Sardínie 2013

Tento rok jsem na dovolenou vyrážel o týden později, na jiné motorce než loni a především s vidinou, že tam nebudu úplně sám. Jedou se mnou i dva kamarádi, Radek a Richard. Ale s těmi jsem se měl potkat až na ostrově, protože na rozdíl ode mne zvolili kochací variantu přesunu na Sardínii. Já jsem nechtěl ztrácet volné dny a cílem bylo stejně jako loni vyplouvat na moře v sobotu večer, nejpozději v neděli ráno. Bohužel, práce se mi v posledních dnech před odjezdem moc nevedla, takže v pátek jsem začínal balit v sedm večer.... No, kolem půlnoci byla motorka připravená i s itinerářem nalepeným na nádrži (mimochodem výborná věc na dálkové přesuny, lepší než GPS) a šel jsem spát bez budíku s tím, že pojedu až se proberu.

Sardínie 2013

Kapitoly článku

14.9.2013

...Vždyť to znáte, člověk před dovolenou nedospí rána :-) Takže ve čtyři ráno jsem byl v sedle a vyrazil. Kosa. Snesitelnější než loni, především díky lépe zvolenému oblečení, ale kosa byla tentokrát větší. V Mnichově jsem byl za necelé čtyři hodiny i s tankováním. Kosu klepu až do GaPa, pak ještě větší, protože se to začíná zvedat. První sedlo Fernpass prakticky v dešti a koloně. Druhé, Reschenpass už lepší, po suchu, ale pořád hodně aut. Pak dvě menší bezejmenná, o to hezčí, následovalo známé Passo di Stelvio, bohužel nahoře přelidněno jak pod ocasem na Václaváku a nakonec Gavia, moje oblíbené. A pak už jen strašná nuda po té placce co si nechali Italové udělat pod svoji stranou Alp. Vyměkl jsem stejně jako loni a i letos ten konec vzal po dálnici. Stálo to dvacet eur, ale po tom co jsem na dnešek spal tři hodiny a předpoklad byl více než 1100 km jsem si to vůbec nevyčítal, ostatně hlavním cílem bylo dojet v pořádku do přístavu. To se také podařilo.

Motorka jela naprosto skvěle, úplně jiná jízda než na té staré, i když ta zase měla jiné přednosti. Na dlouhé přesuny to však tahle především díky skvělému podvozku vyhrává. Zato oblečení, či spíše moje odolnost vůči teplotním výkyvům je nutné ještě vylepšit. Do poledne jsem fakt zodpovědně mrznul a od poledne se potil. Ono to je stejně k neuvěření, u nás kosa, jako fakt, na rakouské straně Alp chodily holky kouřit před butiky v péřovkách, pak člověk přejede kopec a najednou léto, kraťasy, trika..... Všichni. I holky.

V přístavu...

Po příjezdu do Livorna jsem s překvapením zjistil, že jsou ještě k mání lístky i na noční loď, která se původně jevila zcela obsazena. Tak jsem si jeden koupil a byl rád, že nebudu nocovat v přístavu, ale na lodi. Pak jsem sjel ještě do města natankovat, vypil nějaké to pivo za odměnu, no a už musím letět, protože mi co? Protože mi jede loď. Na to, že měla vyplout ve 23:50 a do půlnoci se nenalodilo jediné auto čí pasažér.... No taliani prostě :-)

15.9.

Kupodivu to nakonec stihli i přesto, že jsem jako vždy nevěřil, že se do lodi takové množství aut a lidí vůbec vejde a v Olbii jsme přistáli přesně. Cítil jsem ještě velkou únavu, aby ne, bylo to nakonec i s trochou bloudění přes 1150 km, takže jediný cíl pro tento den byl ve zdraví a v pohodě dojet do kempu. Cestou jsem si koupil svačinu a až na těch 60 km přes Genna Silana to byla hezká a klidná jízda. V inkriminovaném místě mi to nedalo a zkusil jsem pár Italům ukázat jak jede BMW a 85 koní proti jejich zmrzlinám červené barvy s výkonem hrubě přes sto koní. Dva mi ujeli perfektním stylem, neměl jsem šanci, zbylým osmi jsem ujel já. I s báglama :-)

V kempu pohoda jako obvykle. Rovnou jsem si řekl o stolek a židle, našly se, paráda. Ubytoval jsem se a zbytek dne s výjimkou nákupu věnoval odpočinku. Odpoledne docela slušně pršelo, ale večer už zase svítilo slunce. Tak to má být :-) .....To jsem ještě netušil, že to byl jediný zaznamenáníhodný déšť za celou dovolenou.


16. 9.

Po snídani koupání a povalování na pláži. Po obědě, přesněji po svačině, protože na oběd v takovém teple nemá člověk ani pomyšlení, pojedu pro kluky do Dorgali a ten kopec plný zatáček si dám ještě jednou tam a zpět. Čím dál více jsem přesvědčený, že letos žádné objevné cesty po ostrově podnikat nebudu a zůstanu po celou dobu tady, v Arbataxu. Nenašel jsem lepší kemp na Sardínii a na ostrově nejsou lepší cesty pro motorku v takové koncentraci jako právě tady. Ostatně odhadem tak čtyřicet procent lidí v kempu je zde na motorkách. Jen Čech zatím jen jeden...

S Radkem a Richardem jsme se našli bez obtíží na výjezdu z Dorgali a protože toho měli po cestě dost, jeli jsme rovnou do kempu. Po postavení stanů a uspokojení fyziologických potřeb (večeře) jsme ještě lehce požili, pokecali a šli spát.


17. 9.

Celý další den jsme věnovali odpočinku a opalování již tak spálené kůže. K večeru už jsme byli úplně červení takže zítra už musíme na moto. Odpoledne ještě nákup a vaření večeře a pak naplánování trasy výletu. Také se v kempu objevili dva další Češi na motorkách. Přesněji český pár v obytném autě, ve kterém si přivezli dva choppery. Trochu jsem jim sice záviděl ten komfort a pohodlí, na druhou stranu tak člověk zase nezažije podobnou zábavu jako když jede durch promočený, deset stupňů, nad Alpama asi sněží a z motorky nespadne jen díky tomu, že tělo ztuhlo chladem v jízdní poloze :-) Mimochodem ta nafukovací matrace z Tesca, to je ve srovnání se všemi karimatkami, které jsem kdy měl vrchol luxusu. Velmi pohodlné spaní, navíc izolace od země, takže co jsem tady na Sardínii, tak jsem spacák ještě nezapnul. Ono je taky celou noc kolem dvaceti stupňů tak se není čemu divit.


18. 9.

Výlet do vnitrozemí, cca 300 kilometrů zatáček, stádo koz, pár krav, hodně fotek, pravá stupačka lehce označena pravými svodidly.... Po příjezdu jsme ještě skočili do moře a ulovili nějakou večeři a pak u vína povídali až do půlnoci.
Tohle mne dost mrzelo...

19. 9.

Asi jsme povídali trochu nahlas, protože ráno nás nikdo z nejbližších sousedů ani nepozdravil. Kluci šli na pláž, já na krátkou projížďku. Tedy měla být krátká, nakonec, i když jsem ujel jen něco málo přes sto km jsem přijel do kempu až kolem půl třetí odpoledne. Našel jsem však nové hezké cesty s úchvatnými výhledy, viděl jak stovky černých ptáků likvidují prakticky celou mrtvou krávu ležící u břehu jezera Flumendosa, ale hlavně jsem vůbec poprvé co sem jezdím viděl Sardinské divoké koně. Byli sice jen čtyři a jsou o dost menší než obvykle kůň bývá, podobně jako zdejší lidé, ale krásní. V první chvíli na mne zapůsobili jako zjevení, taková divokost a volnost byla v každém jejich pohybu. Odpoledne jsem se cachtal v moři, ale jen tak zlehka, neb nachlazení z cesty ještě úplně pryč není.


20. 9.

Radek s Richardem chtějí objet celý ostrov, takže vyrážejí podél východního pobřeží na jih. Já věřím, že na Sardínii není lepší místo než je právě tam kde jsem, takže jsem je kousek doprovodil a pak jsem se přes hory vrátil zpět do kempu. Cestou jsem projel další pěkné silnice plné zatáček a byl rád, že nemusím hledat kde přespím a že nemusím stavět stan. Zítra si dám jen krátkou jízdu a pak se zase plácnu k moři. A večer si uvařím kovbojské fazole. Jo! :-)


21. 9.

Ráno jsem se jel trochu projet po silnici SS125 s malou zajížďkou do Cala Gonone. Byla sobota, takže jsem místo obvyklých cca osmi až deseti aut na šedesáti kilometrech potkal tak dvacet až pětadvacet. Žádná hrůza. Ve vnitrozemí se někdy i bojím jestli ta silnice, po které zrovna jedu vůbec někam vede a nekončí v lese, protože nepotkám živou duši, natožpak auto třeba půl hodiny. Jedu, jedu, každou chvíli čekám dopravní značku Asphalto finito (to fakt existuje a znamená konec asfaltoveho povrchu), pak zastavím, jím svačinu, zčistajasna se odněkud vynoří Sard ve Fiatu Panda verze 4x4 a kouká na mne jako bych spadl z Marsu. Ja na něj taky, pak se pozdravíme a je pryč. Mimo města se zde zdraví prakticky všichni všude. I cestářům když mávnete tak odpoví většinou všichni o kdyby jich bylo dvacet. Ostatně cestáři, to je vůbec zvláštní služba. Je jich hodně, asi také proto jsou zde silnice v tak dobrém stavu. Co je však důležitější, tak pokud omezují kvůli práci provoz na silnici, tak to udělají jen v opravdu nejnutnějším rozsahu takže člověk ví, že když je na silnici přenosná značka práce na silnici a poté třicítka, tak nejpozději po sto metrech tam ti lidé na silnici opravdu jsou. Kéž by to tak bylo vždycky i u nás.

Odpoledne jsem se válel na pláži, večer vařil, ochutnával víno (asi litr), poslouchal šplouchání moře... Konečně jsem si doopravdy odpočinul a citím tu dovolenkovou atmosféru. Taky už se budím mezi třetí a pátou ráno. Pak ještě zaberu sice, ale dnes rozhodně musím jít spát později. To nebude takový problém, v městečku přes zátoku jsou nejméně dvě diskotéky a kakofonie disharmonických souzvuků drásá uši. A ty fláky co hrajou! Modern Talking, Sandra, Nena a jejích nojnundnojncich luftballons....Zlatá osmdesátá léta :-)


22. 9.

Dnes dlouhý výlet přes Seulo a Desulo, v uvedeném useku je jiný, ještě hrubší asfalt než je zde zvykem. Nedrží tak dobře, nebo se mi to možná zdálo, to je jedno, furt je to o hodně lepší než náš. Zpět po oblíbené silnici SS125 a k večeru ještě koupání v moři.


23. 9.

Jen krátký výlet, především jsem chtěl vidět divoké koně. No viděl jsem kde co, i toho koně, ale ten určitě nebyl divoký.... Cesta byla z motorkářského pohledu spíše off road, jen víra v to, že mapa má pravdu mne často přesvědčila jet dál. Divoké koně jsem bohužel nepotkal, zato jsem našel zachovalý nuragh. On byl zachovalý především proto, že je součástí archeologického muzea, ale i tak. No a pak došlo na toho koně. Normálně mají Sardové jako dopravní prostředek nejraději malá auta, často s pohonem všech kol. Taková Panda 4x4, činkuečento motor (to je italsky 500 ccm), to musí vyjet všechno. Jsou malí, tak se tam vejdou v pohodě. Jenže v jednom horském městečku jsem potkal Sarda na koni. Evidentně někam jel. A jel podobným způsobem jakoby seděl v autě - sice z vedlejší a měl tam stopku, ale jestli měl někdo tendenci dát mi přednost, tak to byl ten kůň. Zaváhal na chvíli jestli se tam jako oba vejdeme, ovšem jezdec to bez zaváhání vyhodnotil, že určitě a pobídl zvíře vpřed....Vešli jsme se.

Pak jsem sjel z hor dolů, udělal si večeři a šel spát. Zítra jedu daleko, chci se podívat do pohoří Monte Albo.


24. 9.

Vyrazil jsem už kolem osmé a jelikož zde lze opravdu rychle vystoupat do nadmořské výšky kolem tisíce metrů, byla mi za půl hodiny pěkná kosa. Aby ne, ač začínal krásný a slunečný den, tak v horách bylo zatím jen cca deset stupňů, pro oblečení zvolené na třicet docela málo. A to mne čekal přesun po relativně rovné a rychlé silnici. Nějak jsem to zvládl. Pak už se zase jelo pomalu, protože na místních klikatých silnicích to rychle ani nejde. Průměr šedesát znamená, že člověk jede poměrně ostře.


U Gavoi jsem viděl první dopravní nehodu zde. Musela to být strašná rána, protože jednomu z aut úplně chyběla přední část. Zřejmě se ale nikomu nic nestalo, byli tam jen policajti a silničáři. Pak jsem jel dál, trochu bloudil a projel silnici přes Bitti a Lode a zpět jsem se vracel vyhlídkovou silnicí přes horský masiv Monte Albo. Krásná cesta, příště ji projedu v opačném směru.

Cestou do kempu jsem chtěl ve městě natankovat a stalo se něco, co jsem už zažil loni - na třech ze čtyř čerpacích stanic ve městě nebyl benzín. Prostě došel. Pochopitelně jsem na to přišel až poté co jsem všechny tři pumpy bez benzínu objel, protože u té jediné kde ještě bylo co tankovat byla fronta jak na maso, takže jsem kolem ní dvakrát projel aniž bych zastavil :-)


25. 9.

Ráno válení se na pláži, odpoledne krátká projížďka nejoblíbenějšími zatáčkami. To byl plán. Bohužel člověk míní a příroda mění. Chtěl jsem si dopoledne zaplavat, ale byly takové vlny, že bezpečně nešlo plavat tak jak bych chtěl, takže na rychlo jsem se rozhodl udělat dlouhý výlet dnes a ne zítra. Měla to být přehlídka zatáček v jednom kuse. A byla! I dvě silnice, které jsem formou smyčky zařadil do trasy nejenom, že nebyly kvalitou pozadu, ale dokonce ji ještě zvýšily. Jedná se o SP61bis a SS295, které při jízdě z městečka Aritzo, jenž také rozhodně stojí za návštěvu, tvoří jakýsi trojúhelník, ovšem s prvotřídním asfaltem.

Jenže z gum při takové jízdě ubývá doslova před očima. Než jsem sem jel, byly obě nové Metzelerky.... No nové prostě. Teď? Byli obětováni všichni sloni na levé straně zadní pneumatiky a půlka slonů na pravé straně. Na přední je to fifty fifty. Ponaučení pro další akce: Jet sem se zbytkem dezénu, který by u nás vystačil na ještě nejméně 3 kkm je nesmysl. Zmizí dříve než si člověk dokáže představit. Docela by mne zajímala životnost pneumatik na autech ve zdejších podmínkách. V každém případě musím pozjišťovat jak je to s přezouváním gum v místním motoservisu. Vypadal slušně a před vraty garáží bylo pořád plno motorek především s německými značkami.

Ve vnitrozemí jsem cestou potkal osly, čtyři. A vlka asi nebo nějakou psovitou šelmu, barva flekatá černo šedá, zadní část těla o hodně nižší než přední, no tvářila se výhružně tak jsem ji blíže nezkoumal.


Nedá mi to neokomentovat zdejší zvyky při používání dopravních značek... Italové jsou v tomhle poctiví. Nebo možná jen zde na Sardínii, to nemohu posoudit. Možná jsou jen zatracení alibisté. Ale mně jako motorkáři poskytují cenné informace. Mám na mysli to, že pokud ve vnitrozemí je souvislý kus silnice dlouhý třeba dvěstě metrů kde nejsou zatáčky, tak na konci takového úseku je vždy značka Pozor, ostrá pravá (levá) zatáčka. Pokud cokoliv může způsobit ztrátu adheze v nějakém useku, i kdyby to měly na svědomí popadané fíky či jiné ovoce, tak je tam značka Pozor, nebezpečí smyku. Za tuhle jsem byl opravdu docela rád.... Na druhou stranu, možná by Italové mohli ušetřit značnou část rozpočtu na údržbu silnic, kdyby místo značek ostrá zatáčka a dvojitá ostrá zatáčka instalovaných ve vnitrozemí každých cca 500 m vymysleli značku Pozor, dokud nedojedete k moři na opačné straně ostrova, budou se trvale vyskytovat zatáčky a to i ostře dvojité :-) Taktéž, byť jsem vděčný když po kilometrovém úseku plném normálních zatáček následuje nějaká zajímavější a je uvozena značkou Pozor, ostrá zatáčka, by si mohli odpustit dávat k této značce sveřepě jako doplněk značku povolena maximální rychlost 50 km za hodinu. Jinou jsem tam neviděl a celý problém spočívá v tom, že často je taková zatáčka pro normálního smrtelníka na normálním stroji bezpečná tak do 30 km/h a padesátkou by ji neprojel ani věhlasný Valentino Rossi. Takže ta padesátka je trochu zavádějící. Ale když s tím počítáte, dá se to snést. Prostě značka ostrá zatáčka plus omezení rychlosti znamená kurevsky ostrá zákruta a padesát bude asi moc. Na druhou stranu, v padesáti se ten pád většinou asi dá přežít. Tak možná proto se taliani rozhodli pro tuto hodnotu. Vždyť říkám, že to jsou alibisti :-)


Celkově povedený den jsem zakončil "objevem" města, kde jsem loni našel největší koncentraci opravdu hezkých murales. Potíž byla v tom, že jsem si tehdy nezapamatoval kde to bylo abych se tam mohl vrátit a v klidu si je prohlédnout. Tak teď už to vím, je to ve Fonni :-)


26. 9.

Už nad ránem bylo podle hukotu vln jasné, že z koupání opět nic nebude. Ani mi to nevadilo, měl jsem v plánu ještě pár cest projet. Takže jsem po velké snídani vyrazil směr Talana a pak jsem se chystal projet cesty na náhorní plošině nad Baunei, především tu co vede do zátoky Sisine. Ještě předtím jsem ale o kousek dále, taky to bylo hodně vysoko, potkal na krátkém úseku cesty všechna volně se pasoucí zvířata, na která jsem při svých jízdách tady narazil najednou. Včetně koně! Takže kráva - základ, koza, prase, osel a kůň! :-) Ten den jsem koně viděl znova v sedle mezi Genna Silana a Baunei, pásli se společně s krávami i kozami na takové stepní louce....Nádhera.


Pak jsem jel na tu zátoku... No po pěti kilometrech off roadu v kamenech zrnitosti 40 - 100 a s vidinou dalších osmi v podobném duchu jsem to bohužel vzdal. Nemám na to motorku ani pneumatiky a nechtěl jsem riskovat komplikace kdybych něco rozbil. Ale jednou se tam rozhodně vypravím. Nakonec přišla řada na svezení se. Cestou mezi Dorgali a Genna Silana jsme se sjeli na semaforu s nějakými Němci jejichž slabší polovinu už jsme nechali za sebou. Na zelenou to chvíli vypadalo, že na své kolegy počkají, ale pak pro ně byla vzdalující se česká značka výzvou, které nedokázali odolat :-) Vyrazili za mnou všichni čtyři, po pár zatáčkách už byli jen dva, ale prostě jim nešlo ujet i když jsem brousil stupačky v každé druhé zatáčce. Ani mi to nevadilo, nehodlám se zabít, tak jsem je na rovném úseku nechal jet ať na zbytku kopce ukazují co umí a byl jsem překvapený když mi neujeli krom výjezdů ze zatáček kde prasili výkonem prakticky nikde. Z kopce už se jelo v poklidu. Po pár kilometrech jsme se zase sjeli na odpočívadle a trochu mi tedy zkazilo radost když jeden z těch borců sundal přilbu a najednou z něj byl pán s bříškem ve věku mého táty. Co už :-) Pak dokonce došel a chtěl se ujistit, že to na čem jedu je opravdu jedenáct padesátka :-D Tak to už jsem byl na vrcholu blaha a ujistil ho, že je. On na to, že tedy docela jede :-) ....Jo, jezdí hezky. Fakt, že tímto způsobem jen ve zcela vyjímečných případech jsem si už nechal pro sebe. Pak jsem sjel z hor dolů, nakoupil, uvařil, požil a šel spát.


27. 9.

Ráno jsem zabalil a dopoledne strávil ještě na pláži, ale kolem třetí už jsem musel jet do přístavu. Tentokrát jsem jel s Corsica Ferries z Golfo Aranci. Jízdenku jsem měl už koupenou od pondělka po internetu. V té souvislosti malý poznatek.... Koukal jsem na ceny jízdenek a odjezdy lodí už v pátek, ale neměl jsem pocit, že se musím rozhodnout hned, jízdenky byly, cena kolem 55 € a nechal jsem to být, že se rozhodnu až po víkendu. V pondělí ráno ty samé stály 75 €. Příště budu moudřejší, těch dvacet éček by se mnohem lépe projezdilo v benzínu než v naftě nebo v mazutu nebo na co ty lodě jezdí.

V přístavu se nás jako obvykle sjelo na motorkách víc, tak jsem si i pokecal trochu a byl překvapen, že z těch co tam na loď čekali s motorkou a strávili dovolenou podobně jako já sami a pod stanem, jsem byl asi nejmladší. Pozdě odpoledne připlula taková malá kocábka, ovšem se vznešeným jménem Victoria, se západem slunce jsme se nalodili a volným tempem 33 km/h pluli. Podařilo se mi ulovit čalouněnou lavici na chodbě, tak jsem ani nemusel foukat matraci. Ale nebyla to žádná velká výhra, dva metry od lavice byly dveře na palubu a furt někdo chodil sem a tam a dveře třískaly a třískaly, až do rána. Díky tomu jsem ale věděl, že značnou část cesty pršelo. Ráno už naštěstí bez deště, i když otimisticky to taky nevypadalo.


28. 9.

Po vylodění jsem byl chvíli silně rozladěný, protože jsem zjistil, že to v čem stálo zadní kolo mojí motorky a do čeho jsem při nastupování musel šlápnout nebyla kaluž vody, ale oleje. Asi jim to někde teklo a zrovna v tom jednom místě se na palubě pro auta vytvořila asi metrová louže. Takže zadní pneumatika mastná, stupačka mastná, podrážka levé boty mastná. Prakticky se nedalo bezpečně postavit do stupaček. Myslel jsem, že to při jízdě oschne, ale ani náhodou, asi to byl úplně čistý olej. Takže papírový kapesník do (naštěstí plné) nádrže a pak další a další.... Potom to zase bylo tak čisté, že se ta guma na stupačce vyloženě lepila na botu :-) Ale to už šlo aspoň jet.

Zdržení hned na začátku, navíc se to přede mnou mračilo hodně. Ale odvážnému štěstí přeje, takže jsem to zkusil bez převlékání, šup na dálnici a hybaj dom. Po 200 km už zase pražilo slunce. Paráda. Moc jsem se s tím neprděl a pokud to šlo, jel jsem trvale cca 140 km/h, zastávky prakticky jen na tankování a snězení připravené svačiny. Jedinou odchylku z dálnice jsem udělal na Brenneru a v Rakousku, protože jsem nechtěl platit mýto a známku, ale časově se to silně nevyplatilo. Pak přes Zirl do GaPa a zase po dálnici kolik to šlo a ruce udržely. Mnichov - kdy ten průjezd vnitřním městem konečně dodělají a zasypou ty několik let rozkopané silnice fakt netuším, ale už tam jezdím prakticky zpaměti tak to šlo. Za městem zase na plný kotel domů. Někde u Regensburgu jsem udělal lehkou taktickou chybu, protože slunce už zapadalo a začalo se citelně ochlazovat, přestože bylo pořád velmi hezky. Myslel jsem si, že ty necelé dvě hodiny domů už vydržím, bohužel ochlazení po západu slunce bylo značné, takže kousek za Rozvadovem jsem zastavil a oblékl vše co šlo. Ale bylo už pozdě, únava zafungovala a těch zbylých 150 km domů jsem se klepal zimou.

Cesta z Livorna mi zabrala něco málo přes dvanáct hodin. Stál jsem čtyřikrát prakticky jen na tankování a jídlo, jinak furt co to šlo v mezích zákona a bezpečné jízdy jet. Není to nic co bych chtěl absolvovat obden, taková jízda vyžaduje trochu sebezapření, fyzické kondice a slušnou odolnost vůči rozmarům počasí, ale pokud je hlavním cílem pouhý přesun, je to takto asi lepši, než se plahočit tři dny, každý večer v jiném kempu stavět stan a zejména v konečném důsledku přijít o pár dnů dovolené, kterou chci strávit jinde než na cestě.

Celkem jsem na dovolené ujel 5200 kilometrů, z toho 2300 kilometrů padlo na cestu. To je dost, zvláště při cenách benzínu v Itálii. Jasně, šlo by naložit dvě motorky do dodávky, nebo čtyři na vozík za dodávkou a rozložit vysoké náklady na cestu mezi více lidí. To by se pak ani nemusely balit všechny věci na motorku, jelo by se bez kufrů, nalehko.... Jenže pak už by to nebyl ten správný punk. Nebo Rock 'n' Roll? To je jedno, prostě už by to nebylo ono :-)


V Hlásné Třebani 12.11.2013

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.43
Známkováno: 28x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist