Olymp

Bulharsko II.

Po projetí Řecko-Bulharského hraničního tunelu je zajímavé, jak se mění ráz krajiny. Asi 40 km jedeme k městu Dospat pahorkatou krajinou, která však už díky nadmořské výšce není plná křovin a borovic, ale je tu už klasický les, jak ho známe od nás. Bohužel, i tady je všude na první pohled vidět nedávný zmar a bída Bulharského hospodářství, jako když jsme jeli dolu na jih. Opuštěné domy, zanedbané areály (asi zkrachovalých) firem…. No, naštěstí velká část je na živu, a věřme, že mají to nejhorší za sebou.

Cílem dnešního dne je přehradní nádrž stejného jména a Maro sehnal ubytování v penzionu přímo uprostřed města. Zařízení se jmenuje Asi a jeho majitelé jsou zřejmě movitější vrstva, neboť je celý velmi hezky upravený, čistý, má uzavřené parkování přímo před dveřmi, kryté posezení  s krbem a v přízemí je samoobsluha se smíšeným zbožím.

V Dospatu je většina obyvatelstva muslimského vyznání. Ve městě je několik mešit, ta největší má střechu asi z nerezu nebo chromovanýho plechu, a září do dálky jakodiamant. Islám, jako pozůstatek půl tisíciletí trvající turecké nadvlády, se tu projevuje všude. Typicky architekturou domů; čtvercové nebo mírně obdelníkové, často dvoupatrové stavby, s malými, temnými balkony s masivním dřevěným zábradlím a nízká střecha ve tvaru jehlanu. Ta je pokrytá pálenými režnými taškami a u 90% staveb je v katastrofálním stavu. Včetně těch evidentně nových… Nechápu jak to dělají, že tašky na střechách jsou jak naházený vidlema. Kupodivu, asi to desítky let slouží, a tak to Bulhaři neřeší. Mnoho domů je opuštěných, a pomalu se rozpadají. Obchod v penzionu nabízí mnoho potravin a taky volně prodejný alkohol, především pivo. Ačkoliv zde vládne islám, země je sekulární a tak prodeji alkoholu nic nebrání. Zda chlastat či nechlastat, to už musí každý muslim otestovat svou osobní odvahou.  Nakoupíme drobnosti na něco k snídani, ale teď je načase zajít do restaurace a dát si kvalitnější stravu.

Pár ulic odtud je podnik, kde nás u vchodu vítá reprodukovaná hudba ve stylu „muslimský pop“. Uvnitř sedí několik lidí, místních. Cucají pivo a všichni čumí do mobilů. Budíme samozřejmě pozornost, nejen díky svérázným svrškům, co mají někteří na sobě, ale především řečí. Nakonec se jeden štamgast odváží a osloví nás, a zajímá ho, odkud jsme. „Da, Čechia, ok!“, pokývne hlavou, jakože zná a víc si nás nevšímají. Majitel restaurace přinese jídeláky, a bez nějakých proslovů si zapisuje náš výběr. Samozřejmě, jazyková bariéra je na jihu už značná, ale opět se mi potvrzuje můj častý dojem o uzavřené, nepříliš komunikativní bulharské povaze. Jsou takoví vážní, nemluvní. Jídlo je grilované maso s hranolky. Je to čerstvé, chuťově dobré, donese nám i tatarku s kečupem v té prdicí tubě, co z ní u nás doma ždímeme hořčici ke špekáčkům. Jo,ještě taky dostaneme sůl. A tím to končí. Je to strohé, jako jejich povaha. Lahvové pivo (na točený tady každej může zapomenout) má krásný název – Zagorka.  

Po návštěvě hospody bych rád viděl místní přehradu, kvůli níž tu vlastně jsme. Několik nás teda jde toto místo zkouknout. Cesta vede zapadlými uličkami města, kde žijí místní Pomaci, to jsou etničtí Bulhaři s muslimským vyznáním. Na první pohled se nedají rozeznat, ale potkali jsme několik stařenek, které ještě udržují jejich styl oblečení. Babky jako všude – široká zástěra, sedí na lavičce před barákem a drbou. Všemu ale vévodí typickej kus oblečení – velkej, temně černej šátek. Nevím jak se tomu říká, ale babky to mají uvázané kolem hlavy a zakrejvá jim to i ramena.  V ulicích jsou díry, nikdo to neopravuje a místní to nechává úplně v klidu. Přehradní hráz je na kraji obce a v těchto místech už jsme v uličkách úplně sami. Na hrázi je úplný klid. Na obou stranách je strážní domek. Nikdo si nás však nevšímá, můžeme to celé volně projít. Stavební firma tu provádí rekonstrukci chodníků a dlažby, takže se na silnici vedoucí po hrázi nedá vjíždět.  Jsme tady úplně sami.

Přehrada Dospat, bulharsky "Jazovir Dospat". Vodní dílo na stejnojmenné řece, součást Dospatsko-Vachské kaskády, vystavěna v letech 1963 - 68. Slouží k výrobě elektřiny, voda je vedena dálkovým přivaděčem do VE o výkonu 2x 60 MW. Výška hráze 61 m, rozloha jezera 2200 ha, objem 450 mil. m3.

Dospatská přehrada má jednu zvláštnost. U hráze vypadá docela nenápadně, skoro jako velký rybník. Do impozantního jezera se rozlévá až asi kilometr za hrází, za městem. Zde však vytváří jedno z největších přehradních jezer v Bulharsku, velikostí se přibližně rovnající naší Slapské přehradě. I prostředí lesnatých kopců kolem je podobné českému. Chybí akorát všudypřítomní chataři. Tedy fenomén, který je pro Českou republiku stejně typickej, jako knedlíky, Octavia 1.9 Té Dé í, nebo  Jarda Jágr.  Tady je „chataření“ naprosto neznámý pojem a většina jezer má břehy opuštěné.

Po návratu od přehradní hráze ještě chlapi nakoupí zásobu tukotvorných potravin, jako jsou chipsy, slaný tyčinky, pivo, atp. a Milan otevře svou spižírnu, kterou pravidelně vozí. To je papírová krabice, upoutaná na spolujezdcovo sedadlo jeho stroje, plná sušenek, oříšků a spoustou dalších zdravých jídel. Díky počasí je u nich navíc pravidelně prováděna fermentace, tedy pravidelná denní změna skupenství. Sluníčko vytvoří vždy kolem poledne kapalné Horalky nebo Milu, jenž následně každý večer ztuhnou do tvaru, do nějž je v krabici zrovna slisován obal nebohé sušenky. No a co! Eskymáci na Špicberkách vyrábí to samé z mořských ptáků i s peřím. A jak jim to chutná! Českej chlap když dostane chuť na sladký, tak klidně sežere šestkrát přetavenou Tatranku. Do tmy pak spotřebováváme pochutiny, chlastáme pivo z obchodu a plánujeme zítřejší trasu.

Pondělí, 4.7. 2022

Dnešek jsme naplánovali jako tranzitní den bez vytčeného turistického cíle. Bereme jako cíl samotnou cestu, neboť budeme přejíždět skoro celou zemi od jihu z Dospatu, nacházejícího se v podstatě uprostřed Rodopů, až na sever k Vratse, která leží na okraji Stare Planiny před  podunajskými nížinami. Vybíráme trasy mimo hlavní tahy, nižšími silnicemi, kde je plno kroucáků, serpentýn, výhledů a snad i menší provoz.  Vyrážíme ráno kolem 8:00 na sever, směr Batak, Pazardžik, Pirdop, Botevgrad a Vratsa. Samozřejmě, kolorit počasí se nemění, je azurově modrý nebe a  poloha v horách přináší svěží chladivej vzduch. Maro zastaví kousek za Dospatem, kde voda přehradního jezera dosahuje až k silnici a je tu hezký rozhled na širé vodní plochy. Učiníme pár fotek, a obdivu neujde ani pravý Ivan, neboli sovětský automobil Moskvič 1500. Vida, ještě nevymřeli .. (viz fotka vpravo, autorem je Milan). 

Několik z nás (včetně mě) krapet podcení situaci a vyrazíme „na lehko“.  Rodopské hory nám však velmi brzo ukážou, kdo je tady pánem, takže několik desítek kilometrů se mi chladem ježí chlupy na zádech a nazývám sám sebe kokotem.  To je sice hezké, ale nepomáhá to. Pomůže až zastavení, kdy se musíme přiměřeně dostrojit. Tak nakonec i kosu zažijeme. Silnice č. 37 však opravdu vynahrazuje špatný vjem z teploty vzduchu, neboť okolí je nádherný. Malý provoz, krásné, zdravé zelené lesy a vody jezera, často dosahující až k silnici, která jí překračuje po mostech.

Po Dospatu míjíme mezi horama ztracené jezero Široka Poljana.  Je na něj nádherný výhled ze silnice mezi stromy, jen je škoda, že nemůžu zastavit a jít fotit. Teda, můžu, ale chlapi by samozřejmě hned zastavovali taky, páč by nevěděli, co se děje a ještě bych mohl způsobit nepříjemnou situaci. Měl jsem si to domluvit předem. Takže se jenom kochám.  Za chvilku se jede po krátké, zhruba 40 m vysoké hrázi  přehrady Goljam Beglik, načež po pár stech metrech silniční násep omývá voda jezera Beglika.  U této malé přehrady si vybavuju asi jediný místo, kde se vyskytovaly chatky a bylo to rekreačně využíváno.  U Bataku, kde tankujeme, je taky přehrada, velikánská, plně se rovnající Dospatu (momentka z tankovací pauzy u Bataku je vlevo, autor fotky je Milan). Já jsem původně chtěl toto vodní dílo vidět, ale hráz je mimo silniční tahy a museli bychom najet navíc skoro 40 km po vlásenkách v horách. Dohodneme se tedy, že tento cíl vypustíme, protože dálka před náma je ještě značná a na Bookingem rezervované ubytování nechceme přijet příliš pozdě. Takže pokračujeme dál po silnici 37, která zde kopíruje horský tok Stara reka. Silnice nás dovede až do města Peštera, které je jakýmsi ukončením pohoří Rodopy.

Přichází 20 km nížiny údolím řeky Marica a město Pazardžik.  V tomto sídle, jenž odpovídá velikostí  Zlínu, silnice 37 pokračuje na sever do hor jménem Stara Planina a velmi zde zesílí provoz. Začne zhruba 60 km silničního maglajzu, jenž překonává pouze dopravní průjem na křižovatce v Mikulově.  Díky horám je silnice plná serpentin, dlouhých úseků klesání a stoupání. A díky tomu, že je bulharská, je totálně rozflákaná. Než jsme vjeli do toho nejhoršího, projeli jsme úsek, zřejmě sloužící jako tréninkový - zde to zachytil Milan, viz snímek vpravo. Díry a výmoly zde dosahují i několika metrů; když hrozí, že neprojede ani pásové vozidlo armády, polejou bulharský cestáři  kráter asfaltem, aby se víc nedrolil, ale lochna zůstává dál. V okolí probíhá výstavba dálnice, takže všude je plno omezení.

Silnice je narvaná kamiony, pro něž je to nejkratší trasa na přejezdu země od  jihovýchodu na severozápad. Kamion, táhnoucí dvacet tun nákladu do neuvěřitelných zatáček, stoupajících až do 1500 m nadmořské výšky, klátící se ve 20 cm hlubokých výmolech, musí jet pochopitelně krokem, aby si neorval spojlery a nádrže a blatníky a všechny tyhle věci. A jede jich souvislá, nekončící kolona. Všude mraky prachu, pískání brzd, kouřící motory, neustálé rozjezdy, zastavování…. Pokud by tu však byl klid, poskytuje silnice nádherné výhledy na okolní hory.  Část jejího úseku navíc prochází největší a zčásti dosud činnou oblastí těžby kovových rud v Bulharsku. Takže do toho všeho se ještě přimotávají náklaďáky s kamením.  Místy objíždíme rozestavěné pilíře nové dálnice, které trčí jako věže odhadem snad do padesátimetrové výšky. Tento blázinec vydrží přibližně k městu Etropola, kde většina nákladní dopravy pokračuje k dálnici A2, zatímco naše skupina míří směr Botevgrad. Už jen kousek pak zbývá dojet do vsi Kraevo, kde máme ubytování v zařízení jménem Villa Mark.

Villa Mark, Kraevo - Botevgrad, Sofijská oblast, severozápadní Bulharsko. Jeden ze tří objektů, sloužící k ubytování.

Vesnice je v kopci a areál ubytování rovněž. Místy je krpál takovej, že motorky nechtějí ani stát na bočáku a se skřípěním a rytím stojanů v dlažbě furt popojíždějí dolů. Dá docela manévry, než najdem flek, kde se dá mašina bezpečně zaparkovat.  Celé je to  evidentně opět ve vlastnictví bohatší bulharské vrstvy. Majitel nám předá klíče, vysvětlí základní propozice a více si nás nevšímá. Vila Mark je několik domků, zrekonstruovaných, a nádherně upravených. Mezi nima je velkej bazén, kde se cachtá a opaluje několik již zde ubytovaných hostů. Mě a Milanovi je přidělen nejhořejší domek v areálu. Dá se k němu dojet dalším lomcovákem po polní cestě, na konci je malý rovný travnatý plácek, přímo u dveří, kde se dá parkovat. Milan do prudkýho kopečka po cestě zarostlej trávou moc nechce, takže si nosí věci v ruce sto metrů a já se tam vydrápu s Guzzinou sám.

Domek je zrekonstruován do starobalkánskýho nebo osmanskýho (nebo jak to nazvat) stylu, je to podobné té vile v Belogradčiku, když jsme jeli na jih. Od našeho domku je hezký rozhled  do Botevgradského údolí na dvacet kilometrů vzdálené vápencové lomy, bíle zářící v moři tmavězelených lesů. Za zmínku stojí zejména koupelna uvnitř, mají to obloženo přírodním kamenem, nábytek je z  masivu a umyvadlo je z pálený hlíny. Netradiční, zajímavé.  Potravu a pití nám poskytuje kiosek, který je součástí areálu. Jsou schopní uvařit i jednoduché jídlo, a tak si dáme restovaná játra s hranolkama. Není to špatné, ale opět je to takové typicky bulharské – bez nápadu, just jen základní suroviny a sůl. Ale máme něco vařenýho k jídlu, chlapi samozřejmě kafe, někdo víno, a bulharské pivo z flašky.  Abychom si spravili chuť, musí opět Milan vytáhnout svou pochutinovou bednu, na níž já vydržím poté útočit až do soumraku.

Úterý, 5.7. 2022

Ráno dostaneme v kiosku snídani, a následuje balení věcí na motorky. Dnes se musíme rozloučit s Bulharskem a vstoupit do posledního státu, který nás na cestě čeká – Rumunsko. Vracíme se k původnímu fundamentu naší výpravy, kterou je řeka Dunaj.  Asi v devět hodin opouštíme Kraevo a míříme na sever k městu Vratsa, kde sjedeme na silnici 15, směr Borovan,  Kozloduj  a Oryahovo.

Je postupně opět hnusné vedro. Azuro se však už nekoná, na obloze je hodně mraků, vypadá to na bouřku, ale nic se neděje. Díky tomu si během chvíle připadám jako králík v remosce, kdyby mě posypali česnekem a kouskama špeku, za chvíli bych voněl. K Dunaji (resp. k hraničnímu přívozu v Oryahovu) to máme asi 120 km. Právě při průjezdu jednou z vesnic na cestě (myslím že to byl právě ten Borovan) úplně bije do očí katastrofální stav bulharského venkova. Zhruba třetina domů je úplně opuštěná, mnohé se už mění ve zříceniny. Je to smutný pohled.  Lidé tu asi nechtějí žít a raději odcházejí za lepšími životními podmínkami, za prací, za penězmi. Naše nekonečné nářky v těchto chvílích tak trochu nechápu. Ať u nás vládne kde co, furt žijeme v krásných, udržovaných vsích a městech, a lidé u nás mají stále nezměrně vyšší šanci na spokojený život, než místní. Nezbývá než doufat, že se i Bulharům jednou povede lépe a místní vesničky zase ožijí.

Po cestě k Dunaji před odbočkou na Kozloduj vidím, jak Maro gestikuluje a ukazuje, že musí zastavit.  Zajedem na plácek vedle silnice a Maro obchází kola svého Harleje. Sahá na náby a kouká pečlivě po podvozku. Ptáme se, co se děje. „Mě v tom píská jak sviňa, tyvole, asi ložisko v prdeli“. Na dotek je však každá točivá část chladná, anebo na běžné provozní teplotě.  Harley je v pořádku, nic se neděje. Vysvětlení přijde vzápětí.  V tu chvíli se totiž v koruně mohutných ořešáků u silnice rozcvrkají tisíce cikád. Tento neuvěřitelně hlučný hmyz, který všichni známe z Jadranu, vždy po chvílích ztichne a najednou začnou všechny naráz zase cvrkat. Dělají to nepravidelně a s takovým kraválem, že to za jízdy opravdu  připomíná haprující ložisko, tuplem v otevřené helmě, kde burácí vítr a je slyšet hučení ostatních motorů. A Máru dokonale zmátly. Tak z toho máme chvíli srandu, chlapi dají cigáro, pošlou fotky ženským na Fb a pokračujeme dál.

Snažím se zahlédnout sloupy páry, stoupající z chladících věží jaderné elektrárny Kozloduj, která je jediným zařízením tohoto druhu v Bulharsku. Dusné počasí však způsobuje tak silný opar, že vidět není vůbec nic. A to jsme od elektrárny velikosti Temelína pouhých 8, možná 10 kilometrů. Přijíždíme do města Oryahovo. Musíme sjet městem až dolů k Dunaji, kde je přístav a nakládací plocha přívozu. Před celním prostorem je snad 500 m dlouhá kolona kamionů, převážně Turků. Osobní vozy nevidím. Rozhodneme se popojet podél řady náklaďáků až k celnici. A vida, stojí tu asi dvě auta. Než nás celníci zkontrolují, musíme mít zakoupený lístek na trajekt. Protože překračujeme vnitřní hranici EU, jde o formalitu. Celníci jsou vlídní, poté jsme předáni do rukou zřízenců přístavu, kteří mají na starosti organizaci nakládky.  Opět jen pár jednoduchých gest, a už stojíme před širokou šikmou plochou, vedoucí přímo do vod Dunaje. Zato s tureckými řidiči to ani zdaleka nejde lehce. Celou celnici po chvíli zahalí řev a hádky, když se celníci se zřízenci pustí do verbálního konfliktu s několika Turky z kamionů, kteří evidentně nemají v pořádku papíry a rozhodně se jim nechce odjet a poté znova čekat desítky hodin ve frontě.

Nyní je před náma asi 1,5 hodiny čekání v úmorným horku. Sedíme ve stínu kamionu, řidiči si nás nevšímají, občas některý v pantoflích přišourá obhlédnout motorky. Každej zabíjí rozžhavený odpoledne, jak umí. Kamioňáci mejou okna, otírají světla, dolejvaji ostřikovací směs, my čumíme do mobilů, hrabeme se v kufrech, zřízenci krafou u zábradlí a sedí ve stínu budky , odkud se dohlíží na na přístaviště. Je tu zákaz focení, ale když občas někdo vytáhne mobil a evidentně fotí, nic nám neřeknou. Pak se v dálce na řece ukáže pomalu se blížící trajekt. Nebo přívoz, nebo jak se tomu správně říká. Prostě loď. 

Blíží se přívoz na Dunajském říčním hraničním přechodu BG - RO Oryahovo / Bechet. Ačkoliv se to nezdá, je to značně velké plavidlo, jenž uveze stovky tun nákladu.

Oproti přívozu v Srbsku je tohle nestvůra, gigant. Dunaj je v těchto místech široký 1,4 km a trasa trajektu měří necelé 3 km.  Když obrovský přívoz dorazí ke břehu, všichni čumíme, jaké budou následovat manévry. Na jeho ložné ploše stojí asi 14 kamionů. První čtyři musí vycouvat. Šikmý sjezd k řece je ale natolik rozlehlý, že otáčecí manévr není pro dvacetimetrové tahače problém. Ostatní vyjíždějí popředu. Když je trajekt úplně prázdný, přiskočí zřízenci a začnou organizovat nakládku. Jako první najíždějí kamiony, my musíme čekat. Do lodi vjedou po předu, ale plocha na plavidlu je tak velká, že se na ní otáčejí a řadí se podél krajů přesně podle pokynů návodčích. Nákladní vozy postupně vyplní celý volný prostor. Pak najíždějí osobní auta. Jsou tu asi tři. Nacpou je uplně k nájezdovému čelu, a pak dostaneme pokyn my. Zřízenci nám ukážou, kam zajet a doslova s námi vyplní poslední volné plochy u zábradlí. Loď poté odrazí a vydáváme se na asi půl hodinovou plavbu k Rumunskému břehu. Je strašlivé horko. Opět sedíme ve stínu nákladních souprav, a chlapi hlídají Pazďu, protože mu je zase těžko. Naštěstí se nic nestane, ale máme o kamaráda strach. Měl by se na to podělané kouření vysrat, to je jasná věc. Úžeh z pálícího slunce taky moc nepřidá, a ačkoliv se Pazďa neustále maže protislunečními krémy, má na rukách hrozné spálené puchýře. Spálené ruce máme všichni, ale Pazďu slunce zrychtovalo nejhůř. 

Rumunsko

Vykládka na rumunským břehu probíhá opačně. Nejprve je z lodi vyhnán veškerý hmyz, tedy auta a my. A teprve potom začíná krocení náklaďáků. To nás ale už nezajímá, protože se shromáždíme u rumunské celní kontroly. Ta je opět rychlá, takže za chvíli už jedeme po silnici, která je od sluníčka úplně rozteklá a rozrajtovaná od kamionů. První sídlo v Rumunsku je Bechet. Jedeme tankovat a poprvé používáme tu jejich zvláštní igelitovou hotovost, jejíž ždibec si vezeme už z ČR. Rumunské Lei jsou jediná měna v Evropě, jenž používá k výrobě bankovek jakýsi polykarbonát, nebo jak se tomu říká. Díky tomu jsou na nich ornamenty, vypadající jako z celofánu, a které jsou průhledné. Je to taková zajímavost.

Rumunský venkov je na první pohled jiný, než byl v Bulharsku. Je tu taky bída a spoustu baráků vykazuje nevalnou údržbu. Nicméně, je tu jeden zásadní rozdíl. Všude je život. Vesnice jsou plný lidí. Všude políčka, hospodářská havěť, koňský spřežení, plno harantů. Nejzásadnější předpoklad toho, že to někam povede. Samozřejmě Rumunsko není žádný Kongo, je tu hromadu prosperujících venkovských firmiček, usedlostí, fungují tu moderní řetězce obchodů, ta země má zdravý základ a jednou tu bude bohatej evropskej stát. Je to jiný, než - dle mého názoru - smutný, rezignovaný Bulharsko.

Jedeme asi 40 km úmorným horkem, nížinama podél Dunaje, silnicí DN55A. Dorazíme do vesnice jménem Catane. Uprostřed obce je velká samoobsluha s potravinama, jménem LOCO, kde zastavíme na nákup občerstvení. Před dveřmi mě zaujala reklamní cedule s akčním zbožím, kde se na odiv vystavuje velikánskej obrázek lahve Velkopopovického kozla 11°.  Naproti obchodu je hospoda se zahrádkou, plnou Rumunů.  Všichni si můžou krky ukroutit a někteří se klidně jdou podívat blíž. Na druhé straně křižovatky zastaví dva urostlí chachaři s koněm  táhnoucím vozík a taky čumí. Přijíždějí odkudsi různé děti na kolech, stojí kolem a každej vejrá, jak kdyby nikdy neviděli motorku. Jsme ve střehu; nikdy člověk neví, co nastane. Takže část jde do obchodu a druhá půlka raději stojí u mašin. Nestane se však vůbec nic, ti lidé si ani nedovolí se víc přiblížit. Je to prosté. Tady úrověň žití obyčejných lidí odpovídá té, kterou si pamatuju z první poloviny devadesátejch let. Taky jsme tehdy slintali nad skupinama zápaďáckých motorkářů na náměstích našich měst a oblejzali je s foťákama. A všichni jsme v duši živili mrňavoučkej plamíneček naděje, že možná taky, jednou, v daleké budoucnosti…. I zdejší lidé se plahočí, mají za to hovno, a i oni určitě doufají, že taky, jednou, v daleké budoucnosti… Nebo třeba už v té blízké.

Nejsou to žádní cikáni. Rumuni jsou lidi jako my. Samozřejmě tady je léto 7 měsíců v roce, takže tu všichni chlapi lítají jen v kraťasech a jsou osmažený sluncem, tudíž budí takovej necivilizovanej dojem. Koník je tu běžný dopravní prostředek. Myslím, že ho vlastní ve větší části domácností. Pasou se v zahradách, na políčkách, tahají malé povozy a slouží lidem k práci. Nikomu na silnicích nevadí, nikdo nevytrubuje jako idiot, neplácá si po čele. Autopark se nijak neliší od nás; i tady se prohánějí supermoderní káry boháčů a miliony aut obyčejných lidí. Jen ten hnědáček s vozíkem tu nikomu nevadí, stejně jako staré traktůrky, oslíci, hejna slepic a holubů, občasný kobylinec na silnici a tak. Holt se chvilku musí počkat, nebo vyhnout. A znova si říkám, jestli je víc v pořádku náš bohatej, přecitlivělej svět plnej háklivek s nádorovitě zbujelým egem, nebo zdejší lehký bordýlek, kde je sice chudo, ale (zatím) poněkud svobodněji. Ideálně by bylo skloubit obojí, ale to je zřejmě nereálná představa. 

Nu, nechme filozofování.  Cesta pokračuje. Maro včera našel ubytování v obci Salcia, kousek od Dunaje. Jedeme k tomu nejkratší cestou, takže u obchodu v Catane sjedeme na silnice nižších tříd. Cesty vedou ryzím venkovem, kde se vše podřizuje zemědělství. Žně jsou tady všude v plném proudu. Vesnice jsou poměrně velké, jako na jižní Moravě. Skoro u každé osady je hřbitov. To je zajímavé, protože u nás jsou hřbitovy jen ve farních obcích. Rozhoduju se, že se odpojím, protože bych si rád udělal fotku a taky se potřebuju po flašce studený vody vyvenčit. Ukážu chlapům aby pokračovali a zajedu ke krajnici. Dojdu si označkovat nejbližší strom a pak vyfotit jeden místní hřbitůvek. Jenže jsem zapoměl, kde to bylo… S největší pravděpodobností se jedná o hřbitov u obce Balasan, jenž je ze všech stran obklopen políčky. Viz fotka vpravo.

Zdejší polní hospodářství samozřejmě rovněž zažilo „radostnou kolektivizaci“ za komunistů. Po pádu režimu ale v Rumunsku mnoho družstev padlo a půdu si vzali zpět její původní vlastníci. V této zemi se to proto podobá Polsku. Jsou oblasti, kde je spousta políček, drobných jako nudle – tady hospodaří drobní vlastníci, a pak je několik kilometrů  vidět velké scelené lány a většinou nějaký živý zemědělský podnik, to jsou místa, obhospodařovaná družstvem. Ale využívá se vše, co jde, nikde žádné opuštěné nebo zanedbané plochy. Na polích a silničkách potkáváme nejmodernější modely traktorů, ale i prehistorické muzeální kusy, kterým je nejmíň šedesát let. A o koních už řeč byla. 

Po získání fotky hřbitova jedu asi kilometr za ostatními. Sjedeme se poté na pumpě, a do cílové destinace už dojíždíme zase společně.  Salcia je velmi rozsáhlá vesnice, jestli se tomu dá vůbec ještě tak říct … 2500 obyvatel , to už je u nás hrubě velký městys. No, to je jedno, tady je to vesnice. Penzion, kde Maro přes Booking sehnal střechu nad hlavou, nese název Siminica. Nachází se hned u hlavního průtahu obcí. Otevře nám paní majitelka, vlídná paní, kolem 60 let. Objekt je složen ze dvou staveb – velmi kvalitní, nedávno zrekonstruované vilky a malého zahradního domku. Jsme navedeni do vily, kde chlapi dostanou přiděleno několik pokojů, já jsem převelen do kuchyně na válendu. Když nám paní majitelka představí všechny prostory, kde budeme žít, a my už se plácáme kolem motorek, najednou koukáme, že pani jde s velkým kufrem přes zadní část dvora do toho zahradního domečku.  Po dobu naší přítomnosti svůj dům vyklidí a jde „na vejminek“…. Zvláštní. Z balkonu na nás shlíží opršelý obraz všeobecně  známé postavy novodobých  Rumunských dějin – Nicolae Ceausesca. Bereme to jako zajímavost (prostě jako kdyby jste v Berlíně v roce 1980 viděli pověšený obraz A. Hitlera).  Malá část obrázku je vidět na fotce vpravo, autorem je Pazďa. Celé stavení je typicky rumunským venkovským příbytkem. Vedle vilky je oplocenka, kde mají výletiště vrkající holubi, kokrhá kohout, kdákají slepice a dole se v trávě pleskají kachny s kachňaty.  Foto přes okno (vlevo) na zvířecí příbytek vyfotil Maro. Motorky máme ve dvoře, kde je pro návštěvníky připravené parkovací místo. Pod motorkama se mezi opadanými kdoulemi  prochází hejno letošních kuřat. Dvorek hlídají tři pejsci, z nichž jeden je evidentně letošní jarní štěně. Jsou to pozorný hlídači, nic jim neunikne a furt hafají u vrat na silnici. Nejvíc nasrat je dokázali sousedi, co jeli okolo s koněm a vozíkem, na němž převáželi míchačku a celá rodina jí držela, aby nespadla.  Ale s námi se velmi rychle skamarádili. Pani majitelka později štěně vzala k sobě, ale ti zbylí s námi vysedávali na schodech dlouho do noci, než jsme šli spát a celou dobu žebrali slupky ze salámu.  

K jídlu musíme využít nedaleký obchod. Je to malé smíšené zboží a protože široko daleko není žádný likvidátor zdravého trhu jménem Kaufland, Tesco a podobně, evidentně dobře prosperuje. Je plný zboží, pani prodavačka je asi 35 letá Rumunka a pomáhá jí nějaký chlap, asi manžel, či co. Před krámkem je pergola s posezením, obsazená místními chasníky.  Vevnitř dokonce mají výčep a točené pivo!! Chlapi si hned dají, ale tentokrát to budí nedůvěru u mě… Upřednostním raději studené plechovkáče z chlaďáku.  Místní dělníci, vidouc, kdo jim přišel do obchodu, se hned samou zvědavostí nahrnou dovnitř. Pani prodavačka tvrdě bojuje s jazykovou bariérou, tlupa pracantů jí pomáhá, my jsme na tom snad ještě hůř, takže krámek je plný hluku, a pokaždý když oba tábory pochopí  nějaké slovo, náleduje pochvalný hlahol. Rumunština je opravdu neuvěřitelná blafanice,  našinci naprosto nesrozumitelná. Naše nabídka ruštiny, polštiny a dalších slovanismů vyvolá jen koulení očima a krčení ramen. A tak Rumuni triumfálně vytahují světový jazyk: italštinu. Netuším, jestli tento středomořský „štěkot ručního kulometu“ ovládá jen pani krámská, nebo i další osazenstvo obchodu, ale když naznačíme, že vůbec nepřichází v úvahu, Rumuni jen zklamaně zamručí. Hlavní zbraní je tedy tužka a papír, díky níž se dozvídáme, že obchod je NON STOP! Tak to je teda mazec… Ale ono to trefně popisuje charakteristiku Rumunů, kterou na mě tato země působí od prvního metru – nejsme zatím nejbohatší, ale makáme na tom. S až mravenčí pílí každý popotlačí tu svou miliontinu milimetru dopředu, a celá - proti nám obrovská - země se posouvá dál. Nakoupíme potraviny na večeři a něco na ráno, a „půjdeme bydlet“.

Od Dunaje se obloha zatahuje, je slyšet dunění, něco se žene. Konečně snad skončí dusivý vedro…  Bouřka se přižene ze dvou stran po půl desátej večer. Je to pořádná mela, vítr mlátí se stromy, blesky svítí jeden za druhým a hromobití nepřestává burácet. Trochu nervózně očekáváme krupobití, protože motorky volně stojí na dvoře a nikdo z nás jí nezakryl plachtou. Naštěstí k němu nedojde, zůstane jen u vodní průtrže mračen. Je vidět, že to nejhorší táhlo trochu jinudy, tak jsme možná měli štěstí. Liják, hromy a blesky se vydrží projevovat hluboko do noci.  Po jídle pak posedáváme na schodech pod Ceausescem a chlastáme pivo s lihovinami, které se bůhví jak pořád vynořují z útrob motocyklových zavazadel. S Pazďou vydržíme žvanit na (konečně) svěžím vzduchu snad do jedný do noci a úmyslně si necháváme pršet na nohy. Ona tu totiž leje teplá. Teprv potom, už poměrně dost  přeplněn alkoholickými nápoji, jdu lehnout. No, to není moudrý, říkám si. Ale naštěstí nejsem ožralej na krupon, tak snad to bude dobrý.

Středa, 6.7. 2022

Po včerejší prodlouženej směně se do vstávání nikdo nějak extra nehrne. Když se přece jen vyhrabeme, je venku typický pobouřkový počasí. Oblačno a místy mlha. Takže následuje pravidelný opruz s nošením věcí k motorkám, kam se to stále ještě vejde (většinou platí, že po prvním, druhým rozkramaření věcí je potom nemožný to složit tak, jak to bylo). Motorky jsou dokonale umytý. Nejvíc vykoupanou má Frenky. Ukázalo se, že ačkoliv stála zaparkovaná u baráku, okap trochu nestíhal pracovat, takže z něj voda chrčela vrchem. A rovnou Frenkymu na motorku. Stroj je po otočení klíčkem sice živ, ale po zmáčknutí startéru se ozve jen několikeré zahekání a motor nenaskočí. Ke slovu přichází startovací powerbanka, kterou chlapi vozí sebou a která se po letech zkušeností ukazuje být jedním z nejdůležitějších prvků výbavy. Jsem z toho trochu nervní. Když jsem Frenkymu motorku vloni prodal, byla v ní baterka docela mladá a v dobré kondici. Tohle by mě sralo… Naštěstí  po připojení powerbanky motor naskočil a Virago spokojeně blafe. Po chvilce se z ní začne  valit pára, jak se motor a jeho okolí vysouší od bouřkové vody. Další potíže se startem už motorka potom neměla, takže indispozici přisuzujeme turch prolitej elektrice, kam se zřejmě dostala vlhkost až do míst, kde by neměla bejt.

Dobrý, můžeme  odstartovat. Pani majitelka pochytá a zavře psíky, protože se prej chodí rádi toulat a něco by je zajelo, rozloučíme se a vzhůru na další kilometry. Opět se vracíme k Dunaji  a pojedem po jeho břehu. Přes město Vanju Mare míříme k velkému městu Drobeta Turnu-Severin , před nímž již budem kopírovat tok Dunaje po silnici DN56A. Před Drobetou  najedeme na hlavní tah E 70, který je zároveň i vnějším městským okruhem. Tato silnice je významným spojem mezi Temešvárem, Craiovou a Bukureští, takže si každej umí představit, jaká to je radost tady jezdit na motorce. Náš první dnešní cíl je největší vodní dílo na Dunaji,  elektrárna Železná Vrata, neboli  Portille de Fier I. (pro Rumuny), případně  Džerdap I. (pro Srby).  Existuje ještě přehrada stejného jména s číslem II., ale ta je menší, takže jsme vybrali jedničku.  Řítíme se teda asi 35 km po děsné E 70 až do města Orsova (počeštěle Oršava). Tam sjedeme na silnici DN57 a Maro zastaví na kraji města na přestávku. Něco se mi nezdá. Vím, že za Oršavou už začíná Banát, ale tam Železný Vrata nejsou, ty jsou víc po vodě. Vytáhnu mobil a čumím do mapy… je to jasný, minuli jsme!  Maro se omlouvá, že zapomněl vložit průjezdní bod do Sigicu. Je to jedno, ale nezbývá, než se 15 km vrátit po té děsivé E 70. Takže znovu do blázince plného kamionů a aut. Nakonec se ukáže, že to má i svoje výhody. Při kraji silnice je odpočívadlo, nabízející výhled na hladinu Dunaje, jenž zde tvoří vzdutí přehrady. Řeka v této oblasti protéká víc než 100 km dlouhým skalnatým údolím (největším v Evropě), jehož původní název byl právě Železná Vrata – odtud název vodního díla. Cesta kolem řeky je navíc mimořádně malebná, kopce, lesy a skály nad mohutným veletokem  a místy se jede tunelem nebo po mostech přes přítoky Dunaje. Jenom ten provoz…

Pokud jde o kvalitu silnic, myslím si, že Rumunsko je jinde, a mnohem dál, než Bulhaři. Samozřejmě že na venkově je to jako všude na Balkánu, takže sem tam tankodrom, ale vyšší třídy silnic jsou ve velmi dobrém stavu. Dojíždíme k přehradě. Součástí obrovité stavby je muzeum, které se věnuje době výstavby, takže je tady rozlehlé parkoviště pro návštěvníky. Muzeum je placené, s průvodcem, výklad v rumunštině nebo anglicky. Jedno lepší, než druhý. Usneseme se, že návštěva nebude asi to pravý, i když věřím, že to jistě je velmi zajímavý. Spokojím se se zhruba hodinovým potulováním kolem areálu. Moc možností však není – hydroelektrárna je oplocená, k řece a vlastní stavbě se vůbec nedá dostat.

Vodní elektrárna a přehrada Železná Vrata. Gigantický Rumunsko - Jugoslávský projekt z let 1964 - 1972, třetí nejvýkonnější hydroelektrárna v Evropě a největší vodní dílo na Dunaji. Výkon turbín je 2300 MW (asi jako náš Temelín), s neuvěřitelnou hltností až 8700 m3/s. Hráz je dlouhá 1300 m a hladinu řeky zdvihá o přibližně 20 metrů, se vzdutím téměř 100 km dlouhým.

Totéž platí na hrázi, protože tam je silniční hraniční přechod do Srbska, tzn. mimo EU, takže zase všude ploty a ostraha. Za celou dobu, co jsem se tam pleskal, přejela hranici dvě auta.  Na parkoviště mezitím dorazila skupina motorkářů na velkých endurech typu GS nebo CRF. Jsou to Češi, podle RZ z Prahy a okolí. Chlapi se jdou družit, ale tohle já nějak zrovna nevyhledávám, takže bližší okolnosti mi unikly. Budeme pokračovat v cestě. Počasí se z oblačného začíná vybírat, už je zase polojasno a začíná  -  vedro.  Otáčíme zpět a musíme se znova dostat do Oršavy. Když toto Dunajské město opustíme, vjedeme v podstatě do Rumunského  Banátu, který je nám Čechům velmi dobře známý a vlastně i blízký, díky  české komunitě, jejíž předkové sem přišli za lepším životem před téměř 200 lety.  Než však dosáhneme těchto míst, je to ještě kus cesty. Nedaleko za Oršavou bude moje motorka slavit výročí, blíží se dosažení 10 000 najetých km. Domluvím se s kolegy, že se odpojím, abych si to mohl vyfotit a sjedeme se o kus dál. Kulatá cifra naskočí přímo uprostřed města Eselnita. Provedu snímek a jedu za ostatními. Místo setkání je doslova za humny, protože chlapi parkují u mostu přes záliv řeky Mraconia, nad níž se tyčí gigantický, do skály vytesaný portrét dáckého krále Decebala.

Decebal, lat. Decebalus, poslední vládce sjednocené Dácie, jenž byla před 1900 lety prvotním státním útvarem na území dnešního Rumunska. Sochu, tyčící se desítky metrů nad Mraconskou zátokou Dunaje tesalo několik sochařů v letech 1994 - 2004, práci financoval rumunský velkopodnikatel D.Dragan.  Rozměry obličeje jsou cca 43x30 m.

Most je plný turistů, spousty aut a nouze není ani o motorky. Jdeme pěšky k nedalekému kostelu, jménem Manastirea Mraconia. Chodníky jsou lemovány stánky, kde prodávají občerstvení a hromady suvenýrů. Kupujeme různé drobnosti pro blízké doma. Naší mladej jsem koupil hrnek s Rumunskou vlajkou a obrázkem Dunajského údolí, ale krom toho zde nabízeli i hrnky s barevně provedenou velkou podobiznou Nicolae Ceausesca…  Celé toto místo je velmi hezkou zastávkou na cestách kolem Dunaje. Silnice je kvalitní, památky opravené, hladem a žízní se tady také rozhodně nezemře. A Dunaj a příroda kolem – to nemá cenu komentovat, protože to se musí vidět. Jedním slovem – nádhera. Od tohoto známého turistického bodu se po objetí Dubovského zálivu silnice DN57 přimkne k řece a 80 km se jede doslova vedle vody. Začíná mě velmi zmáhat únava. Včera jsme to opravdu protáhli a teď se to projevuje.  Chce se mi chvílema hrozně spát, zívám, slzím. Docela blbé, říkám si. Chvíli zvažuju odpojení a dát někde pauzu, ale naštěstí Maro uvažuje rychlejc a zakrátko nás posunky navádí na plochu vedle silnice. To mi trochu pomohlo se vzpamatovat, takže následný kus cesty pozoruju protější srbský břeh Dunaje, kde je vidět silnice, po níž jsme jeli dolů na jih a silničáři tam opravovali povrch. Jsou vidět i tunely, kterých je na Srbské straně nepočítaně. Na fotce vlevo je trochu vidět srbská silnice s tunely, kudy jsme jeli dolů na jih. Zato tady byl poslední tunel před Oršavou a odtud už ani jediný. Rumuni silnici postavili přímo na břehu řeky, Srbové budovali na skalnatých římsách nad řekou, proto takový rozdíl.

Mineme postupně odbočky na Eibenthal a Bigar. Obě jsou českými vesnicemi, někdy se jim říká „Tisová" případně "Tisovec“ a „Bígr“. V Eibenthalu shodou okolností  v těchto dnech bude mít ukončení amatérský terénní roadtrip Gumbalkan 2022, avšak s bráchou, jenž to pravidelně jezdí, se tady nepotkám. Asi o den se mineme.  Maro poté zastaví kousek před vesnicí Coronini, kde je výhled na srbský hrad Golubac,  jenž jsme navštívili  před víc než tejdnem.  Hned v Coronini je odbočka na vesnici Sfanta Elena, neboli všeobecně známá Svatá Helena, kam se samozřejmě vydáme. Vede k ní asi 7 km dlouhá klikatá silnice do kopců, což je pro české Banátské vesnice typický jev. Svatou Helenu není třeba představovat. Je to po Transalpině a Fagaraši asi nejznámější cíl českých motorkářů zde v Rumunsku. Druhé největší sídlo české menšiny v této zemi. Před začátkem obce je symbolický uvítací sloup, kam Češi (a zejména motorkáři) lepí  své symboly. Samozřejmě že přidáme i naše, jednak znak české Virago skupiny a samolepku, symbolizující naší letošní pouť na jih Evropy (kdyby to někoho zajímalo - jsou vpravo u prvního "E" rumunské verze). Uprostřed vesnice jsou hospody, několik kostelů, škola, atd. U jednoho z hostinců sedí skupina lidí, motorky opodál, samozřejmě jsou to motorkáři z Čech. Na domech nechybí  cedule „PRODEJ MEDU“, „DOMÁCÍ MARMELÁDA“, a tak podobně. Místní starousedlíci skvěle využívají svojí popularity ve své prapůvodní vlasti a zapojují se do obchodu, jak to jen jde. Což je samozřejmě v pořádku a na části vsi je to vidět. Jsou tu i domy neudržované, ale většina je velmi hezky upravená. 

Na návsi ve Svaté Heleně, české vsi v Rumunském Banátu. Ves byla založena roku 1824, českými přesídlenci. Nešlo o emigranty ani vystěhovalce, neboť v té době byla tato oblast pohraničí stále ještě součástí Rakouské říše, tedy státu, jehož součástí byly i tehdejší České země. Mocnářství v té době cíleně podporovalo dobrovolný odchod (nejen) Čechů do nového domova, za účelem osídlení a zvelebení pohraničních oblastí. Dnes má Svatá Helena  necelých 400 obyvatel, z toho 99% etnických Čechů, živících se převážně zemědělstvím.

Svým architektonickým stylem to velmi připomíná českou vesnici, jak jí známe z domova, a jak vypadaly ještě za mého dětství, někdy koncem 70. let. Takové ty moderní satelity, plné katalogových domečků na objednávku, hyzdící hektary půdy a krajiny, to tady neexistuje. Rumunský vliv tu je znát v jedné věci – barevnosti.  Domy jsou natřené zářivými barvami, což dělají obecně Rumuni na svých domech. Velmi mnoho domácností zde poskytuje ubytovací služby.

Pro tento účel však musíme ještě popojet, takže chlapi ukončí debatování s českými motorkáři u hostince a musíme putovat ještě kousek dál, do další, největší české osady – Garnic, česky Gerník. Do Gerníku vede asi 15 km dlouhá místní silnice z města Moldova Noua (Nová Moldava), z větší části stoupající do lesnatých kopců. Prochází areálem zkrachovalých rudných dolů, z nichž už jsou jen ruiny, zarůstající lesem.  Silnice je kvalitní, jede se dobře, ale chvíli před námi tu nejspíš projel  náklaďák nebo mix s betonem a evidentně neodhadnul sklon serpentinovité silničky. V každé zatáčce si „ublinknul“ trochu betonové směsi, v těch větších i za objem několika koleček. Naštěstí to neztvrdlo, takže jediný problém je, že to může klouzat.  

Před Gerníkem končí asfaltový povrch a asi 5 km musíme jet šotolinou a štěrkem. Pak už je to hodně kamenitý, chlapi nakonec zastaví, načež jsem vyslán dopředu, zjistit, co je před námi. Pro enduro je to hračka, a já, po zjištění, že první domy už jsou nedaleko a horší cesta už nebude, jsem za chvíli zpět. Maro zastaví poblíž horního konce vesnice, u penzionu a hostince, patřícího rodině Maškových. Konečně čeština! Jsme přivítáni, je nám předvedeno ubytování, takže vyhážeme potřebné věci a už sedíme na dvorku pod velkou zakrytou pergolou, a čekáme na něco k pití. Samozřejmě tu mají točené pivo. Takže zavlažíme zaprášený krky a chystáme se trochu projít ves. Najednou slyšíme hukot  motocyklovýho motoru. Do dvora penzionu se vřítí červená, pracovně značně opotřebená čtyřkolka. Nevěříme vlastním očím. Sleze z ní babička, snad kolem 70 let, když sundá helmu, zaváže si šátek a jde k nám. Podáváme jí ruku, pani se usmívá a říká: „Vítejte, dobrý den, já jsem Anna Mašková“.  A tak se seznámíme s paní domu,  jejíž rodina vlastní tuto usedlost. Snímek této nekonformní babičky je vlevo, autorem fotky je Maro. Mladé holky, jenž nás obsluhují, jsou jejich dcery, vnučky, snachy… prostě příbuzenstvo. Paní Mašková s Marem (a vlastně se všemi) vyřizuje náležitosti ubytování a domlouvá čas, na kdy nám mají připravit večeři. Komunikuje velmi slušnou (myšleno vyjadřovací úrovní) češtinou, s perfektní výslovností. Nepozoruju ani žádný přízvuk.  Nemůžu taky říct, že by to byla „archaická“ čeština, jak se u nás často tvrdí. To ne. Mě to připomínalo styl mluvy pana Oldřicha Nového v legendárním filmu Kristián. Na tom všem by nebylo nic tak zvláštního - jenže paní Mašková je přímým potomkem rodiny, která odešla do Banátu kolem roku 1830. Už tedy víc než 190 let jejich rod žije mezi Rumuny a jsou již mezi  ně v podstatě asimilováni. Český jazyk udržují z tradice. Takto to chodí  všude, v celé komunitě Banátských Čechů. Česky umí i ty mladé holky, ale jejich mluva je víceméně jako naše – vliv českého turismu, který tu doslova vybuchl v posledních 20 letech, se evidentně nezapře. Mezi sebou a jejich rumunskými přáteli, kteří se tu co chvíli objeví, komunikují samozřejmě plynně rumunsky, takže jim nerozumíme ani slovo.

Garnic, česky Gerník, největší česká vesnice v Rumunském Banátu. Dnešní "středisková obec", s 980 obyvateli, založená roku 1827. Po uzavření rudných dolů u Moldova-Nuova ztratilo mnoho obyvatel práci; většina se přeorientovala na zemědělství a ubytovací služby. Foto: Maro

Zajímavá příhoda se stane vzápětí. Samozřejmě tu nejsme sami - v Gerníku se pohybuje hodně nás, „republikových“  Čechů. Jsou tu turisté, majitelé nemovitostí, příbuzní. A pochopitelně hodně českých motorkářů. Dva z nich (jmenují se Lukáš a Tomáš) s velkými endury (velmi matně si vzpomínám, že možná jeden jel na Tigerovi 1200), sedí naproti nám na dvoře u stolku. Po chvíli samozřejmě dojde na seznámení a jak tak krafeme, ti kluci říkají, že jsou od Mirošova z Rakovnicka. To je zásadní info, takže ihned je přivolán Olda. Podle příjmení se Olda rychle zorientuje a sdělí jim zásadní indicii, že jeho vzdálený příbuzný z téže rodiny je muzikant.  A ukáže se, že  onen muzikant  je otec jednoho z těch dvou motorkářů,  s nímž  již desítky let není Oldova rodina v kontaktu!  A tak přichází drobná oslava. No vida, svět je malej. 

Je na čase si trochu prohlídnout Gerník. Sotva opustíme dvůr pohostinství, je slyšet cinkání zvonců, co nosí dobytek na pastvě. Po cestě si do vsi vykračuje kravka, doprovázená majitelem, jenž jí vede z pastviny domů. Je to tady velice hezký. Část usedlostí je ve vlastnictví republikových Čechů, takže tu nikdo není, nebo u domu stojí auto s českou RZ. Ale většinu mají Banátští Čechové, každý z nich má hospodářství. Domy jsou ve zvláštním stylu. Něco podobného je vidět ve velkých, bohatých vesnicích na jižní Moravě nebo na Znojemsku, ale úplná podobnost to není.  V perfektním stavu je kostelík i křížky a Boží muka. Ves je položena  v kopcovitém terénu a cesta od jednoho konce na druhý je docela sešup. Docouráme se až dolů do vsi, k hospodě, u níž nevím, jak se jmenuje. Google uvádí „U rybníka“…ale rybník tam žádný není.  A tady mi to úplně zpříma evokuje moje ranné dětství z konce 70. let.

V naprosto stejném stylu totiž stála hospoda v naší vsi, postavená na začátku 20. století, kde jsme coby předškolní děti museli  přednášet básničky během veřejného programu při normalizačních oslavách MDŽ. Naší hospodu však dávno zarovnaly bagry a vzpomínky zanáší čas. Milé oživení. Jdeme dovnitř, ochutnat místní pivo. Kouzelný prostor, připomínající doby, kdy Rakousko-Uherští branci zapíjeli předvolání na frontu, bouchali těžkými půllitry a tupláky za pronikavého cinkotu do porcelánových tácků, všude se vznášel kouř a vůně tabáku, hodiny pohánělo železný závaží, v koutě stály velký litinový kamna na dříví  a hospodský hrdě nosili specifický úbor, řadící je  k jejich cechu. Zasedneme, pani hostinská přestane sledovat v TV rumunské zpravodajství a jde se nám věnovat. Samozřejmě i tady už dávno není před první světovou, takže výčepní zařízení a mrazák na zmrzlinu je zcela novodobé, a je tu dokonce volná wi-fi. Ale popelník na stole a věřejně shlédnutelná televize tady ještě normálně lidem slouží, i bez šikanózních dobroserských zákonů, jako ve zbytku Unie….

Když dostaneme občerstvení, paní hostinská si sedne k nám, po očku sleduje zprávy, naše stoly a ptá se, odkud jsme. Samozřejmě mluví plynně česky. Během chvíle se spíš začneme vyptávat my. Zajímá nás život v Gerníku. Zemědělství a lesnictví, které tu teď jako obživa jasně dominuje, tu bývalo vždy. Za Ceausesca však u vsi fungovaly ohromné rudné doly, které dávaly práci většině chlapů z celé oblasti. Ptáme se, co se stalo. „Zavřeli je. Po pádu režimu je zprivatizovali politici nové doby, finančně to vytunelovali, zbytek se rozkradl, vedení země nebylo hrozně dlouho schopné dát dohromady zákony na ochranu hospodářství, takže důl zbankrotoval a zaměstnance vyhodili… Takže to zemědělství byla  zase nutnost k přežití.“ Co mi to jen připomíná…. a hlavou mi kolují myšlenky na Poldi Kladno, LIAZ, Vítkovické železárny, atd, atd. Neslavně slavné devadesátky. Pro mě sice krásné doby nevázaného mládí a zábavy, ale pro postsocialistické země balancování na hraně hospodářské katastrofy.  Paní hospodská pokračuje: „Už je dobře. Lidé si našli jinou práci, je tu hodně řemeslných živnostníků i služeb. A Češi jezdí! Jezdí vás sem hodně! A nedávno skupina mladých podnikatelů podala v Bukurešti žádost o obnovení dolu.“  Údajně je nynější vedení Rumunska tomuto nápadu příznivě nakloněno, vypadá to nadějně, takže místní se těší, že zase najdou dobře placenou práci v rudném lomu. Ptám se, jestli nemohou žádat o nějaké české granty, nebo podpory od našeho státu. Paní hospodská mi říká: „to nejde pane. Možná pro nějaké školy, nebo kulturní věci, to možná  jo. Ale jinak vůbec. Víte, vám možná připadá, že mluvíte s Češkou. Ale já nejsem Češka, jsem už čistokrevná Rumunka, několik generací už jsme všichni tady Rumuni. Jsme ve stejné Unii, jako vy, takže žádný rozdíl v tom. Jsme napojeni na sociální i důchodový systém rumunského státu. Na žádné oficiální zdroje z Česka nemáme žádný nárok“. Českou republiku prý navštívila naposledy před asi dvaceti lety, a už se tam necítila ničím vázaná. Její domov je zde. Velmi zajímavá návštěva. Zaplatíme, koupíme nanuka a rozloučíme se s paní hospodskou i jejím archaickým podnikem.

Chlapi uloví venku místního mladýho, česky mluvícího kluka s vozem Dacia a umluví ho, aby je odvezl nahoru k penzionu. Já však žeru zmrzlinu, Milan rovněž  a tak se vydáme nazpět po svých. Dá se to o pořádný kus zkrátit po schodech. Je jich asi 80 – 100. Na tom by nebylo nic neobvyklýho, kdyby však výška schodu nebyla snad 25 cm a ta šlapací část mnohdy dosahuje velikosti panelu. Nad schodama zjistíme, že je to ještě ukrutně daleko, do kopce jak kráva a máme žízeň, protože je zase hic. Jako záchrana nám vyjede naproti Frenky s motorkou. Nejdřív naloží Milana a pak se vrátí pro mě. Po této epizodě už úplně rozumím tomu, proč nás ženský tlučou rukama do helem, furt je něco bolí, nebo se jim zdá, že jezdíme rychle. Uf…

Pak už ale sedíme zase v penzionu na dvoře,a osvěžujeme si hrdlo. Než příliš požiji, ještě se dojedu podívat na místní hřbitov, který září přes údolí až sem. Vemu Guzzinu a jedu se tam podívat. V letních botách, v kraťasech a v tričku, bez helmy. Nejdřív zapomenu odbočit, takže jedu až úplně dolů, na druhý konec Gerníku. Dojedu však velké stádo krav, které se pomaloučku šinou domů z pastvy, doprovázené majitelem na čtyřkolce. Serou po cestě, takže kličkuju mezi kravincema, a najednou naběhnou dva mohutný ovčácký psi. No těbůh, říkám si… Majitel stádo naučenými gesty převelí na krajnici, mohu projet a otočit to. Ovšem ten pocit, když oba ovčáci stojí s nastraženými smysly u cesty a velmi zle povrkávají u mých holých lejtek… paráda. Když pak vejpůl vsi odbočím správně, cesta se okamžitě začne svažovat z kopce, a místo asfaltu začne od traktorů rozmlácená kamenitá cesta, rýhy a vanty snad půl metru hluboký. Říkám si: „díky bohu, že nechčije“. Odrážím se nohama, škubu řidítkama jak kretén, když v tom uslyším hroznej štěkot. Zmerčilo mě hejno čtyř místních ořechů a vůbec to nevypadá, že by šli navazovat družbu. Řítí se z kopce za mnou, řvou a práší se za nima jak za Calverou před Sedmi statečnejma…. Ten vůdce je pes jak bejk. „Kurva, kurva, jestli mě chytěj, povezu si domu nohy v kufrech“, vemu za heft a s jistotou, že si rozbiju držku, prchám do protějšího kopce hrozným terénem před místními dingy. Pánbů mě ale zachránil velmi prozaickým způsobem. Jak se ta smečka žene kolejema při lovu motorky, ucítí ten velkej pes chcíplotinu přejeté kachny, válící se u cesty. To je snazší kořist, takže smykem zastaví a jde pro ní. Ti ostatní pochopitelně činí totéž, takže se o placatou mršinu začnou prát, až jí rozervou na cucky a každej běží vítězoslavně domů s perutí nebo pařátem v hubě.  Dojedu ke hřbitůvku a stírám si pot. Moc nechybělo, a byl by tady dřevěnej křížek s nápisem „Yurovo boty a trenýrky, zbytek rozškubán místními psy“.  Na hřbitově je mnoho poměrně nedávných pomníčků a křížů, což svědčí o jediném – Banátští Čechové rychle vymírají.  Jako všude v Rumunsku, je i tady hřbitov zdánlivě chudý, nepříliš udržovaný. Kříže, jednoduché malé pomníčky, umělé kytky. Toť vše. Náhrobní desky  jako u nás, skvělé trávníky, honosné nápisy na masivních žulových pomnících – nic takového tady neexistuje.

Po foto-úlovku hřbitova se vrátím za ostatníma, za chvíli nám přinesou jídlo. Je to čerstvě upečené vepřové a kuřecí maso s opečenejma bramborama. Donesou to na jedné obrovské haldě, a musíme si to rozebrat. Velmi jednoduché, ale na rozdíl od Bulharska skvěle ochucené jídlo. Společnost nám dělá místní psí hlídač, mohutný ořech, kterého jsem již v předchozích státech pojmenoval jako „Balkánský lidový pes“. Naštěstí nás nechce roztrhat, ale žebrá kuřecí kosti. Potom popíjíme pivo, občas někdo přijde, prohodíme pár slov. Sedí s námi u stolu i českej zedník, jenž si zde našel práci a vyhovuje mu místní klidný život, místo blázince domoviny ve střední Evropě. Jeho žena za ním jezdí z ČR vždy na pár dní autobusem… I tak se dá existovat. Zítřek je ve znamení velmi dlouhé cesty do Maďarska, takže to nemůžeme moc přehánět. Pokojíky jsou malé, ale čisté. I sociální zařízení je perfektně čisté, ale je to děsně malinký. To není sprcha a záchod, nýbrž spršinečka a hajzlíneček. Při použití WC musím poprvé v životě otevřít dveře a dát si nohy na chodbu. Jinak bych musel  sedět na splachovadle.  Ale postele jsou luxusně měkký.

Čtvrtek, 7.7. 2022

Ráno po snídani se rozloučíme s majitelkou, paní Maškovou a všemi, kteří se o nás postarali a vlastně i tímto pohádkovým kouskem Rumunska. Mám Rumunsko už několik let naplánované jako samostatný trip, protože tato země je nádherná a nabízí nespočet míst k návštěvě. Jestli se někdy odhodláme k realizaci, musím tuto oblast obsáhnout šířeji. Ono to totiž pomalu, ale jistě vymizí, dnešní elektronická globalizovaná doba působí jako žíravina, která nevratně stravuje tyto přežívající archaismy. Strašně mě láká vyfotit si zbytky rudných dolů u Nové Moldavy, kde za socialismu pracovali Banátští Češi. Chlapům proto ujedu, a využívám obratnosti cendura na malé, klikaté silničce. Však ta silnička má název Strada Minerilor, což volně přeloženo je něco jako „Hornická ulice“. Beton, co zde včera vybryndal jakýsi nákladní vůz, už je uklizen a cesta je čistá.  Když dojedu k areálu a zastavím, chvíli pozoruju okolí, jestli na mě nevyběhne ostraha, případně dement, co zde krade kovošrot a má strach, abych náhodou nekrad víc než on. Není tu ale ani živáčka. Všechno je totálně zdevastováno, veškeré vybavení je pryč, zbývají jen polorozpadlé skelety betonových budov. Důl je povrchový a ze silnice není vidět. Občas projede auto, to radši schovám foťák. Všechno už zarůstá velkým listnatým lesem. Vzpomenu si na vyprávění pani hospodský z dolní hospody, o naději, že důl bude v budoucnu znovu otevřen. No, nevím, nevím. Moc tomu nedávám, při pohledu na tyhle žalostné ruiny. Stálo by to miliardy, a tržní situace se surovinami už je úplně jinde, než byla počátkem 90. let. Ale kdo ví… naděje umírá poslední. Součástí dolu jsou i rozsáhlá odkaliště, čistička a přístav, které byly vidět ze srbské strany, když jsme pobývali ve Vinci. Ale to tady nelze spatřit, je to až dole u Dunaje. Počkám na chlapy a vyrážíme vstříc dlouhému přesunu do Maďarska, kde nás čeká znovu Szeged a odložená návštěva masokombinátu Pick s jeho značkovou prodejnou. Protože se chceme vyhnout Temešváru a Aradu, budeme kopírovat Srbskou hranici. Vyrážíme po DN 57 dál na sever, přes Nicolint, Oravita, Gradinari, Jamu Mare až k Moravitě. Není v podstatě co sáhodlouze popisovat, neboť uháníme stovky kilometrů po stále stejné silnici. Před Jamu Mare končí poslední kopečky a začíná širá Podunajská nížina. V dálce na obzoru se tyčí „mohutné“ pohoří, ale není to nic jiného, než pahorkatina, na níž stojí hrad Vršac. Teď na něj koukáme s odstupem 15 km, přes Dunaj a z území sousední země. Ačkoliv jsou to v podstatě krtiny, okolní placatá krajina tomu činí dojem Himalájí. Chtěl bych fotku, a osud je příznivý. Na silnici je omezení provozu a semafor, kde musíme několik minut čekat. Takže fotka se zdaří, a to včetně Máry na motorce.

Rozlehlé Podunajské nížiny činí z nízkých kopečků zdánlivé hory. Na obzoru je malé pohoří Vršački Breg v Srbsku, místo, kde jsme byli počátkem cesty na návštěvě hradu Vršac. Nyní je od nás vzdáleno přímou čarou asi 15 km. Nejvyšší vrchol nese název Gudurički a měří 636 m.

Pauzy činíme po přibližně 70 km, nebo na tankování. V Moravitě najedeme na silnici E70, jenž nás dovede do města Deta.  Tankování tady vyjde na pumpě nadnárodního řetězce MOL, což by nebylo nic zajímavýho, kdyby však místní pumpy nepřipomínaly Bajzův  koloniál z Poláčkovy knížky Bylo nás pět.  Mají tu snad všechno. Kytky v květináči, plasty, hnojiva, cement, krmný směsi, lepidla, zrní, atd. A samozřejmě pití a zmrzlinu, kteréžto komodity bereme vždy útokem. Z Dety míříme po DN59B na Cruceni, Carpinis, Jimbolia a Sannicolaus Mare. Tam dostanou motorky napít naposledy rumunského benzínu a následně překročíme hranici do Maďarska na přechodu Cenad – Kiszombor.

Maďarsko II.

Do Szegedu je to jen kousek, stejně jako ze Srbska. Tentokrát se nemýlíme, rozlehlá prodejna firmy Pick je v provozu. Kromě běžných výrobků, jako jsou párky a maso, tu hlavně prodávají  proslulé portfolio trvanlivých salámů, jejichž králem je evropskou ochrannou známkou označený legendární pravý Uherák. Mají tu všechny možné velikosti, variace, příchutě, atd. Samozřejmě je můžeme koupit i u nás v každým Kauflandu, ale tady je to to pravý. Navíc zde má salám, jako součást originálního obalu, malý plastový míček, na němž firma Pick hrdě hlásá v národních barvách, že podporuje Maďarský reprezentační tým ve vodním pólu, v němž Maďarsko patří mezi světovou elitu. Tak alespoň něco, co u nás neseženeme. V prodejně je také značný výběr mletých paprik. Prodávají je v malých, látkových pytlíkách a jsou zavázaný provázkem. Vypadá to velmi hezky, tohle u nás ke koupení opravdu běžně není. Kupuju jeden pytlík domů pro manželku, ale vůbec netuším, co říká maďarský nápis na sáčku. Doufám, že to bude sladká paprika (doma se pozdějc ukáže, že by klidně propálila díru do hrnce). Přidám ještě dvě vaničky odřezků z různých Uheráků, aby bylo co jíst večer. Je tu klasický Uherák, dále pak v pepřové a v sýrové krustě. 

Po nákupu už celý servaný jedeme vstříc ubytovacímu zařízení, nedaleko města Jánoshalma. Jmenuje se to tam Király Lovastanya Panzió, a je to hlavně něco jako dětský letní tábor, nebo škola v přírodě.  Zaměstnankyně tábora se snaží vyjít vstříc, ale tentokrát je jazyková bariéra naprosto nepřekonatelná. Vedoucí umí bravurně anglicky, ale naše ostudná zaostalost vylučuje i tento jazyk. Takže boj přes papír a propisku, žhavíme všichni překladače, nakonec to nějak poskládáme. Ženské přinesou v očekávání dobrého kšeftu velkou flašku pálinky s obrázkem nějaký broskve nebo meruňky i se štamprdlema, jenže lingvistický souboj je tak vyčerpá, že si na flašku ani nevzpomenou a ta zůstane stát na stole. Musíme pak několik desítek minut odhánět Romana, kterej okolo flašky neustále krouží jak Apollo kolem Měsíce, než jí odnesou. Mají tady i pivo, jenže jim to jde tak pomalu, že českej pivař by zakrátko dopadnul jako kaktus. Ale bodlo, sakra že jo. K večeři nám připraví smažený řízek s bramborama, takže už se evidentně blížíme k domovu. Moc dnes nepopíjíme, máme za sebou 387 km (nejdelší přejezd z celé cesty) a jsme rádi, že můžem lehnout.

Pátek, 8.7.2023

Přejezd Maďarska na Slovensko je dnešním plánem.  V Maďarsku nemáme dnes naplánovanou žádnou zastávku, jsme už trochu tlačeni časem a tak musíme hlavně jet směrem domů, respektive k Žankovi. Ráno prší. Mám sto chutí napsat „konečně“, protože horka a sucha jsme si užili dosytosti. Na motorce to však není to pravý ořechový, takže jsme rádi, že se aspoň ovlažuje vzduch.  Dostaneme snídani, po níž začíná zase to otravné nošení věcí do motocyklových kufrů. Celou dobu na nás štěká místní hlídač. Patří asi pani správcovej, protože když jí vidí, běží si do chodby něco vyžebrat, ale v minutě je zpátky a zase štěká. Správcová ho furt okřikuje, ale jemu je to úplně jedno. Má krásný jméno – Maďarky na něj volají „Bártholom“, takže je to Bartoloměj. Dnes nic nechceme podcenit, jako při cestě dolů, takže poctivě navlíkáme pláštěnky. Vyrážíme poměrně brzo, už kolem 8:00, do deště,  a budeme poctivě kopírovat  tok Dunaje, abychom dostáli původnímu názvu celé cesty. Projíždíme postupně městy Hájos, Kalocza až k Dunafoldváru. Počasí se po asi třiceti kilometrech  rozjasní a je po dešti, takže zakrátko zastávka a vyproštění z nepromoků. U mě je to srandovní proces, neboť díky tomu, že jsem napresovanej v nepromoku mojí ženy, připomínám při jeho sundavání jitrnici, která praskla při vaření  a vytejká z ní prejt.  Z Dunafoldváru jedeme na Szekesfehervár, Mór, Kisber a Komárno. V odpoledních hodinách překročíme hranici Slovenska  po Monoštorském mostě přes Dunaj.

Slovensko II.

Tady už jsme v podstatě doma. Slovensko nás vítá polojasným a větrným počasím, v němž musíme dorazit do města Velký Meder, kde Maro zamluvil ubytování v penzionu Apartmány Sýkora, jenž už známe - bydleli jsme tam už v roce 2019 při cestě ze Srbska do Polska. Jenže penzion se omlouvá a sdělí nám, že momentálně není taková kapacita, a část nás musí přejet kousek dál, do spřáteleného zařízení Sungarden.

Na odpoledne chlapi naplánovali pobyt v místním Termálním koupališti Velký Meder. Musíme k tomu dojít pěšky asi půldruhýho kilometru. Je tu spousta lidí. Prej to má termální vodu, která má léčivý účinky na bolavej hřbet, což bych teoreticky mohl ocenit, a samozřejmě všichni, protože jsme zdevastovaný po skoro 4000 km na motorkách. Takle – nemůžu říct, že by to bylo špatný. Atrakcí je tu hromadu, voda jako křišťál a krásně teplá. Čvachtání vůbec nebylo špatný. Ale na muj vkus příliš moc lidí. V bazénu, kde jsou lavičky a dá se tam dřepět po krk v léčivej vodě, bylo úplně plno, že si nebylo kam sednout. A to já nemám rád. Ale vyzkoušel jsem ještě bazének, kde se dá volně unášet proudící vodou a mají tam „jeskyni“ s vodopádem, tam to bylo mnohem lepší. Krapet jsem nezvládnul vstup, protože jsem netušil jak si vzít sebou prachy. K tomu se u vstupu fasuje taková šroubovací plastová „šrajtofle“ na krk, což jsem nevěděl, takže jsem zůstal mezi spoustou stánků bez peněz. No, zase takovej průser to nebyl, kluci by mě založili kdyžtak. Příště už budeme chytřejší. Je tu samozřejmě ještě řada dalších atrakcí, ale ty jsem já osobně už vynechal.  Chlapi to pravděpodobně obešli celý. Nemám s tímto druhem relaxu  žádné větší  zkušenosti, ale Bešeňová, kam nás Maro vzal při mototripu 2019, byla opravdu o něco lepší. Po ukončení  vodoléčby se sejdeme v nedaleké pizzerii  Corvin na něco k jídlu a na pivo, a po převlečení půjdem ještě posedět do hospody Istria, která je odsud kousek. Tam jsme až do setmění.

Sobota, 9.7.2022

Poslední den v cizině. Do Bulhar už je to relativně blízko (na poměry posledních dnů), takže dnes ještě uděláme na Slovensku několik zastávek.  Ráno se vydáme přes Dunajskú Stredu do Jelky u Sence, kde mají na Malém Dunaji  malý skanzen, jehož součástí je Neméthův vodní  kolový mlýn z konce 19. století. Tyto stavby mají jednu zvláštnost – nemají vlastní mlýnský náhon.  Sílu k práci jim dává proudící řeka, nad níž mlýn stojí na dřevěných pilotách, přes rozměrné lopatkové kolo. Mlýn sloužil až do 50. let, kdy byl násilně vyvlastněn dělnickou třídou. Dnes již obilí nemele, ale je plně funkční. Výklad nám poskytuje místní pan správce, a potom nám celé zařízení spustí. Je úžasný sledovat všechna ta hejblata, řemeny a kdesi cosi, jak to maká. Neuvěřitelně poctivá práce starých generací. Mlýn samozřejmě vydává těžko popsatelnou kakofonii zvuků, všechno vrže, píská, klepe, kničí, až mi to přijde srandovní. Zvuky se totiž furt periodicky opakují a mě to pořád připomíná benzínovej stabilák, co kdysi dávno měl doma muj otec. Nebo je to taky podobný  Harley-Davidsonu při stání před závorama, žejo, Maro? Přes Senec, Pezinok a Modru a poté pokračujeme k další zastávce, kterou je hrad Červený Kameň. U hradu se koná zřejmě nějaký dětský den, je tu plno capartů s rodiči, hudební produkce a mraky aut. Postavíme motorky vedle auta s vozíkem, na němž je přikurtován historický válečný motocykl BMW řady R a jdem si projít okolí.

Předhradí je tvořeno parkem s mnoha budovami, je tu plno stánků se suvenýry a občerstvovna. Mě velmi zaujalo stromořadí mohutných lip, jenž lemují cestu směrem ke hradu. Samozřejmě dojdeme až na nádvoří, ovšem na prohlídku jít nechceme. Červený Kameň byl sídlem šlechtického rodu  Pálffy, kteří jej více než 400 let vzorně udržovali. Prý i interiéry jsou velmi bohatě vybavené. Mohutné hradní zdi se dají obejít volně přístupným příkopem.  Pomalu se vydáme na poslední zastávku celé naší slavné výpravy, zříceninu Plaveckého hradu. Přes Trstín a Plavecký Peter musíme překročit Bílé Karpaty, neboť Plavecký hrad je přesně naproti Červenému Kameni, akorát „za horama“.  Rovněž Plavecký hrad patřil Pálffyovcům, jenže před 350 lety jim to v nějaké válce roztřískali vojska Ferencze Rákocziho a už jej nikdy neobnovili. První co vidím, je příšernej kopec, na němž hrad stojí. Při tom pohledu se okamžitě zpotím. Už už se zdá, že tam snad i vyjedeme jako k Vršaci v Srbsku, ale ouha, silnička končí přímo pod lomcovákem ke hradu. Já, Maro, a Frenky  se nevzdáme, a jsme rozhodnutý se tam vydrápat.  

Plavecký hrad, zřícenina gotického hradu v Bílých Karpatech na západním Slovensku. Hrad byl založen kolem roku 1260 jako pevnost, určená k ochraně hranic Uherského království, kterou zde vykonával maďarský rod Polovců (odtud pochází dnešní poslovanštělé jméno). Až do roku 1641 pak střídal mnoho majitelů, od té doby byl v držení rodu Palffyovců. Vstup do areálu je volný, v současnosti probíhají konzervační práce a archeologický výzkum. 

Cesta má necelých 800 metrů, ale to, co si užijí moje hnáty, to nezažil Messner ani když šplhal pošestý na Čomolungmu. Holt sebou musím vyrvat na kopec čtyřicet kilo bůčku, kterej se nedá nikde odložit. Fuj hnus. Nahoře pod hradem už se ani nepotím, to už ze mě odcházeji bílý krvinky. Ale musím se pak pochválit, protože rozhled z hradních zdí je prostě úžasnej.  Výhled z "okna" vlevo zachytil Maro. Na nejvyšším místě nechybí infotabule s mapou, no co všechno je vidět. Na hradě probíhá archeologický výzkum, ale když se člověk dívá pozorně, dá se na pěšinkách najít plno prastarých střípků. Moc turistů tady není, jestli pět, je to moc. Když to celé důkladně projdeme, čeká nás cesta dolů. No kruci, ono to jde ještě blbějc, než nahoru. Haxny mám namožený a tak si připadám, že se plácám dolu s ploutvema pro potápěče.  

 

Zbytek tlupy si v klidu sedí v občerstvovně v Plaveckom Podhradí a chlastá kafe. No to je teda turistika… Plaveckým hradem se s námi loučí Slovenská republika a vlastně i celý letošní zahraniční trip. Přes Malacky dojedeme ke státní hranici s Českou republikou. V Kútech zajdeme na něco k jídlu do motorestu U Janíčkov. To je spasení pro Milana, který je drogově závislý na knedlíkách. Tak si aspoň konečně pořádně "šlehne". Následně se rozhodne pro náhlé opuštění skupiny a návrat domů Míra. Trochu to nechápeme, Žanek s Jiřinou nás čekají. Ale samozřejmě je to Mírova volba, přece jen to má domu ještě pořádně daleko a pondělí je už pro nás všechny plně pracovní den. Takže nám podá ruku, rozloučíme se, a následně po D2 odletí směr západní Čechy. V sedmi tedy překročíme kolem půl čtvrté čáru a po 14 dnech jsme doma.

Česká republika II., závěr cesty

  V Bulharech už na nás čekají Žanek s Jiřkou.  Tito dva obětaví lidé nás nepřestávají překvapovat. Samozřejmě je tu plno jídla i pití. Jenže…. Maro během tripu oslavil 49. narozeniny. Kde se vzal, tu se vzal a Jiřka přináší Marovi dort i se svíčkama.  Následují přání a přípitek, ale to ještě není vše. Žanek přináší velkou krabici. Když jí otevře, čumíme jako trubky. Každý dostane krásný pivní půllitr s uchem  a na něm je ve vší parádě proveden znak naší letošní cesty, vyrobený dle samolepky, kterou jsme po cestě příležitostně rozdávali a vylepovali. Ptáme se, co jsme dlužní – a jsme ihned „zkroceni“. Je to dárek, tečka a basta. Tak to je tedy opravdová třešeň na dortu a nádherný zakončení celé akce. Do tmy pak ještě popíjíme pivo z těch půllitrů, musíme to všechno jaksepatří shrnout a vyhodnotit. Spát tentokrát jdu na postel a pod střechu. Památeční půllitr přikládám na Milanově snímku na závěr cestopisu.

Neděle, 10.7. 2022

Cesta domů. Vstávám velmi brzo a ačkoliv Jiřinka pro všechny připravuje snídani, už na ní nečekám, rozloučím se se všemi  a vyrážím domů. Jdu totiž už dnes v noci zase do práce, musím se trochu aklimatizovat, vyklidit motorku, a odpoledne si dát na chvíli aktivní gaučing, aby mě v té pakárně v noci nekřachlo.  Vedro, které mě provázelo před 15 dny při cestě na jižní Moravu, je totam, dnešní nebe je zatažené, ačkoliv zhruba do Hrušovan ještě vykukuje slunce. Jenže jakmile minu Hrušovany, musím zastavit a intenzivně oblíkat pláštěnku, neboť až za Vranov nad Dyjí jedu v dešti. Ostatně, na celé cestě nás provázelo nesnesitelné  vedro, zatímco u nás v Čechách proběhlo velmi intenzivní srážkové období a silné bouřky. Počátkem července mi dokonce měřící zařízení zaznamenalo největší denní množství srážek za uplynulých 23 let.  Přistanu doma zmoklej chvíli před polednem. Předám ženě a dcerám několik drobností, které jim vezu. Mám pro ně i dvě malé láhve limonády, jedna z Bulharska a druhá z Řecka, to prý necháme na Vánoce ke kaprovi. A skutečně to tak později bylo – nápoje stály půl roku v komoře v polici, posloužili u Štedrovečerní večeře a uprostřed zimy skvěle oživily vzpomínku na  dlouhou cestu na rozžhavený jih. „Přitom taková blbost“, žejo…. Jenže tyhle blbosti dávaji každýmu chlapovi smysl neztrácet naději a získávat sílu do každodenního boje o přežití. A je úplně jedno, jestli dojede na motorce do Řecka, zkonstruuje funkční destilační kolonu, nebo věší po lesích budky pro sýkorky. Hlavní je konečný stav mysli, a zůstává-li v plusových hodnotách, je vše v pořádku. Končí trip, který  u mě konkrétně měřil  4 142,4 km, motorka spotřebovala přibližně 174 litrů benzínu  a za řídítky jsem strávil 75 hodin a 28 minut. Asi by někdo přivítal i finanční náklady, leč nepotěším vás. Nevedu si přesnou statistiku. Když vyjíždím, jsem připraven, že denní náklady na jednoho dospělýho chlapa s motorkou v cizině jsou kolem 1500,- Kč. A většinou se to moc neliší. Peníze jsou sice vždy až na prvním místě, ale na takové akci nesmí člověka zotročit – to pak z toho nic není. Aneb jak praví staré české přísloví: „peníze budou, ale my už tu nebudem“.

Epilog

Co říci závěrem… V podstatě nic, ale jednu věc si neodpustím. Není v naší republice všechno dokonalé. Ba dokonce - je tu chyb, nedostatků a leváren, až by kolikrát člověk vzteky vyletěl z kůže. Když však porovnám úroveň života v naší zemi s mnohými státy na jihu Evropy, není to tady vůbec tak zlý, jak si mnohdy myslíme. Buďme rádi za to, kde žijeme. To je asi všechno. Děkuji a přeji vše dobré každému, kdo to opravdu přečetl až sem. A někdy možná, u nějakého cestopisu – Nashle!

            Zleva: Maro, Pazďa, Yura, Míra, Roman, Frenky, Olda a Milan.  foto: Maro

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE