Do Rumunska sám a bez plánu - tzv. na pankáče

15. sprna (út)

Mám vyndání stehů dopoledne. Jinak bych odjel už asi v sobotu a měl tim pádem delší dovolenou o víkend, ale co už. V úterý odjezd. Jsem domluvenej se spolužákem/kamarádem Benem, se kterym jsme se delší dobu neviděli, že ho cestou navštívim a občerstvim se u něj (v rámci svýho pozdějšího oběda cestou) na další kus cesty. Ben má s bráchou Timem rodinnou síť rychlýho občerstvení BENTIM, a to nejen ve Znojmě. Doporučuju si u nich něco dát, maj to dobrý ;-) Kilometr od provozovny, kde jsem měl s Benem sraz, mě zastavila dopravka. Že prej maj akci na motorkáře. Ptal se borec, kam jedu, že vidí věci na stanování. Tak mu řikám, že do Rumunska. On na to „Do Rumunska, jo? Podrobíte se dechový zkoušce?“ :-D Vše v pohodě a dojel jsem k Benovi.

Pojedl jsem, popil, pokecali jsme, a dostal jsem od Tima a Bena na cestu pro štěstí padesátník, jeden ze dvou padesátihaléřů, kterejma tam nějakej cizinec zaplatil :-) Padesátník mám prej někde cestou ponechat. Na odjezdu jsem zpozoroval, že mi při rozjezdu trochu zapíská ve spojce nebo kde (někde v tom variátoru prostě asi). Nevim proč. Stav tachometru je do 6 tisíc km. Zrovna před takovou dlouhou cestou. Do garančky zbejvá přes 4 tisíce km. No ale nebudu vás napínat, skútr to zvládnul, stále si občas si zapíská.

Dále jsem pokračoval na Slovensko k Dubnici n. V., kde jsem měl domluvené setkání s kolegou z oboru. Mimochodem známe se asi 5 let, ale viděli jsme se osobně prvně. Dorazil jsem asi v osm hodin večer. Zajistil mi pohoštění a nocleh u nich v rodině. Bylo to příjemné setkání a cítil jsem se zde velmi dobře. Brzo ráno mě čekala snídaně a odjezd.

16. sprna (st)

Po snídani odjezd. Odjezd do Považský Bystrice (vyráběla se zde např. Jawa Babetta kdysi), kde jsem měl domluvený přezutí zadní pneu, která už by celou cestu nevydržela a bylo vhodný ji vyměnit ještě před Rumunskem. Gumy nebyly nikde k sehnání, čekačky dlouhý. Dokonce tady, kde jsem domlouval to přezutí (Moto Kubo), by nedostali od dodavetele do 3-4 dnů ani jednu ze čtyř pneu, který jsem si vybral. Jel jsem si teda ještě den před ojezdem (14. sprna v pondělí) do Sezemic u Pardubic pro pneumatiku (Motopneu Novák – super cena, rychlost), kterou jsem pak vezl s sebou. V Moto Kubo jsem pak potkal ještě pracovně spřízněnýho Čecha, se kterym jsme asi hodinu kecali :-) Stav tachometru při přezutí 5820 km.

Odjezd Slovenskem přes Maďarsko do Rumunska, do oblasti Banát, kde jsem chtěl přespat v Gerníku. Gerník je jedna z několika českejch vesnic v oblasti Banát, který vznikly před cca 200 lety, kdy tam odešli naši krajani bránit příchodu Turků. Jediná z českejch vesnic s vlastním úřadem mimochodem. Měl jsem asi velký oči, do toho jsem nepočítal s hodinovym posunem časovýho pásma a vůbec navigace se taky nějak přepočítala. Měl jsem to 800 km a z toho jsem jel už z Maďarska 400 km takřka stále deštěm. Dojel jsem tam až druhej den, čili 17. sprna. Cestou jsem ocenil, jak byli Maďaři na silnici mnohem disciplinovanější než my a Slováci. Pravda je, že pak na zpáteční cestě už mi to jako takovej velkej rozdíl nepřišlo, ale rozhodně po zkušenostech z Rumunska byli fajn všichni řidiči.

Cestou Maďarskem jsem si potřeboval nachladit lék a termobox, což mi bez problému umožnili na benzínce ve venkovním mrazáku s party-ledem. Později, ještě v Maďarsku, jsem opět potřeboval ono nachladit. Tak jsem si v malém krámku koupil občerstvení a požádal paní prodavačku. Svolila, ale když jsem to přinesl, tak měla najednou problém. Tak jsem si řek, že jestli cestou uvidím lékarnu, požádám je a tam snad problém nebude. A asi 400 m odtud byla lékárna, kde mi bez problémů vyšli vstříc.

17. sprna (čt)

V noci ze 16. sprna jsem dorazil ke Gerníku (asi 4 km po červený pěšky od Gerníku). Abych ušetřil dalších, pro mě už opravdu i při tý jinak extra dlouhý cestě, dalších 25 km, jel jsem mimo silnici. Dokud byla tráva a kamení, tak to bylo dobrý. Jenomže pak byla hlína resp. bahno, protože tam taky chcalo – doslova. Víte, co jsou vepřovice? Kdysi se z toho stavěly baráky. Je to hlína se slámou. To co se mi lepilo na kola a mezi kola a blatníky, tak z toho by byly hodně kvalitní baráky. To bahno zapřičiňovalo to, že se mi nechtěla kola vůbec točit. Pořád jsem to čistil, popojel kousek a znova. A pořád dokola. Do toho déšť, únava, noc, ospalost, bezmoc. V půl šestý rráno nebo v kolik to bylo, jsem si postavil za deště stan, všechny věci mokrý, málo vlastní vody (ale něco mi zbylo a měl jsem kompot) a šel jsem spát. Skútr jsem nechal v kopci v bahně. Tim jsem zneprůjezdnil cestu, ale všude bylo kolem hodně cest. Hlavně se tam dalo sotva jít pěšky a myslim, že by to tam v tu dobu nezdolal ani traktor.

V jednu chvíli jsem nemohl ani od skútra pryč, protože ho nešlo dát ani na jeden stojánek. Zkusil jsem požádat v místní skupině na FB o pomoc, ale ve 4 hodiny ráno to asi nikdo neviděl. Nakonec jsem si poradil. Myslel jsem si, že jsem žádost ze skupiny smazal, ale vlivem špatnýho mobilního signálu nesmazal. Byla tam nakonec asi tři dny a nikdo se člověče neozval a nepřišel, což mi přišlo smutný s ohledem na to, jaká pověst ochotnejch lidí se kolem českejch vesnic v Banátu dělá.

Někdy kolem oběda, po jakéms takéms vyspání, jsem vstal. To mě totiž začaly budit hlasy. Slyšel jsem kluky i holky. Něco jako „Hele, motorka.“, „No jo.“, „Hele, ono to má cézetko.“, „Támhle je stan“, „Proč má motorku zapíchlou tady a stan má támhle?“. Vylezl jsem, pokecali jsme, dostal jsem panáka nějaký jabkovice. Byla to skupina 4 kluků a asi 7 holek, takový turisťáci lehce alternativní. Takový hlavní tam asi byli Vojta a Lukáš. Pomohli mi dostat skútra dolů, což bylo super. Taky jsem se od nich dozvěděl, že kousek za stanem mám přírodní vodní pramen. Šly se tam podívat (ty holky), ale přišly s tim, že se jim ta voda nějak nezdá (asi měli všichni hodně vody). Mě se teda zdála hodně dobrá, navíc jsem s sebou měl tablety na čištění vody, takže jsem tam tu vodu pil v klidu dva dny a opravdu bodla. Jinak tato skupinka pokračovala pěšky do další ze zdejších českejch vesnic Svatý Heleny, kde měly probíhat oslavy 200 let založení vesnice.

Já se pak vypravil směrem do Gerníku, abych si obstaral něco k jídlu. Bylo hrozný vedro, měl jsem s sebou půllitr vody, sotva při šetření s ním vystačil. Cestou byly všude ostružiny, což bylo super. To byla vzpruha, že si to neumíte představit :-)

V Gerníku jsem se najedl v Penzionu Gerník 100, kam mi doporučili jít nějaký normálně česky hovořící truhláři. Tam obsluhovali Srílančani, což bylo zajímavý. Česky tam nemluvil nikdo. Bavili jsme se anglicky. Byl jsem tam jedinej. Dal jsem si pivo, abych měl ionty, Fernando – obsluha – mi udělal dobrou polívku podle vlastního receptu, pak mi udělal vepřový s bramobrama, dal jsem si ještě colu a koupil si na cestu zpátky dvoulitrovku chlazený vody. A nechali mě, abych si tam v lednici nechal chladit lék do svýho odjezdu. Sympatický byli, jídlo dobrý. Neměl jsem ale chuť jít zkoumat vesnici, takže jsem šel zase zpátky. Volal jsem s jednou ubytující z Gerníku (ne prvně) a ptal se na obchůdek. Maj tam nějakou pekárnu, kde se dá koupit něco k pečivu, ale vyznělo to tak, že se tam vlastně skoro nic koupit nedá.

Kolem sedmý večer jsem konečně dostal skútra ke stanu a mohl jsem taky začít nějak kloudně sušit věci.

Taky na večer stejnou cestou, kde jsem nechal skútra původně, najednou jede dolů auto – červený terénní starší Volvo s pražskou značkou. Tak čumim…. Auto to sjelo. Pak zůstalo stát dole, tak za nima jdu. Bylo tam 5 týpků tak kolem 20 let. Řikám jim „Zdar, vy jste tu asi taky prvně, co?“ Tak prej jo a chtěli do Gerníku. Tak zvolili tu turistickou cestu po červený :-D Řikal jsem jim, že já bych tam s autem nejel, ale asi tam nějak dojeli. Docela crazy teda takovej terén, byť s XC Volvem. Ale druhej den jsem to jejich Volvo nikde v Gerníku neviděl, takže jedna z možností i je, že někde zůstali uvíznutý. Já jel se skútrem jinudy trochu.

18. sprna (pá)

Odjezd z Gerníku nebyl úplně dobrej. Povrch sice zdál se dost suchej, ale jak ten skútr něco váží, tak se to bořilo a zase se kola zalepovala bahnem. Nakonec se mi kolo za jízdy tak zalepilo až se dostalo do smyku a nezvládnul jsem to ani vyšlápnout, takže jsem hodil hubu a skútr se definitivně pokřtil. Zadní kolo se taky zalepilo. Musel jsem sundat veškerou bagáž, vyndat podsedadlovej prostor, nářadím, co jsem měl, sundat přední blatník a jet bez něj, protože jinak by to nešlo. Kdo nejezdíte na motorkách nebo ne v terénu a tohle neznáte, tak si troufnu říct, že si to neumíte představit. Samozřejmě se mi taková věc nestala na motorce prvně (což mi budiž ku škodě, že jsem to dopustil znova), ale co už nadělám…. Musel jsem skútr dostat do místa, kde mohlo bejt zadní kolo dostatečně ve vzduchu na hlavním stojanu a pod plynem bahno ubrousit, abych mohl jet dál. Zadní blatník jen tak sundat nešel. Naštěstí už pak byla cesta lepší stran bahna– víc trávy a kamení, takže jsem do Gerníku dojel. Zdrželo mě to v řádu hodin. Ještě se kus ode mě courli dva toulavý středně velký psi.

Gerník jsem si projel, prohodil jsem pár slov s českym motorkářem, co tam asi má barák, zašel do hospody se napít a koupit nějakou drobnost z místa. Pokecal jsem se tříčlennou skupinou (2 holky z Prahy a 1 kluk z Pardubic). Ti věděli o mym příspěvku v nouzi na skupině FB, ale neměli v tu dobu prej jak dojít, byli ještě daleko a pak si řekli, že už to mám asi pořešený. Gerník má snad mít jako jediná z českej vesnic v Banátu svůj úřad, jak jsem již zmínil. Nikdo tam ale prej nemluví česky. Zašel jsem do infocentra a tam byli jenom tři cikáni (podle mě cikáni) a neuměli jinak mluvit než rumunsky a kromě dvou druhů letáků a CD o oblasti tam nic neměli. Můžete říct „Vždyť jsi v Rumunsku, tak nečekej, že každej mluví česky.“ a měli byste asi pravdu. Ale co jsem tak četl a viděl o těch českejch vesnicích, tak jsem si to holt nějak moc zidealizoval a nebo jsem měl prostě smůlu na čas a sled událostí.

Se stavem tachometru 6606 km, zamířil jsem na Transfagarasian, protože k moři bych to už nestíhal. Přes tuto část jsem nakonec nejel a zahnízdil jsem v kempu Tei Stejari v Horezu. Tady jsem si dopřál na noc chatku a stálo mě to 70 lei. Chatka dobrá. Záchody už ne. Byly tam dvě budky uvnitř (stavbička záchodů a sprch), jedna pro ženy a jedna pro muže. Všech 49 pohlaví chodilo na obě budky. Sprch tam bylo, už nevím, třeba 5 pánskejch. V první byla urvaná sprcha, v druhý něco, co vypadalo jako použitá dámská vložka (a nemyslim vložku do bot), ve třetí byla jenom sprcha hozená na zemi, tak tam jsem zalezl a osprchoval se.

Cestou z Gerníku jsem narazil na ceduli na směr Eibenthal. Říkal jsem si, že jsem už daleko na to, aby to byl ten českej „Ajbentál“. Podíval jsem se na ty internety, i když blbnul datovej signál. Zajel jsem se tam podívat. Projel jsem si to, jak je to velký a jak to vypadá. Běžel tam zrovna Banátskej festival. Všude samý jídlo a pití a lidi. Dost takovejch alternativců. Někdy bych se tam klidně zajel na festival podívat, ale teď jsem byl mentálně jinak nastavenej a cíle byly daný, takže jsem si zde dal oběd a mazal jsem dál.

Cestou, ještě před kempem, mě zastavil týpek, že jsem něco ztratil za jízdy. Tak koukám a nemám plachtu. Prej jsem to ztratil asi 5 km zpátky. A jedno z pití jsem taky ztratil. Pití jsem našel, ale jestli to bylo opravdu to moje, si nejsem jistej, takže jsem o něj přišel. A plachta nikde. Ta se asi někomu hodila. Každopádně i kdyby tam někde byla, tak jí tam nebudu hodinu hledat. Navíc orientace 5 km byla jenom podle tachometru a tý nalezený flašky. Škoda, že mě týpek nezastavil hned.

Jinak cestou bylo dost toulavejch psů (jeden na mě vyběh), medvěda jsem žádnýho neviděl (za celou cestu Rumunskem), nějaký koně a krávy u cesty, koňský povozy taky docela zastoupený. A nejlepší cesta z Gerníku? Asi bychom to u nás nenazvali dobrou cestou. Byla spíše na terénní auto, ale alespoň nebyla „hliněná“.

19. srpna (so)

Budíček ráno v kempu. Včera večer jsem se ptal, od kolika jsou snídaně. Prej od sedmi. V asi 7:05 jdu na snídani. Nikde nic a nikde žádnej host. Tak zjišťuju, co a jak. Tak prej za půl hodiny. No trvalo to asi 40 minut, než jsem dostal jídelák. Vybral jsem si polívku, kterou jsem nemohl dostat, tak jsem dostal jinou, ale dobrou. Jinak v noci mi občas kopli do chatky spící psi. Byli tady psí tuláci, nebo teda asi už domácí kempový psi, ale tak nějak pořád bez domova. Neagresivní, nevnucující se, pohoda. A taky fenka se štěňatama. V tom Rumunsku se psi nějak neřešej evidentně.

Mazal jsem do oblasti Vama Veche, což je u hranic s Bulharskem. Měl jsem natipovaný 4 kempy od jihu pobřeží po střed. Přijel jsem k prvnímu a jako kemp už to nefungovalo, takže jsem jel k dalšímu, ten byl úplně zlikvidovanej. Tak jsem jel dál, to už bylo asi 45 km dál, v Konstantě. Tam jsem přijel a místo kempu postavený nový baráky – resorty pro turisty. Už bylo docela pozdě, tak jsem zagooglil a našel kousek odtud, že má bejt taky nějakej kemp. Tak jsem tam přijel, kemp jsem neviděl, byla tma, dojel jsem skoro k pláži a tam se ptám týpka na kemp. Slovu kemp rozuměl, tak mě k němu dovedl, asi 200 m. Jde o kemp Maslinul v Konstantské části Mamaia-Sat. Tam byla budka na kolečkách (mála, hrozná), to byla recepce, tou dobou samozřejmě zavřená. Bylo na ní telefonní číslo, tak že tam mám prej zavolat. Zavolal jsem tam, ale zase jazykovej problém, tak prej si psát přes Google translator.

Než jsem něco napsal (hledal jsem ještě raději něco, co by se zdálo lepší), objevil se během několika málo jednotek minut cikánskej mlaďas ve starym (myšleno jako žádnej youngtimer ale ale ani nic novějšího, prostě neudržovanej pekáč, co pár let platil za dobrou káru) Jaguaru a že je od toho kempu. Já na něj jako jestli je od toho telefonu na budce a on že jo. Chtěl 120 lei za noc, ukázal mi kemp, postavil jsem si stan (shodou náhod vedle sympaťáka, co mě původně k tomu kempu dovedl) a šel spát. Zaplatil jsem si jednu noc s tim, že když budu chtít, prodloužim si pobyt, že ještě nevím, že nemám plán a jsem tam, kde se mi líbí a zrovna chci nebo potřebuju bejt. Tak borec že ok.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE