Okolo Turecka

Původně jsem chtěl udělat  Gruzii, ale tu jsem o rok posunul. Měl jsem za to, že mám mít něco najeto, abych nedopadl jako hubkař hned napoprvé. Loni jsem dal Rumunsko, všechny ty Trans - trasy  a vracel se Srbskem po hranici s Černou Horou a BiH , bylo to bezva.
Týden po návratu mě zase popadly toulavé boty  a tak jsem vyrazil do Makedonie a Albánie. Dostal jsem se tak trochu do obrazu,  jak to pro motorkáře chodí venku. Vše bylo za jedna.

Turecko jsem dával do kupy půl roku a nakonec jsem si vybral trasu skutečně kolem celé země – Rondo ala Turka.
Nevybíral jsem  podle  cestovních hitů, ale podle sebe, tedy věci které se mi líbí, podle hesla, že cesta je vším a cíl ničím.  Výsledkem bylo přání, abych se vykoupal ve všech čtyřech mořích, které břehy země omývají – Marmarské, Egejské, Středozemní a Černé moře, naložil se do jezera Van a řek Eufratu a Tigrisu , o kterých nám svého času nadšeně vykládal  náš učitel dějepisu v souvislostí s Mezopotámií a počátky lidské civilizace .

Vidět biblickou horu Ararat, spatřit západ slunce nad horou Nemrut (památka UNESCO) a poslechnout si hvízdavý jazyk lidí ve vesnici  Kusköy. Neopomenout dary regionálních kuchyní, projít si čajové plantáže u Černého moře, pistáciové sady u Gazaintepu a Siirtu, ochutnat údajně nejlepší mandle v Datce, meruňky v Igdiru  a  echtovní  lískové oříšky v Ordu.
Jako bonus prolít hrdlem pravý turecký čaj a vychutnat turecký tabák.
Turecko má 43 národních přírodních parků a 21 z nich bych měl projet.
Památky jsem až na Nemrut vynechal, jednak všude kde v Turecku kopneš do země, nějakou určitě objevíš a jednak na masovou turistiku a zpocené davy nejsem dělaný. Mám z toho depky.

Motorka – dal jsem na radu zkušených a v zimě koupil  starší, ale poctivý BMW R 1100 GS s 53 tkm v bezva stavu a servisní knížkou od prvního majitele v rajchu. Komplet servis, nové pneu Metzler Tourtech. Do konce května jsem stihl najet něco přes tři tisíce km a bylo to bezva. Prostě já- starý kus – a starší zázrak z Bavorska jsme si perfektně sedli.

 

Jak už to v životě chodí, těsně před odjezdem, který jsem si dal prvního června, se řada věcí doslova posrala.
Nejdřív jsem se přetáhl na zahradě a šíleně mě bolel loket pravé ruky ve dne v noci. Klekla TV, rozbil se mixér, praskla UV lampa na filtraci jezírka, pošta mi ztratila veledůležitý balík parťákovi do ciziny a ve skříni na chodbě síně se usídlila myš.
Moje žena je sice něžný tvor, ale dala jasně najevo, že každá sranda jednou skončí a dala mi na výběr, dál to nebudu rozebírat.
Až na tu ruku jsem to s boží pomocí dal nějak dohromady a prvního června vyrazil na svoji nejdelší štreku na motorce.
Jedu sám, protože jsem nikoho nesehnal a žíly si kvůli tomu rvát nebudu. Volím taktiku přískoků, každý den 500-600 km. První štace městečko Barcs (HU) na chorvatské hranici. Klasická cesta přes Olomouc-Brno- Bratislava/Rajka. Pak ale sjedu z dálnice a beru to vnitrozemím Maďarska - Csorna, Szombathely kolem Balatonu. Trochu mě mrzí, že pro kluky motorkáře je tahle zem nezajímavá placka, která za nic nestojí. Já si cestu užíval a vzpomínal na kamaráda Jirku. Uměl perfektně maďarsky, znal o Maďarsku spoustu věcí a neváhal se o ně podělit.

Dodnes nezapomenu historku o návštěvě šantánu v Budapešti za tuhého socialismu. „To ti vyšly na pódium dvě ženský, nahoře bez. Pohasla světla, skoro tma . Měly natřeny prsa nějakou fosforeskující barvou a v rytmu melodie házely kozama. Nejdříve zprava doleva, potom opačně . A teď si představ, nevím jak je to možné, najednou se jedna koza točila doleva a druhá doprava !“

Do Barcse přijíždím kolem čtvrté, ubytko jsem si zajistil přes web szallas.hu, pohodový penzion za pár korun a upaluji do termálu. V Maďarsku je asi pět termálů s vodou kolem 42C, a to je právě jeden z nich. Nakládám se do horké vody a věřím, že mi to pomůže spravit bolavý loket. Ležel jsem tam jak spařený prase na zabíjačce .
Ráno 4.47 mě budí sousedi z vedlejšího pokoje. Nedělám z toho vědu, hodím na sebe oblečení a vyrážím do Chorvatska. Virovitica-Našice-Ďakovo a jsem na dálnici Zagreb-Bělehrad.  Přejezd přes čáru v pohodě, GS spokojeně brblá, držím to na 120 km/h a podle náměrů na pumpě jsem se spotřebou na 5lt/100km.

Citelně se otepluje, v Bělehradu + 32C. Dobrá rada – město neobjížděj po okruhu, vem to centrem, úspora času aspoň dvacet minut.
Druhý nocleh v jihosrbském Pirotu (380Kč), asi 20 km od Niš, kousek od bulharských hranic.
Pokud valíte dolů, zkuste to tam, už pravý balkánský kolorit, bezva kuchyně i ceny, kousek od pohoří Stará Planina. Neskonale dobře pojím v restauraci Ladna Voda. Bolavou ruku trestám  slivovicemi a potácivým krokem opilcova synka odcházím. Nemohu usnout a je mi krásně zle.

4.41 jsem už zase v sedle a o hodinu později přejíždím hranici do Bulharska. Na čáře potkávám Standu, Valacha, který to s nějak poslepovanou dodávkou míří taky do Turecka, popřejeme si šťastnou cestu a dáme si navzájem dobré rady.
No problem, pouze za čárou je asi 20 km rozkopaných, finišuje se s novou dálnicí do Sofie.
První drobný zádrhel v hlavním městě, naprosto debilní dopravní značení, do navigace mi pere ranní slunce, nic nevidím. Beru to intuicí, povedlo se a upaluji po dálnici na Plovdiv, míjím ho a u Haškova odbočuji z dálnice doprava na jihobulharské městečko Kirkovo, kousek od řeckých hranic.

Cestu do Turecka, vjezd i výjezd, jsem si naplánoval mimo hlavní tah Bulharsko- Edirne-Istanbul, z čekání mám vždycky osypky a jsem nasraný.

V Kirkovu jsem po druhé hodině, hledám nějaký hotel a jdu se ubytovat. Jak už to v životě bývá, vždycky když vše jde v pohodě, najde se něco, co vás vezme pohrabáčem po zádech.
Když vyjdu z recepce asi po deseti minutách, nevěřím svým očím. GS leží na boku a teče z něho benzín.  Vůbec nevím, co se mohlo stát, mašinu jsme dal na boční stojan a ztratil ji z dohledu doslova na pár minut.  Rychle motorku zdvíhám, škráblá nádrž a rozbitý přední levý blinkr, a to hodně. Kurva, kurva, kurva…
Je mi jasný, že s tímhle do Turecka nemůžu, nejde ani zadní levý blinkr, rozbitá žárovka a krytka na tři kusy. Co teď? Zkouším asistenční službu, kdeže je nejbližší motoservis, ale hovna s něma tlouct, v Praze jsou naprosto marní.
Klepu se vztekem jak nemocný osel a pak se dám do práce. Vytahuji náplast, krytku provizorně poslepuji. Novou žárovku mají v autoservisu o dvě stě metrů dál. Všechno to dávám provizorně dohromady, sláva, drží to a blinkry fungují, držák je sice nějak volnější, ale pár přelepů a vypadá, že to se mnou ještě zkusí.

U hotelu potkávám starší manželskou dvojici z Holandska, prohodíme pár vět, Turecko chválí, jen radí držet se venkova a vyhnout se větším městům- kriminalita. V Bulharsku jsou od jara, protože je tady teplo a levně.

Ráno jsem zaspal a vyjíždím až po šesté, na hranici jsem za pět minut, žádná zdržovačka od uniforem a z pohoří Rodopy vjíždím na super kvalitní silnici, směr Komatini-Alexandropolis .
Řeckem jsem dal pouhých 130 km, ale byl jsem nadšený silnicí, výhledy, nádhernou krajinou a pořádkem. Vpravo pohoří Olympos, vlevo to taky nebylo marný, kupa zatáček, prostě pro motorkáře ráj na zemi. Řecko si prostě musím někdy udělat.
 Vyjíždím z hor na rovinu, je vidět moře, když se do mě opřou nebezpečné boční poryvy větru. Značky na to upozorňovaly, ale že to bude takové jsem skutečně nečekal, s GS se střídavě nakláníme jak v rytmu rumby.
Po celé trase ani jedna pumpa a zážitek stál 1.5€, co si vybrali na mýtu při výjezdu z dálnice.

Kolem 9 vjíždím na hranici  GR/TR, předjíždím asi 200 m čekajících aut, nikdo neremcá, a řadím se před pětici čekající na čáře. 20 minut  čekání u Turků, tři okýnka . První techničák, druhý pas, třetí všechno dohromady. U posledního jsem natrefil na důležitou krávu, na zelené kartě ji vadilo, že je bílá, apod., prostě úřední blbka jak vyšitá.

A jsem u sultána, první dojem bordel jak v tanku, odpadky vpravo, vlevo. Pak postupně bordel řídne, asi už nebylo co vyhazovat z okýnka a dojíždím na první benzínku.  V Turecku netankujete sami, dělá to obsluha přes nějaký systém, kde zadávají i SPZ. Pak vám strčí lístek a hajdy na kasu. Tam dostanete dva lístky a jeden dáte pumpaři.  Cena benzínu při vjezdu 37 Kč/lt, když jsem z Turecka vyjížděl, bylo to o kačku víc. 
Kupuji mapu Turecka, malá ale naprosto bezvadná a jdu si dát tureckou kávu. Objevuje se asi 55letý motorkář z Německa a začneme vykecávat. Valí do Gruzie a na dotaz, kde má partu nebo kámoše říká, že ostatní jsou divní a nejraději jezdí sám. Pak mizí, dopíjím kávu a přemýšlím, že už jsem potkal kupu motorkářů, kteří dálkový cesty dělají sami. Konec konců, taky jedu sám.  Podle mě to dělá věk a materiální zajištění. Staříci jsou často popudliví mrzouti a dostatek peněz vás nenutí dávat se s někým dohromady jako za mlada.

Sedám na GS a mířím přes Esetce na Canakalle, je to trasa, kterou necháváte bokem Istanbul po levé straně a najíždíte do marmarského regionu. Loni byl slavnostně otevřen moderní visutý most přes úžinu Dardanely, který cestu zkracuje o100km a nemusíte až na trajekt v Canakkale, tak to beru na něj. Dostala mě navigace, která mě svedla ze správné cesty a dotáhla mě na prám v Gelibolu. Můžu si za to sám, v nastavení jsem nechal i možnost trajektu, malá zajížďka mě nezabije. 
Na most se dostávám fungl novou cestou, kde jsou brány a jedna z nich umí i kreditku. Zaplatím, tuším asi 60 Kč a najíždím na skvost inženýrského umu 21. století – nejdelší visutý most na světě. Je to zvláštní pocit  vznášet se hodně vysoko nad vodu, výhledů si moc neužijete, boky jsou zakryty nějakými průsvitnými panely  a na mostu se ještě dodělává řada věcí.
Opouštím Evropu a sjíždím do Asie, beru to doprava kolem města Biga na poloostrov Kapi v Marmarském moři, kde mám v Erdeku zabukovaný hotel kousek od moře, komplet se snídaní necelé tři stovky. (tip: booking.com v Turecku nefungoval, údajně se firma s Turky o nějaké poplatky soudí, nejvíc se mi osvědčil turecký web www.otelz.com )

Protože už hlady nevidím, zastavuji u nějaké restaurace kousek od cesty. Vzorově čisto, výběr jídel jak v Hiltonu. Káva, minerálka, špíz, hora salátu, miska jogurtu, opečený bílý chléb, vše v I.A kvalitě, dotaženo   na servírovacím stolku a ještě popřáli dobrou chuť.  Ani rejpal by si nemohl na nic stěžovat, komplet za 180 Kč.

Cestou si prohlížím krajinu, žádné velkolány jak u nás, pestrá s různými plodinami na různě velkých polích, poměrně dost solitérních stromů, poznávám dokonce i rýžoviště. Ekologové by jásali, plno různých druhů drobného ptactva.
Na hotel dorážím před čtvrtou odpoledne, personál milý a vstřícný, moto mi umožní zaparkovat u hotelového bazénu, kousek od recepce. Pokoj vzorově čistý i s klimou.

Osprchnu se, přehodím hadry a jdu se vykoupat, je to po té cestě doslova boží, ve vodě jen pár lidí a kupodivu na pláži čisto. Potom se seberu a jdu do města, orientální kolorit, ale všichni jsou naprosto v pohodě. Vytáhnu z bankomatu hotovost a usadím se v čajovně vedle, za 4 Kč dostávám asi 1.5 dcl čaje ve skle, k tomu dvě kostky cukru. Ten čaj je neskutečně dobrý, vedle mě u stolku staříci posrkávají nápoj a čile si vykládají. Zapálím si cigáro, relaxuji a začíná si mi v Turecku líbit.
Jak tak lelkuji, padne mi zrak naproti přes ulici na místné holičství, dveře jsou otevřené a právě jeden chlápek odešel. Jsem už docela zarostlý a tak to jdu zkusit, břitvu na krku jsem měl naposled tak před třiceti lety, ještě za bolševika.

Holič, sympatický asi 40letý černovlasý Turek, se mě po pozdravu na nic neptá, hodí mě do křesla, vytáhne si mě výš a začne tanec.  Perfektně mě štětkou namydlí, přetáhne břitvu přes řemen a pustí se do díla. Byl to umělec,dokonale hladce a čistě, bez jediného škrábance. Drží mě za rypák a dělá si se mnou, co chce. Bere to i kolem uší, zátylek a pustí se i do obočí. Všechno setře, umyje a permanentně mě kropí nějakými lihovými parfémy. Pak zapálí něco jako malou louči, vyšlehne plamen a tím mi přejíždí ksicht. Cítím zápach spáleniny, ale nic nepálí. Zhasne plamenomet a omámí mě nějakým čpavkovým oblakem, až mi lezou oči z důlků.  Nová dávka parfémů, strhne ze mě papírové ubrusy a masíruje mi krk i hlavu.  Potom vytáhne hřeben a fénem mi sfoukne úlomky vousů. Tahle šaráda trvala asi 30 minut a potom se zeptá : „Dáte si čaj ?“  Nečeká na odpověď a mám před sebou sklenici čaje. „Zapalte si “ říká, „tady se nikam nespěchá“. Vytáhnu cigáro, nabídnu i lazebníkovi, společně labužnicky pokuřujeme, já stále v křesle. „Cigaretu klepejte do umyvadla, to je dobrý.“ Rozumíme si, mluví pouze turecky, já na něho česky a společně špačkujeme na EU, která nám tyhle drobný radosti ze života vzala.
Vytahuji 100 TYR , vrací mi 70.  Vyžebrám kontakt, napíšu si to na účtenku a na odchod dostanu pravý islámský pocel zleva zprava na tváře. Nechci se nechat zahanbit a na oplátku mu udělám „berany, berany duc !“ pořádně čelem, aby si toho frajera zapamatoval, a jdu jako nový člověk na hotel.
Na recepci řeknu, že brzo vyjíždím a snídani ať si nechají. Jsem zaplaven hlasitými protesty a že snídaně bude na půl šestou ráno. Haha, pomyslím si, liftem odjedu nahoru do pokoje, lehnu a je po mně jak po žabě.  Ráno po páté se tiše chci vyplížit z hotelu, ale recepční mě chytne, posadí ke stolu a dostanu dobrou snídani, sýr, salám, olivy, rajčata, čaj, džus a jejich chleba. V jídelně sedím sám a pingl kolem mě běhá jako kolem barona z Jilemnice. V Turecku se mi začíná líbit ještě víc.

Dělám  rychle sčot s motorkou, spotřeba mezi 4.8-5.2 lt/100 km, oleje ubyly tak tři milimetry. Místní jezdí normálně a většinou předpisy dodržují (netýká se omezení rychlosti), policie neprudí, motorkáře jsem neviděl.

Čeká mě přesun k Egejskému moři nad Izmirem, zase chybička, špatně vidím, malý displej na telefonu a omylem jsem zabukoval jiný hotel pouze 180 km dál, tedy jen takový bleší skok.
Místo se jmenuje Edremit  - Akcay .
Najíždím do vnitrozemí, vrchovina, pole, louky, lesy, po široké asfaltce bez děr přes Gümen-Balyn-Havran do Edremitu. Po cestě dvakrát čaj, od dědy kupuji meruňky a jsem v pohodě. Tedy do té chvíle, než mě nějaká svině kousne do krku, až jsem málem spadl z mašiny.

Hotel nemůžu najít, navigace je na tom stejně jako já, tak požádám o pomoc taxikáře. Za 30 TYR mě dotáhne k malému hotelu. Je teprve 10.30, ale nikdo nedělá problémy s časným příjezdem. Dostanu nějaký drink a mezitím naběhne uklízečka do výkonu. Pokoj s klimou, čistotou se leskne, nedá se vytknout absolutně nic. Vyrazím se vykoupat a první zkušenost pro mě – jsem upozorněn, že plavky nejsou vhodné pro sednutí ke stolku. Kousek vedle tržnice, kde za 75 TYR kupuji kraťasy  „značky“  Adidas a vše je O.K.  Moře bylo skvělé, dám si čaj a ajran (kvašený mléčný nápoj pro vedra)  a jdu se podívat na zelenou tržnici.  Po 400m chůze ještě nebyl její konec, ovoce, zelenina, koření, ryby, sušené plody, vše co hrdlo ráčí.

Protože doma rád vařím, dostávám se do rauše, všechno, doslova všechno za legrační ceny.  95% toho co vidím v rozmezí 12-20 Kč/kg, třeba svazek kopru za čtyři kačky. Absolutně jsem nepochopil, co s těmi tunami  ovoce a zeleniny, které neprodají, můžou dělat.  A ty haldy prostě prodat za den nejde.

V jednom obchodě se sýry a olivami se ke mně přitočil nějaký strejc . Vyklubal se z něho Bulhar, který dvacet sedm let pracoval v Istanbulu a pak si tady koupil domek s pozemkem.
Ukecal mi slevu na sýry  a řekl svou story. Užívá si tady stáří a teplo, doma (Varna) je prý
zima !! a plánuje sem přesídlit i někoho z rodiny.  Dal i dobrou radu – univerzální pozdrav kdekoli od rána do večera je Salam alejkum, zkráceně Salam a jak jsem seznal později, měl naprostou pravdu, fungovalo to všude.
A taky trochu politiky – po cestě na hotel na rušné ulici malý stánek. Dva chlapíci a rozohněná žena, co vypadala jako Che Guevara za mlada, cosi křičela do mikrofonu. Vedle nějaký plakáty, kde byla čísla o hospodaření státu a grafika propadu turecké liry vůči dolaru plus inflace .
Lidé si jich nevšímali a chodili okolo, poldu o padesát metrů dál to taky nezajímalo.
Zbytek dne jsem proležel a proflákal, aspoň jsem dopsal poznámky. Zítra přes Izmir na poloostrov Karaburum a pak do letoviska Didim, cca 600 km.

Jako vždy s rozbřeskem vyjíždím a podél pobřeží mířím na Izmir. Naprosto nudná krajina, doslova plonková a průjezd Izmirem jedním slovem - jebačka. Konečně jsem venku a spravím si náladu – krásné výhledy na moře, klikatá ale solidní asfaltka se spoustou zatáček, fakt hezký. Touhle trasou Karaburumem jsem se nechal zlákat nějakým článkem o Top 10 nejhezčích motorkářských tras Turecka, ale na první místo bych to určitě nedal.

První problém na cestě, málem mě sejmul osobák, když jsem odbočoval doprava a on mě právě podjížděl. O fous! 
Leknutí léčím na nádherné malé pláži, kde se naložím do moře. Otáčím to, podjíždím Izmir a přes kupu vesnic a městeček jsem o půl páté v Didimu.  Nejradši bych si nafackoval, klasická profláklá turistická destinace, sice ještě bez davů, ale pro mě naprosto k hovnu. Beru první hotel po ruce, jdu si zaplavat, 2 TYR za veřejný hajzl na pláži, čisto tak na půl .

Chci si dát někde v klidu čaj a nebýt nasraný. Jen vlezu do osvěžovny, pověsí se na mě nějaká fuchtle, říká mi „darling“ a olízne mi obě tváře plazanem. Mít provaz, šel bych se pověsit.
Vracím se na hotel, lehnu do betle, vytahuju mapu a zjišťuji, že i přes dnešních šest set km jsem velikost Turecka hrubě podcenil. Musím zrychlit tempo a hlavně NE provařeným destinacím.
Na zítra si ukládám 700 km, národní přírodní park Marmaris a podél pobřeží – cíl město Kas, na které jsem dostal tip jako nezkaženou tutovku pro romantiky. Asi 350 km od Antalye, prý oáza klidu a míru. Tak uvidíme.
 Ráno jak na gestapu. Bušení na dveře (6.02) hoteliér, že už mám vyjet! Večer, já blb, se pochlubil, že vypadnu mezi 5-6. Ale jak jsem byl utahaný,spal bych do deseti. Nemohl jsem mu zkazit radost a padám. Na pumpě kupuji minerálku a veku, posnídám a beru to směrem na Milas-Muglu-poloostrov Datca a cílovka –Kas, které už omývá Středozemní moře. Trasa vede vnitrozemím, silnice O.K. a pestrá krajina kolem. Je na co se dívat. Každý motorkář by byl spokojený, provoz slabý, cesta nahoru dolů a zatáček dost.

Teď budu trochu sprostý – takovou krásu- příjezd k Mugle a zejména sjezd asi 15 km k moři, NP Marmaris a dál na Datcu jsem ještě nezažil. Subtropy, nádherná široká asfaltka jak v Itálii nebo Švajcu, se spoustou klopených zatáček, která se klikatí jak užovka na lovu, by dostala každého z vás. Magi v kostce byste srali blahem.
U cesty stánky s ovocem, zastavím, dvě meruňky jako med, čerstvě utržený pomeranč do mě spadnou jak Němci do krytu. Prodejci, bábina s dědulou na mě civí, protože jsem to shltnul jak vlk. Děda mi proto nabídne půl litru čerstvě vylisované vychlazené  pomerančové šťávy, dávám na ex, cena srandovní.

Do mezicíle – města Datca na stejnojmenném poloostrově, kde se pěstují ty nejlepší mandle v Turecku, nedojedu. Vyleká mě cedule 99 km, krát dvě=198 – tam a zpátky- je moc a jsem v timepresu. Stáčím to proto bokem na Barburan (37km), ale ani tam nedojedu. Uvidím totiž prázdnou krásnou malou pláž s průzračnou vodou, vedle restaurace. Vykopnu kvalt a jdu do moře. Kromě obsluhy ani živáčka v dohledu. 15 minut dělám lachtana, poručím si kávu, zapálím si a je mi blaze. Žádný dav, žádné řvaní, jen moře, modrá obloha a slaný vzduch, který dýchám z plných plic.  Život je někdy krásný.

Odjezd směr Kas, po dvaceti km neodolám malé osvěžovně u cesty, mám hlad a jdu to zkusit. U vedlejšího stolu venku trojice Turků, před sebou tabuli všeho možnýho a ládují se jak o život.
Staříkovi, kterému to patří, říkám, že chci to samé co ti vedle, k tomu čaj. Za deset minut je na stole volské oko, asi sedm misek – máslo, sýry, marmelády, přehršle zeleniny a košík bílého chleba. Dám se do díla, když tu se přitočí jeden odvedle a navazuje kontakt. Líbí se mu motorka a místo Česka zná, jako 90% Turků, pouze Československo. To je v Turecku stále pojem.
Pak mi říká, že nejsou z Turecka, ale Egypta a jsou tady na dovolené. Řeknu: Nil, Násir a Káhira. Podlomí se mu kolena, volá ostatní, jsem za geroje a musím si s nimi udělat společné foto. Pak následuje srdečné loučení, málem mi k motorce položili koberec.

Odbočuji z hlavní cesty a následuje asi 25 km drbačky směr Kalkan, cesta nic moc, za ním jsem však měl podruhé orgasmus. Úbočím pohoří vede krásná silnice, která se kroutí jako mladá holka na tancovačce, k tomu přenádherné výhledy na moře. Těch 30 km bylo doslova z pohádky, stejné nebo ještě lepší než  nejhezčí chorvatské partie pobřeží.
Cesta Mugla –Marmaris a Kalkan –Kas o level výše, než co jsem zatím v Turecku viděl.

Kas – jedním slovem bezva. Lidí akorát, všude čisto, krásný přístav pro jachty a plno restaurací, kaváren, čajoven, obchodů…. Od těch dražších až po lidovky. Každý si může vybrat podle svého vkusu.
Na radnici asi nesedí blbci, protože městečko je perfektně architektonicky sladěné. Žádný monstra, žádný Disneyland, celá zástavba působí harmonicky a přirozeně.
Zabukoval jsem si hotel „Fly Inn“, v recepci dva mlaďasi. Dáváme řeč a když jim na mapě ukáži, že objíždím celé Turecko, jsou nadšení a ekonomický pokoj mi ve stejné ceně smění za luxusní apartmán hodný ministra a jeho mladé milenky.
V Kasi islám nefrčí, kraťasy, vyzývavá trika s kozami, dvojice se drží za ruce, pouze líbání na veřejnosti ne.  Jdu si dát něco na jídlo a na terasu nad mořem mě přitáhne můj milovaný klasický rock – právě dohráli Jethro Tull a nastupují Led Zeppelin. Zbytek dne jsem si užil, Kas byl skutečně milý, klidný a příjemný.
Ráno v šest jsem dole na recepci, mlaďas vyspává na pohovce, lekne se a chce mi pomoci s báglem. Řeknu mu, ať se nevzrušuje a spí dál. Tak mě poslechl a já odjíždím z místa, kde bylo fajn.
Mířím směr Antalya, zpočátku dobrý, ale 30-40 km před Antalyí kolony, smrad a vedro, průjezd městem jakož takož a dalších 20 km stále těsno na cestě. Původně jsem to chtěl vzít po pobřeží přes Alanyu až do Adany, ale tyhle poklady Turecké riviéry fakt snášet nebudu.

Navíc mě poprvé oškubali jako kavku v nějaký ratejně u cesty, za kávu a ajran si Turek řekl třikrát víc. Nejde mi o ty prachy, ale o princip. Takhle se to prostě nedělá.
Nehádám se, nemá to cenu. Prohnaného Turka jsem na místě uřknul, na čele mu vyroste hnusná bradavice  a dceru mu zkurví nějaký darebák.

Odbočuji doleva na Konyu a dostává se mi zasloužené odměny. Na cestě skoro nikdo, top kvalita nové silnice, podél plno ovocných sadů a lidové osvěžovny, kde jsou lidi poctiví a nepotřebují si přilepšit na úkor turistů. Přenádherné výhledy po horách a nahoře příjemně chladný vzduch. Přesně tak, jak jsem si to maloval. Třicet km před Konya mě chytne slejvák a tak uteču do restaurace u cesty. Mají tam wi-fi a bukuji za 200 TYR hotel. Déšť končí a pokračuji dál, jsem ve městě Konya a navigace se na mě opět vysrala. Hledat   ve štaci, která má 1.3 mil. lidí  a nikdy jste tam nebyli, je poněkud obtížné. Od tří lidí dostávám tři dobré rady a nakonec to zvládám, o čtvrt na deset jsem na hotelu. Obsluha mi schovává motorku, protože jak sami řekli- „mohlo by to dostat nohy“ .

Další změna plánu, velká města vyhazuji z itineráře cesty, do Turecka jsem nejel, abych se bál o motorku, drbal se po obchodech, mešitách a profláknutých památkách, ale hlavně kvůli přírodě, krajině a obyčejným lidem.

Se svítáním padám, na pumpě kupuji veku, minerálku a začnu gáblovat, když v tom mi na rameno kdosi zaklepe. Pumpař – donesl mi hrnek horkého kakaa, jen tak, grátis.
Do skoro cíle dnešní cesty Gaziantepu to mám asi 560 km, prvních stopadesát je celkem nuda, takové placaté turecké Maďarsko. Čtyřproudá silnice k obzoru  jako podle pravítka, tak si užívám rychlejší jízdy. Pak se krajina začne měnit, objevují se kopce, vrchy a v dálce pohoří Bolkar Daglari a já si užívám.
To končí stopkou od policejní hlídky, na bok a sdělují mi, že jsem o 30km/h překročil povolenou rychlost.  Dělám blbýho, vytahuji pas, že jedu na Gaziantep, uniforma se stále tváří přísně. Tak mu strčím do ruky kus papíru, co jsem  si v turečtině napsal doma. Obsah – jsem na cestě kolem Turecka, poprvé v životě a kdybych náhodou něco porušil, omluvte mě.
Zabírá to, dostanu zpátky pas a nějaké ponaučení, a val !  
V Turecku platí max. rychlost pro motorky 90 na dálnici, jinak 80, ale …
Horskými údolími sjíždím k moři a čeká mě další překvapení, mýtné brány se symboly HGS, kamery a limit 30km/hod. Žádná možnost platby kartou nebo cash. Kašlu na to a nejen tuto bránu projíždím bez výčitek. Kdyby něco, zinkasují mě při výjezdu ze země, howgh !

Anatolská krajina podél pobřeží je zase něco jiného a líbí se mi, i když je někde dosti vyprahlá. Není nudná a je na co se dívat.
Když jsem vyjížděl z domů, obilí teprve začínalo růst. V Chorvatsku a Srbsku byly již slunečnice po kolena, v okolí Marmarského moře začínala sklizeň a tady ve Středozemí už měli po žních.

Dnes mám za úkol 600 km, přejet Gazaintep a za ním se vykoupat v Eufratu.
GS spokojeně přede, ráno jsem dolil 0.25 lt oleje a benzín beru jen na Shellu, nějak jsem vypozoroval, že to té potvoře chutná nejvíce. Proč, to nevím, ale je to poznat. Průjezd Gazaintepem super, dálnice se jen letmo dotkne kraje města. Po padesáti km to stáčím bokem, doleva, směr Kahta a hora Nemrut. Je kolem 17 h a čas myslet na nocleh, vytahuji mapu a vidím, že u řeky je malé městečko Halfeti. Sjedu tam a na pas blind zkusím první hotýlek. Bingo! Z terasy hotelu je krásný výhled na Eufrat, turecky Firat.  Pokoj ve starém domě, malý, ale čistý a útulný s klimou. (550 Kč). Dám sprchu, přehodím hadry, nabalím plavky a ručník a hajdy na koupání.  
Nevím proč, čistá voda s malými rybkami, teplá jak čaj, příhodná místa na koupání, ale v řece ani živáčka.  Přitom lidí dost, i mlaďasi, ale v řece ani noha. A doleva nebo doprava se jít nedá, zarostlé strmé břehy a dost. Mám takovou chuť skočit tam na adama. Pak si všimnu, že přes řeku vedou dvě dřevěné lávky a na obou se procházejí páry ženicha s nevěstou v závoji a dlouhých bílých šatech. Pochopil jsem, že se jedná o nějaký zavedený místní obřad, kde společným překročením řeky tam a zpátky stvrzují novomanželé svoji volbu. Tyhle islámský pověry mi definitivně zabrání koupačce v Eufratu. Počkám tedy, až přejdou a kopyta vymáchám alespoň z lávky ve vodě.

Zklamání rozpouštím na dřevěné terase říční restaurace jídlem a tureckou kávou, pode mnou pluje párek labutí, potom kačení rodinka v komplet složení i s káčaty a vodu křižuje nějaký kanoista.  Ve vodě krouží  hejna malých rybek a všichni mají radost ze života.
Zapadající slunce prokresluje na protější straně mihotavou mozaiku světel a stínů, všude vládne klid a mír.  Zklidním se taky a poznenáhlu na mě přichází rozjímavá chvíle, nostalgické vzpomínky.  Škoda, že tu není nikdo z naší klukovské party. Beru to ve vzpomínkách po řadě -  Jirka – bystrý a inteligentní kluk, který hrál mariáš jako Paganini. Prochlastal se do extraligy a je z něj pouliční vagabund. Ruda-dobrý fotbalista, který začal trénovat kluky a na hřišti ho mrskla mozková z ničeho nic. Finito.
Zdenek, super bezva kamarád. Z ničeho nic doslova zchujel, inklinoval k mystice, odjel na měsíc do Nepálu  a stalo se z něho doslova mešuge. Už žádná chláma, abstinent, ztráta smyslu pro humor a věčně nabručený mrzout na všechny ve svém okolí.
A myslím, že se mu už ani nepostaví.
Zbyl jsem jenom já, a tak to asi mělo být, tyhle noty právě my nepíšeme. Jsem na tom stejně jako chlápek v songu „Vlak v 05“ od Greenhorns.

Vlastimil Hort, jeden z našich nejlepších šachistů, v ´71 napsal komentář k utkání o mistra světa Boris Spaskij vs. Robert  Fischer. Bylo to utkání století, kromě titulu mistra světa byla v sázce i pověst  šachové velmoci bolševického SSSR proti kapitalistickému USA. Fischer tehdy Spaského roznesl na kopytech.
Velmistr Hort, trochu mimo téma, zde uvedl starou irskou legendu o chudákovi, který všechno ztratil a běduje nad svým těžkým životním křížem . Objeví před ním Osud, slituje se nad chlápkem a zavede ho do jeskyně, kde leží všechny možné životní kříže, ať si tedy vybere ten svůj. Chuďas dlouho vybírá, přebírá a přehazuje všechny možné kříže až vytáhne jeden a řekne, že to je ten pravý pro něj. „Tak se na něho dobře podívej, než si ho naložíš “, řekne Osud, “vybral sis právě ten svůj.“
Konec vzpomínek, zítra hora Nemrut plus jezero Van a půl treku za mnou.
Dnes ani jediný motorkář a loket pravé ruky pořád v prdeli. Jdu spát.

Je další  den, už 10. 6., dnes najeto asi 700 km, pohlédl jsem do tváře věčnosti, držel v ruce pistoli, spadl s motorkou, viděl jak se perou dva Kurdové, koupání v Tigrisu nebylo a málem mě jeblo z horka.
Ale popořádku, ráno jsem vyrazil směr Nemrut a jezero Van. Zpočátku jsem projížděl kolem stovek ha pistáciových sadů, kde jsem si udělal pauzu na cigáro a prošel se pistáciovým stromovím, další přání splněno.

Nejlepší pistácie Turecka najdete právě v okolí Gazaintepu a o 600 km dál, kolem města Siirtu. Pod sebou už mám blízko syrskou hranici, upaluji si to venkovem a alespoň v této části země je vidět, že se zde lidem  vede dobře. Spousta nových a pěkných domů, s pečlivě udržovaným okolím. Tady chudáci rozhodně nežijí.

Na malé pumpě kupuji svačinu, sušenky a minerálku, vše za 6 Kč, a nabírám směr na město Adıyaman, které je nádherné, málem nevěřím svým očím, plno zeleně, plno parků, o všechno pečlivě postaráno, žádné odpadky. Doslova jak letovisko někde na Západě. Následuje menší Kahta, ta už nic moc, a najíždím  do hor.
Turecké značení dopravními tabulemi i značkami je doslova vzorové po celé zemi, ve městech i mimo. Nelze zabloudit nebo si splést směr trasy. 

Silnice se zužuje, začne se klikatit a neustále je na co se dívat, kouzelná krajina. Asi 20 km od Nemrutu se asfalt změní na vzorově vydlážděnou cestu, která vede přes malé horské sedlo. Tam nějaká harenda a dostanu chuť na kávu. Přivítají mě dva Kurdové, to zdůrazní, a mimo kafčo mi nabízejí  „home made “ produkty. Díky, nechci. A že mají vynikající pistáciovou kávu, která mě probere a dodá sílu na celý den. No, to je jiná, sem s ní!.
Do turecké kávy přidávají pistáciový koncentrát, vypadá jako hustý černý med a má nádhernou vůni pistácií. Vytahuji cigáro a nabízím protějšku. Odmítá, že má vlastní tabák. Vytahuje plechovou krabičku s domácím tabákem a papírky, zručně ubalí, přetáhne jazykem a nabídne mi ji. Neodolám pokušení a zkusím to. Ta cigareta neměla chybu!
Ptá se mě odkud jedu, kolik mně je roků a uznale pokyvuje hlavou. Prodává i nějaké kamenné suvenýry za pár šupů, tak si dva beru na památku. Říkám mu, jeden je pro mě a druhý pro moji ženu. Nahlas se rozesmál a chce, abych mu svoji polovičku popsal.

Jak jistě chápete „basic English“  je zcela nedostatečná základna pro popis zvláštního tvora, který to s vámi „ myslí dobře“, navíc po čtyřiceti letech společného soužití. Jak bych mu to jen podal? A tak imituji vysokým hlasem v češtině trylkování, kterým vás manželka oblaží, když vám vyčte hříchy za celý den. Vždy to začíná nápěvem „Právě jsem přišla domů a tady takový nepořádek… .“
Chlap se rozesměje ještě víc a říká: „Teď ta moje !“, a spustí takový vřískot, že smíchy málem spadnu ze židle. Z čehož plyne, že jsem si věru nevybral špatně.
Jak kdysi poznamenal jeden moudrý muž : „Ženy jsou milenky mladých mužů, družky středního věku a ošetřovatelky starců.“
Loučím se, že se stavím nazpátek, ať mi zatím dají do sklenice té pistáciové dobroty .

Hora Nemrut (památka UNESCO) je 2134 metrů vysoká hora v jihovýchodní Anatolii, nedaleko města Adıyaman. Pozoruhodná je svými do skály tesanými prostorami a uměle navršeným vrcholem – pohřební mohylou, kterou dal vystavět vládce království Kommagene, Antiochos I. v roce 62 př. n. l.
 Za 40 TYR vlezného urazíte ještě 2 km na parkoviště a další kilometr po svých na vrchol hory, kde se vám zatají dech z výhledů po okolí a stejně tak z kamenných soch, které najdete na západní a východní terase pod uměle nasypaným vrškem. Lidí bylo co prstů na jedné ruce, z toho čtyři motorkáři. Tři z Francie a jeden z Bulharska. A pak že jsou prý motorkáři nekulturní sorta. Když není na Nemrutu tlačenice, vážně to stojí za to.

Jedu zpět, v taverně na mě čeká sklenice extraktu z pistácií, domácí cigareta i něco k pití. Majitel právě něco vykládal ruské manželské dvojici o pistoli, kterou držel v ruce a oni na to nábožně zírali, nevím co řešili.  Zkusmo si ji beru do ruky taky, silně mi připomíná naší ČZ 75 a vracím majiteli, který zase něco Rusům  vykládá. Popíjím kávu, vychutnávám kurdský tabák a ptám se, kde je nejblíže od nás řeka Tigris. Vzniká společná rusko-turecká komise, ale neví. Rusové nakonec tasí mobily a hledají tam, Kurd je naprosto out.  Tak se aspoň dovídám, že jsou z Moskvy a přejdeme na ruštinu. Jsou v pohodě, politiku neřešíme a bavíme se o cestování. Loučíme se, oni na jih na BMW R 1200 GS, já na sever s GS 1100.

Jestliže jsem si v Eufratu smočil aspoň nohy, z Tigrisu nebylo nic. Hledání vhodného místa mě stálo dost času, Turci prostě koupání v řekách neznají, v tomhle jsou naprosto mimoni.
K řece se nedostaneš, protože k ní nejsou příjezdy a ani živáčka jsem neviděl se koupat nebo čváchat, navíc podstatně menší než Eufrat.
No nic, upaluji  teď na východ, míjím hlavní kurdské město Diyarbakir, pak Batman, do Íránu asi 150km a začíná být nesnesitelné vedro. Vyhazuji ze soutěže Siirt , kam jsme se chtěl podívat. Nenechám se upéct, bunda je sice letní, ale černá a na slunci dělá své a kožené kalhoty taky zrovna neochladí. Zastavuji v kratších intervalech u cesty a liju do sebe cokoli na pití. Začínám být podrážděný, jednak zklamání z Tigrisu, jednak to zkurvený vedro a bolavá ruka, k jezeru Van asi 200 km a vůbec nevím, kde přespím.
Přesně to vede úbytku koncentrace a ztrátě pozornosti. Vymstí se mi to, když shazuji z hlavního  stojanu GS, nevšimnu si, že mám pod nohama drobný štěrk a písek, noha mi ujede a motorka jde na levý bok. Debil, debil, debil !
Hlavně, že jsem si říkal, že na tyhle detaily si musím dávat pozor. Blinkr znovu uražený a na nádrži přibyl další šrám.  
Kluci ze stánku s pitím mi dají izolepu, dřevěnými  třískami vyztužuji držák blinkru, nějak to dám do kupy, zaplaťpánbůh vše funguje a padám na jezero Van.

Cesta od Kozluku k Vanu je kouzelná, jednak jdete nahoru a není to zpropadený vedro, plno zatáček střídaných rovnými úseky, kde předjedete to, co se plazí a jednak je na co se dívat.
První srážka s blbcem, Turkovi  v luxusním BMW, SUV se nelíbí, že jsem se na stopce postavil vedle něho a ječí na mě. S důstojností křesťana mlčím a dělám, že neexistuje. Počkám si na klikatý úsek s dublovaným zákazem předjíždění, osolím to a blbana nechávám za sebou. 

Málokdo ví, že jezero Van je hodně slané. Toho využívají místní na odtocích z jezera, slanou vodu zachycují, nechají odpařit a vanskou bílou sůl nabízejí k prodeji podél cesty.
Je pozdní večer a dojíždím v dešti do Tatvanu, městu na břehu jezera. Ochotný Turek mě nasměruje k hotelu Karaman (300Kč) se snídaní. Opakuje se kolorit – GS mi pečlivě schovají.

Hodím sprchu, mezitím přestalo pršet a jdu do centra. Komplet večeře 40 TYR, všude živo a plno, čaj se popíjí i na chodnících. V obchodě naproti si právě dávají do držky dva starší chlápci, důvod neznámý, nikoho to celkem nevzrušuje, prý o nic nejde.
Dám si tedy v klidu venku čaj, cigáro a vracím se v pohodě na hotel.
Celkem najeto 5210 km, ruka mě bolí jako čert a dlouho nemůžu usnout.

 

Je ráno, mám po snídani a následuje přesun od Vanu kolem Araratu, loučím se s Anatolií, mám se dostat do černomořského Ardahanu. Dnes to bude asi 780 km.
Vezmu to od konce, Ardahan je zapadlá díra, kde v okruhu 300 m od mešity najdete vše podstatné. Oproti vedrům u Sýrie je tady v 17 hod příjemná česká teplota 20C.
Ve Vanu jsem se nesmočil, ze začátku jsem se k němu nemohl dostat, pak jsem sjel do nějaké osady u břehu, a z toho odporného bordelu, co se válel na břehu a kraji jezera, se mi doslova zvedl žaludek hodně vysoko. Tohle teda ne!
Van má rozlohu 3755 km2 a naše Lipno by se tam vlezlo skoro 20x, po obvodu má 430 km.
Teprve když jsem ujel kolem něho dalších 180 km, objevila se cedule pláž, měl jsem cukání to odstavit a hodit se do vody. Vzdal jsem to, nebylo to zpevněné, GS má 240 kg a kdybych zapadl, tak se svou pochroumanou rukou mám problém. Za druhé, v Turecku to nefunguje způsobem, že shodíte hadry a hurá do vody jen tak. Za třetí jsem si nebyl jistý, že bych našel hadry i motorku po koupačce. Zatím jsem neměl vůbec žádný problém s bezpečností, ale doslova přehnaná úzkostlivost na všech hotelech o zajištění motorky přes noc něčemu nasvědčuje.
Něco jiného by bylo, kdybychom byli dva, ale to právě není moje situace.

Celá dnešní štreka byla pro motorkáře doslova vysněná, krásná nová cesta nahoru, dolů, spousta zatáček , neustále se měnící krajina a vždy se bylo na co dívat. A nikde nikdo, byl jsem doslova na silnici jako kůl v plotě. Úsek Igdir–Kars liduprázdný, žádná policejní hlídka nebo jiný buzerant, 220 km jen vy a cesta prošpikovaná táhlými výjezdy nebo desetikilometrovými rovinkami jako podle pravítka. Za mě společně s úsekem Mugla-Marmaris vůbec nejhezčí silniční štreka pro motorku v Turecku.
Zážitků taky plno – u malé pumpy kupuji čaj, okamžitě jsem pozván ke stolku, kde seděla trojka, přinesli mi židli, srdečný pokec, zase mi ubalí cigaretu a na cestu nafasuji oranž cappy – peníze si odmítnou vzít.
Igdir – pouliční krámek u cesty, kupuji veku, ajran, minerálku a dám se do jídla, které mám na sedle. Prodavač mi okamžitě donese židli a ptá se odkud a kam, z jaké země jsem atd.
Vytahuji mapu a ukazuji, kde jsem zatím v T. byl a kam ještě chci. Zmizí a donáší velkou mísu zeleniny se sýrem – peníze odmítá, jmenuje se Ali a je rád, že se mi v Turecku líbí.

Na vrcholu 2100 m n.m. mě chytl slejvák, zachraňuji se v přístřešku vojenské hlídky. Nejspíš byli kožení, pas apod., když zjistili co a jak, roztáli, donesli mi horký čaj a musel jsem dát mužstvu pokec o motorce.

Ararat – kdo by neznal místo, kde biblický Noe po potopě světa zaparkoval s archou. Asi budu prohlášen za nesvéprávného, ale pro mě zážitek zážitků. Každý popis by byl slabým odvarem skutečnosti, nejsem žádný pánbíčkář, ale z toho místa skutečně něco vyzařuje, co se vymyká našemu materialistickému chápání objektivní reality.

Úsek kolem hory Bardakli – Suveren, asi 20 km poskytne každému, kdo miluje dvě kola a krásnou krajinu, pořádnou porci zážitků. 
Zítra žádný divočiny, výlet do dvou národních parků a přesun do města čaje – městu Rize na černomořském pobřeží.

Po snídani v hotelu Kavkaz, který jsme poctil svojí přítomností, přijde studená sprcha. Chčije a chčije, čekám jen na nějakou mezeru, abych vypadl z Ardahanu a aplikace mě varuje před srážkami na horách. Dešťová pauza, dávám vale malému,  ale příjemnému hnízdu a mířím do Artvinu, asi 120 km daleko. Přejíždím horské sedlo se zbytky sněhu (2460 m.n.m.) a krajina je zase úplně jiná. Takové Tatry smíchané s Fatrou, v zelených údolích dřevěné osady a docela chlad. Potkávám dva jezdce na koních, odbočují z cesty nahoru a zamáváme si. Pak už sjíždím dolů a dolů, přirovnal bych to k Transfagaraši, cesta se zužuje a taky její kvalita nic moc. Dostávám se do tmavé soutěsky, zase mi připomene rumunskou Bicazskou soutěsku, abych nakonec dorazil do Artvinu. Nad ním se rozkládá velká nová přehrada. Ekologové prý byli tvrdě proti, ale Turecko není EU. Co Erdogan přikáže, se udělá a nekecá se do toho.

Za Artvinem se kvalita silnice výrazně zlepšila, asfalt jak na Monze a docela upaluji dál k moři. Vyjíždím u moře, město Hopa, odkud je to na gruzínskou hranici kousek, asi dvacet km, ale já jedu opačným směrem. Cesta hustě oblepena čekajícími nákladními automobily ještě několik km, takže zpomalím a můžu se kochat výhledy na moře. Černé moře není černé, spíše modrozelené, a podstatně tmavší se mi zdálo Marmarské moře.
Když uvidím prázdnou pláž a vedle malou hospodu, neodolám, zaparkuji. Majitel nic nenamítá, abych si u něj skočil do vody. Hadry dolů a šup do vody. Senzace, tohle jsem potřeboval jak prase drbání, proplavu se, pak se nechám unášet vlnami a nic mi neschází.

Když nic jiného, tak už mi nikdo nesebere, že jsem se během dvou týdnů vyráchal ve čtyřech mořích. Vylezu ven, přehodím hadry a sednu si na čaj s ajranem. Pak zase do sedla a hurá na Rize, krále tureckých čajů, v jehož okolí se nachází spousta čajových plantáží, v podstatě všechny v Turecku. Plantáže jsou rozesety na strmých kopcích a vedle nich nalepené domky jak vlaštovčí hnízda, doslova romantika. K čemu bych čajové plantáže přirovnal- dobrý příměr asi bude říct, že je to takové vysoké vzrostlé borůvčí.

Tak jsem byl rozkokošený z té krásné krajiny, že jsem si nepovšiml, jak se rychle roztáhly černé mraky a začalo chcát. A to tak, že velmi. Přidala se silná bouřka s blesky a silné poryvy větru. Křesťanskou kůži zachraňuji v hotelu asi 2 km od hlavní cesty . 
Najeto 6258 km .
Pršelo odpoledne, večer, v noci i ráno další den. Vzteky se kopu do prdele, protože v lijáku jet nechci. Ne, že bych to nesvedl, nepromok mám, ale z té cesty bych nic neměl. Dívám se do aplikace, předpověď počasí a může mě omejvat – 2 dny v kuse má chcát. Kolem 9 se nade mnou sv. Petr ustrnul a přívaly deště zastavil.  Na nic nečekám, nastartuji a mizím, jak nejrychleji dovedu. Předtím dolívám 0.25 lt oleje do GS, ať je taky spokojený. Na hory ani nepomyslím, nad nimi je doslova černo, modro je daleko vpravo na moři. Snad tomu ujedu směr Trabzon, největší město na černomořském pobřeží.
Valím po pobřežní magistrále, sem tam kapky, ale jde to. Odhaduji, že musím ujet 50 km, abych se dotáhl na modrou část nebe. Provoz nula nula nic, tak to švihám i přes obce a města dost rychle. V Turecku jsou také příkazové značky na rychlost 90, 70, 50 i 30 km/hod v zastavěných územích, ale 95% řidičů to má na háku.
Beru to přes kopírák, nalepím se za nějakého místňáka, který to nezdržuje a držím si za ním odstup 60-80 m. Města a vesnice odsýpají rychle a jsme v Trabzonu, perle černomořského pobřeží. Vypadá pěkně a čistě, stálo by za to se někde projít, když v tom poldové a na bok.
To bude mastný, běží mi hlavou. Naštěstí neměřili, rutinní kontrola a upaluji  pryč.

Nebe se začíná od moře protrhávat  a po tom leknutí s uniformou dostanu chuť na elixír-tureckou kávu.  Zastavuji u nějaké restauračky u moře a objednávám kávu. Na stůl dávám mapu i mobil. Wi-fi běží a předpověď počasí si trvá na svém – má dva dny chcát. Začínám se klepat bezradností – nevím jak se rozhodnout. Zlatým hřebem treku měla být  slavná D 915, horská silnice na lajně Trabzon-Bayburt, vedená v seznamu „ worlds dangerous roads“ mezi prvními deseti silnicemi pro motorkáře.  Dávám dohromady pro a proti. Kdybych to dal, můžu být doma za kinga. Na druhou stranu tam muselo pořádně zachcat a šance, že je to neprůjezdný, bude vysoká. Navíc jsi sám a s pravou rukou nepočítej, když bych s GS lehnul, budu za blba. Nakonec vítězí rozum nad touhou a D 915 s těžkým srdcem skrečuji. Doteď nevím, jestli jsem udělal  dobré nebo špatné rozhodnutí.
Pokračuji dál po magistrále a asi za deset km dostanu pořádnou porci deště a potom jsem z válečného pole dešťových mraků pryč. Přijíždím do Giresunu, pastva pro oči, nádhera. Málokdo ví, že právě odtud se do Evropy dostaly třešně, prodávají je tady za 14 Kč/kg ve stáncích u cesty. Dojíždím do města Ordu, místa, kde se pěstují ty nejlepší lískové ořechy v Turecku, které se exportují po celém světě. Lískáče vlevo, lískáče vpravo .  

Mám toho pro dnešek fakt dost a tak se zeptám někde v centru u pumpy nějakého šoumena, kde je poblíž hotel. Ani levný, ani drahý. Perfektně mi to vysvětlí, je to asi 2km zpátky a už stojím v recepci Grand Tesk hotel  a nad tím čtyři hvězdičky. Ten chlápek si snad ze mě udělal prdel, říkám si, ale stejně se zeptám, jestli mají pokoj na noc. Mají, dávám pas a říkám si, to bude pálka. Taky že byla, 2700 TYR, suše polknu, pikolík mi úslužně bere bágl i helmu a výtahem mě bere na pokoj. Dávám mu 50 TYR za službu, aby viděl, že je mi do skoku i v jejich slavným hotelu. Pak si beru brýle a dívám se na účet.
„Pepo, já jsem se spletla !“ Nebylo to 2700,0 TYR , ale 270,0 TYR  tak asi 350 Kč.
Důkladně se osprchuji, vezmu sváteční šaty, tedy triko na spaní a kevlarový džíny, kecky na nohy a jdu se podívat, jak žijí Turci. Zatím jsem na to neměl čas.

Prošel jsem si od hotelu celou hauptstrase k obchodnímu centru, asi dva km a bylo na co se dívat. Obchody, obchůdky, stánky, kavárny, čajovny, prodejci ovoce a zeleniny, prostě co jen chcete, od kebabu po zlaté šperky.
Turecká průměrná mzda je asi 11.5 tis.Kč, pro mě je tady levně. Kupuji kožený opasek za 80 Kč, prodejce mi na přání procvakne další dírky a nedělá cavyky, když chci další dírky i do opasku, co mám na džínách.  Sednu ke stolku, dám si maxi kebab a nějaký pití, pochutnal jsem si skvěle .
Další turecké specifikum – psi. Povalují se po ulicích, klidně vyspávají i na chodnících a lidé je obcházejí nebo překračují. Nikoho ani nenapadne si do nich kopnout nebo je vyhnat.
Turci a děti – šel jsem kolem několika škol, děcka vzorně oblečený a čistý, u každé školy perfektní sportovní zázemí, hala, hřiště, běžecká dráha, budovy jak ze škatulky. Tak tady stát určitě nešetří. Jinak na ulicích ani jedna žebrota, a malé děti jsou Turky vzorově rozmazlovány.
Ptám se, jestli je tady nějaká speciálka na prodej lískových oříšků a už stojím před kvelbem firmy Gürsoy.  Připadám si jak Monty Jack, když uvidí kus sejra, neudržím se a odcházím se dvěma papírovými taškami -  zavakuovaný lískáče, různé pasty, bonbóny. A každá věc neskonale dobrá.
Potom objevím další obchod se sušeným ovocem a plody, výběr z celého Turecka.  A přibývá další velká taška – sušené meruňky z Igdiru, mandle z Datci, pistácie z Gaziantepu …
A taky jsem svědkem reklamace po turecku – matka s dcerou si tam taky cosi koupily a u pokladny je rozlítila cena. Řev jak na vojně, prodavač oponuje, že ceny jsou všude napsaný, ženský hážou zboží prodavači na hlavu a hrdě odcházejí. 
Když se vracím k hotelu, dojde i na dobrý skutek, staré žebračce strčím nějakou liru, najdu i moto prodejnu se servisem. Jdu se podívat, samý skútry, teda nic pro mě. Za celou dobu jsem vlastně moc motorek nepotkal, na ty tisíce km bych to odhadl tak na dvacet max. třicet motorek, v naprosté většině cizinci.
Pak si zase sednu na terasu nějaké lidové restaurace, a protože je horko, poručím si coca-colu ve skle , nějakou minerálku a ovocnou limonádu, vše ve velikosti coly a taky ve skle.
Vedle leží noviny, tak si je vezmu a čtu, teda snažím se pochopit o co jde a listuji si v nich.
Klasika-žvásty politiků, co se děje ve světě (Ukrajina), něco o zemědělcích, skandály nějakých běhen z horních pater společnosti, křížovka a sportovní rubrika.  Ale i to, že u Gaziantepu kurdští teroristé zastřelili  čtyři turecké vojáky, a vojáci na oplátku eliminovali 12 Kurdů. Ty noviny si vyžebrám, platím za pití – vše za 19 Kč.
Jsem zpátky na hotelu , motorka opět vzorově schována personálem, osprchnu se, dám cigáro a kávu, juknu na web, jak se daří lidem v ČR (nic moc), do novin balím skleničky s pastami, vytahuji mapu a plánuji zítřek.

Safranbolu – opět památka UNESCO, tentokrát zachovalá osmanská architektura ve starém městě, to mi nesmí utéct a navíc po cestě věhlasný Sinop, kde se narodil řecký filosof Diogenes. Jo, je to ten, co spal v sudu a hledal skutečného člověka. Tvrdil, že společenské konvence jsou absurdní a že to, co je lidem dovoleno dělat v soukromí, by mělo být dovoleno i na veřejnosti.
Pro jistotu buknu hotel vedle památkové rezervace, asi 350 Kč, zhasnu a spokojeně usínám. Ráno skočím na snídani, mají od šesté, pořádně se nafutruji, beru věci a jsem u GS. Chvíli mi trvá, než ty nákupy poskládám do kufrů a už vyjíždím z Ordu, kam bych se rád někdy vrátil. Podél pobřeží naprosto pohodovou jízdou i se vzorovými výhledy na moře dorážím do letoviska Sinop. Filosofa, tedy jeho sochu z bílého kamene, najdu hned. Pak se opájím výhledy na moře, roku 1853 zde ruský admirál Nachimov rozdrtil osmanské loďstvo a tím vlastně začala celá Krymská válka. Proti Rusku se postavilo Turecko, Francie, Anglie a Sardinské království, celá záležitost stála životy 600tis. vojáků i civilů. Následně Rusko uznalo porážku a Černé moře prohlášeno za neutrální zónu.
Na obhajobu osmanského loďstva nutno poznamenat, že Rusové nepřišli s nějakou geniální taktikou, ale tehdy neznámou novou  zbraní – lodními dělostřeleckými granáty proti zastaralým osmanským dělovým koulím . 

Sinop a jeho okolní pláže jsou přenádherné, jediná vada na kráse, nepovedlo se mi objevit po cestě rybí restauraci, kde bych si dal vyhlášené ančovičky. A na hledání nebyl čas, dnešní etapa má 825 km. Stáčím to na jihozápad a upaluji dalších 320 km za skvosty osmanské architektury. Navigace mě opět vypekla, a tak dám na dobrou radu a hotel najdu sám.
Malý patrový rodinný hotel  obklopený stromy. Majitel vyběhne ven, pomůže mi s věcmi a navíc mi na účet podniku předkládá výbornou tureckou kávu. Pokoj jak pro důležitého vládního poslance , cena jako vždy v Turecku – srandovní.
Safranbolu stojí za to navštívit, pro bližší představu má hodně blízko k Českému Krumlovu zkříženému s Malou Stranou v Praze, všude spousta lákadel od restaurací po home made výrobky Turecka, žádný plastový sračky made in Honkong. Prohlídkou jsem strávil asi dvě hodiny.

Zážitků za celý den plno, stihl jsme koupačku v moři, posrat se z třešní a zmoknout kdesi v kopcích. Jako vždy to nejlepší s obyčejnými lidmi, když vypadnu z památek je večer a čekám na dolmuše (soukromá místní přeprava za 7 Kč všude). Řidiči řeknu, že potřebuji na hotel XY. Řidič, takový dobrotivý dědula mi vyložil, že tam nejezdí, ale když počkám na konečnou, že to potom kolem hotelu vezme.  Tak jsem asi 40 minut s dědou svážel a rozvážel Turky, Turkyně a turčata . Nakonec jsme zůstali sami a absolutně jsem netušil, kde jsme. Najednou zastavil, vykřikl „Park hotel", vykopl mě ze dveří a já stál před hotelem.
Zítra objezd Istanbulu a doplížit se co nejblíž Malko Tarnovu/Bulharsko.

Sotva svitne, sedám na GS, projedu městem a namířím k pobřeží. Nechci projíždět megapolí Istanbulem, ale vzít to po pravoboku místními komunikacemi a pak se protáhnout kolem letiště. První štace bude přístavní město Zonguldak (120km), na cestě snad dvacet tunelů, vpravo od cesty hluboká průrva ve skalách, kde na dně tekla řeka. A mezi ní a silnicí, doslova v mezipatře, železnice, která zase měla svoje tunely. Byl jsem nadšený, zase se bylo na co dívat a nic mi nescházelo. Až do té doby, než mě v protisměru minul náklaďák, který cosi vezl na otevřené korbě. Když mě míjel - rána, a do pravého předloktí, které bolavé tahám z ČR, jsem dostal takovou bombu, že jsem viděl všechny svaté. Zastavím, pět minut běhám kolem mašiny jak veverka. S tou rukou si už nevytřu ani prdel.
Zonguldak mě nadchnul, hezké město s přístavem a intenzivní vůní ryb a moře, vedle pěkné pláže, stálo by to tady za hřích.
Zastavím se kdesi u cesty na čaj. Borec mi ho ochotně přinese, a protože umí trochu anglicky, začne se bavit. Ptám se ho, jak se mu v Turecku žije, že to tady nevypadá tak zle. Říká, že na hovno, vláda jim lže (the goverment is lying to us), protože inflace není oficiálních 70% ,ale v reálu 140%. A jak u vás? Odpovídám, že máme inflaci asi 17%, ale ať si z toho nic nedělá, protože jinak je to úplně stejný.

Držím se pobřeží, vedlejší cesty nic moc, a pak se nemůže navigace dohodnout se značkami. Rezignuji a najíždím na zbrusu novou dálnici, která mě táhne k sultánovi. Pak si už moc nepamatuji, byl to takový koktejl  vzteku, zmatené  navigace, vedra a záplavy značek, prostě jako bych si šňupl koksu a totálně ztratil  prostorovou orientaci. Dvakrát jsem přejel úžinu Bospor, liry ze mě na mýtných branách lítaly jak vyplašení rorejsi, absolutně jsem netušil, jestli jsem v Evropě nebo Asii, když v tom malý zázrak, šipka se symbolem letiště. Věděl jsem, že v každém případě musím kolem airportu, a tak se toho symbolu držím jak hovno košile. Navigace se najednou probrala a zase byla kamarád, a tak jsem sultánovi unikl a Istanbul podjel.

50 km před a padesát km za Istanbulem stojí za hovno, spleť dopravních staveb všeho druhu, furt ve střehu kvůli zahuštěnému provozu, dokonce míjím hořící tirák, musím uhnout záchrance, zhora přilétá zdravotnický vrtulník, torzo hořícího náklaďáku si v protisměru fotí nebo natáčejí všechny hyeny-debilové-čumilové a způsobují zácpu i ve směru, kde se nic nestalo.
Konečně jsem z těch sraček venku a upaluji na Edirne, 30 km před ním uhýbám doprava na Kirkaklei, teď vše v poho a mířím k BG hranicím/ Malko Tarnovo.
Provoz spadl k nule, můžu si užívat krajinu se zapadajícím sluncem, tuze schön. Silnice stoupá a stoupá, najíždím do pohoří Strandža. A jsem na čáře. Zase tři okýnka, na prvním pas a štempl, přitom musím civět do kamery na snímání ksichtu. Na druhém pas a techničák. Turecko je zdigitalizované policií a armádou dokonale. Seržantovi PC vyplivne, že jsem někde projel HGS bránou bez úhrady a chtějí po mě 20 TYR.  Lepím to kreditkou a jsem u třetího okna, tady bez problémů a přejíždím do BG. Tam uniformy naprosto v pohodě, jsem mimo hraniční kontroly, celkem dvacet minut, z toho Turci 17.

Je už tma, tluče desátá, a dostávám tip na motel Kozí roh, mám za sebou přes 700 km a rád bych položil figuru do postele, cítím, že za dnešek toho bylo taky dost.
V životě to už tak někdy chodí, že bezbrannou kořist vlk s radostí sežere. Dojedu k motelu a chci najet s GS ke vchodu, kde je rovina, jinak auta stojí asi o 30 m dál ve svahu. V tom začala mávat rukama nějaká postava, že tam ne a ať to postavím vedle aut. Vyklubal se z toho vedoucí motelu a trvalo mi asi deset minut trotla přesvědčit, že s GS ve svahu to nepůjde.
Nakonec hodil zpátečku, beru věci a jdu za ním na recepci.

Nejspíš se dozvím, že oni jediní tady mají volno, v okolí prý jinak nic není (lže jako když tiskne, ale v deset večer se mi nechce jinam a on to ví taky), potom se mi podívá do očí a vidím, že je zle. Kdo z vás viděl nějaký díl Hvězdné brány, tak tam jsou bestie, které jako parazité ovládnou tělo člověka a využívají jeho tělesnou schránku. Prozradí je červeně žhnoucí oči .
 A ten chlápek přesně takový měl a vpíjel se mi do mozku. „Kreditky neberem, máš eura ? “ Bezmocně přitakávám v hypnotickém transu. „ A kolik dáš?“ , a prsty naznačuje přepočítávání bankovek. Vytahuju 35€ co jsem měl bokem, ale on chce 36€. Vzpomenu, že mám ještě z vjezdu do Turecka 20 leva bankovku. Hrdě ukáže, že 1leva = 1€, bere si dvacku a vrací mi 10+ 5 leva v bankovkách, drobný prý nemá.
Ptám se, co mají na jídlo – Nic !, zní strohá odpověď.  Tak mi aspoň nalijte rakiji do decáku, žebroním.  Tu prodávají ve městě a oni ji nemají, dostává se mi odpovědi od toho hajzla.
Jdu na pokoj – nic moc – a jak jsem vzteklej, jdu si aspoň zapálit.
Zlatí Turci, ti se mohli přetrhnout a skutečně mi ve všem podkuřovali, toho kripla umlátit potěhem. 
Ráno, po šesté padám z motelu, vytahuji kus staré veky, zapíjím zbytkem minerálky, co jsem měl zašitý v sedlové brašně, jím ve stoje. Na terase penzionu vytlemený personál popíjí kávu, tlachají, pokuřují cigára  a vesele se na mě usmívají. Ty bych umlátil taky.

Vím, že jsem v srdci bulharského pohoří Strandža, které jsem si také chtěl projet a taky projedu.
Beru to na Burgas oklikou přes přímořské letovisko Primorsko, cca 40 km, kde jsem před padesáti lety s rodiči a bráchou byl na dovolené. Podívám se, jak se to změnilo a případně vlezu do moře.
Vrcholová partie pohoří je nádherná, vzrostlý listnatý les, romantická klikatá a neudržovaná cesta, všude mír a klid, to já můžu. Asi po dvaceti km osada Kondolovo, tam posez, bufet a těším se na čaj.
Čaj nevedem, říká paní, ale stojí tady vedle automat a něco si vyberte. Jó, stál tam nějaký italský krám a z něho na mě zírala snědá smyslná kráska. Nějaké mince strkám do stroje, vypadne kelímek a dá mi to nahnědlou, horkou a sladkou břečku. Tak to usrkávám, když v tom slyším  hlasité „Ahoj !“. Sympaťák Bulhar, asi kolem 55, co jezdil kdysi do ČR. Teď tady bydlí, má autokaravan – ukazuje mi ho – a že se vrátil z dovolené v Turecku.
„ A sem „ ukazuje „ zaháknu motorku, „mám Hondu Magnum. Pojď se podívat.“, otevírá nějakou kůlnu a tam skutečné krásně vymazlená Honda. Česky se bezva pobavíme, podáme si ruce a Čau! Jeden Bulhar mi včera sandály rozhodil a tenhle mi je dnes ráno  zase srovnal.

Z Primorska, kde jsem byl v ´71,  jsem poznal jen kousek hlavní ulice. Všechno jinak, všude pasti na turisty a na pláži, která bývala krásná a volná, leží tisíce lehátek a slunečníků od leva do prava.
The time is changing, zamáčknu slzu a rychle se odjebu, ať si nezničím zbytky vzpomínek na dobu, která tohle neznala.
Mířím na Burgas, Sofii a srbskou hranici. Údajně více než dva miliónů Bulharů zmizelo do EU, aby se jim tam vedlo lépe než doma.
Cesta probíhala dobře, nějaký zákazy jsem asi porušil, ale policejní hlídky to buď neviděly anebo tolerovaly. Okolo Sofie prosvištím bez ztráty kytičky, zase rozestavěná drbačka na hranice, deset minut kontrol a jsem v Srbsku. Beru osvědčený penzion v Pirotu a důkladně smažu abstinenční syndrom z Turecka slivovicí  v kafaně Ladna Voda, Nikola Pašica 40. Zastavte se tam, dávám záruku na jídlo i pití, berou i kreditky.

V penzionu mě čapne domácí, jestli bych jí nepomohl. Má hodně hostů a zítra bych jí udělal radost, kdybych zmizel do 6 ráno. Nemožné ihned, zázraky do tří dnů.  Následující ráno v 5.27 beru kramle, za půl hodiny jsem u Niš, potom centrem Bělehradu, kolem Nového Sadu a nakonec Subotica. Tam potkávám dva motorkáře z ČR na Triumphech, mladší má právě v rukách dva kartony cigár Marlboro. „Kam to schováš , kámo?“, ptám se. Bezelstně mi odpoví, že dva kartony se mohou převézt. Haha, kontruji, pán si spletl dobu. Dvě krabičky, a ne dva kartony!! Koukej to schovat nebo ti to Maďaři seberou! Děkuje a už to schovává porůznu do kufrů.
To je ta dnešní mládež, všechno ví a všechno zná, ale hlavou to nemyslí.
Pochopitelně, že si z Turecka taky vezu cigára, krabka za 35 Kč, a beru i karton v Srbsku (krabka za 75), abych zjistil, jak funguje vnější ochrana hranic v Maďarsku/EU.
Mazácky to beru bokem na přechod Tompa, na hlavním tahu v Horgoši jsou fronty a horliví maďarští celníci  začínají opruzovat.
Cesta  naprosto volná a pěkná, čekačka na čáře 5 minut, cigára celníkovi zapřu jako Jidáš Krista, žádný problém. Beru to na sever, do města Kiskörös, plním domácí úkol, koupit super kvalitní mletou papriku.
Tady máte tip :
M.I. Paprika Kft., Kiskörös, Agárhalom 157, kam se na to hrabe ten předražený póvl z našich obchodů.
Pak vrazím na termál tamtéž, dvě hodiny za 60 Kč. Spláchnu pot, prach, špínu, maceruji se jak kvašák v bečce a nadopován krásně smradlavou vodou termálu, učiním rozhodnutí, že to už vezmu domů, je 15hod., to stihnu.

Pravdou je, že za patnáct km zmoknu od lokální bouřky, ale nerozhazuje mě to.
Vyjedu na dálnici u Dunaujvároše, kupuji na pumpě známku, a tradá na Budapešť. Cestu mi znepříjemňuje silný nárazový boční vítr až po Györ, doslova k hovnu.
Protahuji se bez problému přechodem do SK/Rajka, přejíždím řeku Moravu a jsem skoro doma. Průběžně dopuji kávou, když dobírám benzín – ty ceny jsou docela k nasrání- a naseru se ještě víc, když na první pumpě za Lanžhotem, Shellu zastavuji. Mám šíleně zahvízdaný štítek od hmyzu a chci to umýt, skoro nejde vidět.

Mířím na WC, ouha turniket. Než jsem se vrátil z Turecka, stačili cenu zvýšit z deseti na patnáct kaček. A já měl v peněžence právě jen desetikorunu. Vedle turniketu nějaká šmudla z obsluhy cosi pigluje. Slušně ji poprosím, zda by mě nepustila dál, že nepotřebuji na toaletu, ale kvůli bezpečnosti umýt štítek helmy. Pustí se do mě – tady platí všichni, žádná výjimka ,to by moh´ říct každý a další žgryndy.
„Madam“, říkám, „projel jsem právě celý Balkán a Turecko, ale takovou arcipiču vidím poprvé.“ a odešel jsem.
 O dvacet km dál na MOL si štítek v pohodě vyčistím bez blbých keců.
Tam potkávám Jacka z Opole/PL na BMW 1200GS v mém věku, dáme pokec, vrací se z treku HR, AL a RO. Říká mi, že nejlepší je Rumunsko a já s ním nahlas souhlasím. Něco o tom z loňska vím.
Za Brnem už to neženu, jedu fakt v klidu, dobře vím, že právě poslední kilometry jsou nejvíce rizikový. Každý si myslí, že teď už to uhraje i prase s kantorem, povolí pozornost a následuje ztráta koncentrace. Statistiky to říkají jasně. Nejvíce nehod  při návratu z dovolené je kousek od domova. Za Olomoucí na MOL dávám poslední kávu a cigáro a o 40 min později, kolem půl desátý jsem doma. Přivítání, pokec do půlnoci a jdeme  si lehnout. 

• Najeto celkem 8827 km , dnes přes 1100.
• Průměrná spotřeba 5lt/100km
• Spotřeba oleje – necelý litr
• Celkem jsem utratil 33tis. Kč, plus mínus pár stovek

 Nechal jsem tomu pár dnů a v klidu si dávám dohromady myšlenky .

Co jsem zvoral ?

Jednoznačně jsem podcenil vzdálenosti v Turecku. Po cestách doma, na Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, Srbsku, Monte Negro, Albánii a Makedonii jsem si myslel, že to prostě „projedu“ i tam. Ne, rozpouštěl jsem se jak zlato v lučavce královské, ty dálky vás prostě dostanou.
Za druhé – měl jsem si sehnat dobrýho parťáka, dvojka je podle mě naprosto ideální a trek Tureckem by vypadal o dost líp.
Vůbec nepochybuji, že někde v ČR existuje, jen nevím, jak ho najít .

Rozhodl jsem se, že svůj motorkářský čas věnuji většinově Balkánu a Turecku, snad vyjde i ta Gruzie . Důvody? Je to prostě ještě volnější svět (zatím), poldové neprudí, finančně nesrovnatelně levnější, krásná příroda a krajina. A lidi doslova senzační. Navíc tam není zima . J

Za třetí – přehnal jsem maximalisticky cíle cesty, nedostatek informací. Bláhově jsem si myslel, že třeba u přírodního parku dorazím někam, tam je infocentrum, kde schovám motorku a půjdu na den udělat výlet, po kterým se vrátím a někde v klidu složím hlavu.
Ani náhodou! Na území parku sice dojedete, a tam kde nic, tu nic!
Turecko jsem možná objel, ale k poznání to má ještě hodně daleko.
A abych byl zcela upřímný, spoustu nedostatků vidím i sám na sobě, musím na tom zapracovat.

Co se mi povedlo :

Výběr termínu – červen – byl naprosto ideální. Není horko ani zima, masová turistika se nekoná, všude volno, dostatek ovoce a zeleniny, apod.

Výběr motorky – BMW R 1100GS se pro mě ukázal jako zcela spolehlivý a pohodlný cesťák, vím, že jsou lepší modely, snad i značky, co mají plno elektronických vychytávek a hejblat, ale pro starýho psa naprosto zbytečný věci. Nechám si ji, protože tu mi dají do kupy kdekoli.

Výběr trasy – hlavně vjezd a výjezd do země byly zcela v pohodě, nikde se nečekalo, taky trasa okolo Turecka byla zvolena vhodně.

Ubytování na hotelech – za ty peníze to bylo senzační, všude top kvalita, v klidu a pohodě
jsem byl na další den odpočinutý

Co se mi líbilo nejvíc – obyčejní lidi v Turecku, Turci i Kurdové. Každý mi ochotně pomohl, když jsem požádal o radu nebo měl problém, potkal jsem jich doslova stovky a našel pouze tři debily. První byl hokynář, co mě okradl o pár korun, druhý recepční v nějakým hotelu v Didimu, který neměl zájem ani dát dobrou radu a třetí  řidič, co na mě ječel, když jsem se na stopce postavil vedle něho. 
Protože jsem potkal stovky lidí, tři jedinci jsou řádově na úrovni několika promile.
Ti ostatní byli všichni milí, pohostinní a vstřícní, kteří cizinci dali grátis i ze svého.
Turecko je krásná země, o které toho moc nevíme.

Jinak je vidět, že zemi se vládne pevnou rukou, která se stará o to, aby byla vybavena robustní  energetickou a dopravní infrastrukturou. Jen prosťáček by si mohl myslet, že mnoho stovek km moderních dálnic a nových mostů ve vnitrozemí, kde žijí Kurdové a zejména všude kolem syrských, iránských a arménských hranic jsou určeny pro turisty a domácí obyvatelstvo. 
Ceny základních potravin jsou skutečně nízké, elektřina za 1.4 Kč/kWh a konec konců i ten benzín za 38 Kč/lt, a zajišťují, že se neremcá. Moderní fotbalové stadiony a další sportoviště všude kam se podíváš zase dokazují, že ten, kdo si hraje, nezlobí.
Policejní a armádní hlídky jsou časté, ale nemůžu říct nic špatného. Zbytečně nebuzerovaly, jednaly slušně a z drobných prohřešků nedělaly problémy. Nikde jsem se nesetkal ani s náznakem, že by si někdo o něco chtěl říct, nebo naopak vám dokázat, že jsi potkal nadčlověka. Vypadá to, že se řídí heslem, „Nedělej problémy nám a my ti je taky dělat nebudeme.“
Rád bych se do Turecka  ještě někdy v dohledné době vrátil. I když jsem to bral šupem, vybral jsem si parkety, na kterých bych si ještě rád někdy zatančil a vyvaroval se chyb, které jsem napoprvé udělal. 
 

Čím bych tak mohl celé putování skončit?  Když Turecko, tak tureckým příslovím.
                                          „ Lepší je ztratit sedlo než koně.“
Přeloženo do důsledků, nikdy nelituj toho, co jsi ztratil, protože vždy můžeš  ztratit ještě víc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE