Rumunsko 2014

Po loňském úspěšném nakouknutí na Ukrajinu se letos domlouváme na nakouknutí do Rumunska. Z jiných cestopisů nás moc láká vidět panenskou přírodu a také porovnání cest ČR, Ukrajina a Rumunsko :-) Takže vyjíždíme .....

Rumunsko 2014

Kapitoly článku

Odjezd a tranzit do Rumunska přes Slovensko, Maďarsko – cca 750 km.

Vyrážíme ve 4,00 ráno na sraz s ostatními u Daskabát, kde tankujeme do plna, říkáme si zásady jízdy, zastavování a tankování. Fotíme si úvodní fotku:
 

 ... a vyrážíme krátce po páté po trase Slovensko (Martin – Banská Bystrica – Lučenec) pak Maďarsko (Salgotarján – Miskolc) až na hranice s Rumunskem – Satu Mare. V Martině je krátká pauza na lehkou snídani z vlastních zdrojů,

 pak jedem směr Banská Bystrica a bereme to přes nám už známé, sedlo Malý Šturec. Je tam místní ráj motorkářů, protože jsou tam nádherné zatáčky (hlavně do protisměru - od Harmance). Tuto část svižně proletíme, valíme i skrz Banskou Bystricu a zastavujeme na tankování až v Detvě. Tam dáváme rychlé kafíčko a valíme dále. Asi za půl hodiny potom odlehčujeme na maximum oděvy a za chvíli jsme v Maďarsku. V poledne už máme za sebou asi 500 km a toužíme se někde zchladit. Je 35 stupňů ve stínu a chce to vodu!!! Naštěstí za chvíli za Nyíregyházou projíždíme kolem krásných pískáčů a tak neváháme, sjíždíme a jdeme se koupat.

 

 Osvěženi a spokojeni po necelých 2 hodinách opět sedáme na mašiny a hodláme dorazit až na hranice s Rumunskem – do města SATU MARE. Což se nám po dalších dvou tankováních a 3 hodinách jízdy podaří.

 

 

Hranice překračujeme v 6 hodin večer a hned jak je přejedeme je najednou 7!!! Ne, že by nás na hranicích zdržovali, ale Rumunsko je na východ a tudíž v jiném časovém pásmu. Upravujeme si hodinky, ......... foťáky zůstávají na stejném čase a tak si do budoucna musíme k času na fotce přičíst vždy 1 hodinu. Máme všichni nastaven čas na foťácích tak abychom mohli potom seřadit fotky za sebe. Fotogalerie je tak poskládaná ze 3 foťáků a jednoho mobilu.
Nocleh (po krátkém intermezzu při zastavení u levné ubytovny se zdejší Romskou komunitou, kde měl Petr problém se zbavit početné a drzé drobotiny a tak je kamarádsky posílal za náma) nacházíme, raději v penzionu u hlavní cesty od hranic, asi za půl hoďky. Je na naší cestě nejdražší, ale jsme unavení a komfort ve formě klimatizace na pokojích využijeme.

První dny – Sever Rumunska – Maramureš, vnitřní a vnější východní Karpaty

Druhý den máme v itineráři trasu podél severní hranice Rumunska s Ukrajinou - oblastí Maramureš. Po pár kilometrech vjíždíme do vesnice a nechápeme, že jsme v Rumunsku. Takové domy a kostely jsme v životě neviděli. Myslím, že se to jmenovalo Certeze – kdo tam neměl střechu do oblouku, nerezový nebo alespoň kovaný plot - jako by nebyl…….
 

 

Cesty jsou v této oblasti v docela ucházejícím stavu a tak vjíždíme do kopců a postupně navštěvujeme Sapantu – Veselý hřbitov a Monastyr – dřevěný kostel a další dřevěné stavby okolo.
 

Víceméně se jedná o okukování sloužící jako pauza v jízdě. Je neděle, všude je dost lidí, konají se bohoslužby a lidé si užívají volna. Projíždíme krásným městečkem Sighetu Marmatiei a pokračujeme na Monastyr Barsana – je to opět nějaký klášter sloužící mimo jiné jako turistický cíl. Ostatní účastníci zájezdu však nechtějí na prohlídku, tak tuto zastávku přeskakujeme a jedeme dále. V městečku Borsa tankujeme a míříme do kopců. Zbytek dne jedeme v horách v nádherné přírodě, zatáčkovitým terénem a s celkem dobrými cestami.

 

 Dojíždíme k jezeru Lacul Izvorul, kde nacházíme super ubytování. Domácí nám radí jak najít nejbližší obchod a dokonce nám potom jeho paní ugriluje rybičku!

 Třetí den nás čeká hned po ránu, kromě zastávky na hrázi jezera (přehrady), i plánovaná zastávka v nádherné Bicazské soutěsce, kde se skály místy naklání až nad silnici. Sesedáme, fotíme a koukáme nejenom na skály, ale i po všudypřítomných stáncích se vším možným.

 Dále cesta vede opět nádhernou přírodou, krásné zatáčky a cesta napříč pohořím s názvem Muntii Hasmas, pak údolím kolem řeky Olt směrem na Brasov. Jednou nás Mirečkova navigace navádí na cestu, která se postupně mění na tankodrom a jejímž výsledkem je Mirkův vysypaný top case. Na Givině se mu rozlomil zámek a kufr nevydržel otřesy a vyskákal mu skoro celý obsah na zem.

  Oběd si dáváme ve vesničce s krásným názvem Homorod  - zastavujeme ve stínu, postupně nakupujeme v místním smíšeném zboží něco na zub a strašně se bavíme nad tím, že se vůbec nejsme schopni s paní prodavačkou domluvit. Nakonec máme piknik na opěrné zídce ve stínu obecního úřadu se vším všudy i s melounem nakonec. 

 Na další trase se pokoušíme najít vulkanické skály a krátery u vesnice Racos. Tato část je jediná z našeho itineráře, která zůstala nenalezena. Vjíždíme do terénu, míjíme polňačkou jakési statky, lom …. a cestička začíná být čím dál tím méně sjízdná, začínají se objevovat blátivé části, a proto po chvíli zastavujeme. Sice ještě koukáme do mapy a navigace, ale stejně to otáčíme a vzdáváme to. 

 Vzhledem už k pokročilému času se snažíme co nejrychleji dojet k hradu Bran. Tam jsme sice po šesté hodině, ale na parkovišti se dozvídáme to co se dalo čekat - o už zavřeném hradu … tak prohlídka bohužel, nebo pro některé z nás bohudík, nebude. Děláme tedy fotky toho krásného hradu v dohledné vzdálenosti, ať ho máme alespoň zvěčněný na fotkách. 

 

Cesta z Branu směr město Campulung je jedna z nejhezčích co jsem kdy jel. Ta nádherná příroda, ve spojení se zapadajícím sluníčkem vrhajícím měkké světlo, je SUPER. Ty panoramata ….. Strašně lituji, že jsem už schoval foťák – došly mi baterky po celodenním focení. Nějakou fotku bych ještě dal, ale musel bych zastavit a vybalit foťák. A jelikož jedu poslední tak by mi všichni ujeli. Je taky dost pozdě a za chvíli bude čas hledat nějaký nocleh. ŠKODA těch neudělaných fotek, ještě teď je mi to líto (a náhradní baterka došla z E-bay týden po dovolené). Nocleh nacházíme po nějakých 50 km – pěkný penzion, zasunutý mimo hlavní cestu, ale s pivem a kuchyní.


 

Transfagaraš a TransAlpina

Ráno po vydatné snídani nás čekala cesta do hor. Jedna krátká zastávka opět na hrázi přehrady a s ní spojeným jezerem. 

 Následující silnička vedoucí vodorovně kolem přehrady byla SUPER – asfalt skoro nový, zatáčka stíhala zatáčku, zatáčky v tom správném poloměru, krátké přehledné rovinky a hlavně nulový provoz!!! Trhli jsme se s Tomášem a trošku jsme pobrousili stupačky. Trvalo to snad 20 minut a bylo to nádherný. Na konci čekáme na zbytek výpravy a zastavujeme u party motorkářů …. A hle oni to kluci z Hradišťa. 

Radí nám, že po Transfagaraši to máme vzít i na Transalpinu – dle jejich názoru je ještě hezčí a určitě stojí za to! Na základě jejich rady děláme změny v navigaci a pozměňujeme trasu.

Cesta z jihu do sedla Fagaraše je pěkná a rychlá ikdyž, jak později zjišťujeme z opačné strany je přece jenom hezčí. Vyjíždíme do sedla ve výši cca 2000 metrů, projíždíme tunelem a za tunelem už regulerně chčije a chčije. Vrcholové fotečky, nákup masných a sýrových výrobků a jedeme v dešti ty krásné zatáčky směrem dolů.
 

 Na Lukoilu zastavujeme a já se musím celý přebalit – byl jsem líný vytáhnout dešťovou kombinézu a dobře mi tak. Ale je léto tak se to dá snést.

Pokračujeme rovinou po dálnici kolem města Sibiu, zajíždíme do kopečků a hledáme nocleh. Opět se vynoří přehrada s jezerem a v jedné zátoce nacházíme takový zasunutý lovecký penzionek a venkovním posezením a domácí nás ani nenutí si nic objednávat  - tak dáváme vlastní nakoupené zásoby. A jak to dopadá – kombinace pivo, víno, slivovice a do toho klobásy jehněčí, kozí a jakési jiné kombinace, do toho sušené maso, kolo sýra – spát jdeme docela unavení. Peťánek je z toho jakýsi přešlý, že ještě ráno objímá na zemi medvědici.

 

Po ránu nás hned čekala jízda kolem jezera a jako obvykle nádherná příroda a cesta střídavě v novém asfaltu a střídavě prach. Přijíždíme na křižovatku s prodejem suvenýrů – dáváme pauzu, někteří kupují suvenýry a fotí se s prodavačem. Někteří shání opět kadibudky. Ale netrvá to dlouho a zase šplháme nádhernou přírodou do kopce – TRANSALPINA. Fakt je nádherná a ještě celá v novém asfaltu. Však koukněte na fotky, jsou lepší než slova:

 Na druhé straně však je opět deštivo. Tentokráte jdeme do nepromoků.

 

 Ale za necelé půldruhé hodiny je sundáváme, větráme zapařeniny a pokračujeme směr přehrada Železná vrata.

 

Údolí Dunaje – Železná Vrata a vesnice Banátu (Gernik a Svatá Helena)

Přehrada Železná Vrata je 1200 m dlouhá hráz, která dle Wikipedie zvedla hladinu Dunaje o 32m!!! Je přímo na hranici Srbska – celníci nás však (s podmínkou mít pas) pouští na hráz směrem Srbsko. Na konci se otáčíme, pokukujeme a bez problémů fotíme – byť jsou tam zákazy focení – a jedeme zase zpět do Rumunska. Je to monumentální stavba, která udělala z obrovské řeky ještě větší a zatopila rozsáhlé území.

 

Dál jedeme podél Dunaje a nemůžeme se vynadívat na nádhernou scenérii.

 

Před opuštěním Dunaje a jízdou do Banátu tankujeme na jedné NO NAME benzince, kde není ani pořádně čitelný displej.
 

 

Ale co motorky jedou …. Mireček nás podle navigace vede směr Gerník. A kousek za vesničkou Sighevita se na chvíli ztrácíme …. a blíží se bouře! Naštěstí potkáváme postupně dvě paní. S jednou se nějak nemůžeme domluvit, ale furt mává rukou směrem zpět a cosi mele. S druhou paní si jakž takž rozumím a došlo mi že u čehosi červeného kousek zpět máme odbočit doleva (později zjišťuji, že to je červená kaplička). Teď už se chytáme a jedeme po šílené cestě – spíš kamenném poli, kde se není možné ani otočit. Je to prudce do kopce a nezbývá než nic jiného než chytnou hefty, přidat a nezastavovat – skákáním kupředu! Začíná však pršet a kameny klouzat. Když déšť zhoustnul zastavuji a navlékáme alespoň dešťáky. 

Chvíli stojíme – dohnala se bouřka a kolem létají blesky a cesta se mění na regulérní potok po kterém je slyšet jak se valí i kameny. Tak teď už alespoň víme, proč je ta cesta tak kamenitá. V dešti totiž plní funkci potoka. Popojíždíme v dešti ještě kousek a dojíždíme k jakémusi stavení – venku pod kombajnem jsou schovaní 2 chlapi. Jeden Rumun a jeden naštěstí kluk z Gerniku. Říká, že se můžeme schovat v podjezdu statku a že to už není daleko. A tak po 500m se cesta zlepší a dál to bude v pohodě. V podjezdu ještě chvíli stojíme – otvíráme poslední flašku slivovice – protože Rosťovi došla řeč a to pak prý s ním není k vydržení - tak aby dostal odvahu. Dáváme si všichni.
 

Fotíme sebe a potok-cestu. Už je dost pozdě a tak nečekáme, až voda opadne a jedeme dál. 

 

Naštěstí měli chlapi pravdu a za 20min jsme už všichni v očekávaném Gerníku. Jedna, myslím, z šesti českých vesnic v oblasti Banát. 

Hledáme nocleh a vysíláme Peťu to domluvit a ostatní letíme hned do hospody na pivčo. Tak nocleh je předjednán. Peťa to jede okouknout a my míříme do druhé hospody na pivčo za dvacku, guláš za padesát a rumík za 6 korun! Peťa se vrací s tím, že nám domluvil nocleh ve statku za 100,- na osobu! SUPER! Mezi řečí, kterou moc nevnímáme, říká, že budeme muset projet kousek blátem……. Za tmy tedy posouváme své stroje a sebe do statku na nocleh ….. a teď dochází na to bláto. No byla to sranda! Až ráno potom poznáváme, v jaké močce jsme se to někteří skoro i váleli! Že Mirečku?
 

 

Nocleh i zatopení v kamnech na usušení věcí jsme zvládli na výbornou. Až na Rosťovu ožehnutou čupřinu – foukal slivovici do kamen ála fakír – aby to chytlo. Ještě přichází Franta Kostka, co by majitel, se synem Lojzíkem. Dáváme panáčka nebo panáčky a jdeme spát. Ráno nás čeká snídaně doma u Franty. Ráno ospalí a pomačkaní zjišťujeme večerní ztráty a situaci za světla – no fotky jsou lepší než slova.
 

 

Snídani nám podává Frantova máma a říká, že už je šestá generace Čechů v Rumunsku. Frantova žena spí po noční – dojíždí do práce 17 km do Nové Moldovy – cestu potom projíždíme. No řeknu vám v zimě nic moc. Má 2 syny s krásnými jmény Frantík a Lojzík – Mira je povozí na motorce. Snídaně je z většinou z vlastních surovin – domácí máslo, tvaroh, marmelády ostružinová, šípková a meruňková, rajčata, papriky, vejce – kupovaný je pouze chleba a salám. Čaj taky vypadá jako bylinkový a je výborný – hlavně po večerním mixu.
 

 Kupujeme nějaké marmelády pro své miláčky – ostružinová byla výborná a vyjíždíme směr Svatá Helena. To znamená do Nové Moldovy, k Dunaji a kousek do kopců k větrným elektrárnám. Po cestě potkáváme na tankodromu hradecký autobus s turisty, se kterýma jsme se bavili večer v hospodě. Na dálku už vidíme větráky – Svatá Helena – další česká vesnice.

 

Do Svaté Heleny jsme jenom nakoukli, zastavili u koloniálu, dali kafe a nakoupili suvenýry a pokecali s paní prodavačkou. Sedáme po hodině na mašiny a vyrážíme směr…DOMŮ.

 

Cesta zpět – tranzit přes Srbsko, opět Rumunsko, Maďarsko, Slovensko

Na rady paní z koloniálu to bereme přes nejbližší hraniční přechod do Srbska a pak přes srbský Vršac a zpět do Rumunska, kolem Temešváru do Maďarska. Přechod do Srbska na pasy je úplně vpohodě, cesty v této části krásné a rovinaté.

U maďarského Szegedu Mireček nachází malé termální lázně, kde se 2 hodinky rochníme a vyrážíme hledat nocleh.

 

Halásczárda vedle silnice se nám moc líbí a cena za nocleh 20E na osobu je pro nás taky únosná.
Dáváme pivko a večeři, parkujeme motorky pod terasu a jdeme spát. Ráno se odděluje Mirek s Tomášem a jedou přímou cestou domů za využití dálnice. 

Později se dovídám, že to tam mají tak zařízené, že někde na benzince zaplatíte za použití dálnic a na dálnicích jsou kamery, které porovnávají čísla s databází platičů za užívání. My zbývající se domlouváme, že to vezmeme na pohodu ještě s vykoupáním u Balatonu a někam na Slovensko na nocleh. Jízda maďarskem je víceméně nudná a po rovině. Žádné výrazné úseky - jenom rovinka, zatáčka, dlouhá rovinka, zatáčka a furt takhle dokola. Zastavili jsme pouze na vyhlášené halászlé :)



Balaton je veliký mělký rybník, ale s pěknýma holkama dokola kolem. Procházíme hospodou na pláž, čímž se vyhýbáme placení vstupného. Sundáváme propocené hadry a koupeme se.
 

 Další cesta nepřináší nic zajímavého a tak už jenom v rychlosti: Nocleh ve Velkém Mederu. Ráno cesta po dálnici – Bratislava až na hranice s ČR, pak odbočka směr Hodonín, koupání na koupališti v Ostrožské Nové Vsi. (Tady z Petra děláme invalidu, který potřebuje stálý doprovod – slečna u vstupenek nám to věří a tak Petr platí poloviční a my jako jeho průvodci také). Od té doby to má u nás jako na talířku :D
A na závěr, krátce v sobotu po poledni, u Přerova rozloučení a každý padáme svým směrem.


  TAK KLUCI ZASE ZA ROK ….!!!

Trasa a denní nájezdy.

Celá trasa začínající za Olomoucí a končící tamtéž. Dle mapy cca 3000 km.
Pokud by měl někdo zájem jsem schopen mu poslat itineráře v souborech pro Garmin a pro Tom Tom. Jinak je plánování tras prováděno v programu TYRE, který je v základní verzi ke stažení zdarma. Otravují tam sice reklamy a chybí nějaké knihovny, ale jinak je plně funkční.


1. den


2. den


3. den


4. den

5. den


 


6. den





7. den


 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 42x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist