Na ČZ do Litvy 2023

Den 7. Kaunas-Frombork 370 km

Po snídani a mírně dojemném rozloučení jsme se vydali na cestu. Při pohledu do mapy nám vytanulo na mysl, že bychom mohli dojet až k Baltskému moři v Polsku. Pro urychlení našeho plánu jsme z Kaunasu jeli po dálnici až na hranice s Polskem, kde jsme odbočili na silnici vedoucí do Goldapu (ano toho, kde Jirka H kupoval novou baterii). Vychutnávali jsme si znovu nádhernou krajinu Mazur i prázdnou silnici. Dokonce jsme na jeden zátah ujeli 130 km, což je na vibrujících čezetách celkem slušný výkon. Na první pauze jsme byli krapítek vydrnčení.

Nastal nečekaný posun ohledně mé motorky, z ničeho nic začala jet jako drak a také trable se starty zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Kde byl problém, dodnes netuším.

S krátkými zastávkami jsme přes Goldap, Wegorzewo a Braniewo dojeli až do Fromborku, hezkého městečka ležícího u zálivu mezi Helskou kosou a Baltským mořem. Zde jsme se ubytovali a neodolali touze jít se smočit alespoň ve zmíněném zálivu. Kluci šli z koupačky rovnou do restaurace na jídlo, já šel smýt prach a špínu z cest na hotel. Bohužel si vybrali opravdu mizernou restauraci s bídnou obsluhou. Vrcholem bylo, když obsluhující slečny nebyly schopny nabídnout jídelní lístek, poté sklidit ze stolu, a kdybychom odešli bez placení, tak by si toho pravděpodobně také nevšimly. Slabé tři hvězdy hodnocení restaurace na Googlu byly ještě dost milosrdné. Šli jsme jinam, na pizzu, a to byl zcela jiný obrázek. Fajn obsluha, nedrahá a chutná pizza, dobré pivo. Tam by se mohly děvenky učit, jak se chovat k zákazníkům.

Plán na další den byl zřejmý. V Polsku se má zhoršit počasí, a tak to dotáhnout co nejblíže k našim hranicím.

Den 8. Frombork-Jarocin 390 km

Snídani jsme nakoupili v Bedrionce, posnídali a při balení nám stále přebývala téměř prázdná láhev s domácí lihovinou. Po dumání a tradiční Nerudovské otázce „kam s ní?“ to rozsekl Jirka J. Jen řekl: „dej to sem“ a dal si dva hlty, já jeden a pustá láhev mohla putovat do kontejneru s odpadem.

Při odjezdu jsme zahalili Frombork do mračen modrého dýmu a hnali se na jihozápad. Polsko je fakt rozlehlá země, a to co vypadá na mapě jako kousek, je ve skutečnosti solidní vzdálenost. S více či méně dlouhými přestávkami jsme přejeli Elblag, Malbork, Grudziadz. Největší zásek byla Toruń, přijeli jsme tam v nevhodný čas, lidé odjížděli z práce a nešlo se nikudy proplést mimo kolony. Navíc se mně začalo povolovat lanko spojky, což při neustálých rozjezdech a zastavováních není příjemné. Vzpomněl jsem si, že jsme historické centrum Toruně navštívili před třemi lety s rodinou, a pokud budete mít volný čas a chuť, udělejte to také. Krásné staré město zapsané v UNESCO stojí za návštěvu.

My ten čas neměli, tak jsme pokračovali dál přes Inowroclaw a Gniezno až do Jarocina, kde jsme sehnali fajn ubytování v hotelu kousek od města. Hotel samotný se specializoval na svatby a svatební hostiny, ale byli jsme tam v týdnu, takže možnost unést nevěstu se nenaskytla. Zato jsme si dali chutnou, velkou a překvapivě levnou večeři. Večer jsme pokecali v altánku před hotelem a popili něco málo z posledních zásob žaludeční dezinfekce.

Den 9. Jarocin-Luštěnice (Nymburk, Rumburk)

Počasí to ráno nebylo tak slunné jako každý den, bylo pošmourno a větrno. Jako by počasí vytušilo, že budeme spolu na cestě poslední den. S kratšími či delšími zastávkami jsme se směle a neochvějně blížili k domovině. Pokud to bylo možné, tak vedlejšími cestami a hlavně, chtěli jsme se vyhnout Wroclawi, což se povedlo. U Bolkówa jsme se rozdělili, přičemž při zastávce na loučení Jirka H při zastavení šlápl místo na zem do prázdna a skácel se na kraj škarpy i s motorkou. Moc pěkné artistické číslo, které jsme ale aplausem neocenili. Po tomto drobném incidentu Čenda navlékl nepromok a vydal se sám směrem na Jelení Horu a domů - do Rumburka.

My už v trojici jeli na Kamennou Horu a v Lubawce jsme zaskočili do Bedrionky nakoupit poslední drobnosti. O tom, že se tam nakupující Češi chovali jak křupani, se ani nemusím zmiňovat. Bylo nám trapně. Mimochodem, Jirka H namátkově zkontroloval výplet zadního kola a vyndal tři dráty, takže mu jich chybělo už pět.

Překročili jsme hranice a jako bychom vjeli do Půlnočního království, včetně mračen na obloze a občasného lehkého deště. Promotali jsme se Trutnovem a pak přes Dvůr Králové jsme dojeli do Hořic, kde se občasné kapky deště změnily v regulérní liják. To to nemohlo ještě chvilku vydržet?! Zmokli jsme solidně, Jirkové se odpojili v Nymburce a já dojel až do Luštěnic.

Až když jsem zastavil před garáží, promoklý, ale šťastný, lehce nahluchlý a s rukama brnícíma od nekonečných vibrací čezety jsem si uvědomil, že ta skvělá akce s těmi nejbližšími a nejlepšími přáteli, jaké člověk může mít, je u konce. Definitivně, když přišla zpráva od Čendy, že už je také doma.

Plánů na to kam jet v budoucnu, mám dost. Otázku, na čem, bude ještě potřeba řešit, ačkoliv během cesty jsme se domlouvali, že na normálních motorkách. Nicméně už nám zase narostla křídla a prý že opět na čezetách!

Epilog:

Co říci závěrem? Užili jsme si to, utužili přátelství, viděli zajímavá místa a poznali zajímavé lidi. Ti v Polsku jsou velmi přátelští. Na každé benzínce, kde jsme chvilku stáli, se vždy objevil někdo, kdo se nás ptal- kam jedete, odkud jedete-a celkově se zajímali. Přitom pokaždé zaznělo „o kurwa, take čezetke mialem za komuny“. Lidi v Litvě soudit nemohu, prostě jsme kromě výjimek s nikým nepřišli do styku a s nikým jsme se moc nebavili, tam nepřišel nikdo, kdo by se ptal. Všem, kteří dočetli tento pokus o literární výpotek až do konce, děkuji. Terror ČZ Gang.

P. S. Velký dík patří paní H. Jovanovićové za provedenou korekturu textu (vyjma dne číslo 8)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE