Bike and Beer tour 2023

Bike and Beer tour 2023 stage 0

Zítra to vypukne. Jako vždy se maximálně těšíme, a jsme nachystaní na veškerá dobrodružství. Pětidenní průlet Rum unskem a celkem 10 účastníků, to nemůže dopadnout špatně. Sraz je v 6:30 u Navigátora před barákem. Ano, Navigátor is back a opět nás provede všemi úskalími. Už abychom byli na cestě.

Bike and Beer tour 2023 stage 1.

Ráno jsem nemohl dospat, tak už jsem od půl páté projížděl cestopisy na motorkářích. V šest mi zazvonil zcela zbytečně budík, bo už jsem byl ready. V 6:30 jsem vytáhl motorku a v 6:40 dorazil k Navigátorovi před barák. Postupně přijížděli další účastníci, udělali jsme společnou fotku a jazda. Počasí na prd, smrdělo to deštěm, ale co už. Naštěstí u Jablunkova vykouklo slunko a pak už se nás drželo celou cestu. Navigátor se ujal své role a valili jsme směr Rum unsko. První problém nastal v Žilině. Navigátor zkušeně minul sjezd z dálnice, takže jsme pokračovali k dalšímu sjezdu. Celkem z toho byl 20 km kufr. Po dálnici. Obecně jsou kufry ku prospěchu věci, podíváš se někam, kam jsi nechtěl, ale dálnice u Žiliny??? Ok, tak jedem dál. Před Ružomberkom stavíme na benzín, chytne se nás borec na nějakém mini klumpru, prý je samotář a nejradši jezdí sám. Postupně cpe své historky všem, co jsou ochotni poslouchat. Moc jich není.

Celá šou skončí otázkou na Raďase, jak dlouho má XJR. On na to že 15 let, borec že má doma to samé. 20 let. Vyhrál, Raďas se udržel a s touto bombou pokračujeme dál. Do 25 minutové kolony na jediné křižovatce v Ružomberoku. Moc jsme si to užili. Pokračujeme dál. Po cestě bylo pár navigačních problémů, ale vše jsme zdárně vyřešili. V Maďarsku jsme jako obvykle řešili složitost nápisů a názvů. Jediný srozumitelný nápis v maďarštině byl Hasan Kebab. Na rumunských hranicích fronta jak prase, borec vepředu vezl auto na vleku a papíry řešil asi 20 minut. Tak jsme čekali. U toho jsme zjistili, že se dá projít bez čekání, pokud jsi děcko nebo těhotná baba. Někteří z nás by se s úspěchem za jedno nebo druhé mohli vydávat, ale dotčení účastníci nechtěli, že radši počkají. Pak Navigátor začal bloudit. Na křižovatce, kde mi navigace ukazovala vlevo a 16 km do ubytka, tak jel rovně.

Skončili jsme u nějaké šachty, k bydlení to bylo asi 3 km přes kopec, akorát cesta nikde. Ale je fakt, už byli kluci dlouho bez šachty, tak si aspoň vyřešili absťák. Celkem jsme zakufrovali dalších 50 km. Tak to vypadá, když Navigátor vynechá sezónu a projezdí ji na skůtru. Navíc z něho  vylezlo, že si neaktualizoval mapy v navigaci. Pár let. Tyhle mapy používal ještě wehrmacht. Dle navigace máme ubytování v místě, kam nevede žádná cesta, tak jsme měli trochu obavu, ale nakonec cajk. Až na megapsa uprostřed cesty. V ubytování byly trochu zmatky, jako vždy, paní uměla perfektně rumunsky, my nic moc, ale nakonec jsme se domluvili.

Dokonce nám udělali i večeři, místní specialita s názvem Mici. Tak jsme si dělali srandu, že pokud dojde Mici, bude určitě Hafi, těch bylo v okolí dost. Zítra směr Bicaz, koukneme po cestě na Veselý hřbitov a na soutěsku. Večírek proběhne v Rum unském stylu.

Bike and Beer tour 2023 stage 02.

Ještě ke včerejšku. Vzhledem ke komplikacím, vzniklým chybami v navigaci, bylo večer iniciováno hlasování o důvěře v Navigátora. Bylo to napjaté, ale v tajném hlasování svůj post nakonec obhájil. Vzniklo podezření, že si několik hlasů koupil rumem, ale komise, která to měla vyšetřit, byla taky podezřelá z ovlivnění rumem, takže jsme to nevyšetřili a Navigátor zůstal ve funkci.

Ráno jsme měli v ubytku snídani, jako obvykle na Balkáně začali snášet celou spižírnu. Dali jsme to bez ztráty květinky a v 9 jsme byli na trati. První cíl byl veselý hřbitov. Cesta tam opruz, samá dědina. Veselý je proto, že každý hrob má ručně vyrobený a malovaný dřevěný náhrobek s obrázkem ze života dotyčného a s pokecem, co měl rád a jaký byl. Hřbitov jsme profárali, udělali pár fotek a valíme dál.

Sama dědina, provoz jak prase a Navigátor jel jak s hnojem. Ale bo ho už známe a víme jak na něj, tak jsme ho popíchli, slíbili nějaký Rum a už jel jak z praku. Pro představu, prvních 140 km jsme jeli 3,5 hodiny a dalších 280 4 hodiny. Po cestě začalo lehce krápat, vše jsme řádně posoudili dle Zákopčaníka a shodli se, že to je v klidu. Za 15 km jsme stáli v solidním slejváku a lezli do dešťovek. V dešti jsme ujeli asi 50 km, pak přestalo, tak jsme se na první pumpě svlíkli, bo pršet už nebude, že. Plní optimismu jsme vyrazili. Celý odjezd si točila španělská motorkářka, bo vidět 10 motorek, jak odjíždějí, stojí za to.

Škoda, že odjelo jen šest, sedmý v záchvatu exhibicionismu sebou v nulové rychlosti třískl o zem a dnes bude nejslavnější na španělském jůtubu. Cesta dál super, krásné vinkle, tak jsme tahali jak draci a kombošky pomalu vysychaly. Jak jsme stáli před Bicazem u přehrady, tak jsme byli suší. Projeli jsme soutěsku a vzhůru do kopce. K ubytku to bylo asi 30 km, jak jsme vjeli do lesa, tak mokrá cesta, ale pořád cajk. Ale vyjeli jsme na kopec a tam to spadlo. 15 km od cíle... Takže do ubytka jsme přijeli durch mokří. Ale v chalupě je kotel, sice vyplý, ale co to je pro nás, pocykali jsme všechny čudle, kotel najel a na radiátorech se nedá udržet ruka. Takže zítra pojedem v suchých hadrech.

Otázka je, jak daleko, páč meteoaplikace neslibujou nic s medem. Ale nejsme z cukru, že. Navic zítra to máme jen 200 km a pak nás čeká návštěva největšího hlubinného solného dolů na světě a tam určitě pršet nebude. Máme trochu strach o některé účastníky, bo prý když sfárají, tak hned usnou. Elektrikáři.... Dnešní Rum unsky večírek numero duo se moc těšíme, zásoby ještě jsou.

Bike and Beer tour 2023 stage 03

Jak říká klasik. Monotónní bušení kapek nás probudilo do pošmourného rána. Cáry mlhy stoupaly z okolních lesů nasáklých vodou a v dáli hýkl sýček. Nebo sýkl hýček? Ty voe, nesnáším meteoaplikace. Celý večer do toho čumíš, řešíš, doufáš a dáváš si naději, abys ráno zjistil, že měly všechny pravdu. Kundy. Takže bohužel ráno rovnou do dešťovek a jazda, naštěstí to máme do Turdy jen 200 km a třeba po cestě přestane. No, nepřestalo... místy pršelo víc, místy míň a cesta byla mokrá celou dobu. Ranní nenáviděné oblékání dešťovek rozsvítil Maličký, který je známý mrmloun a jak se do toho soukal a jak to komentoval, máme zdokumentováno. Pokud dostaneme povolení, dáme to na FB. Po startu v první dědině byla zavřená cesta, účastník z Prahy trochu stresoval, kudma jako pojedeme a nebyl schopen pochopit, že to na Balkáně není problém, prostě projedeme zákazem. Což nám v uzavřeném úseku potvrdila i protijedoucí policie. Pak jsme vjeli do hor, krásné hluboké lesy, super cesta, akorát ta voda, ale co už. I tak jsme celkem tahali a cesta utíkala. Pražský účastník už včera nahlásil, že se od nás dnes odpojí. Dojel s náma k Turdě, tam jsme se rozloučili a hlavní peloton v počtu devíti pokračoval. Interně tomu říkáme V syndrom. V Turdě nás navigace trochu potahala, ale ubytko jsme nakonec našli. Takže konečně ty zasrané dešťovky dolů, do kraťasů a vzhůru dolů do dolu dolovat rudu. Teda sůl. Od ubytka to máme k boční štole 5 minut chůze a už jsme fárali. Turda je největší solný důl na světě, takže jsme se těšili. Nejdřív jsme vešli do štoly dvaceti pěti ozvěn. Pískání, mlaskání a volání, to už tu určitě bylo 1000x. Ale zkusit, jestli se 25x odrazí prd, to myslím, že tu nebylo. A co byste řekli, temné dunění se neslo dolem jako bouře. Pak jsme okoukli původní dřevěný těžní stroj, kdysi poháněný koňmi a přišli na terasu nad hlavní dóm. A tam nám spadla brada. Z fotek to tak nevyzní, ale je to jak díra do pekel. A na zdech nádherné kresby z vrstev soli.

Dolů jezdí výtah, prý pro 7 lidí. Tak jsme nastoupili v šesti, výtah zaprotestoval, tak jsme jednoho vyhodili, pak druhého a ve čtyřech už to jelo. Takže je to pro 7 lidí nebo 4 motorkáře. Dole jsme se projeli na loďkách na podzemním jezeru, potočili se na ruském kole, pokoukali, pofotili. Je to fakt mazec, nádherné a obrovské. Nahoru jsme šli po schodech, celkem 14 pater a na každém byl letopočet, ve kterém roce byli na této úrovni. Začínalo to na 1857, ale údajně kopali od 1650. Masakr. A nebudete věřit, fakt je ta sůl slaná. Vše jsme zdokumentovali, je to total brutal, pokud někdy pojedete kolem, určitě se zastavte. Pak jsme vyfárali a jako správní horníci po šichtě jsme zapadli do hospody a vše řádně zapili. Rum unský večírek dnes proběhne v parádní pergolce u bydlení. Zítra by mělo zase poprchávat, tak uvidíme. Máme to 200 po zatáčkách a pak Maďarsko a směr Miškolc. Už se těšíme na halasle.

Bike and Beer tour 2023 stage 04

 Jak se ukázalo, slova klasika včera nikam nevedla. Takže dnes slovy legendárního Zákopčaníka. Tlaková níže nad Biskajským zálivem způsobila brázdu studeného vzduchu v oblasti středního Rumunska. Tato brázda sebou přinesla dešťové mraky v celé oblasti. Předpověď na dnešní den. Trvalý déšť různé intenzity, mlha a nízké teploty a to hlavně v oblasti, kudy jede naše odvážná devítičlenná skupina. Šou s oblékáním dešťovek proběhla i dnes, ale je pravda, že Maličký už chytil celkem grif a dal to s polovičním počtem nadávek. Na trať jsme vyrazili kolem 9:30, což je cajk, protože v Rumunsku je o hodinu více, takže jsme vlastně  vyrazili v 8:30. Od prvních metrů déšť, déšť a zase déšť. Chtěli jsme se povozit horama a zatáčkama, ale v tomhle počasí to nemá smysl. Tak jsme to přetrasovali na nejkratší cestu a vijo. Znova jsem hluboce nenáviděl meteoaplikace, protože zas měly všechny pravdu. Kundy. Pršet má až skoro k maďarským hranicím. A to beze zbytku vyšlo. U hranic u pumpy už nepršelo a cesta suchá, tak jsem se rozhodl sundat dešťovku, bo jízdu v ní nesnáším. Její použití bych přirovnal ke kondomu. Je super, že plní funkci, ale jak je možnost, tak dolů s tím. Koukl jsem na nebe s odborností Zakopčaníkova synovce a prohlásil, že už pršet nebude a jdu to sundat. Jako vždy jsem v tomto počínání našel pochopení u Pokladníka, který do toho šel se mnou. Zbytek mojí předpovědi počasí nevěřil a zůstal v dešťovkách.

Za 15 minut jsme dojeli na přechod, dešťovkáři spaření jak jetel a při čekání ve frontě se všichni posvlíkali. Na hranici opruz jako vždy s Maďarama, ale pustit nás museli. Pak už jen nudná magyároš hájvej, vlevo kukuřice, vpravo kukuřice a 180 km před námi. Full gaz a ať už to máme za sebou. Bo jsme jeli jak draci, tak jsme byli na místě o dost dřív,  takže jsem z pumpy zavolal do ubytka, jestli je vše cajk a můžeme dorazit. Zvedla to paní, říkám "Do you  speak english? No". Chvíli ticho a pak říká "kolega" říkám "ok". Za chvíli to vzala jiná paní a říká "yes?" Tak se zeptám "do you speak english?" "No". To mně trochu vyvedlo z konceptu,  takže jsme chvíli společně mlčeli a pak jsem řekl "  ok, bye". Co na to taky jiného říct, že. Tak tam prostě dojedem a uvidíme. V ubytku fakt nikdo nemluví anglicky ani slovo, takže vše řešíme přes překladač. Děkujeme pane gůgl. Poslední Rum unský (teda už maďarský) večírek proběhne zase v pergolce u ubytka.

Zítra si dáme po zatáčkách maďarské hory (ok, je to jediný kopec široko daleko) a pak přes slovenské vinkle domů. Máme to cca 430 km a má být kupodivu pěkně, tak si to snad na závěr užijeme. A v pondělí do rachoty, mě mrdne...

Bike and Beer tour 2023 stage 05

Závěrečný večírek v hungárii se vydařil. Dorazili jsme zásoby, vyřešili všechny světové problémy a šli spát. Ráno jsme dostali maďarskou snídani. Vše jsme měli domluveno na 8 hodin, takže už kolem 7:30 jsme se začali motat kolem motorek a balit, abychom po snídani mohli vyrazit. V 8 jsme všichni nastoupili na snídani. Teda kromě Maličkého. 8:10 Maličký nikde. 8:15 Maličký nikde. Tak jsme mírně znervózněli, ale prý už ho ráno někdo viděl. 8:20, Maličký přichází. Snídani má studenou a všichni už jsou najedení a připravení vyrazit. Na dotaz co je řekl, že si myslel, že jsme byli domluveni na 9. A prý je na dovolené. To je fakt, na to není co říct. Tak jsme se zasmáli, počkali a vyrazili kolem 8:45. Svítilo slunko, cesta suchá, tak že by to konečně vyšlo? A taky že jo, nejprve jsme se suprově svezli maďarským kopcema u Miškolce a pak přejeli na slovač. Dědiny dost zanedbané, baráky rozpadlé a mezi nima menšina, která tady evidentně tvoří většinu. V jedné dědině byla uprostřed, tam kde by normálně byla náves, policejní stanice. Hnusná šedá betonová kostka. Obehnaná třímetrovou betonovou zdí. Nahoře se sloupkama s ostnatým drátem. A sloupky ohnuté ven. VEN??? Ty voe, to mají strach, aby jim tam nikdo nelezl? Hmmm slušný. Ale to už se pomalu noříme do kopečků středního Slovenska, jeli jsme po bočních cestách, malý provoz, super vinkle a slunko, tak jsme tahali a parádně si to užívali. U Martina jsme se napojili na hlavní na Žilinu a zácpa jak prase, ale auta nám celkem uhýbala, takže se to dalo. Na hranicích jsme dali pauzu a rozloučili se s účastníky z Eaglestadtu a dál pokračovali směr Miners City. A pak už jen poslední fotka u Navigátora před barákem a vzhůru domů. Celkem jsme dnes dali 470 km. A tím celé naše dobrodružství končí. Takže jako vždy, krátké shrnutí. Jak to bylo krátké, tak to bylo intenzivní. Měli jsme trochu obavy, jak to dáme v 10 motorkách, ale musím říct, že úplně bez problémů. Navigátor si vybral pár slabších chvilek, hlavně první den, ale nakonec nás, s drobnou pomocí bližních, úspěšně dostal až domů, takže cajk. Jen z toho plyne ponaučení, když máš funkci navigátora, je dobré mít podklady novější než od Wehrmachtu 1942. Je totiž dost možné, že se od té doby něco změnilo a sem tam i přibyla nová cesta. Aby se nebloudilo hned u Žiliny. Nejlepší etapa byla hned ta druhá s parádní projížďku na Bicaz. V téhle jsme taky nejvíc zmokli a to tak, že durch. Počasí mohlo být lepší, ale to je věc, kterou neovlivníš, tak to nemá smysl řešit. Co nás totálně dostalo, byl solný důl v Turdě. Pocit, když dojdeš poprvé na hranu horního ochozu, pod tebou 60 m díra, ve které se dole pod tebou točí ruské kolo a to vše v podzemí, vysekané v masivu soli, z toho mrazí i když si na to teď vzpomenu. Za 5 dní jsme najeli necelých 2200 km a užili si každý metr jízdy. Až na ty metry, co chcalo. I když na druhou stranu, lepší je jet s partou kamarádů v dešti na motorce, než sedět v robotě a čumět z okna, že. Pokud tam teda okno máš. Nějaká zásadní šou s ceníky nebo policajty se nekonala, takže tohle taky cajk. Motorky příkladně držely, takže toto taky super. Děkujeme všem, kdo naše malé dobrodružství sledovali a komentovali na FB, pokud jste se aspoň trochu pobavili, jsme za to rádi. Poprvé jsme vše obohatili o záběry z dronu, páč jak tam není dron, tak je to strašně starý a není to kůůl. A my jdeme s dobou. Taky díky rodinám, zejména pak manželkám a přítelkyním, že nás pustily (a ještě v budoucnu pustí, že jo). No a teď co. Motorka v garáži, jako vždy zmazaná jak horník z rubání a zítra do práce. Ty voe, jak já bych radši nabral plnou a otočil plynem. Tak zas někdy příště, keď boh dá, tak v září směr Alboška. Do té doby se mějte.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE