Nástrahy alpských průsmyků

           Původně jsem měl dilema jestli nevyrazit na bobberu. Ale jak šel čas a já zjišťoval, na co všechno jsou rakouští policajti hákliví, přikláněl jsem se stále více k Yamaze. Později se ukázalo že motorka s dvěma blatníky je do velehor výborná volba. Krátce před cestou jsem Míše z jejího Sportstra sundal otevřené koncovky Python a dal tam originály. Vizuál ušel, ale ten zvuk... No hnus, velebnosti. Na limit 95 dB, který je vyžadován na některých rakouských cestách, jsme se stejně nedostali. On totiž 1200 Sportster, i s fabrickou výfukovou soustavou, produkuje  decibelů 96. Na Drakouše jsem před cestou instaloval výkonnější 3 A nabíječku na telefon, kvůli navigaci a z outdoorového pouzdra telefonu jsem si pomocí horkovzdušky udělal držák na řídítka.

           Protože Míša zajistila ubytování na všechny noci v penzionech, rozhodli jsme se, že si nebudeme brát spacáky. Vezenou fotovýbavu jsem omezil na tělo, 1 blesk a lehké záložní objektivy. Takhle jsme ušetřili při balení dost místa. Děti nám už odjely na prázdniny. Motorky jsme nachystali k cestě den předem a šli jsme brzy spát. Naše dobrodružství mohlo začít.

1. Den 5. 6. 2023 Plzeň – Bad Feilnbach 340 km

          Vstáváme v 6 hodin, nesnídáme a hned jedem. Máme před sebou 340 km a od západu přes Německo nám jde naproti fronta s přívalovým deštěm. Chceme ujet co největší kus po suché cestě. Za Plzní najíždíme na dálnici a v 7:00 jsme na hranicích. Tankujeme a snídáme, zatím je krásně. Kdyby ta předpověď úplně nevyšla, chtěli bychom si prohlédnout historické centrum Regensburgu. Ten máme cestou. Po osmé jsme na předměstí města a zjišťujeme, že německá předpověď je bohužel přesná jako japonskej rychlík. Dvě hodiny trčíme v Regensburku na Aralce a cucáme kafe a čumíme do telefonu na předpověď. Hustě prší, a tak jsme rádi, že jsme si mohli nechat motorky pod střechou. Před polednem déšť ustává a my se vracíme na cestu. Jedeme na jih oblečeni rovnou v nemocích, protože víme, co nás čeká. Volíme východnější trasu přes Landshut. Na oběd zastavujeme v Ruff's Burger & BBQ, kde mají parádní hambáče. Sedíme na terásce, kde celkem dost fouká. Šedivé mraky jsou nízko a je vidět, jak na západě leje. Pokračujeme pak střídavě po mokré silnici. V Landshutu překračujeme řeku Isar a kousek za ní se chystáme odbočit z hlavní silnice směrem na Wasserburg. Semafory stávkují a provoz na rušné křižovatce řídí Bundespolizei. Čtyři kluci v černých kombinézách, bez vest a čepic se snaží zajistit plynulost provozu. Jejich pokyny jsou ale zmatečné a signál k zastavení chápeme jako pokyn k odbočení. Orgán se hrozně rozčiluje, křičí a koulí očima. Zastavit nás ale nemůže, protože by to tu za něj neměl kdo řídit. Signál pozor tu asi neznají vůbec. On by asi tady ozbrojený chlapík v uniformě se vztyčenou pravicí působil asi dost retro. Jedeme dál a za městem chytneme pár kapek. Ale daří se nám ujet. Štěstí nás opouští poblíž Waserburgu, kde uhodí déšť s takovou intenzitou, že se musíme schovat do autobusové zastávky. Po půlhodině pokračujeme mrholením zvolna vpřed. Lepší už to nebude, spíš naopak déšť postupně sílí. Posledních 30 km před Bad Feilnbach už jedeme regulérně vodou. Koncové navedení na penzion trochu vázne, protože telefon připevněný k řídítkům vnímá každou kapku, která dopadne na display jako dotyk prstu. Nakonec ho musím schovat, a tak se snažím zapamatovat co největší kus cesty. Ve vsi se několikrát otáčíme, a nakonec parkujeme před penzionem poblíž kempu. Před alpskou chalupou s muškáty na balkonech už moknou tři Harleye. Stará paní nám ukazuje apartmán v přízemí a my hned lezeme do sprchy. K večeru se počasí umoudřilo a ukázalo se i sluníčko. Využili jsme toho ke krátké procházce podél potoka. Při kontrole našich strojů jsme zjistili, že Míša ztratila nepromokavý obal přes brašnu. Muselo to být někdy v závěru cesty. Zítra se po něm ještě mrkneme.                                                                                              

2. Den 6. 6. 2023 Bad Feilnbach – See 190 km

           Ráno v malé jídelně snídáme spolu s třemi Harlejáky. Vracejí se z Albánie do Berlína. Dneska budou doma. My máme plán o dost skromnější, dostat se přes hory z Bavorska do Tyrol. Kluci jsou ale oproti nám ve výhodě, co se týká počasí. V horách má pršet, zatím co na sever od Alp už má být azuro.  Když vyrážíme, je obloha celá šedivá, ale je sucho. Na odjezdu kopírujeme trasu našeho bloudění při příjezdu, s cílem najít ztracený obal přes brašnu. To se nám nakonec s Boží pomocí zdaří. Dál se vydáváme na západ podél rakouské hranice, abychom se co nejvíc vyhnuli dešti v horách. V Bad Tölz inkasujeme něco kapek, ale daří se nám vyváznout.

         Do Garmische přijíždíme v poledne. Tady je sluníčko, a tak zde stavíme na oběd v Mukkefuck, což je restaurace se zahrádkou. Jídlo je vynikající, obsluha vzorná. S plnými břichy stoupáme do hor směrem k rakouské hranici. Obloha před námi je zlověstně tmavá, nezbývá než se nadechnout a vjet do toho. První kilometry v Rakousku jen mrholí, ale s každým metrem to nabírá na síle. Když se přehoupneme přes sedlo klesáme už dolů v pěkném dešti.

         Suneme se serpentinami v proudu aut a já vyhlížím místo, kde bychom mohli zastavit a natáhnout si nemoky. Jedno takové objevuji na rozšířené krajnici. Zastavujeme a soukáme se do haveloků. Přichází masakrální průtrž mračen. Místo je tak svažité, že i přesto, že jsem nechal zařazenou rychlost, se motor po chvíli váhání převalí... Motorka popojede přesně o tolik, aby se stihnul zavřít stojánek a už se válí na levoboku! Zatím co mi teče z karburátorů benzín, jen bezmocně přihlížím. Ruce mám uvězněné v nemoku, který se mi nedaří obléct přes mokrou bundu. Ze svěrací kazajky mě nakonec vysvobozuje Míša, tím že mi přetáhne kombinézu přes ramena. Konečně mohu  naložený stroj postavit na kola. Škody jsou minimální. Došlo jen pootočení levého předkopu okolo padáku směrem dozadu. Ten se zastavil v poloze, kde blokuje řadičku, tak že nejde vyřadit! V převodovce je pochopitelně kvalt. Déšť buší do přilby, že není slyšet vlastního slova. Předkop nejde narovnat a budu ho muset odmontovat. Jo, a ten velký imbus pochopitelně nemám v kaslíku, ale na dně brašny! Musím vyskládat obsah zavazadla na déšť, abych se prohrabal na dno. To jsem už vzteky bez sebe. Po nalezení svatého grálu a povolení předkopu se mi daří konečně vykvaltovat. Když pak nacpu promáčené oblečení zpět do brašny, je prakticky po dešti. -Noblesní zastávečka-

       V drobném mrholení klesáme do Imstu, kde se zastavujeme na benzínce na výbornou kávu. To už zase svítí slunce. Landeck pak projíždíme už po suché silnici. Míjíme hrad Wiesberg na vysoké skále nad údolím. Myslím, že tam jistojistě bydlí černokněžník Zababa. Soudím podle toho, že i k takto nepřístupnému hradu vedou koleje, a to po několika monumentálních mostech. Krátce na to přijíždíme táhlými zatáčkami do See. To je místo našeho ubytování po nadcházející čtyři noci. See je větší vesnice, ležící v údolí, a tak trochu blufuje. V okolí žádné jezero není, jen takové malé koupaliště. Naše bydlení je až na konci obce ve svahu. Než se nám ho podaří najít, už zase leje. Majitelka ochotně zjednává místo v garáži, abychom měli kam ustájit naše miláčky. Společnost jim bude dělat starodávný traktor Deutz. Dostáváme klíče od garáže a apartmánu. Protože déšť večer ustává, jdeme se podívat do centra. Kupujeme si párky na večeři, pívo a lahev Jägra. Objevujeme také stylovou motorkářskou knajpu. Vše se v dobré obrací a zítra už má být hezky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE