Nordvegr aneb Cesta na sever

Den 1: Praha – Rostock

Dilema jestli dát přednost páprdovskému pohodlí nebo ryzímu cestovatelství se řeší samo, když můj V-stromek pár dní před odjezdem končí se závadou v polepšovně bez naděje na včasnou opravu. Takže beru Burgmana (jasně, opravdoví cestovatelé tady přestávají číst, ale tu kapotáž i vyhřívání pod zadkem jsem nakonec opravdu ocenil...), Kuba trochu přeleští svého letitého Transalpa a můžeme frčet.

Prosluněné nedělní dopoledne láká k zastávce někde u vody - no tak jo, ale ta naše voda je dneska 600 km před námi směr sever. Kolem Rané a po okreskách Středohoří valíme na Teplice (kde v Lidlu doplňujeme zásoby čínských polívek, fuetů a rybiček) a pak po staré ale vzorně vyasfaltované "osmičce" pokračujeme přes Cínovec na Drážďany. Ty bychom rádi objeli po dálnici, ale příslušný nájezd je zavřený, takže se ne úplně úmyslně dostáváme do centra. To je ztělesněním motopekla - na poledním slunci je děsný hic, neustálé červené, k tomu i trochu bloudíme… nééé, města fakt nééé. Nakonec přece jen najíždíme na dálnici, ale tady zase pro změnu (jako vždycky) zapomenu odbočit na Berlín, takže zajížďka směr Polsko… no dobře to začíná. Do Berlína tedy po autobánu, ale pak už zase pokračujeme starou cestou směr Rujána. Jede se hezky - sice nudně placatou, ale v rámci možností Německa ještě celkem hezkou krajinou. Dojem kazí jen dvě poměrně ošklivě vypadající nehody, které míjíme – obě dost nepochopitelné (jeden Golf omotaný kolem stromu na úplné rovince a jeden Sharan na střeše uprostřed takové obyčejné křižovatky), ale vypadá to, že se naštěstí obě obešly bez zranění. Do Rostocku i přes „vyhlídkovou“ jízdu dorážíme už kolem páté večer. Lístky na trajekt zatím nemáme, protože jsme jednak do poslední chvíle nevěděli, jestli pojedem v sobotu nebo v neděli, navíc weby u daného spoje neumí objednat na jedné jízdence (do jedné kajuty) dvě motorky a "hotlajna" reaguje klasicky idiotskou nic neřešící odpovědí elektronického asistenta na způsob "Jak vám mohu pomocíííí? Chcete-li objednat jízdenky, stiskněte tlačítko "objednat jízdenky". Podařilo se vyřešit váš problém?". Zkoušíme koupit lístky u okénka příslušné společnosti v terminálu, jenže kabinu už mají stejně jen drahou čtyřlůžkovou, takže nakonec přes mobil kupujeme 2 samostatné jízdenky a připlácíme si aspoň za „komfortní“ sedačky. To se ukazuje jako pěkná blbost - nakonec stejně končíme na socky ve spacáku v koutě na podlaze, protože ve slavné „komfortní“ kabině svítí celou noc světlo a hraje, byť tlumeně, výtahová hudba. To nééééééé....

Ujeto 614 km + přeplavba trajektem do Trelleborgu.

Den 2: Trelleborg - Svegs

Z trajektu nás vypakují před šestou do takového toho typicky skandinávského, nevlídného rána. Temně šedivá obloha slibuje co nevidět déšť, fučí vítr. Vyrážíme za mrholení, ale po pár desítkách kilometrů už začíná pršet fakt hodně, tak stavíme u pumpy a navlékáme nepromoky. Opět se ale potvrzuje, že nejdůležitější funkcí nepromoků je zahánění deště – jakmile se do nich nasoukáme, temné mraky se před námi začínají rozestupovat, za námi zase zavírat a my se následujících 200 kiláků v provlhlých hadrech báječně paříme.

U Halmstadu konečně na dalších nějakých šest tisíc kiláků opouštíme dálnici a vstupujeme do země nekonečných lesů a temně modrých jezer. Je všední den, ale provoz je stále minimální a tak se „mírně nadlimitním“ tempem plynule posunujeme na sever. Ve snaze najet jednu malou „zelenou“ silničku maličko bloudíme a odměnou je nám krátká, ale moc pěkná šotolinová vložka mezi rozkvetlými loukami. Dál pokračujeme kolem největšího švédského jezera Väneren a pak údolím řeky Klary. Když obědváme rybičky s vekou na bývalém nádraží v městečku Deje, oslovuje nás místní týpek a vyzvídá, jestli jedeme TET (zjevně si nevšiml, na čem jedu). Nedá mi to a koukám, kudy vede – a skutečně, jeho trasa kříží tu naši jen kousek odsud. Tak příště :-)

My ale máme jiný cíl a tak pokračujeme po asfaltu. Už se vyčasilo, vykukuje i sluníčko, cesta se klikatí údolím i po návrších v táhlých plynulých zatáčkách, kde jeden krásný výhled střídá druhý, ještě krásnější. Postupně se začínají objevovat značky s vyobrazením sobů, jelenů a další lesní havěti, a s nimi i auta vybavená podle vzoru „RALLYE 1978“ s rampami přídavných světlometů na čumáku. Není to bezdůvodné varování, což dokazuje zjevně čerstvá nehoda, kterou uprostřed lesů potkáváme – před autem s poměrně notně pomuchlaným čumákem leží sražená srnka, postarší řidič někam telefonuje a nešťastně rozhazuje rukama…

Dneska to chceme dát až do městečka Sveg, kde máme vyhlídnutý kemp. Nepromoky jsme samozřejmě dávno sundali, jenže jak se blížíme k cíli, obloha je stále víc černá. Ale my už přece víme svoje, takže nač nandavat kahoty, když kemp už je blízko... Dlouho to vypadá nadějně, ale těsně před cílem přichází zasloužený trest v podobě lijáku. Ale fest lijáku. Za těch 10 minut do kempu jsme promokli na kost, navíc recepce kempu už je zavřená, takže mě čeká ještě projížďka po městě pro klíče, které po uzavření recepce vydává místní hotýlek. Konečně se cpeme do chatky, která je sice maličká, ale je v ní topení – a to je hlavní.

Ujeto 965 km

Den 3: Svegs – Jokkmokk

Ráno vyrážíme brzo. Je sice ještě chladno, ale zahřívá nás už pěkně vysoko stojící sluníčko. Rychlá obhlídka místní atrakce - největší sochy medvěda na světě, a pak už krátkou oklikou přes kopce stoupáme do lyžařského střediska Vamdalsskalet. Cesta vedoucí přes průsmyk nabízí hezké výhledy, ale první krátká zastávka se odehrává až kousek dál u Östersundu na letišti Optands. To dnes slouží místnímu aeroklubu, ale je zde také letecké muzeum, prý největší ve Švédsku. Bohužel je zavřeno, tak si prohlížíme jen několik venku vystavených exponátů, sloužících k nalákání kolemjedoucích.

No a dál nás čekají stovky kilometrů nádherné E45, silnice kroutící se mezi lesy, jezery a řekami drsného, ale v tomto slunečném dni i mimořádně fotogenického švédského vnitrozemí. Když najdeme opravdu krásné místo a zastavíme na focení, na 100% je o kilometr dál nebo nejpozději za dalším horizontem výhled ještě krásnější.

Celou cestu se kolem silnice klikatí jako věrný souputník pozoruhodná železniční trať - „Inlandsbanan“, postavená v letech 1908 – 1937 a procházející divokou krajinou středního Švédska v délce téměř 1.300 km z Kristinehammu až do Gällivare. Její původní význam – podpořit osidlování vnitrozemí – skončil díky rozvoji silniční dopravy vlastně dřív, než stačila být celá uvedena do provozu, ale dodnes na ní jezdí nějaké ty nákladní vlaky, přes léto vozí turisty a cyklisty motoráčky a přes zimu prý do horského střediska Kabdalis zajíždí noční vlak s lyžaři až ze samotného Stockholmu.

Na trati aktuálně probíhají opravy, takže působí tak nějak zvláštně opuštěně – všechny semafory svítí, světla u přejezdů blikají, dokonce jsme v jednom městečku oknem nahlédli i do dopravní kanceláře (která, soudě podle počtu počítačů, zajišťuje provoz nejen na celé trati, ale i v okolním vesmíru), papíry na stole, jako by si někdo jen odskočil na záchod - ale nikde ani živáčka.

Konečně potkáváme taky první soby – špacírují si v klidu středem silnice a na provoz jsou zjevně zvyklí, i autům jen velmi neochotně uhýbají ke straně.

Silnice se na pár místech předělává, a to tak, že ji prostě rozhrabou v délce několika set metrů v několika úsecích za sebou, po kterých se posunují jednotlivé party zajišťující příslušnou část technologického postupu. Podle stavu prací projíždějí auta tu po zbytcích asfaltu, tu po uválcovaném písku nebo štěrku. Žádné objížďky neexistují (leda tak o 100 km vedle), takže kde to jde, řídí provoz semafory. Ty jsou naštěstí bez výjimky „inteligentní“, reagující na přítomnost (či nepřítomnost) aut, takže vzhledem k malému provozu obvykle při příjezdu k semaforu bez zdržení naskakuje zelená. Tam, kde to z technologických důvodů nejde, protože se současně hrabe na různých stranách silnice nebo napříč, zajišťuje průjezd auto s nápisem „follow-me“ jako na letišti. To kličkuje mezi stavebními stroji a ukazuje řidičům aktuálně sjízdnou a bezpečnou stopu. Mimochodem - podobně to pak funguje i na mnoha místech v Norsku, jen s tím rozdílem, že příslušné auto je označené pro Čechy poněkud kuriózně - obrovským nápisem „LEDEBIL“.

Dneska taky konečně křižujeme severní polární kruh. No, zase také bohviečo to teda nebolo (nejzajímavější na tom bylo, že mapy Seznamu se nám pokoušely tvrdit, že jsme v USA), ale cena za chatku v blízkém ARCTIC kempu potenciální atraktivitu tohoto místa samozřejmě zohlednila, to zas jo… Největší atrakcí večera je duha, krásně rozkročená přes blízké jezero.

Ujeto 791 km

Den 4: Jokkmokk - Alta

Studujeme předpovědi, meteoradar i mapu zleva i zprava, ale nic kloudného se vymyslet nedá - cesta je jen jedna a čekat nemá smysl. Dneska bude zkrátka mokrá varianta. Vyrážíme za lehkého deštíku, ale za Jallivare začíná lejt a prší skrz celý zbytek Švédska i Finska (jediné země na světě, kde se telefon neřekne „telefon“ nebo nějak podobně, ale „puhelin“).

Teplota se poprvé dostává dost pod deset stupňů, a přestože vytápění jede naplno, kombinace deště, chladu a větru začíná pěkně lézt pod kůži. Počasí se trochu umoudří až po přejezdu norské hranice, kdy dokonce chvíli svítí i sluníčko. Dlouho mu to ale nevydrží a zbytek dnešní cesty už jen drobně a vlezle mží. Hezkým kaňonem stejnojmenné řeky sjíždíme k městečku Alta, které je naším výchozím bodem pro poslední úsek cesty na Nordkapp. Tudy se budeme i vracet a tak bookujeme chatku v kempu na břehu řeky rovnou na dvě noci.

Ujeto 569 km

Den 5: Alta – Nordkapp – Alta

Takže je to tady - dneska je den D, nebo spíš den N. Počasí na Nordkappu dnes norští rosničkáři očekávají celkem ucházející, ale mraky válející se po okolních kopcích dávají tušit, že přinejmenším začátek cesty bude trochu horší. A taky jo - na zasněžených pláních nad Altou nás zastihuje déšť a teplota krásné 3 stupně. Cesta vede hodně zimní krajinou kolem zamrzlých jezer a podél divokých řek přeplněných vodou ze zvolna tajícího sněhu. Pak ale sjíždíme dolů k moři, přestává pršet a i když pořád fičí dost studený vítr, už je to na pohodu. Malá kulturní vložka nastává u pumpy, kam spolu s námi přijíždí Němec na GSu a zatímco my natankujeme a ještě si v klidu nakoupíme pečivo k snídani, chudák celou tu dobu úplně zmateně bojuje s platebním terminálem. Ten je přitom úplně standardní, jeden z asi tří typů, které se pořád opakují u všech pump. Nechápeme, jak se mohl dostat až sem…

Čím víc se blížíme k Nordkappu, tím se počasí lepší, chvíli dokonce i svítí sluníčko. Vyjíždíme na poslední kopec, v dálce se objevuje typická silueta budovy s radarovým dómem na střeše a já začínám věřit, že to asi fakt dáme. No a konečně JE TO TADY – těsně před polednem parkujeme na nejvzdálenějším místě naší cesty, dál už to na motorce nejde. Tedy - ještě těch sto metrů dál ke Globusu to technicky jde, což zkouší zase jiný GS-ista, ale okamžitě na něj startuje „staff“ z baráku a dostává přede všemi hodně hustou čočku. Fouká vítr a je dost kosa, ale co už – lidí je tu jen pár, tak si užíváme ten pocit konce světa a koukáme do dálky na moře mizící za obzorem…

Romantickou půlhodinku ukončuje příjezd asi pěti autobusů s osazenstvem výletní lodě, která, jak později zjišťujeme, přes noc zakotvila v Altě. Nordkapp se zaplnil výletníky a my se dekujeme do budovy. S trochou skřípění zubů platím „vlezné“ téměř v ceně noci v hotelu, ale nakonec nelitujeme – v suchu a teple s exkluzivním výhledem poobědváme, projedeme si celý barák, shlédneme nějaké ty filmy, nakoupíme pár suvenýrů. Je tu samozřejmě spousta historických dokumentů z historie Nordkappu a nám nezbývá, než obdivovat nadšení, statečnost a vytrvalost našich předků – objevitelů, z nichž řada zaplatila za touhu po poznání této nehostinné části světa životem.

Celý jeden sál je také věnovaný cestám konvojů do Murmansku během druhé světové války a také souboji bitevních lodí, který se přímo před Nordkappem odehrál v roce 1943 a ve kterém byla potopena v tu dobu největší ze zbývajících německých bitevních lodí - Schranhorst. V ledové vodě tehdy umřelo během pár okamžiků skoro dva tisíce chlapů… brrr. 

No nic… Venku se mezitím usídlil mrak, není nic vidět a to odrazuje výletníky z lodi od dlouhého courání venku, takže jak se objevili, zase mizí – a vzápětí odchází i slota. Vystrkujeme nosy a zjišťujeme, že se příjemně oteplilo a hlavně prakticky úplně ulehnul vítr. Pořád je zataženo, ale jinak je příjemně a ani se nám odsud moc nechce. Jdeme ještě jednou ke glóbusu, chvíli jsme u něj dokonce sami, pak přichází italský motorkářský pár, který známe z našeho campu v Altě, a po něm ještě pár dalších cestovatelů. Děláme další haldu fotek, chvíli koukáme na sever v marné naději, že tam někde zahlédneme ceduli s nápisem SEVERNÍ PÓL anebo aspoň skotačící velrybu. Čas se nicméně pozvolna naplnil. Na parkovišti ještě pokecáme s anglánem, který sem dorazil na historickém Triumphu, a otáčíme – takže vlastně vyrážíme domů. Pro dnešek teda zpátky do Alty.

Cetou tam i zpátky nás nepřestává překvapovat počet cyklistů, kteří se s extrémně obtěžkanými bicykly statečně klátí ve větru a slotě – je jich snad i víc, než motorkářů. Jsem pro každou srandu, ale co je moc, to je příliš. A to nemluvím o výšlapech několikakilometrových krpálů z podmořských tunelů ve tmě, vlhku a smradu. To je hodně velké maso. Ale kdo chce kam... Až později se dozvídáme, že někdy v době naší návštěvy tady startoval extrémní cyklozávod Nordkapp - Malaga, tak to možná byli tihle blázni, kdo ví....

Večer si ještě projedem Altu, přičemž objevujeme už zmiňovanou velkoloď (teda připadá nám strašně velká, ale to ještě netušíme, co potkáme o pár dní později) a na poslední chvíli dorážíme i do místního světoznámého muzea. Do areálu se skalními malbami by nás ještě pustili, ale do muzea už ne, tak návštěvu odkládáme na zítra a jedem zaslouženě odpočívat. Člověk tady snadno ztratí pojem o čase – je skoro deset večer, ale slunce je stále vysoko nad obzorem a řeku Altu brázdí štíhlé rybářské lodě vyrážející proti proudu na lov lososů. Jo a hurá - oteplilo se, poprvé místo topení na FULL spíme při otevřeném okně.

Ujeto 538 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE