Off road po pevnostech v Alpách

To vám takhle začátkem června sedím na zahradě před garáží, když v tom přijde synovec Jirka, který u mě parkuje svoje XJRko. Na mou otázku, kam se chystá, odpověděl, že s kámošem Tondou jedou v pátek na šotolinky do Alp podívat se na pevnosti z 1. Světové války. Začalo mi to šrotovat v kedlubně a během vteřiny jsem se rozhodl, že u toho nesmím chybět. Na přípravu a zařízení chodu firmy jsem měl 2 dny.

Off road po pevnostech v Alpách

Kapitoly článku

To vám takhle začátkem června sedím na zahradě před garáží, když v tom přijde synovec Jirka, který u mě parkuje svoje XJRko. Na mou otázku, kam se chystá, odpověděl, že s kámošem Tondou jedou v pátek na šotolinky do Alp podívat se na pevnosti z 1. Světové války. Začalo mi to šrotovat v kedlubně a během vteřiny jsem se rozhodl, že u toho nesmím chybět. Na přípravu a zařízení chodu firmy jsem měl 2 dny.

Zabaleno bylo za 20 minut, malý nákup potravin zabral hodinu i s cestou a můžeme vyrazit.  Sraz s klukama byl v motorestu Bouchalka u Rokycan, protože oni jeli z Prahy a já z Chomutova.  Přijeli s hodinovým zpožděním. Po vzájemné dohodě už tady zůstáváme, dáme pivko a ráno začne opravdu naše pánská jízda. Kámoš, který na Bouchalce bydlí nám ukázal za motorestem přístřešek u grilu, kde se usalašíme na 1.noc.Ještě jsme od něj jako výslužku dostali pštrosí vejce. K snídani se bude hodit . 

Ráno se mi po včerejším mejdanu nevstávalo moc dobře. Ale v motorestu měli kafe a míchaná vejce, tak jsem to docela rozchodil. Snídaně byla rychlá a vyrazili jsme směr Železná Ruda a Mnichov. Přátelé takhle zacpaný město jsem dlouho nezažil . I na motorkách nám cesta skrz směrem na Garmisch trvala přes 2 hoďky. Ještě před výjezdem na Fernpass začalo jako obvykle chcát a my šli poprvé do nepromoků, které jsme sundali až za dva dny.Za stálého deště dojíždíme do kempu Via Claudiasee u rakouského městečka Pfunds. Mířil jsem tam na jisto, páč už jsme tam spali po cestě na Elbu před dvěma lety. V kempu byl volný dřevěný altán, kam jsme ihned se svolením majitele zamířili. Při neustávajícím dešti to byl přímo dar z nebes. Takže noc byla v suchu. Ráno Tonda vyndal pštrosáka pečlivě zabaleného do všech hadrů, které měl sebou, Jirka vyndal k tomuto účelu zakoupenou slaninu a skvělá snídaně byl na světě.

         Při pohledu směrem ke Stelviu už mezi mraky prosvítala modrá obloha. Dodalo nám to skvělou náladu. Tak jsme rychle zabalili náš bivak a vypálili směrem k horským vrcholům. Nahoře na Stelviu jsem se už cítil jako doma. Už jsem tam jednou byl. Kochali jsme se asi hodinu panorámatama , všemožnými motorkami a haldami sněhu, dali si první italskou kávu, bratwust a vyrazili vzhůru dolů do Bormia. Odsud následoval výjezd na další passo – Gavia. Počasí – humus, bordel, anarchie… Na vrcholu byly sněhový mantinely skoro 2 metry vysoký. Při sjezdu dolů do Ponte di Legno jsme zastavili v jedný zatáčce na focení panoramat. Najednou koukáme jak opaření. Tak 15 metrů od nás stál živý kamzík a obdivoval stejná panoramata. Jirka pobídl Tondu, ať ho nějak vyplaší, aby ho mohl vyfotit v pohybu. Ochránce zvířat Tonda vzal kámen a zlehka ho po kamzíkovi hodil. Najednou to zadunělo a Toník trefil kamzíka přímo mezi parohy. To milého kamzíka zaručeně vyplašilo, jenže z fotky nebylo nic, protože Jirkovi se smíchy podlomila kolena. Kdyby ho Tonda chtěl trefit, tak se mu to stoprocentně nepovede…

V Ponte di Legno jsme odbočili do prava a nabrali směr Lago di Como, kde jsme chtěli přenocovat. Povedlo se nám najít úplně prázdný kemp. Sezona teprve začínala, takže jsme zřejmě byli jejich první nocležníci.  Až doposud celou cestu většinu času pršelo až chcalo. Užil jsem si nepromoků nejvíc za celou svoji jezdeckou kariéru. Ráno ale na nás vykouklo sluníčko a vydrželo do konce tripu.

Ráno jsme vyskočili ze stanu jak zajíci. Čekal nás první výjezd mimo asfalt. Přejeli jsme Milano a Torino a mířili k francouzským hranicím. Pevnosti Forte Pramand, Jafferau a Central byly postaveny na vrcholcích hor a měly za úkol střežit francouzsko-italskou hranici. Cesta nám trvala skoro celý den, ale k večeru jsme stáli u odbočky s cedulí Fort  Pramand. Odbočili jsme na úzkou asfaltku, která se ihned začala zvedat nahoru a klikatit. Po 2 kilometrech se asfalt změnil na šotolinu. Začínalo to … Jenže se začínalo smrákat a my jsme se rozhodli na nejbližším příhodném místě rozbít tábor. Po civilizaci už nebylo ani památky, tak by to neměl být problém. A opravdu po krátké chvíli jsme uviděli u cesty krásný zelený palouk s ohništěm. Měli jsme hotel pro dnešní noc…

Přítomnost ohniště nám předurčila činnost na následující půlhodinu. Rozeběhli jsme se po okolí nasbírat suché dřevo. Oheň byl v tento chladný a ještě poněkud vlhký večer  naším malým luxusem. Postavili jsme stany, sedli k táboráku, otevřeli pivko a kecali jsme skoro do půlnoci. Dole daleko v údolí svítily bludičky vesnických oken. Ticho jako v kostele… POHODAAAA

Kde končí pohodlí,začíná dobrodružství

Ráno ažúro jako na objednávku. Pobalili  jsme svých pět švestek a chtěli jsme vyrazit nahoru k pevnosti. Věděli jsme, že se touto cestou budeme vracet zpátky, tak jsme kufry schovali do křoví. Cesta nahoru byla asi 5km dlouhá a začínala se dost zužovat a kroutit ve vracečkách. Necelých 300 metrů od vrcholu to dál nešlo. Museli jsme motorky odstavit na jednom odpočívadle a jít na vrchol po svých. Kdybychom měli lehká endura, nebyla by kamenitá prudká a úzká cestička problém, ale s našimi mastodonty to bylo o hubu…

 

Na pevnosti jsme se zdrželi hodinku a po nezbytné fotodokumentaci jsme se dali na sestup ke strojům. Bez větších problémů jsme dojeli ke kufrům, kde jsme si rovnou uvařili nějakou Vitanu. Jak si tak v klidu baštíme, najednou slyšíme bzučet nějaký motorky. Za chvíli se zpoza zatáčky vyrojilo 8 Němců na crosskách. Zamávali a byli v prachu. Ti určitě vyjedou až na vrchol…

 

Měli jsme před sebou přesun k další pevnosti Fort Centrale. Projeli jsme lyžařským střediskem Sestriere a zase se vše opakovalo. Odbočka ze silnice, úzká asfaltka, šotolina a vracečky… Vystoupali jsme podél už zelených sjezdovek a lanovek do nadmořské výšky 1.910 metrů až k pevnosti. Měli jsme v úmyslu přespat uvnitř , ale absence mostu přes vodní příkop náš plán zhatila. Jelikož se blížil večer, tak jsme už postavili stany. Přímo před pevností byl krásný zelený plácek na rovině. Samozřejmě jsme se pokoušeli do pevnosti dostat. Povedlo se mi zezadu vyšplhat do jedné střílny, ale už jsem se neodvážil skočit dovnitř. Bylo to docela vysoko a neměl jsem jistotu, že by se mi povedlo vyšplhat zpět. I tak ale okolí pevnosti stálo za to. V kombinaci se zapadajícím sluníčkem to byly úžasné pohledy na okolní štíty a do údolí. Když jsme viděli klikaticí se cestu po hřebenech, která nás zítra čekala, adrenalin jsem měl až v krku. Na noc jsem na sebe nabalil vše, co jsem měl sebou, protože jak zapadlo slunce, začalo se mi kouřit od pusy a vytušil jsem v této výšce studenou noc. A měl jsem pravdu… V noci jsem slyšel z vedlejšího stanu, jak se moji teplí soudruzi přehrabovali v kufrech a oblíkali se…

        Ráno opět Itálie jako prase. Čekal nás slunečný den plný offíku. Od pevnosti vedly dvě cesty po hřebenech. Jedna na jih, druhá na sever. Po konzultaci s mapou a navigací jsme se rozhodli pro jižní variantu, která slibovala celodenní jízdu divočinou. A taky že ano. Připadal jsem si jak na silnici smrti v Chile. Prostě něco úžasného. Cestou jsme kromě mnoha svišťů nepotkali ani živáčka. Po ujetí asi 25 kilometrů touto panenskou přírodou ale přišla studená sprcha v podobě obrovského sněhového jazyku přes cestu. Dál by to projela jen sněhová rolba. Nezbývalo, než se otočit a vrátit se k Fort Centralu a zkusit severní cestu. Takže bylo poledne a my jsme byli zase na startu, odkud jsme ráno vyjížděli. Jirkovi už se moc nechtělo. Bál se, že dopadneme stejně a neprojedeme. My s Tondou jsme ho však přehlasovali a dobře jsme udělali. Cestou jsme potkali 3 Italy s babama na skútrech a ti nám potvrdili, že cesta je průjezdná. Jirka, když viděl obstarožní skútry s dvojitou  náloží, tak se kousl a řekl, že to dá i s jeho XJRkem. A Taky že jsme to dali bez problémů. Za dvě hodiny už jsme popíjeli první francouzský kafe. Žádný velký zdržování jsme si ale nemohli dovolit. Chtěli jsme přespat už u moře. Drželi jsme se plánu a se soumrakem jsme klepali na recepci kempu v Antibes, ve kterém jsem byl několikrát s rodinou autem. Následující den jsme měli v plánu volno. Super! Postavili jsme stany a vyprali velké prádlo. Večer proběhla prohlídka města, přístavu, pizza a pár pivek. Už jsme to potřebovali jak prase drbání.

Cesta domů

Ráno bylo opět jako vymalovaný. Vzali jsme ručníky a šli se vykoupat do moře. Byl sice začátek června, ale byli jsme na francouzsky riviéře. Selský rozum říkal, že moře bude teplý. Někdy ale selský rozum je děssnej debil. Takovou ledárnu jsem ještě nezažil. Sebral jsem 120% své odvahy a na vteřinu se potopil. Stačilo! Dost bylo koupání. Co s načatým večerem? Odpověď ležela 30km daleko. Monte Carlo! Skočili jsme na mazliky a vyrazili jsme na poznávací zájezd. Minulý víkend tam proběhla Velká cena a na celém městě to bylo ještě znát. Podél trati byly ještě retardéry a v přístavu stála tribuna pro VIP hosty. Nedalo nám to a celou trať jsme si projeli. Pro jistotu dvakrát.

Další plán byl projet Provence , vyválet se v poli s levandulí a navštívit největší kaňon Evropy Verdon. Jak jsme naplánovali, tak jsme taky udělali .Provence je nádherná oblast, ale má jednu chybu. Levandule ještě začátkem června nekvetou. Po projetí Verdonu jsme se dostali k večeru do Švýcarska. Nocleh jsme našli mimo město u jablečného sadu. Zítra nás čekal přesun domů. Tak jsme po večeři zalehli pod širákem do spacáků. Dál už není moc o čem vyprávět. Následující večer jsme dojeli v pořádku domů. Byl to 10 denní trip a velká dovolená do Skotska mě teprve čekala. Takže smutek nad končící cestou nebyl na místě. Tak čus a zase příště ze Skotska ….

 

Poznámka: V textu nejsou všechny fotky. Zbytek najdete v Galerii.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.24
Známkováno: 34x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist