Mototrip 2023 - hory, passa, jezera

Zdravím všechny motorkáře a motorkářky, jsem zpět, po roce a moc ráda s Vámi budu sdílet náš letošní mototrip. Stále ještě jako batůžkář (teď mi mnohem víc leží na srdci fakt, že z našeho mini gangu jsem jediná, kdo ty papíry na mašinu nemá), o to více ale můžu během cest, stoupání, klesání, se sluncem v zádech i deštěm na zavřeném plexi helmy vnímat, načerpávat a přijímat tu neskutečnou volnost, svobodu, a hlavně krásu týhle planety. No, zní to jako bychom ji objeli celou – to fakt ne, ale není čas ztrácet čas, a tak zas kousek z toho velkýho krajíce snědeno a další nás čeká příště. Letos se vydáváme na cestu o jednu posádku bohatší. Tedy já s Míšou na krásce - BMW F 800 GS TROPHY a Zuzka s Mírou na SUZUKI DL 650 V-STROM. Cestu jsem měla připravenou už od návratu loňského tripu. Měla přes 2500 km, ale chyběly nám dny, takže jsme museli cestu o jednu destinaci zkrátit. Ale nebudu prozrazovat jakou, třeba o ní budu moci psát za rok 😊

Zuzce jsem těsně před tripem předala důležité informace ohledně sbalení se na motorku na 5 dní. Poučena z návodů pro blondýny 😊 Ani jedna z nás ale blondýna není, a tak jsme ještě přemýšlely, co do prázdných místeček v kufru nenápadně přihodit.

Tuhle chvíli, kdy už své zážitky, postřehy a vzpomínky dávám na papír, vlastně nemám ráda, protože už je to za námi. Ale dopřejte mi ještě chvíli se v tom vrtat a přiblížit Vám (tak znovu i sobě) celou naši cestu, která, dle mého názoru, je díky přímému kontaktu s větrem, sluncem, deštěm… tou nejkrásnější a nejautentičtější dovolenou, jaká vůbec může být.

1. Etapa – Zelený valčík: Den 1.: 2.7.2023. Heslo zní jasně, vypnout v navigaci dálnice. Je 10:00 hod. vyjíždíme z Březnice v Jižních Čechách/ČR a přes Nové Hrady v 11:45 hod. přejíždíme hranice s Rakouskem. Nebe je pod mrakem a nám se zatím statečně daří ujíždět mrakům – ale nesmím opomenout Míry neustálé připomínky, proč jedeme pořád tam, kde je černo, a ne za modrou oblohou? Nepromoky stále sbaleny v top casu. Projíždíme Waldhausen/AT s nulovým provozem, božskými serpentinami a v 13:30 hod. zastavujeme v St. Nikola-Sarmingstein na břehu Dunaje na oběd. Je jako fakt kosa – 19°C a dost fičí, ale pořád ještě neprší. Tedy pár kapek jsme zaznamenali, ale neřešíme. Pokračujeme přes Reith, St. Sebastian, Mariazell – což je boží klikatá lesní úzká silnička s nejvyšším bodem 1100 m/m. Teplota klesla na 13°C a nad námi nebe zatahuje i poslední zbytky světlých míst černou oponou. My ale tančíme na dvou kolech v rytmu 2 válců třítaktový zelený valčík… Nedává to smysl? Pak to musíte vyzkoušet. Lítali jsme v plynulých křivkách jako Shiffrinová ve slalomu. Bylo to milý, bylo to skvělý. Míra se Zuzkou, pro které je tento trip prvním ochutnáním, jsou nadšení, Míra přiznává závrať. Ujišťujeme ho ale, že si zvykne… přijdou daleko větší lahůdky. Projíždíme Wildalpen a v 17:30 přijíždíme do našeho prvního ubytování v Rakousku, Penzion Stanglwirrt v Göstling an der Ybbs. Večer jdeme krátkou procházkou do hospody probrat u piva první dojmy a pobavit se o zítřku. Celkem najeto 330 km, celkový čas v sedle 6 hodin plus tři zastávky, cca 1,5 hod.

2. Etapa – Mokrá: Den 2.: 3.7.2023. Probudili jsme se do zamračeného chladného rána. Po dobré a vydatné snídani v Penzionu jsme se v 8:30 vydali na cestu na jih Rakouska, směr Graz, s cílem u Slovinských jezer. Obě posádky byly lačné po benzínu. Projíždíme horskými vesničkami a pump tu fakt není jako máku a když k jedné vymodlené přijíždíme, nacházíme pouze ručně psanou cedulku visící na pistoli s lahodným mokem, pro naše jednostopé miláčky, s nápisem: Mir ging das Benzin aus (Benzín došel…). Tak znovu usedáme na stroje a jedeme dál. Palivo jsme natankovali asi o 15 km dál s velikou úlevou. Startujeme a… na Stromkovi nesvítí přední světlo. Začíná pršet… motorky se krásně leskly pod kapkami deště. Zaseklo se startovací tlačítko (díky tomu se nerozsvítí světla), a tak chlapi rozebírají ovládací skříňku na pravé rukojeti a vrhají se do opravy spínače. Je 10:15 hod dopoledne, Stromek svítí a může se jet dál. Utřít sedla, pochválit se… – práce hodna ladiči pian… Konstatujeme, že závada byla způsobena vlivem deště – protože na pumpě je střecha a během opravy přestalo pršet… Startujeme stroje a vyjíždíme z podstřechy a někdo na nás vylejvá kýble, kanystry, bazény… Velký a je jich hodně, leje jako prase. Přišel čas zacouvat a nacpat se do nepromoků. Čas cesty se prodlužuje. V 10:40 se vrháme do hustého deště řádně vybaveni. Po 2,5 hodinách cesty, která se svůdně vlnila jak nekonečně dlouhý smyslný had v lesnatých prudkých kopcích, zastavujeme v přívětivém přístřešku s nápisem „Bikers Welcome“ ve vesnici Twimberg a dostáváme od milé obsluhy horkou polévku a řízek. Trochu nadáváme na počasí a pak se shodneme na tom, že lepší na motorce v nepromoku, než pěšky na túře. Projíždíme kolem krásného hradu Burg Klingestein ve Štýrsku. Hraniční přechod z Rakouska do Slovinska – Ferlach – kde se smyslná hadice proměnila v přísnou instruktorku divokého tanga, byl boží, škoda jen, že vrcholky kopců halila mlha a pára z lesů a naše hledí se stala přístavištěm deštných vln. Pokračujeme dál směr Bohinjské jezero ve Slovinsku, za stálého a stále houstnoucího deště. U jezera Bled vyskakuji ze sedla pouze udělat pár fotek a dál pokračujeme v cestě. Přijíždíme na místo k Apartmánu Brdarju v 18:30 hod. i s dlouhou dobou hledání. Jsou místa, která mapa prostě nezná. Najeto 345 km, celková doba v sedle 8 hodin plus cca 2 hodiny v zastávkách. Ve Staré Fužině, kde dnes spíme, hledáme v dešti hospodu. Jediná hospoda v této vísce má v pondělí zavřeno. Dnes je pondělí. Dnešní večer strávíme s jedním balíčkem rakouských sušenek a pár plechovkami rakouských piv na balkoně apartmánu s výhledem na jezero, které vidět je a kamsi do bílé, husté mlhy, co by se dala krájet, které se rozprostírá nad ním. Díváme se na radar na další den a začínáme propadat panice. Nemá to cenu řešit, ono nějak bude. A s tím jdeme spát.

3. Etapa – Divoká modrá: Den 3.: 4.7.2023. Je modro, je teplo, je dokonale, jak jen ve Slovinsku může být. Přenádherná země s nekonečně mnoho krásami přírody, v příštím životě bych se chtěla narodit právě zde… No, ale zpět k našemu tripu. Před 9:00 hod. ranní sbíráme usušené věci od hodné paní majitelky apartmánu (rukavice) a s díky se vydáváme na cestu okolo jezer. Zastavujeme u Bohinjského jezera a kocháme se, beze slov, protože nám je ta dokonalá tyrkysová božská nádhera všechna vzala. Pořizujeme nezbytné snímky do našich mobilů a ač se nám nechce, sedáme na stroje a pokračujeme dál k Bledu. Ten fotím už jen za jízdy, protože nás tlačí čas a cesta před námi je ještě dlouhá. Následuje Kranjska Gora a jezero Jasna – neskutečná nádhera, snad i romantika, a i tady zastavujeme a trávíme kochací chvíli s mobilem v ruce za účelem nacvakání té tyrkysové dokonalosti a samozřejmě i s našimi maličkostmi. Stroje směřujeme k Triglavskému národnímu parku průsmykem s nejvyšším bodem 1611 m/m s názvem Vršič. Proplétáme se mezi ovečkami, které hledají trochu stínu za zaparkovanými vozy. My jim moc toho tmavého fleku nedáme, přesto zastavujeme a fotíme co se dá, potkáváme spousty Čechů, kteří sem vyjeli, vyšli, cokoliv za stejným účelem, jako my. Prostě boží. Hraniční přejezd po sjezdu z Triglavu ze Slovinska do Itálie přejíždíme ještě v horách, směr Soča, Fort Predel, Chiusaforte a dále přes Passo Rest (1052 m/m) – divoženka, tohle se jinak nazvat nedá. A pak to přišlo. Chce se mi čůrat. Zastavujeme v Triglavských serpentinách na odpočívadle s jednou TOITOIkou. Když je mi zase dobře, na odpočívadlo přijíždí velká banda motorkářů. Stojím jako přikovaná, srdce buší a můj zrak se upíná na jeden jediný cíl. INDIAN… Letošní model… Vínově rudý… božský, dokonalý, můj vysněný. Zastavuje ho slečna a já neodolám a dávám se s bandou do řeči. Po chvíli už sedím na tom rudém krasavci, bože, to je tak... nepopsatelně šťastná chvíle. Nabízenou projížďku odmítám a přiznávám nahlas, že nemám na motorku řidičák. Vracím půjčené božské dílo, po kterém už léta toužím a se slzou v oku přemýšlím, proč jsem si ty papíry ještě neudělala. Tenhle brouk v hlavě mě hlodá, kouše, buší…další spoustu kilometrů. Pokračujeme dál a já se stále vidím na INDIANU, hmmm… Tenhle průsmyk je zalesněný a není vidět na tu klikatici nad námi, pod námi, vedle nás. Míra trochu trpí, ale je statečnější, než si sám myslí. Zuzka mu dodává odvahy a připomíná mu, kde je jeho jízdní pruh. My na krásce to klopíme do každé zatáčky s adrenalinem cákajícím z těla ven. Prostě zážitek. Celou cestu s námi drží těsný krok nádherně blankytná říčka Koritnica. Z vrcholu je krásně vidět naproti vesnička vystavěná přímo ve skalách, fakt úchvatné. Na oběd, nebo spíš odpolední siestu zastavujeme v údolí mezi skalami a přidáváme se k již odpočívajícímu mnohočetnému gangu. Skromný, však dobrý oběd v nás, a v horkém dni se sluncem jasně zářícím nad našimi hlavami pokračujeme přes italské Dolomity kolem jezera Lago Di Barcis, kolem horské azurové říčky Cellina po klikaté horské silnici s nulovým provozem, přes Forcella di Pala Barzana, Codissago do Penzionu Casa Caliman, tedy až do cíle třetí etapy, do vesničky Cima Gogna / Vigo Di Cadore. Cíl dosažen v 19:30. Zde přespíme a ráno pokračujeme v krasojízdě dál. Večeře ve vedlejší restauraci nesměla chybět. Celkem najeto 380 km, v sedle 9 hodin, plus cca 2 hodiny pauzy.

4. Etapa – Rychlá a studená: Den 4.: 5.7.2023. Je 8:15 hod.,13°C. Vyjíždíme a vzhledem k značnému poklesu venkovní teploty a nekompromisní předpovědi počasí rušíme plán cesty s cílem Grossglockner v Rakousku a mé srdce pláče, puká a řve… Snažím se vyslat tam nahoru všemožnou útěchu mrakům, bleskům a hromům, že dnes ne, dnes ještě ne, ale marně… Míříme tedy rovnou do dnešního cíle, jež je v Rakousku u jezera Attersee v Lenzing, v Austria Traveller Hotel Lenzing. Cesta vede přes Passo San Antonio (1489 m/m), krásný lesní průsmyk a dál přes Kreuzbergpass (1636 m/m) / Sexten, Staller Sattel (2052 m/m), směr Gmünd. Obědváme v motorkářské hospůdce pod dálnicí. Sami. Kde jsou všichni milovníci jedné stopy? Posíleni, něžné pohlaví promrzlé, to drsné v pohodě, vyjíždíme opět do kopců směr Katschberg, dále přes Obertauern s velkou dávkou nostalgie … Co jsme se tu nalyžovali, teď tu není po sněhu ani památky. Ale cesta pro milovníky jedné stopy stále skvělá, doprava, doleva, nahoru, dolů. V Radstadtu zastavujeme narovnat záda. Jsme tu úplně sami, kroutíme naše stroje v úzkých horských silničkách a kocháme se. Do zad nám pere slunce a mě se stále nechce uvěřit, že letos se na Grossglockner nepodíváme. Sjíždíme k jezeru Hallstatter See, zastavujeme a pořizujeme pár snímků. Proplétáme se mezi mraveništěm Čechů, kteří bivakují přímo ve svých vozech a skoro rovnou z nich skáčou do křišťálové vody. Chci taky, ale náš čas ještě přijde, teď musíme pokračovat dál. Nebe z jedné strany modré jak pomněnky, z druhé šlo nebezpečné černo. Konečně jsem roztála, je 29°C. Sedáme na stroje a pokračujeme k azurovému snu, k jezeru Attersee. Cesta do hotelu vedla kolem skoro celého jezera, a tak fotím jak zběsilá za jízdy. Mračna se stahují. Chci se vykoupat a obalit se tou azurovou dokonalostí. Nebe se zhasíná… Musíme jet. Zvedá se vítr a nad helmami černo. Haloooo, ty tam nahoře, rozsviť, chceme se koupat! Jezero opouštíme, přijíždíme k hotelu a na minutu přesně sesedáme ze sedel a utíkáme před začínajícím slejvákem pod střechu hotelu. Dnešní etapa byla z poloviny studená, rychlá a pohodová. Měla jen jedno, obrovitánsky obrovský mínus. Ten vrchol Edelwiessspitze na Grossglockner. Je 16:30 hod., bouřka jak vyšitá, usedáme k pivu a nějakým dobrotám a bolavé srdce z nedosaženého cíle vysoko v horách se Zuzkou zajídáme čokoládovým fondánem… Konstatujeme, že je to lepší jak… si domyslete sami 😊 Dnes najeto 380 km, čas strávený v sedle 6,45 hod. plus cca 1,5 hod. pauziček.

5. Etapa – Křišťálová, smutná: Den 5.: 6.7.2023. Můj plán se začíná rýsovat… Je ráno, nebe jako žmolka, skromná snídaně, plavky pod moto hadry, helmu na hlavu a v 9:00 hod. 19°C, opouštíme hotýlek s jasným cílem, koupačka u jezera Attersee. Dnes je poslední etapa, poslední kus cesty a já už z ní nevynechám nic. Netuším, kdo komu propůjčuje tyrkys, jestli nebe jezeru, nebo jezero obloze, ať už je to jakkoliv, je to božská, dechberoucí, neuvěřitelná nádhera, která se jen těžko popisuje. Dívám se upřeně do tý křišťálový krásy a jsem šťastná, protože tady je příroda šťastná a ona vás tím naprosto nakazí, nasákne do vás tolik blaha, že sotva stojíte na nohou. Já s Míšou svlékáme motohadry a vrháme se do jezera. Popsat se to nedá. Pár výkřiků na znamení, že voda je… řekněme osvěžující a pak už jen nekonečná vlna svobody, volnosti, potěšení všech smyslů. Zuzka s Mírou stojí po kolena ve vodě a přijímají nádheru, kterou nám tenhle křišťál dává. Hodinu na to už zase sedíme na strojích a pokračujeme přes Wels, Linz a zastavujeme na oběd v Jukebox American Diner / Route E55. Sem nás dovedl Míra, dříve se tu prodávali miláčci zn. Harley Davidson, teď je z toho boží stylový bar. A tak si dáváme pravé americké burgery (v rakouském podání). Jsou to prostě burgery, nic světoborného, ale dobré ano. Sedíme a trochu unavení, hodně naplnění naším letošním tripem a všemi zážitky si vše postupně vracíme, hodnotíme, vzpomínáme a litujeme jen toho, co jsme nezvládli a na co se tedy budeme těšit zase příště. Cesta z Rakouska domů s cílem v Březnici už byla rychlá. Zastavujeme v 16:00 a… to je konec. Celkem najeto 350 km, v sedle 5 hodin, plus 2 hodiny koupačka a hambáč.

A na úplný závěr to trošku shrnu. Zažili jsme po cestách vedro, zimu, vítr, déšť, blesky, klid i adrenalin. Obě posádky se domů vrátily ve zdraví, šťastni a natěšeni na příští trip. No jasně, už ho plánuju, ale o něm více až příští sezónu 😊

Stroj:                                    BMW F 800 GS TROPHY

Posádka: Michal s Bárou

Stroj:                                    SUZUKI DL 650 V-STROM

Posádka: Míra se Zuzkou

Celkem najetých km:    1785 km

Počet dní:                           5 dní

Počet hodin v sedle:      35 hodin

Počet projetých států:  4 země

Poplatky:

                Dálnice:                               0 Kč

                Ubytování pro 1 pár:      cca 11.000 Kč

                Jídlo pro 1 pár:                  cca 5.500 Kč

                Benzín do 1 stroje:         cca 2.500 Kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE