tomu, že se právě vrátil po 5000km a třech týden z Francie. Pár dnů před odjezdem si jen sesynchronizujeme představy o nocování, stravování a nářadí co kdo bere. Vzhledem k očekávanému mimoasfaltovému ježdění jsem rozhodnut jet bez bočních kufrů, k čemuž dospívá i Dan, který ještě instaluje kryt motoru a přezouvá pneu.

DEN PRVNÍ

Po dvou hodinách jízdy přijíždím krásně na čas na místo srazu, kde na mě čeká Dan. Během tankování mi vypráví kolik nervů a času ho stálo přezouvání pneu. (1. pneuservis – i přes jeho včasné objednání se, je zavřený. V dalším pak neumí kola vyvážit, ale nakonec 3. pneuservis dosahuje kýženého výsledku) Vyfotíme koloběžky jako správní lumpové na místě pro invalidy a vyrazíme.

Ačkoli se přes Slovensko dá přejet krásnými cestami, šetříme čas a využíváme pro moto neplacené dálnice. Jakožto na dálnici jednoznačně znevýhodněný člen na jednoválcovém vibrátoru, jedu první a držím tempo mezi 100-120km/h. Slovenská dálnice není souvislá, cesta díky tomu není tolik monotónní. Na jednom semaforu, vedle mě zastaví Dan a mimo jiné zmíní, že mám prasklý padák. Hold vibrace přemohly 3mm tlustou pásovinu a ta praskla. Ihned se domlouváme, že jakmile u cesty uvidíme nějakou nedraze tvářící se stravovnu, zastavíme na pozdní oběd, během něhož prověříme s místními možnosti svaření. Zbytek čekání na zelenou mi Dan zpříjemňuje připomínkami na kvalitu německé práce atd.  

Máme štěstí a chvilku potom při odstavování našich odrážedel u motorestu vidíme v zahradě motorku včetně majitele. Takové štěstí už však nemáme, když shání svářeče, který ještě v práci tvoří hodnoty. Po dobrém obědě pokračujeme v cestě po okrskách a vyhlížíme nějaký zapadlý servis, kde očekávám osobnější přístup a hlavně schopnost opravovat a ne jen měnit. Orezlá cedule na kraji vesnice s šipkou kamsi do polí vypadá slibně. Hned po zastavení před halou k nám přišel jeden mechanik a nebylo dlouho co vysvětlovat. Mechanik mě ujistil, že tu mají jednoho milovníka motorek, který se o všechno postará. Nakonec se z akce stala událost pro celou dílnu, možná tomu napomohla naše domácí meruňkovice, kterou jsem vítal onoho milovníka motorek. Pak jsme se pustili do práce. Mě však k ničemu moc nepustili, takže jsem zažil poprvé v životě, že se někdo cizí věnuje mojí motorce a já jen tak postávám a čumím – zvláštní nový pocit. Abych si to tak nebral, Dan opět trousí poznámky na germánskou produkci.

Za chvilku bylo hotovo, proběhlo děkovné kolo meruňkovice a ještě jsme na cestu dostali několik stahovaček. To až se mi zase na tom uberbiku něco utřepe. Po chvilce přecházíme na navigaci pomocí Danovi GPS, což má za následek jízdu po cestou necestou. Oba se shodujeme, že nám to ale vůbec nevadí, aspoň si můžeme vyhlídnout první nocoviště. Za nedlouho už stavíme na louce, kde nacházíme první nocleh.

DEN DRUHÝ

Probouzí mě vycházející slunce. Na tento okamžik už Dan notnou chvíli čekal, nemohl totiž kvůli zimě dospat. Aby se mu líp rozproudila ztuhlá krev, všímám si jeho protisměrně nazuté přední pneu. Chvilku to považuje za tradiční popichování, ale značka na pneumatice hovoří jasně. Bez snídaně se sbalíme a vyrážíme do druhého dne. Na ukrajinské hranice už to nemáme daleko, ale Dan by rád přezul ještě na Slovensku. 

Po pár chladných kilometrech místo pneuservisu zajíždíme k pekárně. Podobná zastávka kvůli snídani byla stejně v plánu, takže se jdu podívat, co ulovím na snídani. Pekařům bijí hodiny trochu jinak, takže už toho moc na výběr není, vlastně ze sladkého pečiva jen a pouze „České buchty.“ S ženou majitele za kasou si děláme srandu, že si pro dobré české buchty musíme dojet až na hranice s Ukrajinou. U motorek se pouštíme do snídaně, když v tom za námi přijde majitel pekárny. Prvně s Danem řeší, kde má být pneuservis, na který byly u cesty poutače. Ačkoli s pekárnou sousedí, nic platné nám to není, protože devatenácti palcové kolo by neupnul. Po telefonu s kamarádem o pár vesnic dál je vše domluveno. Jsme pozváni na kávu, kterou ačkoli běžně nepiju, nechci urazit odmítnutím a tak za chvilku trůníme v pohodlné sedačce s buchtou v jedné a kávou v druhé ruce. S velmi příjemnými majiteli si povídáme a jsme ubezpečení, že podobné výletníky na motorkách ještě ve vesnici nepotkali. Taky se dozvídáme, jak pekárna přijde k názvu názvu Profi-Metal, či spíš jak takový název přišel k pekárně. Zkrátka změna podnikatelské aktivity. Danovi se celý ten příběh zdá neuvěřitelný. 

Po snídani v příjemné společnosti přejedeme do pneuservisu. Ze začátku vypadá majitel z naší návštěvy docela rozladěný, ale jak se pustí do práce, už je všechno cajk. Za chvilku má i šikmooký skůtr za sebou návštěvu servisu a my můžeme pokračovat na hranici.

Na hranicích čeká pár aut, která objíždíme a odstavujeme motorky bokem rovnou před stanicí. Ujme se nás docela sympatická ukrajinská celnice, ale pro náš přibližovací manévr k čáře příliš pochopení nemá. Ničemu však „nerozumíme“ a usmíváme se s doklady v ruce. Korunu tomu nasadil její kolega, který se ptal, jak je možné, že Češi na UA/SK hranici předbíhají Slováky? Pod záminkou hledání studentské pečetě, na kterou má celnice chuť, nám mrknou do kufrů a tankvaků. V tom mém najdou pleskačku v dokonalé imitaci kanystru, který uniformované pobaví. Dám jim aspoň čuchnout, čímž se loučíme a pokračujeme o budku dál, kde to tak rychlé není, za to ale komičtější. Zadržujeme s Danem smích nad celníkem, který datluje naše jména a typy koloběžek rychlostí stisku jedné klávesy za pět sekund. Největší problém mu dělalo najít G. (snad bod G nalézá rychleji, než ten na klávesnici) Jelikož mám tohle písmeno obsaženo jak ve jménu, tak i v názvu motorky, trávíme v budce se zákazem mezi sebou i tiše mluvit několik minut. Když se dostaneme z nadvlády uniforem, pokračujeme s tím, že bychom chtěli poodjet trochu od hranic, kde se údajně občas ředí palivo. Můj moped, ač má o 5 litrů menší bandasku než strom, stále pracuje na palivo tankované na Moravě. Tento rozdíl Dan nekomentuje a já raději také ne, jelikož věřím v zákonitost, že by mi po zmínce o tom velmi brzo palivo mohlo dojít. Žluťák mé výpočty potvrdil a do sucha by ještě najel přes 50 km, ale po dotankování jak paliva Mustang, tak i vody do našich PETek jsem klidnější. Na oběd si zastavujeme u krásného horského hotelu, kam jsme dojeli po zavrhnutí předchozí možnosti restauračního zařízení kvůli tomu, že se nám zdálo moc nóbl a očekávali jsme vyšší ceny. Samozřejmě hotel s restaurací, kde odstavujeme motorky, vypadá ještě honosněji. Jenže hlad je hlad. Platba v EURech naštěstí není problém, protože s cca 60 hřivnami, které mi zbyly z předchozí návštěvy UA, bychom moc parády neudělali. Jídlo i naše debatování bylo výživné, ale větší zážitek byla dcera majitelů. Danovi slibuju, že pokud vyžení takový hotel vedle sjezdovky, budu za ním dvakrát ročně jezdit na dovču. Je totiž ode mě mladší a jako vyšší blonďák s modrýma očima má u této tmavší kočky daleko větší šanci. Jelikož se k ničemu nemá, musím za ní na recepci vyrazit já. S angličtinou u ní ovšem moc neboduju. Abych dosáhl svého cíle, šahám pro peněženku, jejíž obsah však nestačí, takže dojde i na záložní šrajtofli. Takhle si už rozumíme mnohem líp a jde se na věc. Dokonce nám přišla na pomoc i maminka. V tom do recepce vstoupí Dan a připojuje se k akci svým přispěním. Měníme tedy za krásný středový kurz EURa za hřivny ke spokojenosti obou stran. Plné nádrže, žaludky i peněženky místní měny, čili je na čase vyrazit mimo asfaltové kolbiště.

 Na začátek fajn rozcvička, občas nějaký ten prudší výjezd a sjezd, ale všechno na solidní šotolině jen s pořádnými kolejemi vymletými od vody. Moje mapa 1:250 000 je pro tyto výlety docela k ničemu a ani Danova GPS nám žádnou spásu nepřináší. Ptáme se tedy kolemjdoucí babičky na cestu (k tomuto je mapa dobrá). Velmi stará dáma už však několik let neopustila vesnici, takže nám poradit moc nedokáže. Za to mi ukazuje na znak motorky a říká, že to viděla naposledy za německého knírače. Pokračujeme tak nějak dle směru a citu. Když Dana dlouho ani nezahlídnu v zrcátkách, odstavuju motorku a chvilku čekám. Dan po chviličce dorazí, ale říká, že musíme zkontrolovat jeho V-keř, že prý mu nějak změkla zadní brzda. Nedá žádnou velkou práci odhalit příčinu. 

Odlitek, ke kterému je brzdový třmen uchycen nebyl správně nasunut/nasazen na kyvku. Při brždění motorky pohybující se vpřed, bylo vše „ok“, ale jak musel Dan zastavit ve stoupání, neměl se o co tento odlitek opřít (drážka, která má být nasazena na výstupek na kyvce je na fotce patrná) a tak se zákon akce a reakce postaral o tahovou zkoušku hydraulické hadice. Ta testem prošla jen se ztrátou pár kapek brzdové kapaliny. Povytáhnout osu, sundat řetěz z rozety, nasadit odlitek jak to v Japonsku vymysleli a vše dát dohromady není společnými silami žádný problém. Než si Dan všechno nářadí uklidil zpět pod sedlo a znovu přivázal lodní pytel, občerstvil jsem se nějakým lesním ovocem. Za mě fajn pauza, Dan by si ji asi představoval jinak.

Abychom se však jen tak lehce nevozili a taky si trochu mákli, vložili jsme tzv „pařízkovou vložku“. 

Skládala se s prudšího sjezdu v kolejích, mezi množstvím malých pařezů. To vše ukryto pod trávou. Hezky opatrně s jednou nohou na zemi jsme se sesunuli dolů, abychom zjistili, že jsme ve slepé uličce. Beru to pozitivně a říkám si, že nahoru to půjde snadněji. Navíc už vím, kde a kolikrát přijdu k jiným myšlenkám, když se zarazím o nějaký ten milovaný pařízek… Po této bolestivé zkušenosti zastavujeme a občerstvujeme se tyčinkou. Kolem projíždějící skupina dřevorubců nám další pokračování v cestě naším původním směrem důrazně rozmlouvá, otáčíme tedy na stejnou cestu zpět na „zpevněné“ cesty.

Dalším bodem v Danovu pomyslném itineráři byl park Siněvir, kam se dostáváme už později odpoledne. Najednou se ocitáme mezi turisty, dokonce u závory s výběrčím za vstup. Dan to tu má doporučeno, takže i když mě tyhle okolnosti (turisti a vstupné) moc nesvědčí, nijak se nebráním. V plánu je tu totiž přespat, tak si hold můžeme zkusit dopřát změnu v podobě nějaké společnosti, sprchy či snad i točeného piva. Takhle si to aspoň představuju, než hlídač odbaví auto před námi. Platíme symbolické vstupné a dozvídáme se, že v parku se přespávat nesmí. Uvidíme, minimálně koupání v jezeře bude stát za to a pak to nějak dopadne. Vyjíždíme k jezeru, bereme ke společné koupeli i petky piva když tu náhle na nás volá evidentně nějaký další hlídač. Dan mu jde naproti a za chvilku se vrací s tím, že prý nám vyhrožoval i vězením, jestli do vody vlezeme. Je rozhodnuto vyklidit toto nepřátelské území s tím, že ačkoli už bude slunce zapadat, zkusíme dojet do Koločavy. 

Od jízdy za tmy po UA cestách očekávám zážitek. Dva reflektory svítí víc jak jeden, takže se s Danem domlouvám, že pojede první s přihnutými zrcátky, abych mohl jet na dálkové i já a neoslňoval ho. Nějak mi tato akční hra jde k duhu a tak ho předjíždím a ujímám se vedení. Bez nějakých krizovek, ačkoli toho už máme dost, přijíždíme na Četnickou stanici. Dan chválí, jak dobře mi svítí motorka, že prý naprosto srovnatelně jako jeho strom. Když mu říkám, že jsem jel celou dobu na dálkové, ukončí toto téma nějakými narážkami na merkelwagen.

Při mém motocestování jsem nikdy v hotelu nespal, ale všechno je jednou poprvé a jak se později ukáže, nikdy na tuto premiéru nebude zapomenuto. I přes pokročilou hodinu, kdy kuchař už dávno v kuchyni není, nám majitel slibuje, že nám něco připraví. Za chvilku nám přináší brambory s trochou masa a zeleninou – takovou dobrotu jsme nečekali, navíc jídlo zapíjíme dobrým točeným pivem. Dáváme druhé, aby se nám líp povídalo. Dan objednává panáky. Ačkoli s tvrdým alkoholem nejsem kamarád (rodinná meruňkovice co se mnou putuje je na „úplatky“, já ji nepiju), ukrajinskou vodku bych měl okoštovat. Majitel a hospodský v jedné osobě před nás staví celou flašku. Za nedlouho k nám přijde s další malou skleničkou, že si dá s námi. Odmítnout si netroufám, abych nedostal třeba židlí do hlavy, zvlášť již ne ve stavu naprosto bystrých smyslů. Jenže tohle byl nejspíš onen zlomový bod. Mé působení se zanedlouho od stolu přesouvá na WC. Z uvedených indicií si čtenář jistě dovodí, copak jsem tam vyváděl. Po vydařené produkci a testování propustnosti ukrajinské kanalizace pro mě přichází dobrotivá paní domu a směřuje mě do našeho pokoje.

DEN TŘETÍ

Ráno mě Dan tónem hlasu, který u něj zatím neznám, budí z deliria oznámením, že jde na snídani. Z večera si pamatuju, že do konce podávání snídaně mám ještě nějakou tu hodinu čas, takže volím jako bezpečnější pokračovat ve spánku. Když se Dan po snídani vrací, je na něm vidět, že na mě za včerejšek vůbec není hrdý. Není se čemu divit, prý mu bylo synem majitele v noci vyhrožováno, že nás vykopnout. Horkokrevného syna nakonec zchladila ona dobrotivá žena, jeho matka. Ačkoli mám z ostudy kabát, vypravím se na snídani, kde s Danem řešíme čas odjezdu. K mé velké radosti poprchá, na což se snažím svalit veškerou vinu, proč bude lepší s odjezdem nespěchat. Cítím se tak bídně, že bych nejradši zůstal další noc. Ono venku opravdu jen tak neznatelně mží, navíc dle předpovědi má každou chvilku přestat. Vůbec se Danovi nedivím, že mu na očích čtu, jak mu kazím dovolenou. Je mi trapně, ale v tomhle stavu na motorku prostě nemůžu. (zvlášť, když jsem se doteď řidičákem střídavě živil) Nakonec je v hustější atmosféře přijat kompromis – po obědě vyrážíme. S hospodským ještě debatujeme o sjízdnosti Danem vyhlídnuté off cesty z Koločavy. Dostává se nám odpovědi, že za sucha by to snad mělo jít, i když motorky se mu na to moc vhodné nezdají.  Po obědě, před kterým následovala ledová sprcha (nejsem otužilec, ale dvouciferná teplota vody na výběr nebyla) se už cítím o mnoho líp. 

Po pár km na asfaltu se už zase vlníme na hrubém štěrku. Moc času dostat se do tempa ve snadnějších podmínkách tedy nemám.

Možná i proto jsem na začátku této 15 ti kilometrové zkratky při prvních trochu obtížnějších pasážích pro to raději nezjišťovat, co nás čeká dál. Dan by však „rád tuhle cestu pokořil“ a protože jsem však od včerejšího večera tahal za kratší konec a zatím je vše sjízdné solidně, pokračujeme dál.

Motory se převalují těsně nad volnoběhem, navíc relativně často zastavujeme, ať už kvůli ztuhlému předloktí, či obtížím na první pohled vybrat lepší stopu, raději se snažím pošetřit baterku a zamezit motorce v automatickém svícení. Dan má k těm jeho reflektorům ze skůtru daleko lepší přístup, takže u něj je to otázka pár vteřin, zatím co já marně bojuju s přístupem k žárovce jako k penězům.

Když však po nějakém čase dorazíme k místu, kde na první pohled není vidět pokračování cesty, tudíž tak či tak musíme ze sedel, už i Dan zvažuje potupnou otočku zpět.

Naštěstí s přibývajícími hodinami a vypocenými decilitry se cítím líp a líp. Proto si na průjezd onoho úseku věřím, ale svěřuju se Danovi s tím, že zpět bych to jet už nechtěl. Jelikož stejně dáváme delší občerstvovací pauzu, nelením a pro jistotu odlehčuju motorku o kufr a tankvak. Bez větších obtíží úsek zdoláváme, ale shodujeme se v tom, že teď už nás k otočení jen tak něco nepřiměje. Cestu si ještě zpříjemňujeme špatným odbočením, kdy nás donutí k zamyšlení prudší sjezd. 

Následuje průjezd několika bahnivými loužemi, kvůli kterým mi začnou nepříjemně klouzat boty na stupačkách. Proto v následující pauze ze stupaček sundávám gumové části a odhaluju jejich trochu drsnější tvář. Dan je tímto říšským fíglem překvapen, ale ubezpečuju ho, že zůstane pouze pasivním divákem této akce – jeho rostlinka tohle v repertoáru nemá. Oba se potom zasmějeme odpovědi na mé přiznání, že jsem podruhé připravil centrálnímu stojanu setkání s kamenem. „To už ani nepočítám.“ Navíc na stromu byla záhadným způsobem vymezena mezera mezi krytem motoru a motorem. Po několika hodinách jízdy s průměrnou rychlostí chůze se dostáváme ke zlatému úseku.

Wow, tohle jsme opravdu nečekali. Necháváme mopedy mopedama a vyrážíme na pěší průzkum potoku. Za první zatáčkou to přece musí skončit. Neskončilo! Dan při procházce po kamenech nažhavil GPS v mobilu a hlásí, že do vesnice jsou to dva kilometry.

 Při přibližování se k motorkám vidíme přicházet nějaké moc barevné osoby, čili určitě ne místní. Z lidí oblečených jako prudce jedovatí brouci se vyklubou dva páry ukrajinských cyklistů. Navzájem si potvrdíme, že nám nic jiného nezbývá a jelikož očekávám rychlejší postup bikerů s 20x lehčími stroji, nevyužívám přednost, kterou od nich dostávám. Zpět bychom opravdu neradi. Když by to mezi valouny v potoku opravdu neslo, asi bychom se prvně zkusili vypravit do dědiny domluvit nějakou tu přepravu na korbě. Konec přemýšlení o blbostech, jde se na to.

Aaaaauu, snad při každém přískoku mezi kameny je to jako klus na koni, jenže v opačné periodě. Všechny končetiny dostávají zabrat, nohy při snaze udržet motorku na kluzkých šutrech, ruce při bitvě se zaklíněným kolem mezi kameny, ale jednoznačně nejhůř je na tom nepárová končetina s příslušenstvím. Celý cyklus se dá popsat v bodech. Ve výchozí poloze je motorka sedlá někde mezi šutry což znamená bezpečný došlap oběma nohama, následuje snaha o opuštění výchozí polohy. Samozřejmě čím byla výchozí poloha bezpečnější, o to hůř se z dolíku dostává. Málo kdy na tento pohyb stačí mechanická síla, proto když se to podaří s pomocí té lidské a motorka vyskočí z výchozí polohy, kopne mě motovakem do beder, případně si motorka povyskočí směrem vzhůru, což je ten horší způsob. Celý cyklus je pak ukončen zapadnutím do další výchozí polohy. Jenže motorka většinou už opět stojí v době, kdy za ní já ještě plachtím, což znamená mé zastavení s různou razancí o přední výběžek sedla. Na jeden cyklus se potokem posuneme cca o půl metru; snad. Snažím se ale postupovat co nejrychleji hlavně kvůli spojce a taky proto, že si nedokážu představit, kolik hodin nám následující dva kilometry zaberou.

 

Snažím se být stejně „rychlý“, jako cyklisti přede mnou, což se mi docela daří. Občas se podívám na Dana, který taky zatím svítí, čili je na nohou a kolech. Zvesela si takhle poskakujeme potokem a možná bych tehdy byl schopen i nějakého zdařilého sopránu. Když tu náhle cesta a potok už nejsou totéž. Huráááá, už bude všechno dobré. Popsanými cykly tedy vyskáču z potoku mezi obouvající se cyklisty. Trochu teatrálně si lehám i v helmě do trávy vedle motorky, čímž se stávám zájmem foťáků. Stačilo blbin a zpět do potoku za Danem. S velkou radostí přeskáču po šutrech k němu a sděluju mu objevení konce, ke kterému to ale má ještě docela kus. Snažím se mu pomáhat s průjezdem, za což jsem pochválen oznámením, že jsem mu to pěkně zvířil a nic ve vodě nevidí. Navíc mi vypráví, jak už měl jednou na mále motorku odložit. Uklouzla mu noha, čímž se mu motorka nahnula a on se dostal pod ní. Vše zachránil tím, že se zapřel rukou o zem a motorku i sebe udržel – to mohla být zajímavá poloha. Vše se povedlo a potok máme za sebou. Když v tom Dan prohlásí: „Čert ví, kdy se zase ta cesta s potokem spojí.“ Má pravdu hoch, že stát se to může, čímž mi zboříme naivní představu, že to nejhorší už máme opravdu za sebou. Naštěstí pesimismus nebyl na místě a za chvilku už vyjíždíme z lesa. Blížím se k mostku, který nevypadá nejbytelněji a pod ním vede docela široký a asi i hlubší brod. Na mostek zas vede menší schod, ale ostražitost už asi s přiblížením se k civilizaci polevila, takže bez zastavení vyskakuju na mostek, který svou úlohu splnil. Odstavuju motorku do stínu, ale Dan nikde. Chvilku ještě počkám, ale když ho do minuty nevidím a ani neslyším, beru klíče, foťák (půjčený od Andy, proto se mu nesmí nic stát) a poklusem přes docela rozlehlou louku se vydávám zpět pro zahradníka na stromě. Blbý pocit, když je člověk takhle sám bez motorky a parťáka. V poklusu si vybavuju poslední větší překážky a na nic obtížnějšího si nevzpomínám, tak se uklidňuju, že takový rider si snad nic neudělal. Za nějaký ten čas už ho vidím, jak se v dálce zrovna vyhrabal z jednoho brodu, takže otáčím zpět k mému oltáři.

Po průjezdu pár vesnicemi zastavujeme na nákup. Sedneme si na hromadu kmenů a pustíme se do svačiny včetně nanuku. Zpoza obchodu k nám přichází klučina, tak mu dáváme jeden z oplatků, které jsme koupili. Za chvilku přichází majitel obchodu a ptá se, se klasicky odkud jsme přijeli a kam pokračujeme. „Z Koločavy…“ když v tom na nás vytřeští oči. „Z Koločavy?! POTOKOM?!?!“ Kývneme a muž začne obcházet naše ubohé podlitry. Ukáže na ně a nechce tomu věřit, načež dodává, že odtamtud se vracejí i krosky KTM. Notnou chvilku pokračuje v prohlížení našich koloběžek a pokládá doplňující otázky. Protože nějaký čas pracoval v CZ, je mu solidně rozumět. Nakonec znovu pokládá otázku, kam pokračujeme. Navigátor výletu Dan mu sděluje nás další cíl, kterým jsou jezera kdesi v horách. Zároveň mu ukazuje kudy je v plánu tam přijet. Borec kroutí hlavou a říká, že jsme si vybrali špatnou, nudnou a nebezpečnou cestu se silným provozem.  Začne na mojí mapě jezdit prstem, ale po chvilce za nadávek, co to mám za mapu, zajde pro svou. Povídá nám o přímější a záživnější cestě horami, která se po čase napojí na značenou turistickou stezku. Než se však jeho prst při ukazování nabízené cesty setká s červenou linkou označující značenou stezku, urazí notnou vzdálenost jen tak ledabyle zelenou plochou. Máme obavu jak o navigaci, tak i o sjízdnost na mapě neexistující cesty. Druhou obavu muž jednoznačně boří slovy: „Vy přišli potokom, vy projdete!“ 

Naplnění svačinou a pýchou k prasknutí vyrážíme na doporučenou cestu. Po několika pokusech zeptání se na cestu, kdy nás každý posílá jinou cestou, se nám asi daří trefit tu správnou. Hustota obydlí se zmenšuje na úkor velikosti hospodářských pozemků, až zmizí úplně a my opět stoupáme po místy dost prudké, za to však všude poctivě kamenité cestě vzhůru. Pro zpestření už v rámci hledání nocoviště aktivně sjedu z cesty kamsi k potoku. Docela si máknu, než mezi šutry na úzké cestě motorku otočím, abych se mohl pokusit o prudší kamenitý výjezd. Není to poprvé a už vůbec ne naposledy, kdy se na paměti s heslem „gas save you ass“ pouštím s otevřeným plynem a zatnutými zuby proti kamenité stěně. 

Nocoviště nacházíme hned vedle cesty na hezkém travnatém plácku u chalupy.

Nejvyšší čas na špinavou práci - očistu a mazání řetězů. Jelikož ale vody už nemáme příliš mnoho a mohlo by nás mrzet spotřebovávat ji na umývání dvou párů rukou, navrhuju Danovi, že bude dneska dělat ženskou. Zatímco on nám rozestele a uvaří, já se postarám o řetězy. Náročnější půl den už Danův oprávněný hněv na mě zahnal, takže tichou domácnost nemáme. Za tmy se po cestě kolem nás ještě prožene jeden „tank“, jak nazval ony obrovské náklaďáky svážející dřevo majitel obchodu, jeden gazík a potom pár na jedné motorce. Proto si z nás zápaďáků obecně dělám srandu, jak jsme na sebe hrdí, když na těch našich přerostlých motorkách celí v brnění chráničů dojedeme za velké slávy někam na kopec, abychom se tam potkali s místňákem v žabkách, který nahoru vyvezl kočku za výhledem. 

DEN ČTVRTÝ

Ke snídani nám modrooká blondýna připraví moravské uzené, což je jídlo, jenž si zaslouží zapít pivem. Jooo, jiná dimenze, dát si ke snídani za rozbřesku před cestou na motorce pár loků piva, vychlazeného horskou nocí. Ospravedlňujeme si to tím, že se jednak není moc s kým srazit a pokud náhodou, byl by beztak nadýchal víc než my dva dohromady. Navíc kdo by nám dával dýchnout? Policajti, kteří by se sem dostali za několik hodin? Nojo, hezky jsme si to zdůvodnili, jen co je pravda.

Stoupáme, až se za námi práší a lítají kameny, když ale vidíme u cesty pramínek vody, u něhož dokonce visí hrníček, zastavujeme s vidinou doplnění už téměř neexistující zásob vody. Místo kde voda vyvěrá, je však tak mělké, že po dlouhém napuštění půl litru je voda tak kalná, že to vzdáváme a pokračujeme, však ona se ještě najde příležitost. Když konečně vystoupáme na hřeben, jsme na křižovatce se šesti cestami.

Po jedné jsme přijeli, takže nám zbývá pět možností. Dvě, které jsou v nejlepším stavu, však vedou dost odlišným směrem, kterým bychom potřebovali, čili už je to jedna ku třem. Že jsem na mapě neměl ani nemalou vesnici, ze které jsme se do hor vydali, snad ani nemusím zmiňovat. Dan vytahuje jablečný telefon, který umí to stejné co moje mapa jen s tím rozdílem, že víme, kde v té velké zelené oblasti jsme. Frekvenci setkávání se s jinými motorovými vozidly odhaduju tak jednou za hodinu. Těsně před vrcholem jsme byli jedním „tankem“ málem smeteni, takže navrhuju řešení na křižovatce počkat, než se zas někdo ukáže.

Jdu se zatím zkusit podívat na kopec, jestli neuvidím něco jakkoli zajímavého – neuvidím, páč na strom se i tak dívám už kolikátý den v zrcátkách. Naše taktika vyšla a určitě jsme celou hodinu čekat nemuseli, abychom se dozvěděli, že všechny tři cesty, mezi kterými se rozmýšlíme, se za nedlouho zase spojí. Dobrý tah pro zmatení, aspoň na nás fungoval. Samozřejmě se ptáme, která je v nejlepším stavu. I když těžko říct, jestli to šofér kolosu, jenž má kola větší než naše prskolety vůbec řeší. Neřeší, páč je to podle něj jedno. Vydáváme se tedy zlatou střední.

No jo, vrcholy jsou prostě fajn. Frčíme si to často i na trojku a člověk neví, jestli si má víc užívat jízdu, nebo panorámata.

Dvě borůvkářky jsou fajn důvodem ke kratší pauze, čehož využíváme k focení, ačkoli jedna z nich se asi bojí o svou duši. Pokračujeme, než opět potkám vyvěrající vodu, tentokrát už s větším rezervoárem na nabírání. Když z motorky slezu, vidím, jak za mnou leží strom jak široký, tak dlouhý. Rozběhnu se zpět do kopce za Danem, který ale hned vstal, čili je v pohodě. Zvolňuju svůj těžkopádný běh v rychlou chůzi, avšak Dan svůj stroj svižně staví na stojan, čímž je veškeré mé snažení zbytečné a ani fotku ležícího smrčku nepořídím. K pádu mělo dojít při snaze přejet z jedné strany cesty na druhou. Dan chválí padáky a nosič kufrů. Prý to vyšlo tak, že motorka se opřela o kameny právě jen těmito nejvhodnějšími doplňky, čímž až na pár oděrek a nalomený blinkr nedošlo k jiným ujmám na V-keři. Jednou to přijít „muselo“, škody na motorce nicotné. Navíc právě tento PP blinkr už má Dan jednou vyspravovaný, takže mu toto odložení nijak dramaticky náladu nekazí.

Mezitím než napustím všechny naše nádoby na vodu, je stříbrnou páskou blinkr vyspraven. Během odpočinku k nám ze stráně sestoupí další sběrač borůvek a samozřejmě se ptá, kam máme namířeno. Ještěže se tento horal ukázal, jelikož nejedeme zcela správně. Čeká nás tedy návrat Danovým oblíbeným úsekem, ve kterém otevřel účet odkládání motocyklů. Je tedy na čase opustit toto ve více ohledech důležité místo a dát se po cestě vedoucí k našemu cíli, jezeru.

Tentokrát je v čele Dan, takže jako první začne bojovat s prudkým svahem, jehož povrch je děsně nepříjemný. Něco mezi suťoviskem a písečnou pláží. Dan se do něj pustil s vervou a dostal se něco za polovinu, kde ale zastavil. Při pohledu jak Dan stojí v této pekelné kamenité stěně, kde bych ho neměl šanci objet, mi nezbývá nic jiného než zastavit taky. Po pár pokusech bylo jasné, že sám se nerozjede. Po tradičním puzzle s kameny při snaze dát motorku na stojánek v tomto terénu, vyrážím Danovi na pomoc. Hergot, v tom se nedá ani pořádně chodit, jak jsme se sem vlastně dostali? Dan mě přivítá slovy: „Ty vole, co to je?!“ Pochválím ho, že se mu podařilo dostat se za polovinu. Pak se ho ptám, jestli si taky všiml pár desítek metrů zpět rozdvojení cesty, která by měla vést po svahu napravo od nás. Poučen z předchozí velké křižovatky totiž tuším, že to bude objížďka tohoto krásného úseku. Dan ale žádnou jinou možnost než cestu vzhůru nepřipouští. Dost možná po zkušenostech z posledního sjezdu, který byl mnohem méně prudký a povrch daleko přijatelnější. Je čas prověřit, jak dokáže 67kg lidské váhy pomoci stejnému počtu koní. Nejde to lehce, ale společnými silami dostáváme motorku z úseku s tímto velmi nepříjemným povrchem. Zároveň je kousek nad námi vidět spojení té odbočky, kterou jsem zmiňoval. Na první pohled je jasné, že je to skutečně objížďka tohoto kamenitého pekla. Proto Danovi odhalím myšlenku moji motorku otočit a objížďky využít. Nejspíš mixem radosti, že má tento úsek úspěšně za sebou, a škodolibosti praví: „Tohle musíš vyfotit, břichoplaz už je nahoře a GS to nedá.“ 

Nechám mu zahojit si ego po jeho dnešním pádu, který mu raději nepřipomínám, jelikož bych se pak nepochybně natáhnul při tom hnusném sjezdu, co mě čeká. Jdeme raději otočit moji ženskou motorku, což se nám naštěstí daří a hurá dolů. Za chvilku jsem jak dole, tak i nahoře – výjezd ještě prudší, ale dala se vybrat stopa s méně kameny.

Další nucená pauza je, když vyjedeme na planinu hned vedle náklaďáku, který je základnou skupiny mladých sběračů borůvek, doslova se na nás sesypou.


 

 Samozřejmě si všechno na motorkách musejí osahat, člověk v tom nesmí vidět problém, prostě to tady tak chodí a nic špatného za tím není. Když pak Dan dovolí jednomu z nich si jeho V-smrk osedlat, kluky to dostane do ráže a začnou si brát mou přilbu. Tohle už mi přejde trochu moc, ale stačí to dát rozumně najevo a opět se vrátí jen k ošahávání mopedů.

Pokračujeme opět příjemnějším terénem otevřenou krajinou, nádhernou krajinou. Výjezd na nejspíš nejvyšší bod naší výpravy ale stál za to. Vytočit za jedničku, zatnout zuby a hurá zas proti zdi. K vrcholu se dostávám s mnohokrát prokluzujícím, čili do stran cestujícím zadním kolem. Jasně, když to člověk dělá záměrně, tak je to fajn, ale teď se to nehodí a mám co dělat, abych se udržel v pohybu vzhůru, protože rozjíždět by bylo víc než náročné, či spíš nemožné. Naštěstí se vše podaří, takže se na vrchol oba dostáváme spokojení s úspěšně zvládnutým výjezdem. Cvakáme několik fotek a pod námi objevujeme náš jezerní cíl. Ačkoli je tu krásně, těšíme se na jezero a tak již s vidinou cíle dnešku pokračujeme.

Sjíždíme po ušlapané trávě vedoucí hned vedle kamenité cesty, když tu najednou z ničeho stojím a převažuju se na pravobok. Sám jsem trochu mimo sedlo, takže motorku už rukama neudržím a pokládám ji sedlem na botu. Všechno se stalo děsně rychle, vlastně ani nevím, co se stalo. Motorka neleží úplně na boku a to díky patě boty mezi zemí a sedlem a asi i díky láhvi na spodním padáku. Instinktivně motorku hned zvednu a teprve pak zjišťuji, co se mi to vlastně přihodilo. Zadní kolo se mi svezlo do jámy, což způsobilo ono rychlé zastavení, jež mě připravilo o rovnováhu. Vůbec nic se nestalo, takže si hned uvědomím pohodlí této nové polohy. Tohle chci mít zase vyfocené já, takže mávám na Dana, jenž je hned přesvědčen, že se o pád jednalo. Nevymlouvám mu to, jelikož tím aspoň budu mít splněn i tento zážitek z výletu. Naopak si začínám uvědomovat, jaké štěstí jsem měl, že mě ta díra chytla za zadní kolo a nešel jsem do ní předním. To by asi taková sranda nebyla. Prověřuju, jestli si Dan této jamky všiml, prý také ne. Dobrá past.

 Dan potom objevuje obyvatele mnou navštívené rokle, žábu a nějakého hada, či co. Raději to moc nezkoumal, přeci jen jako V-Stromák je spíš na flóru, než faunu. Už pár km pokračujeme po oné značené turistické stezce, která však nevede přímo přes jezero. K němu musíme ještě asi 2 km ne úplně nejsnadnější cestou, kamenitou cestou samozřejmě. Sjezdy i výjezdy na odbočce vedoucí k jezeru zvládáme a za nedlouho zkoušíme teplotu vody v jezeře celým povrchem těla.

Srážky neočekáváme, ale jelikož Danovi byla zima i předchozí noci v nižších nadmořských výškách, dáme se do stavění stanu. Každý večer mi bylo předkládáno, že si neumím ani tu lžičku vzít s sebou, proto nás velmi pobaví, když v postaveném stanu nalézáme co? Správně. Lžičku, kterou tam Dan s přítelkyní zapomněli při jejich motoputování po zemi Galského kohouta. Když pobavení z nálezu opadne, Dan mi s nepěknou grimasou oznamuje, že mu není úplně nejlíp od žaludku. Proto během mé večeře se oddává právě druhému konci putování stravy lidským tělem. Určitě to má z vody, proto mám dilema, jestli tu vodu pít, nebo ne. Žádnou jinou ale nemáme, takže zmenšuju dávky vody a doufám v mé silnější zažívání.

Večer se k nám připojí dvě ukrajinské turistky, jež si s sebou na zádech přitáhly dřevo na oheň. Holky asi jako skautky nevyrůstaly, protože se dřely s totálně mokrým dřevem docela zbytečně. Dan se asi kvůli holkám drží a tak z plných potápěčských plic rozdmýchává plamínky objevující se na mnou naštípaných jemných třískách úplně mokrého dřeva. Pak ale zaleze do stanu. Když nakouknu zkontrolovat ho, je v poloze na kolenou a loktech. Ptám se ho, jestli je mu už tak blbě, že si z něho mám přestat dělat srandu. Co si zabručí, tak se ho ptám, jak mu můžu pomoct. Vzal s sebou dva typu léků, černé uhlí a ještě cosi, co ani jeden neznáme. (já jen s brufenem moc neposloužím) Proto padne nápad, že se zkusím dovolat Danově přítelkyni, farmaceutce. O síle signálu v ukrajinských horách se asi netřeba rozepisovat. Po vystoupání na pár kopečků v okolí bez nějakého úspěchu se vracím do stanu, již s vědomím, že mě podobný stav asi čeká taky – cítím to v žaludku. Dan je na tom ale tak zle, že to prostě musím jít zkusit znovu. Z druhé noční turistiky se skutečně s jednou vyřešenou otázkou vracím – budu s Danem držet basu. V noci dokážu usnout jen po předchozím zvracení, kdy se mi aspoň na chvilku uleví. Jinak se jen převaluju s bolestmi žaludku, případně se dávím venku. Dan je na tom asi podobně, alespoň podle zvuků, ve kterých se doplňujeme.

DEN PÁTÝ

Ráno je příšerné. Při pohledu na zbytek večeře, jenž stále čeká na Dana, navážu na noční činnost. Cítím se absolutně slabý. Přeci jen pár dní docela makáme, přes noc jsme toho moc nenaspali a po důkladném odevzdávání všeho všemi cestami nemá organismus moc kde brát. Celé dopoledne se dokážeme jen tak převalovat. Kolem poledne se ale Danovi už udělá líp a tak začne přemýšlet o odjezdu. Ani on si však svou fyzickou připraveností na náročnou jízdu, kterou očekáváme, jist není. Na jídlo něco máme, když by byla chuť, ale jak s vodou? Naštěstí holky se od projíždějících místních dozvídají o potůčku, ze kterého pijí. Shodujeme se tedy, že u jezera nás čekají noci dvě. Odpoledne už je Danovi natolik dobře, že já, ležící nepoužitelný ve stanu slyším, jak popisuje ovládající prvky motorky. Potom pokračuje výuka praktickou částí, což obnáší asi tak 30 startů stroma. Nestačím se divit, ale i kdybych byl v pořádku a akceschopný, je to přeci Danova věc. Startér točí stále se stejnou chutí, takže věřím, že ho uslyším i ráno. Večer už do sebe dostanu aspoň nějaké ovesné kaše, Dan už je úplně cajk.

DEN ŠESTÝ

Ranní balení nám zpříjemňuje stádo koní, které se přišlo k jezeru napít. Pro jistotu je nenecháváme u motorek samotné, aby nenašli zálibu v okusování některé jejich části. Jinak jsou ale na lidi evidentně zvyklí a není problém si je všechny pohladit, včetně dvou hříbat.

 

Zbývají nám dva dny, takže dneska bychom rádi překročili hranice na Slovensko a nejlíp nocovali v Košicích, kde má Dan k dispozici služební byt. S vyhlídkou dalšího horkého dne a solidní dřiny na kamenitých cestách se jdu předchladit do jezera, k čemuž se připojuje i Dan. Teď už ale zpět do stupaček a hurá na výjezd k turistické stezce. Nemám pozornosti nazbyt, takže se plně koncentruju jen a jen na jízdu, jejíž start není snadný. Dostáváme se na začátek odbočky k jezerům a pokračujeme po červené. Značení vede přes kopce, ale motorová vozidla evidentně vždy daný kopec překonávají okolo něj, po vrstevnici.

Při jednom takovém objezdu kopce si však ani jeden nevšimneme, že se odkloníme od správné cesty a proto nic netušíc pokračujeme až do místa, kde se naše cesta rozdvojuje, přičemž jedna je horší než druhá. Navíc obě vedou dolů a my vidíme přes údolí v přibližně stejné nadmořské výšce, jako jsme právě teď my, konec lanovky, kam bychom měli dojet. Když zvažujeme kudy dál, z jedné cesty se k nám vyškrábe GAZík. Nejlepší navigace jsou prostě místní, alespoň s naší nedokonalou výbavou pro navigaci v takovém terénu. Otáčíme tedy zpět. V jednom místě mě profil cesty, která vede v hlubším korytu, tlačí na stranu. Možná i díky tomu, že se na řízení opravdu soustředím, podaří se mi tuto situaci vyřešit krátkým cuknutím, jakoby odražením se předního kola od bariéry. Měl jsem na mále, jak jsem to dokázal v té chvíli ustát pořádně ani nevím, ale dobrý, takových situací už bylo. Ono místo bylo ale asi opravdu nějaké začarované, jelikož Dan se dostal do stejné nepříjemnosti, kterou vyřešil specifickým zaparkováním motorky a kotoulem do trávy.

Má ze svého díla patřičnou radost, naštěstí řadička je na svém místě a v původním stavu, takže můžeme pokračovat. Příjezd na horní stanici lanovky je opět v rally stylu. Dá se to sypat s vytočenou trojkou a přiznám se, že jsem si kolikrát z radosti zatáhl za heft víc, než by se nějakému elektronickému pomocníkovi líbilo. Na další pokračování, čili sjezd sjezdovkou dolů by mnou nedoceněná funkce ABS byla přímo fatální. Zdálo se mi to nekonečné, ale po chirurgickém dávkování obou brzd a věčném odšlapování levou nohou jsem se metr po metru (výškové metry se +- rovnaly těm měřeným počítadlem na motorce) dostal dolů. Opravdu jsem měl při sjezdu obavy, že se rozjedu víc, než budu chtít a dostanu se do situace, která bude řešitelná jen odhozením motorky. U spodní stanice lanovky dávám motorku na stojan a vyhlížím Dana, specialistu na jízdu z kopce. Dan nikde. Mám na sjezdovku docela výhled, ale nevidím ho. Nakonec vyjíždí odkudsi ze strany, aby se vyhnul největšímu sešupu. Nad mapou si ukazujeme, kudy nás čeká cesta zpět, bohužel už nás tlačí čas, takže hurá po hlavních tazích až na hranice. Prvně ještě poměrně dost dlouhý, ale nikterak prudký sjezd z lyžařského střediska po kamenité cestě, abychom po několika dnech potkali opět asfalt.

Při výjezdu na cestu dávám přednost novému BMW pětkové řady, za kterým se pouštím s tím, že takové auto nemůže přeci přes velké výmoly moc rychle. Bude to dobrý předvoj, přes který je vidět. Chvílí se jeho poměrně rychlého tempa držíme, ale chceme ještě sehnat nějaký dárek pro naše polovičky, takže zastavujeme při prvním náznaku příležitosti takového nákupu. Ani neslézáme z motorek, protože první pokus evidentně nevyjde, takže jen takové stop and go a pokračujeme v jízdě. V další vesnici vidíme toto nové BMW s totálně rozbitým předkem a nějaké další auto se stejným poškozením. Oba vraky zaparkovaly na zídce napravo od cesty. Tento čelní střet se musel stát pár desítek vteřin před naším příjezdem, ale řidiči už jsou z aut venku a okolo jsou nějací lidi, takže ani nezastavujeme, k ničemu bychom platní nebyli. Raději nemyslet, že jsme měli docela na mále, ale při následující nucené zastávce, kvůli vojenské kontrole, si o tom pár vět s Danem vyměníme. Konečně projíždíme kolem trhu u cesty, takže teď to s těmi dárky musí vyjít. Po úspěšném nákupu pokračujeme jen s pauzou na oběd a pak až v Mukačevu, kde trávíme pár zajímavých minut na policejní stanici. 

Přijíždíme k solidně přehledné křižovatce, zleva nic nejede, zprava se blíží kamion a za ním samozřejmě šňůra osobáků. V rychlosti chůze klapneme kvalty a bez nutnosti prudší akcelerace se bezpečně řadíme před kamion. Slyšíme sirénu a v zrcátkách je vidět rozvášněná Ladu, která za okamžik prudce brzdí před Danem. Ke každému z nás přijde jeden uniformovaný orgán a chtějí po nás doklady. Dan jim své urychleně vydá, načež oba skáčou zpět do auta a po prudké otočce se vracejí. Během nasazování přilby a rukavic vypustí Dan několik sprostých slov, na celý tento policejní manévr. Nezbývá než se otočit a pokusit se pány policisty najít, jelikož jak se znenadání objevili, tak taky zmizeli. Za okamžik už se odzbrojujeme z helem, kuklí a rukavic na policejní služebně. Ani nemusíme moc předstírat, že nerozumíme, čeho jsme se měli dopustit. Potom nám pouští krásné video, které nás usvědčuje, že jsme nezastavili na nezbytné stopce. Dobrá, o nutnosti instalace stopky v této křižovatce diskutovat raději nebudeme a posunky uznáváme, tento prohřešek. Následně nás pozvou do vedlejší místnosti, zavřou za námi dveře a praví něco ve smyslu, že nám nechtějí dělat problémy, že jsme mladí atd. Plynule přejdou do otázky, kolik u sebe máme peněz. Padají cifry v různých jazycích. Má hotovost, za kterou bych si natankoval tak jeden litr se jim moc nezdá, tak se ptají, kolik mám eur. No přeci žádná, k čemu na Ukrajině eura, ale vytahuju kartu (exspirovanou), jelikož je mi od začátku jasné, o co tady jde. Jako kdybych před upíry vytáhl česnek, ale zkouší to ještě s dotazem na české koruny. Odpověď je stejná jako v případě s eury, proto vytahují prázdný šuplík, kam máme dát oba vše, co máme. Dan štědře vydává veškeré své zbylé hřivny (asi 230) stejně tak já svou desetinovou částku. Moc nadšeně nevypadají, ale opravdu víc hřiven v peněženkách nemáme, což si vizuálně skontrolují. Mou, i když relativně tlustou hromádku peněz nízké hodnoty, mi vracejí. Je vyhráno, už jsme všichni kamarádi a pánové nás s úsměvy a dotazy kde jsme byli, doprovází k motorkám. Tam jsme svědky jak se zběsile pouští za dalším hříšníkem, jenže takto akční byl jen jeden ze zasahujících policistů a k jeho neštěstí pospíchal na sedadlo spolujezdce, čili úplně zbytečně. Mám dost co dělat, abych se udržel a nevyprsknul v nezvladatelný smích. Proto musí na spršku dotazů ohledně motorek odpovídat jen Dan, jelikož já se raději otáčím zády, aby nebylo poznat, jak se mi nedaří maskovat smích. Rychle se maskuju kuklou + helmou a sedám na motorku, odjíždíme.

Když projíždíme kolem řeky, která se zdá být takovým neoficiálním koupaliště, je rozhodnuto o koupací pauze. Přístup do vody by mohl sloužit jako první stupeň výcviku horolezců, ale nakonec si nějaké místo dál po proudu najdeme. Vlezeme do vody, která by evropskými hygienickými testy prošla možná tak jako emise VW a raději se snažíme nechtěně si při plavbě proti proudu neloknout. Při posledním tankování Danovi platím palivo v půlce hodnoty, kterým nás vykoupil ze žaláře a hurá na hranici.

Frontu stojících aut řešíme stejným způsobem jako před pár dny a taky odstavuju motorku bokem přímo naproti budky. Přijde mi naproti celník, či policista a vitá mě slovy znějící jako: „Bystro přišels, bystro odejdeš.“ Začínám se obávat kruté ironie a kompletní prohlídky všeho, ale nač stahovat kalhoty, když... Celník mizí s mými doklady v budce a za chvilku už s nimi klepe o rám okna – to byla rychlovka. Dan je odbaven stejně rychle, takže nás čeká druhé kolo na ukrajinské straně. Stojící frontu objíždím zprava, kde se ale dostanu do slepé uličky, jelikož není kudy projet mezi auty a betonovými zátarasy. Otáčím se a zkouším to z levé strany, kudy se dostávám do čela tohoto stojícího peletonu. Celou dobu co se v těchto prostorech vyskytujeme, nebylo odbaveno ani jedno auto a na slovenské straně posedávají znudění osamocení policajti. Když se první ve frontě rozhlížím, kudy mám vlastně pokračovat, mává už na mě voják, ať jedu za ním. Voják je mladý chlap, který je nadšen z motorky tak, že kdybych mu nedal lístek, který má dostat, možná bych měl o suvenýr víc. Za okamžik se spouštím na slovenskou stranu, kde nás odklání před zavřenou závoru. Že by byla naše průbojnost potrestána buzerací tentokrát? Nikoliv, jen jsme asi z letargie vytrhli ukrajinskou stranu, která začala pracovat a chrlit tak práci slovenské straně. Povídám Danovi, že jsem tímto nepochybně obrátil výsledek mé návštěvy Ukrajiny do kladných hodnot, jelikož ucpané odpadní potrubí v Koločavě je určitě převáženo tímto zprůchodněním hranice. Mezitím se k nám s doklady vrací slovenský policajt, který chce nahlédnout do našich zavazadel. Jako první mu otevírám tankvak, kde se vedle oblíbené zmenšeniny kanystru ukazuje můj dárek pro mou veterinární přítelkyni, kravský zvon. Oba tyto artefakty mají velký úspěch, o který přece celník nemůže ochudit svou kolegyni. Další prohlídka je vystřídána vtipkováním, během čehož se s Danem strojíme do helem a pokračujeme směrem na Košice, kde přespáváme ve služebním bytě.

DEN SEDMÝ

Poslední den se rozdělujeme. Dan potřebuje být doma někdy po poledni, mě stačí dorazit klidně za šera. Navíc ho aspoň nebudu na dálnici zdržovat a já si hezky užiju i poslední den na slovenských okrskách. Na Danovi je vidět, jak rád by aspoň část cesty jel se mnou po okrskách, ale povinnosti jsou povinnosti, takže se loučíme. Oba přijíždíme do domovů v pořádku.

EPILOG

S Danem jsme byli velmi dobře fungující tým, stejně tak s Karlem z minulého cestopisu o Balkánu. Proto v současnosti vážně zvažujeme posunout se v motocestování zase k krok dál - na Kavkaz. Snad nám to vyjde navzdory velmi omezené dovolené, na kterou si brousí zuby i další vášně.
Raději ještě na vysvětlenou připojím fotky, které by měly osvětlit onen podivný název.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 47x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist