Přes Rumunsko do Moldavska

Přes Rumunsko do Moldavska

Čtvrtek 31. 8. 23; ujeto 614 km

Vyšetřil jsem ještě pár dní volna, tak společně s Frenkie65 zaskočíme na východ. Dnes jen transferová etapa z Moravy do rumunského Satu Mare. Jedinou nezvyklostí byl pontonový most přes řeku Tisu u maďarského Tiszadobu. Ubytování v Satu Mare, v pneuservisu Hanul Lui, který se časem rozrostl i o jednoduchou ubytovnu s parkovištěm ve dvoře. Nocleh pro dva za 25 €.

Pátek 1. 9. 23, ujeto 360 km

Ráno mlha, ale hezky se vyčasilo a cesta horama dolama na sever k ukrajinským hranicím.  Po cestě „Veselý hřbitov“ (v Sapanta) jehož disneylandské prostředí a nemálo lidí mě odradilo od podrobnější prohlídky, muzeum lokomotiv (ve Viseu de Sus), kam jsme přijeli až po odjezdu posledního úzkokolejného vláčku toho dne, a potom až monastýr v Moldovita. Jeden z mnoha, kresbami na vnějším plášti, bohatě vyzdobených. Deset RON za vstup se zdá víc než vlídných. Ubytování máme v Casa Octavian, Sucevita - bývalém luxusním hotelu. To nejlepší už má za sebou, ale i tak je to příjemné místo. Pokoj pro dva za celkem 40 €. Slabá WiFi a drahé pivo (15 RON za škopek).

Sobota 2. 9 .23; ujeto 260 km

Odjezd ze Sucevita. Hned ráno prohlídka kláštera ještě bez návštěvníků a bez vstupného. Jepťule opečovávají záhony, z reproduktorů zní modlitby, vysávají koberce v kostele.... Následuje přejezd do Voronet s dalším klášterem. Tím máme odklášterováno. Každý byl trošku jiný, v jiném prostředí s jinou atmosférou.  Pokračujeme na moldavské hranice. Po krásné úzké boční cestě. Ale asi skončila dotace a s ní i asfalt. Pár kilometrů po šotolině. V interkomu slyším kohosi lamentovat... tož toto né, toto teda né, na to nejsu připravený. Kdyby tak chudák věděl, co ho se mnou ještě čeká…  Lamenty končí až s příjezdem na plánovaný hraniční přechod  Costesti u přehrady. Celní odbavení během 2x 5 minut. Na dotaz, zda platíme v Moldavsku taxu za provoz vozidla nám celník řekl, že motorky neplatí. Podle tabulky je taxa na 7 dní 4 €. Jedeme po hlavním tahu na hotel Adina v Riscani. Silnice kvalitou povrchu mezi naší 2. a 3. třídou, relativně široká a domácí jezdí, jak se jim zlíbí. V hotelu neberou karty ani jinou měnu než moldavský Lei (MDL). Je potřeba vyměnit ve městě nebo vybrat z bankomatu. Naštěstí je jeden v centru u polikliniky. Vybrali jsme každý 2500 MDL (krát zhruba 1,30 Kč za kus). Za nocleh v hotelu Adina platíme 550 MDL dohromady bez jídla. Hotel, spíše luxusní ubytovna, vevnitř postele vrzavý a krátký úzký. Nicméně parkování motorek ve dvoře za branou pod střechou. Večerní návštěva centrálního kruhového objezdu a posezení v místním bufetu přímo u kruháče nám dává nahlédnout do životního rytmu dopravního uzlu. Slečna obsluhovala s plynulou angličtinou a proklatě dlouhými nehty. Tvarohový zákusek a nealko pivo celkem za 55 MDL.

Neděle 3. 9. 23; ujeto 305 km

Cestujeme na východ z Riscani po R7 na Soroca. Projíždíme sorockou Gipsy Hill a alespoň zevrubně prohlížíme opuštěná sídla cikánských baronů. Nepřehlédnutelné stavby, některé nedokončené, některé už rozpadající se. Ale všechna se zdají být opuštěná a místní kolem nich projíždí bez zájmu.

Dole u řeky obhlížíme zvenku pevnost, protože jak jinak, opravuje se, za řekou už je Ukrajina. V motorkářském tam nezapadáme a za chvilku se u nás zastavuje kondiční chodec. Pár zvídavých dotazů, když zjistí, že jsme z Česka, napětí povolí, tvář se projasní a popřeje nám „ščastlivoj puti“.

Dalším cílem je městečko Rezina. Podle mapy jsem si našel jižně od něj pravoslavný klášter a místní věznici. A samozřejmě nepojedeme po hlavních tazích. Chceme poznat i venkov. Tohle nadšení některé z nás zakrátko opouští. Asfalt, byť záplatovaný, mizí a zůstává široká bezasfaltová cesta – drobné oblázky zaježděné v kameninovém písku. Pro mastný řetěz ideální. V interkomu zase někdo lamentuje, ale bez odezvy. Kvůli tomu jsme přece tady.... některé úseky jsou spíše soustavou děr až kráterů, někde je i čítanková roleta.  Občas se silnice kříží nebo přichází odbočka. Dopravní značka určuje, která je hlavní a která vedlejší, směrové tabule, velikosti dálničních ukazatelů zase říkají kudy jet dál. “Smažíme“ to 50kou a kolem nás sviští domácí 80plus, vesměs koncernové ojetiny nebo Dacie. Místní řidiči buď nemají zkušenost s motorkami, nebo jsme jim prostě jedno. Boční odstup při předjíždení neřeší, důležitější je pro ně držet stopu mimo díry. Cestou k jihu objevujeme pro nás zajímavou skutečnost: v dědinách na hlavní cestě  je asfalt, mimo dědiny bezasfalt.

Naše zaprášené huby by rády něco zakously, tak v jedné vesničce stavíme na návsi. Místní nás nedůvěřivě pozorují od „restaurace“. My zavítáme do konzumu. Ferův dotaz na kafe, hned zapíná rychlovarnou konvici… on si myslel na presso, najiva. Tak konvici vypnout. Kupuji místní limonádu a zmrzlinu – eurochutě globálních značek nechávám v regále. A obojí velmi dobré. Pod slunečníkem pomalu konzumujeme dobroty, když přicupitají děvčátka – opatrně a nesměle… jestli by se mohly vyfotit s motorkou. Fero přebírá mobil a zaznamenává nekonečné pózy…

Konečně Rezina, celkem bez zájmu, a podél řeky Dněstr na jih. Káznice nalepená na skále, kamenné zdi, dráty, hlásky. Najednou nemám odvahu fotit, tak jen z uctivé vzdálenosti jedno rychlé foto a pryč.

Kousek za věznicí odbočka ke klášteru Saharna. Je neděle a stejný nápad měly mraky domácích. Úzká cesta, na straně parkující auta a hromady pěších blokují průjezd. Nakonec parkujeme až u vstupní brány. Víc než klášter mě objekty připadají jako výletní místo v dobách Sovětského svazu. No a Feru upoutaly místní toalety, jen nenašel odvahu je navštívit. Celkově vzato - jednou stačilo.

Pokračujeme dál bočními silnicemi, šotolina a kamení na křižovatkách a přes dědinu asfalt. Místy, jako bychom se vrátili do 50tých let. Nízké domky často sestavené z toho co bylo právě k dispozici, vesměs vyšší ploty – často malované a obvykle květinová předzahrádka. Kolem silnice rumpály u studní, ze kterých nezřídka vidíme někoho nabírat vodu. Čím víc se blížíme Kišiněvu, tím přibývá asfaltu, objevují se moderní drahá auta i několik motorkářů a zástavba se podobá rumunské. Krátká odbočka z hlavní silnice na monastýr Curchy. Moderně rekonstruovaný, udržované okolí a svatby jak na běžícím pásu.

Kišiněv sám o sobě je úplně jiná liga – Kišiněv není Moldavsko a Moldavsko není Kišiněv. Široké hlavní prospekty, hlavní náměstí jako nástupní plocha pro spartakiádu, výstavba od sovětské až po moderní ocel-sklo-beton. Mladí moderně oblečení, není nouze o drahá SUVčka s vystajlovanými paničkami uvnitř, kavárničky i fastfoody. Ale i tady jsem narazil. Snaha koupit si zmrzlinu ve stánku na okraji parku skončila neúspěšně. „Něvazmožno“. Bohužel jsem nepochopil proč, ale vzhledem k tomu, že ani místní se o nákup nesnažili, nesnažím se pochopit, co nejde. O ulici dál dáváme výbornou jogurtovou u slečny, co hovoří plynně anglicky.

V původním ubytování nás vyšplouchli a přes potvrzení, že je všecko OK, jsme přijeli před dveře a ... v apartmánu už bydlel někdo jiný. Po několika telefonátech a smskách bereme jiný „hotel“, kde budou moto bezpečně za branou. Jak se později ukázalo, jedná se o bývalý nevěstinec v dosti neutěšeném stavu, ale večer na krku, tak zůstáváme. Zítra nás čeká okruh na monastýr Orheiul Vechi a vinné sklepy v Cricova. Uvidíme, zda podle času a situace zavítáme do Podněstří.

Pondělí 4. 9. 23; ujeto 150 km

Okruh nad Kiniševem. Ráno cesta na klášter Orheiul Vechi. Nedomysleli jsme první školní den a vychutnali si ranní zácpu v plném rozsahu. Kousek zpět na sever po hlavním tahu odkud jsme včera přijeli a odbočka na R23 směr Orheiul Vechi. Možná i díky tomu, že cesta vede na profláknuté turistické místo je asfaltová. Těsně před odbočkou z R23 ke klášteru, ve vsi Branesti, míjíme další ťurmu. Tady bych bydlet opravdu nechtěl. Příjezd do klášterního komplexu, parkoviště a vstupné 10 MDL. Zaměstnanci v jednotném oblečení, pěkné záchody a větší restaurace. Dál už jen pěšky po hřebínku kopce až k podzemnímu klášteru. Každý den dopoledne probíhá mše. Zdá se, že jeden starý mnich tu žije trvale a ostatní dochází z nedalekého „nového, nadzermního“ kostela. Za stálého svato-zpěvu si prohlížíme kóje vytesané ve skále i napůl stržený balkón v útesu nad řekou. Celkem tak na hodinku.

Tak zase zpět na „hlavnější“ cestu. Míříme na spojnici Kišiněv – Tiraspol. Asi polovina vzdálenosti po bezasfaltce a světe div se, potkáváme vozidlo údržby. Proti nám si to šine skrejpr, který zarovnává povrch vozovky. Z nekonečné rolety dělá hlaďoučkou plochu. Zrovna dnes, když jemně prší.... na tom hladkém je to jako na mýdle. Alespoň že vytvořil na vozovce dělící čáru ve formě hromádky seřezaného materiálu.

Jsme na hlavní, směr Tiraspol, míjíme poslední odbočku na moldavské straně a přijíždíme k check-pointu. Úřednice nás nekompromisně obrací. Druhé a poslední „něvazmožno“ v Moldavsku. Zkouším vyjednávat, něvazmožno. Tak aspoň fotku, že jsme dojeli až sem. Něvazmožno! A nevlídný výraz ve tváři. Nezbývá než obrátit a pokračovat na další cíl cesty – vinné sklepy v Cricova.

Projedeme deštěm a něco po obědě dorážíme ke sklepům. Děda zaslechl motorky a startuje z hlídací budky.  Ruce kříží a kroutí hlavou. Diskutujeme a nechává nás alespoň zaparkovat. Je otevřeno od pondělí do neděle, celý rok – jenom dneska je vyjímečně zavřeno. Proč, to jsme se nedozvěděli. Prostě dnes zavřeno a basta. Projdeme se k bráně, podíváme na lahve vystavené za výkladem a můžeme jet. Přejíždíme do Kišiněva a zastavujeme se u moderního sportovního komplexu. Mě zajímá budova s nápisem Aquacenter. Nahlídnu ke vstupu a českou ruštinou se ptám, zda se mohu podívat. Slečna za pultem opáčí, že musím mít návleky na boty.... Automatický navlékač obepne mou motobotu vrstvičkou plastu a hurá jdeme. Myslel jsem – podívat se přes sklo - teď procházím v motohadrech šatnami, sprchami a stojím na kraji velmi moderního olympijského bazénu (10ti dráhová padesátka a dvoudráhová vyplavávací 25ka). Ve vodě jsou slovy tři návštěvníci. Přecházíme do dětského světa a na slunečnou terasu. Tam je pusto a prázdno. Neskutečné. Ještě odpolední procházka v centru, nakoupit nějakou drobnost a chystáme se na dřívější ranní odjezd.

Úterý 5. 9. 23; ujeto 545 km

Časný start s Kišiněva, tranzit přes Gagauzko do Holuboje (kdysi Čechy založené Holubice/Holubov/Holubinka). Pár slov s paní, která právě natírá plot - v Holubicích už česky nikdo nemluví. Zůstalo jen Haškovo gymnázium a v některých jménech můžete vysledovat český původ, ale to je vše. S rumunským Banátem se to nedá vůbec srovnat. Pokračujeme dál na hraniční přechod Oancea. Odbavení během 10 a 10 min. zcela v pohodě.

Subjektivní shrnutí Moldavska:

Benzín 26,20 - 27 MDL/litr (v čase návštěvy kurz 1 MDL = 1,30 CZK). Pistole na benzin 95 už většinou zelené. Většinou s obsluhou, která někdy jen kouká, někdy trvá na tom, že čepuje. Nocleh od 550 MDL / dvoják bez snídaně. Jídlo v obchodech o cca 15-20% levnější než v ČR. Pokud neděláte psí kusy v dohledu policie, nechá vás být. Ve městech hodně hlídek a často zastavovaly…ale nás nikdy.Kišiněv není zbytek země. Kopeček zmrzliny 15-20 MDL. Ráno po 7:30 již provoz a zácpy. Kvalita silnic: široké, povrch nevyzpytatelný. Od Kišiněva na sever odbočky mimo hlavní tahy vesměs bez asfaltu. Ve vesnicích a na křižovatkách asfalt. Od Kišiněva na jih oblast bohatší a většinově s asfaltem. Lidé sami hovor nezačínali, ale na dotazy ochotně podali info. Prakticky nikdy se neloučili „dasvidanja“ ale přáli „ščastlivoj puti“.

Tak jsme opět v Rumunsku, dalším bodem jsou bahenní sopky. Netrefil jsem odbočku a hlavní cesta nás vytáhla oklikou. A oklika nás provedla i vesnicí rumunských cikánských baronů – tentokrát obydlenou. Opulentní stavby, bohatě zdobené ploty, nejhorší auto X5…. Každopádně u sopek nás zkasírovali o 5 RON za parkování a 4 RON za vstupné. Je sucho, tak můžeme chodit kudy libo, až úplně k bublajícím kráterkům, jen kouřit se tu nesmí. Další štací budou zítra solné doly ve Slaniči. Tak už jen najít nějaké ubytko blízko Slaniče.

Středa 6. 9. 23; ujeto 270 km

Hned ráno v první skupině od 9 hod návštěva solných dolů ve Slaničí (vstup 45 RON/os; parkovné 8 RON). Za vstupné vás naloží do mikrobusů a zhruba 10 min. přejezd do solného dolu dovnitř do podzemí - 210 m pod zemí, teplota 12 až 13°, tam vás vyloží a je na vás, jak dlouho chodíte a couráte se po těch obrovských prostorech. Až chcete jet nahoru tak nastoupíte zase do pendlovacích busů a vyjedete na parkoviště.

Přes poledne přejezd, jako obvykle s blouděním, do hradu Bran. Tady vás zkasírují hned na parkovišti – platí se 6 RON za hodinu - dostanete parkovací lístek, nesmíte ho ztratit. Zaplatíte při odjezdu. Proplete se pouťovými stánky a hned v podhradí vás zkasírují automatické pokladny o 60 RON za základní prohlídkový okruh (+ příplatkově je vstup do muzea mučení a příplatkově vstup do tunelu věku neboli věčnosti). Po absolvování základního okruhu, alespoň za mě, návštěva toho hradu stačí úplně zvenku. Jsme tady mimo sezónu ve všední den a lidí jako sraček. Nocujeme v dědině Cirtisoára, na začátku trasy na Fagaraš. Je tu bezpočet ubytovacích kapacit, kde pokud nemáte rezervaci dopředu, báby sedí na zápraží a lákají vás dovnitř. Takže vždycky se dá někde bydlet.

Čtvrtek 7. 9. 23; ujeto 370 km.

Startujeme před 8. Tansfagaraš z Cirtisoára na jih do Curtea de Agres, přejezd do Novaci na Transalpinu a tu z jihu na sever do Sebes. Co víc si přát.

Ranní stoupání téměř bez provozu – paráda - a cestou z Fagaraše dolů se na silnici rozmýšlel méďa. Přejít, nepřejít..... já zase fotit, nefotit.... je menší, takže by tu taky mohla být máma...motor nevypínám, rukavice nesundávám, z dvaceti metrů zkouším fotit, ale on nepostál a klidně se rozvalil do stínu u svodidel.......takže foto o ničem, ale nemám odvahu se vracet...

Končíme v Sebes v ubytování Villa GE – novoučké, moto přede dveřmi, fajné zázemí a asi zaváděcí ceny – restaurace přes ulici a supermarket za rohem. Ideální základna na několik dní. Večer posezení na zápraží a Fero popíjel s párem z Hodonína.

V pátek 9. 9. 23; ujeto 570 km

Transfer až na Slovensko. Hned po startu celkem pěkná cesta přes vrchovinu parku Apuseni, připomínající Beskydy s množstvím starých dolů s případnou možností prohlídky. Cesta pěkná, ale dost frekventovaná. Jediným rozptýlením byla jízda za Renaultem, na jehož zadní kapotě se vyjímal tovární znak a pod ním nepřehlédnutelný název modelu „Symbol“.  To by byla kára pro český trh. Po maďarské placce končíme v Lučenci, v ubytovně tenisového klubu. Pojíst a spát.

Sobota 10. 9 .23; ujeto 380 km

Z Lučence přes zámek v Bojnicích, kde už bylo spousta lidí, takže bez prohlídky na Starý Hrozenkov. Světlá chvilka v kolibě Drietomica těsně před „čárou“. A pak už jen domů. Za celou cestu ujeto 3.835 kilometrů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE