Dolomity,Garda,Iseo,Stelvio 2016

1. 610km

     Vyrážíme v úterý až někdy o půl deváté,protože jsem musel ještě do práce.Počasí nám přeje a cesta Brno,Vídeň,Judenburg uběhla rychle a bez problémů.Pokračujeme dále na Murau.Až sem se jednalo o čistý přesun.V obci Predlitz odbočujeme směrem na Turracher hohe. Odtud začíná skutečný výlet plný zatáček a kochacích pasáží.Přejezdem prvního průsmyku přijíždíme k odbočce na Nockalmsstrasse.Tato silnice nese název podle zaobleného tvaru kopců,které mají připomínat knedlíčky-nock.

    Na mýtnici nás skásnou o nemalých 10,50e a už si to šinem po krásném asfaltu vzhůru.Zastavujeme kousek pod prvním vrcholem(glockenhutte),kde se u silnice nachází malebné jezírko Windebensee,kolem kterého vede naučná botanická stezka. Moc příjemné místo k zastavení,jehož atmosféru ještě vylepšuje svit odpoledního slunce. Pokračujeme přes Glockenhutte kde toho k vidění moc není a padáme dolů abychom mohli vystoupat k druhému vrcholu této panoramastrasse – Eisentalhohe 2042m.Ten je o poznání zajímavější. 

    Po asi 20ti kilometrech se dostáváme na hlavní tah od Salzburgu směrem na Spittal.A pár km za ním,na okraji obce Sachsenburg usuzujeme,že toho pro dnešek bylo dost.Bereme tedy za vděk místním kempem,který je po “rakousku“ precizně upraven.Následuje zasloužené pivo a krátká večerní procházka po městečku…...a hurá na kutě. 

 

2. 250km

   Počasí je stále výborné a tak nic nestojí v cestě pokračovat dle plánu.V obci Oberdrauburg doplníme naše nádrže po okraj a odbočujeme směrem na Itálii.Hranici tvoří průsmyk Plockenpass.Zde je pouze parkoviště a nějaká zřícenina čehosi.Tak alespoň okouknem skupinku zaparkovaných Haryků.

   Silnice dolů je lemována četnýmí polotunely a je na ní mnoho utažených zatáček které jsou na vyzděném náspu.  Další meta na cestě má být Monte Zoncolan.Známá proto že tu vedl závod Giro di Italia.Jinak se ale jedná o velmi nenápadnou horskou silničku.A to je asi důvod že míjím odbočku a uvědomuju si to až po x kilometrech v obci Comeglians. Jeli jsme souběžnou silnicí,která ale místo přes kopec vede údolím.Vracet už se nám nechce a tak pokračujeme dál směrem na Misurinu.

   Jedeme údolím příjemě se vlnící silnicí,nebýt ovšem toho kamiónu,který tudy jede snad omylem.Silnice široká tak akorát na dvě osobní auta a před námi kolona,kterou vede ta obrovská pixla asi 30km/h.Předjet je téměř nemožné. Nakonec jednáme dle přísloví moudřejší ustoupí a děláme čůrací zastávku.Dále po cestě dáváme pauzu na pěkném náměstí s kostelem ve městečku Santo Stefano di Cadore.

   Odtud už to k Misurině není daleko. Zdoláme další porci zatáček a po 35km stojíme u tohoto profláklého jezera.Není zde skoro kde zaparkovat.Obrovské množství aut,ale i motorek sráží atmosféru tohoto místa v nadmořské výšce 1830m.Zbytečně dlouho se nezdržujeme a otáčíme směrem na Cortinu.Tu projíždíme a směřujeme na passo Giau.Při stoupání z Cortiny se otevře nádherný pohled na toto město i okolní hory.

   Po cestě je potřeba si ohlídat odbočku na Giau,jinak by jste jeli dál na Falzarego,což samo osobě nevadí,ale když už jsem tam byl,tak jsem chtěl jet schválně jinudy.Úzká asfaltka se šplhá vzhůru a za chvíli se před námi objevuje známá skála ve tvaru zubu,která tvoří dominantu tohoto průsmyku.Ten je mimochodem považován za jeden z nejhezčích v Dolomitech.Při klesání máme před sebou úžasné panorama a je to asi nehezčí sjezd výletu.Tady zmíním takovou perličku-jestli máte někdo doma plakát KTM Superduke GT s fotkou v tunelu s okýnky,tak je to přesně ten,kterým se projíždí při klesání na západní straně průsmyku. 

   Giau jsme nechali za sebou a míříme k průsmyku Passo di Fedaia (2053m).Následuje opět atraktivní stoupání příjemnými zatáčkami.Stavíme nahoře,asi v průsmyku,jenže na první pohled tady nic není,jen dům a tunel,musíme jet dál. Láďa lačný po cigaratě se rozčiluje že se opět nestaví:-).Jen projedeme tunýlkem,otevře se před námi pohled na velkou přehradu,která je napájená vodou z ledovců.Jízda podél ní je skvělá.Silnice se jen tak vlní a prochází několika polotunely s výhledem na vodu.Zastavujeme na konci přehrady u hráze.Ta je docela dlouhá a dá se po ní jezdit i procházet.Jdeme asi do půlky a nevíme kam dřív s očima,jestli zírat z hráze do té hloubky nebo na okolní štíty se sněhem a ledovcem.Podvečerní mračna vytvářejí zajímavě dramatický pocit z tohoto místa. 

   Odtud míříme do Canazei a pomýšlíme na nocleh,vzhledem k tomu,že ještě není tolik hodin,míjíme místní kemp a že zkusíme nějaký opodál.A to byla chyba,protože v tom vjíždíme do obrovské zácpy a to ještě netušíme,že je snad nekonečná.Jedeme v ní asi 10km a i přesto že jsme místy dost nebezpečně předjížděli,zabralo nám to skoro hodinu.Naštěstí u jednoho kruháče vidíme kemp.Takže ihned hážeme blinkr.Pro tento večer stanujeme asi 3km před městečkem Pozza di Fassa.Raďas s Láďou si vaří nějaký kotlík a my s Liborem vyrážíme do nedaleké pizzerie.Příjemné zakončení dne trochu vyrovnalo ten mizernej závěr cesty.

 

3.den - 210km

   Ráno je opět hezky.Dnešní etapa není moc dlouhá a tak si vymýšlím trochu zajížďku přes San Pellegrino a passo Valles.Hezké,ale pro toho kdo už má alpy trochu projetý nic převratného.I když jízda podél jezera Lago di Paneveggio má jistě své kouzlo.A tím přijíždíme do města Predazzo kde se uzavírá tato asi 40km dlouhá zajížďka.V centru se nedopatřením roztrhneme a nastává docela napínavá situace,naštěstí kluci za městem na mě čekají,takže v pohodě.

   Naše cesta odtud směřuje na passo Manghen.Nicméně nám všem tak nějak dochází,že by jsme měli před výjezdem doplnit nádrže,kdoví kde tam na tý uzounký silničce bude benzínka.Vracet se nám nechce a tak loudím v navigaci.Ukazuje se,že benzínky tu jsou spíše uvnitř obcí než u hlavní silnice.Zajíždíme si tedy do nějakého docela roztomilého městečka (alespoň si tady vyfotím náměstíčko:-)hledat benzínku.Daří se,máme dotankováno a můžem vyrazit.

   Při cestě nahoru mě zaujalo,že značná část stoupání vede hustým lesem.Velmi úzká,celkem strmě stoupající asfaltka,střídá jednu utaženou jedničkovou zatáčku za druhou,uděláte chybu a jste ve stromě.Takhle to moc nevyzní,ale….no,projeďte si to sami a uvidíte.V závěru se ale cesta vymaní z lesa a už zase vidíte kde jste.Těsně pod průsmykem je krásné jezírko se stylovou restaurací.Někde jsem četl že se to tu nazývá motocyklová pohádka.Je pravda,že to je velmi roztomilé místo.Jenže ostatní to vědí taky,takže to tady motorkami a auty praská ve švech.

   Popojíždím asi o dvě vracečky do samotného průsmyku,abych udělal pár fotek jezírka z vrchu a spouštíme se dolů.Klesání je skutečně atrktivní,úzká ubíhající silnička pod koly a panoramata před sebou.Občas míjím nějaké kravky na cestě a okolní hory celkově působí tak nějak mile.Tento průsmyk je do jisté míry skutečně odlišný a rozhodně stojí za to si naplánovat cestu přes něj. 

   Dole,když necháváme hory pomalu za sebou,vidíme před námi nějaké rojení.Sanitka,policie,jízda do jednoho pruhu,atd. Když jedme pomalu kolem,vidíme jak oživují nějakého motorkáře,ležel tam jak mrtvej,no fuj.Minimálně dalších několik km jedete tak nějak klidněji.

   K dnešnímu cíli Lago di Garda už nezbývá mnoho.V Eruosparu Rovereto doplňujeme zásoby-to abychom v našich zavazadlech neměli náhodou trochu volného místa.V nížinách se razantně oteplilo a po pár kilometech se otevírá pohled na největší Italské jezero.Mám v plánu spát poblíž městečka Malcesine.Jenže to není tak jednoduché.Kempy jsou dost plné.Asi ve třetím to vychází,jsme nahečmaní na takové terásce přímo proti vjezdu.Je tu pěkná restaurace a podchod pod silnicí rovnou na pláž,jinak řečeno – od stanu do vody,tak 60m.Takže super. Podařilo se nám přijet v rozumnou dobu asi v16h.Je pěkné vedro a tak hup do plavek a zbytek odpoledne trávíme u vody.Večer se pak jdeme ještě projít po pláži.(ono se ani jinam jít nedalo) Jsme překvapení množstvím lidí,kteří si tady po tmě dělají romantické pikniky při svíčkách nebo lampičkách(obr.46,47,48,49)

 

4. 130km

   Ráno je jak vyměněné.Po včerejších tropech ani památky.Ze stanu zírám na olověnou oblohu a jediný co můžu říct,je: Chčije a chčije :-( 

   Nějakou dobu vyčkáváme,ale nevypadá to moc nadějně,nicméně ranní koupačku zvládáme.....a je to docela fajn. Déšť nakonec kolem desáté zmírnil a tak vyrážíme podél jezera na jih.Za chvilku vjíždíme do slušný zácpy,to je tady takový místní sport.Ze sedla pozorujeme krásy městečka Malcesine,ale nezastavujeme,kolegové na to zjevně nemají náladu.Smutně míjíme lanovku na vrchol Monte Baldo(to by byly fakt vyhozený prachy) a pomalu zase začíná pršet.Po delší době hrcání a občasném předjíždění v koloně,přijíždíme do Torri del Benaco. Mám v plánu přejet odtud trajektem na druhou stranu.Jenže se v pokladně dozvídám,že motorky neberou kvůli velkým vlnám.Nějak se nedaří. 

   Tak vymýšlím že se podíváme na jih jezera do města Sirmione,kde se nachází do moře trčící pevnost. Ještě že jsme si po cestě natáhli nemoky,protože když najíždíme na nějakou místní dálnici,začne strašně pršet a současně vjíždíme do šílený zácpy,to je super.Dost riskantně všechny podjíždíme po krajnici až k prvnímu sjezdu,kde se hodláme někde schovat.Jenže na kraji nějakého města na kruháči blbě zahnu a skončíme skoro v poli.V tom se ujímá vedení Láďa Bubenda s druhou GPZ a zajíždí k prvnímu hotelu co uvidí.Schováváme se pod přístřeškem vedle hlavního vchodu.Jen co jsme sundali helmy,začali jsme se hádat,proč se jelo do toho deště a podobně prospěšný řeči.Personál hotelu z nás asi neměl radost,ale nevyhodili nás.Počasí se, asi za hodinu umoudřilo i když mraky vypadaly dost nejistě. Shodujeme se na tom že popojedem rozumných 70km k jezeru Iseo a tam to pro dnešek zapíchnem.

Cesta uběhne kupodivu velmi rychle.Za hodinu jsme u jezera ve stejnojmenném městě Iseo,chtěli jsem tu vzít kemp,aby jsme se mohli večer projít do centra.Jenže kempy nás opět vyšplouchly.Popojíždíme tedy zkusit štěstí do sousedního mnohem menšího městečka-Pilzone.Vybíráme ze dvou kempů.Ten první je spíš taková zahrada-nic moc. Zkoušíme o 300m druhý,ten vypadá o poznání lepé a má i přístup k vodě.Tak jo,pán na recepci má ale trošku problém s počtem motorek,je jich prý moc a že má málo místa a kdesi cosi-no nakonec to klapne.Postavíme stany a začíná opět poprchávat.

   Pivo do ruky a jdeme obhlídnout kemp.Z koupacího břehu je moc pěkný výhled na jezero a hory za ním,zlověstné mraky tomu davají dost pochmurnou atmosféru.

   Jezero Iseo je o dost menší nežli Garda,ale má zvláštní kouzlo,jednak tady není tak komerčno a divoce zprohýbané hřebeny hor kolem jezera,tvoří takový syrový dojem z tohoto místa.Navíc v jezeře se nachází docela velký ostrov.V něktarých měsících na něj dokonce vede nafukovací,plovoucí chodník.My jsme ale takové štěstí neměli.

   Vyrážíme na obhlídku mestečka ve kterém stanujeme.No,co vám mám vyprávět.Takhle mrtvé letovisko jsem snad ještě neviděl.Zavřené obchody,restaurace.V celé obci je jen jedna otevřená.Vypadá to tu jak město před krachem.Přitom tu mají krásné jezero, obec protíná hlavní silnice a navíc kempy jsou vesměs plné.Nechápeme a jdeme se radši podívat do maríny,tady se dá alespoň pokochat v tichu se pohupujícími jachtami a šploucháním vody.

   Večer zakončujeme v kempové pizzerii.Takhle to nezní špatně,jenže pizza byla totálně přesolená – hovada.Jdem spát.

 

5. 270km

   Včerejší uplakané počasí je to tam a můj první pohled ze stanu spatřuje krásně azurovou oblohu – jo,tak tohle by šlo. Jedeme podél jezera a občas zastavíme,aby jsme si prohlédly jeho tvář také za slunečného počasí.Pohodička.Tento východní břeh lemují jen malá městečka bez většího turistického ruchu.Je to pravý opak oproti okázalosti Gardy.

   Odbočka do dlouhého tunelu nás nadobro odnáší od tohoto jezera duchů a my směřujeme zpátky do hor,naše další meta je Passo Stelvio.Po cestě zastavujeme v horském středisku Aprica,aby jsme opět doplnili zásoby-měly jsme štěstí,byli jsme poslední koho do supermarketu pustili. Zavírali na odpolední pauzu-na tohle si pořád nemůžu zvyknout. 

   Projíždíme Bormiem a za odbočkou počneme zatínat kola v Stelvio pass. Jedu zde již podruhé,ovšem tentokrát z druhé strany.Tato jižní strana je jízdně jednodušší a pozvolnější a hlavně vizuálně úplně odlišná od té severní(myšleno od Prato).Počasí je skvělé,zastavujeme nad vodopádem,kocháme se,fotíme se a pozorujeme projíždějící motorky,nemá to chybu.

   Při příjezdu k vrcholu už to s počasím taková sláva není,je docela chladno,kolem se povaluje sníh a obloha je hrozivě zatažená,ale neprší.Výhled na známou scenérii zatáček na severní straně,naštěstí není ohrožen.Když jsem zde byl před lety,tak to bylo naopak,slunečno,teplo,ale jak na mrchu,právě tento pohled byl zahalen do mraků.No nic,obejdem pár stánku se suvenýry a jedem odtud,je to tady doslova jak na Václaváku.

   Při sjezdu dolů začínám chápat všechny ty rady,že Stelvio se má jezdit od severu.Projíždět ty extrémě zavřené zatáčky z kopce je za trest.Netrvá dlouho a jedna taková se mi stává osudnou.Když jsem se snažil projet vnitřní stranu zatáčky s poloměrem asi “1 metr“, tak jsem přibrzdil natolik,že jsem si musel jistit nohou,špatně jsem došlápl a už jsem se válel.To by nebylo zase až tak hrozné,jenže jsem si vyhodil rameno a to už smrdělo průserem.Naštěstí kolem jezdí mnoho nápomocných bikerů.Takže během minuty zastavují asi nějací Němci a velmi ochotně mi pomáhají zvednout a odtlačit motorku ze silnice.Ptají se mě jestli O.K. a já ukazuji na rameno,no musel jsem vypadat hrozně,ruka mi visela jak cizí.Asi jsem měl víc štěstí než rozumu a ten neznámý biker mi dokázal rameno nahodit zpátky.V tu chvíli jsem byl štěstím bez sebe a snad stokrát jsem mu děkoval,oni zase byli vykulení z mého upřímného nadšení.Motorka asi na popáté chytá(přece jen se karbce trochu přelili) a já odjíždím. Mí zachránci se ještě pro jistotu dívají,jestli opravdu bezpečně odjedu a nesvalím se po 20ti metrech.

   Po pár zatáčkách přijíždím ke svým kolegům,kteří na mě čekají.Když jim vyprávím co se mi stalo,jen kroutí hlavou a jsou rádi že mi nemusejí někde nahánět sanitku.Pokračujeme tedy v klidu dál.Další zastávka je na Passo Resia u jezera s věží zatopeného kostela.

   Hodiny nezadržitelně naznačují večer,navrhuji blízký a mě velmi známý kemp v obci Prutz na Rakouské straně.Je to asi 40km a já jsem rád že i vzhledem ke své přeci jen pochroumané ruce,to pro dnešek zapíchnu.Kemp byl pěkně plný.Recepční mi ale říká,že místo ještě mají a ukazuje mi kam jet.No,jestli si takhle někdo představuje místo pro dva stany…Zrátka nahečmali jsme se mezi dva multivany a rodince narušili jejich pohodu,ale bydlíme.

   Dnešní večer zakončujeme velmi příjemně v restauraci na kopci nad kempem.I když není kdovíjaké teplo,usazujeme se na terase,kde si dáváme konečně výbornou pizzu(letos se Italové moc nepředvedli) a užíváme si výhled na městečko. Po několika pivech jdeme spát a mě začíná tuhnout a bolet rameno.No to jsem zvědav jak zejtra pojedu těch 700km.

 

6. 710km

   Obloha je čistá,takže se zdá,že i poslední den budeme mít hezky.Mé večerní obavy se potvrzují,ramenem sotva hýbu.Zatím ale neztrácím naději s tím,že se to do odjezdu trochu rozhýbe.V klidu se zabalíme a asi po deváté odjíždíme. 

   Po prvních kilometrech se zdá že to půjde.U obce Landeck najíždíme na autobahn,z počátku jedu pomaleji,ale postupně si zvykám a zrychluji na obligátních 130,140 km/h.Cesta přes Innsbruck,Salzburg,Linz,Pelhřimov slušně ubíhá a po sedmé večer jsme doma v České Třebové.Celých asi 710km jsme zvládli jen na nějakých 5 čůracích a kouřových zastávek.

   Kamarádi mě lákají jestli s nimi půjdu na pivo,ale s díky odmítám s tím že po těch dnech rád strávím večer s rodinou.

 

Celkem jsme ujeli asi 2300km i s nějakýma zajížďkama a počasí až na 4. den bylo perfektní.Ceny kempů se pohybovaly na osobu kolem 13e.Jo a doporučuji rybářskou skládací stoličku.Když si není v kempu na co sednout,je to super a nezabere moc místa.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE