Alpy forever

Po starostech zase na motorce

    K motorkaření patří vesměs zážitky pozitivní, ale i nějaká ta kravina se občas povede. A tak jsme spolu s Leflošem uzavřeli motosezónu 2022 vyválením. Lefloš se kochal a trefil motorku kochatele před ním a jeho stará kostra pak díky někdejší gymnastické průpravě vydržela výstup ze sedla saltem vpřed. Ale ještě ten výlet pak odjezdil.

    A já? Poslední říjnový den smrděl potřebou údržbářské práce kolem baráku, takže když vykouklo sluníčko, rád jsem jel ulít pracím na motorku. V nostalgii posledního svezení jsem se kousek od domova zapomněl v zatáčce, která snad ani zatáčkou není, pak jsem udělal všechno, co jen lze špatně, už jsem jen čuměl zhypnotizován pangejtem jako kobrou a když už na mě hluboký příkop otevíral svoji náruč, tak jsem s tím na hraně nějak cuknul …. a probral se ležící uprostřed silnice. Vynadáno „rychlá jízda, rychlá jízda“ za cca 50 km/h jsem dostal od seniora, kterého jsem kousek předtím předjel a který mi pomohl motorku zvednout. Motorka OK, hnul jsem si však s kolenem již dávno zpraseným na lyžích. Otřepal jsem se a s rychle nabytým adrenalinem jsem ten den nadrandil ještě 300 kiláků …. a doma jsem pak z motorky nemohl slézt a postavit se na nohu.

    Celou zimu jsem s kolenem bojoval, léčil to zejména pouze časem, což bylo samozřejmě na prd. Abych se nestal Peyracem, vydal jsem se na jaře konečně na artroskopickou operaci menisku. Nákladem 500 kaček za šmirglpapír, tmel a černý sprej jsem na chudince motorce opravil šrámy na padacím rámu a stupačce. Jsem asi vůl, na kterého sedlo štěstí v neštěstí, když motorku jsem položil skoro jak do peřin. A že se tu chlubím držkopádem? No co, přece platí, že kdo nepadá, jezdí pod své možnosti….

    Sezónu dvacettři jsme s bráchou Vénou začali v dubnu jen dvoudenní výpravou k rakouskému Dunaji. Klasicky v sobotu z Plzně přes kopečky Šumavy a Waldviertelu k řece a v neděli pak zase zpátky. Známe v malebném hornatém kraji na pomezí Horního a Dolního Rakouska už skoro každý patník, ale dá se vždycky zase. Jen nás zaskočilo, že již dříve použitý hotýlek Kaiserhof v Ybbsu měl v dubnu jen automat na chodbě místo recepčního, což jsme na Bookingu nepochopili. Předsezónně nefungovala ani hospoda a v celém okolí jsme nebyli kupodivu schopni najít jinou otevřenou vyvařovnu, kde by nám udělali aspoň wienerschnitzel. Od smrti hladem nás zachránil nějaký bar s nedobrým pivem a frankfurtským párkem z mikrovlnky. A ráno jsem konečně spáchal to, čemu jsem se celý život snažil vyhnout, totiž snídani v MacDonaldu. Zvládl jsem to rozbalit a sežrat i bez návodu, hromadou papírového odpadu bych naplnil celý kukavůz.

   Začátkem května jsme si cmrdli blahem do trenek kosením nádherných silniček v horách táhnoucích se nad Ligurskou riviérou mezi Janovem a Monacem. Je fajn bydlet u moře a vyjet si do hor po klikatých silničkách s minimálním provozem, tam se srdce bikera vyřádilo. Na druhou stranu, na frekventované pobřežní magistrále se stěží držel průměr 30 kiláků za hodinu, k tomu nás vokouřilo každé místní piaggio. Jako třešničku na dortu jsme přibalili i několik okruhů po formulové trati v Monte Carlu, kde už se chystala blížící se Velká cena. Dali bychom jich i více, ale už jsme vadili místním četníkům, kteří nás pak rezolutně vykázali. Monte Carlo mě překvapilo svou liduprázdností, většinu bejváků tu nejspíš opravdu mají zakoupenou daňoví ulejváci z koutů celého světa jen pro nahlášení trvalého bydlení.

    V červnu jsme se zase s Vencou zabydleli na několik dní ve vinařském údolí Mosely a brázdili silnice okolní a lucemburské. Moselské víno po večerech chutnalo i mé pivní hubě. Také jsme se vydali po stopách legendární Bitvy o výběžek v Ardenách. Jen si nyní při sledování událostí na východě vzdychnu, že je škoda, že ty Shermany a Jeepy roztroušené po ardénských městečkách se tenkrát spokojily jen s dojezdem k nám do Plzně a nedotáhly to až do Moskvy. Mohlo to pak na světě vypadat úplně jinak.

    Na obou cestách jsme motorky vezli na trakaři za autem, plácat se na motorce stovky kilometrů při dálničních přesunech nás otravuje zeména svým prdelobolem, tak si takto ulejvujeme. I můj díkybohu spící hemeroidík to tak má raději, je lepší ho nedráždit. Ortodoxní motorkáři se zkamenělými zadky od sedel svých mašin nechť prosím prominou.

    Mým každoročním hlavním motorkařením je vícedenní výprava v dobré bandě. Záruku tomu dává obvyklá sebranka zkušených veteránů – plánovače a vůdce Vency, trošku smůlovatého Jonáše, tedy Zbyňka, crazymana a vejcožrouta Lefloše a mě jako reportéra z cest. Kromě garance spolehlivosti a rychlosti je v této sestavě zejména velká sranda. Loni jsme se zatoulali do Černé Hory a Bosny a Hercegoviny. To bylo po létech alpských cest výrazné oživení, určitě tam brzy vyrazíme zase.

    A kam tedy nyní? Balkán byl loni, Alpy známe více než hodně, na Španělsko máme málo času, někam do Polska a Pobaltí nás neláká, motorky máme od toho, abychom jezdili do kopců a zatáček. Po krátké úvaze to vyhrály.... zase Alpy, s tím, že na kopcích nebude vedro. Spousta motorkářů možná ohrne nos. Do Alp? Skleníkové ježdění po vymazlených silnicích? Ale no tak…. I když máme v Alpách naježděny velké tisíce kiláků a jen málokterý horský přejezd jsme nezdolali, můžeme tam kdykoliv a kamkoliv zase a zase. Je to tam zejména o vyřádění se na motorce, tak to máme rádi.

    Nějaký pevný plán nemáme, straší nás trochu počasí, má být proměnlivé, budeme muset k předpovědi významně přihlížet a operativně plány měnit. Začneme na pomezí Rakouska, Itálie a Švajcu a pak uvidíme, budeme točit na východ skrz centrum Dolomit. Spát hodláme v poctivých postelích, naše kostry už to tak chtějí. Taky je třeba Bookingu udělat nějaké kšefty a posbírat nějaké jejich VIP body. Ochutnat se musí také místní piva, i když tomu zase tak moc nedáme. Ale ať se zase člověk hezky těší zpátky domů do Plzně. Tedy žádný punk, pěkně na pohodu .... a hlavně ať je to bez válení se a technických problémů.

    Cílem našeho výletu je vždy cesta sama. Dalšími cíli je zejména spotřebovávat benzín a popravit gumy, ať si můžeme jít koupit zase nové. Prostě se vyblbnout na motorce v zakroucených kopcovitých alpských cestách. Historické památky či turistické zajímavosti jsou možná hezké, ale nám to stačí zvenku ze sedla motorky. Do sakrálních staveb už vůbec nelezeme, abychom náhodou nevzrušili nějakého pana faráře.

    Tak tradááá….vypusťme koňů stáda....

Durch Bayern a Hahntenjoch

    Sraz je jako obvykle při cestě do Alp na pumpě za Plzní směrem na Domažlice. Nejstarší motorce je asi 6 let, zaslouží si a snad i dostávají pravidelné servisy, nečekáme technické problémy. Pokud do toho ovšem nevstupuje lidský faktor svojí slabinou. A také hned Lefloš hlásí: Mám problém, několikrát mi blikla signálka mazání. Máš tam olej? Nevím. Kdys ho naposled měnil? Nevím, snad někdy loni. Nebo už předloni? Víš vůbec něco? Nevím, vlastně jo, včera při přiblížení z Teplic to nesvítilo. Pacientovi z Bohnic někdo nechal udělat papíry na motorku!!! Zalézá k olejoznaku, oleje je dost. Lefloš nahlas přemýšlí, že mu asi tedy loni v servisu vyměnili olej, ale už ne filtr, který rád zaplatil. Má pod motorem svého Traceru bytelné šusplechy a ty pro výměnu filtru sundat je řádná pakárna a mechanik měl možná v paži. Takže by mohl být zasraný filtr? Hlavně, že s sebou jako obvykle vleče na cesty v naprosté civilizaci s přebytkem benzínek malý kanystřík. Lefloše nevymyslíš, toho musíš zažít!

    Venca zase, že mu hlásí slabá baterka v dálkovém ovládání od jeho GS. Vytahuje novou, kterou si koupil už v dubnu na rakouském výletě, kdy mu to hlásilo poprvé. Od té doby se mu ji vyměnit nějak nepovedlo, tak až nyní tady na benzínce. A proč jsme jí tedy v tom Rakousku pracně o víkendu sháněli? Starý smolař Zbyněk nic nehlásí, zvyšuje tím pravděpodobnost, že se nějaký problémek objeví později.

    Ach jo, s takovými Tatary mám být týden? Klid, bude to dobré…., vždycky to bývá více než dobré…… to jen starší pánové mají své vrtochy a občas si hrají na malé děti.

    Tak popojedeme, uvidíme, co se bude dít s Leflošovo červenou kontrolkou. Brzdy vyzkouším v Horšovském Týně, kdy jako poslední téměř vynechám semafor a málem naberu na rohy všechny ostatní tři kozly před sebou. OK, brzdy fungují.

    Na benzínce ještě v Draženově pochopím, že náš výlet bude zejména o zanechávání močové stopy. Vydal jsem se totiž na trip s jedním pacientem po velké operaci prostaty, s jedním po zákroku menším, ale čerstvým a s jedním vylepšení prostaty v budoucnu plánujícím, i když teď o tom ještě neví. Co zastávka, to všichni tři výlev! Já jim snad zajdu koupit plenky, abychom někam dojeli! Bliknutí signálky mazání u Leflošovo stroje se už neukázalo, pro jistotu koupí Lefloš s sebou flašku oleje. Dlouze při tom študuje v návodu, jaký olej se tam vlastně lije. Jo, je to v češtině.

    První radar na nás blikne ještě před Chamem na rychlostní silnici, hlavně, že tam je cedule Radarkontrolle, o které všichni víme. Utěšujeme se, že bral zepředu.

    Směřujeme přes Regensburg a Augsburg k Alpám, cesta bavorskými rovinami je nezáživná, nudu narušuje jen předjíždění vlekoucích se kolon za traktory a náklaďáky. Chytráci Němci si nejspíš z úzkoprsých ekologicko-bezpečnostních důvodů stanovili, že náklaďák nad 7,5 tuny může na běžné bundestrasse typu naší silnice 1. třídy jet maximálně 60km/h. Výsledkem je, že se kolony osobáků plouží nesnesitelnou pomalostí za kamiony a předjížděním vyvolávají daleko nebezpečnější situace, než kdyby kamion valil aspoň osmdesátkou.  Ach jo, nejspíš se brzo dočkáme i omezení těch osobáků taky na šedesátku. Pak se div, že si Němci kdysi vybrali Hitlera a prohráli válku. 

    Jak postupně v dáli rostou vrcholky Alp se naše natěšení zvyšuje, máme před sebou týden v sedlech motorek a míříme do kopců. Mě snad praskne blahem žíla! Ať už tam jsme!

    Všechny nás zaujme bubák imigračního původu líně šlapající po souběžné cyklostezce na bicyklu z místního kovošrotu. Pro jistotu, aby se snad nenakazil prací či gramotností, se na podhůrském bavorském vzduchu chrání rouškou. Tu mu nejspíš navlékli na hubu někdy předloni, když se vyplavil na pláži na Lampeduse s tím, že jakmile ji sundá, pošlou ho zpátky do Bubákova.

    Nakoukneme do turistického blázince pod pohádkovým zámkem Neuswanstein. Možná byl Ludvík Bavorský, který ho nechal postavit opravdu blázen, větší šílenci z celého světa jsou ti, kdo se sem dnes mezi ty tisíce lidí vydají. Tak určitě magor byl ten Amík, který zde na jaře shodil dvě shodou okolností také americké ženské z 50m vysoké vyhlídky, když se jednu z nich pokusil téměř na veřejnosti znásilnit.

    Ano, také jsem zde asi před 15 lety magořil s celou rodinou a shlédl opravdu nevšední zámek zoofila zaměřeného na labutě, který se utopil v Starnbergském jezeře, když mu jedna z jeho lásek nejspíš nedala a odplavala do půlky jezera. Nebo se utopil zjištěním, že omylem miloval labuťáka?

    Zbyněk pak na první pumpě v Rakousku musí poradit dvěma blondýnám, co mají vůbec natankovat, auto je prý z půjčovny. Jejich partneři jistě udělali dobře, že jim vlastní auta nepůjčili. Peroxidové dámy vůbec netuší, že existuje nějaká nafta a nějaký benzín. Hlavně ať je pak nepotkáme na silnici, kontroluji, kam pak odjíždějí. Ufff, je to dobré, jedou naštěstí do Německa.

    Na rozjezd v Alpách volíme motorkářsky velice zajímavou spojku z Bichlbachu do Stanzachu v Lechtalu. Míjíme nějaké cedule hovořící o uzavírkách během dne, ale když to tam před námi zahne i kolona dvaceti německých motorářů, zkusíme to také. V Rinnenu nás stopne uzavírka opravované silnice, ale Němčouři domlouvají se stavaři, že to za deset minut otevřou.

    Po kilometru bez asfaltu zastavujeme a necháváme Němce odfrčet, ať se nimi nemotáme. Abychom se snad nenudili, hodlá na sebe strhnout pozornost Zbyněk. Hlásí defekt zadní gumy. Nalézá krááásně zabořený hřebík lepenkáč. Průjezdem stavbou to prý nekoupil, pokles tlaku displej jeho géesa hlásil ještě před šotolinou a stavebním bordelem. Únik je slabounký, Zbyňkovo výhoda je, že mu motorka tlak ukazuje průběžně a jsou vidět trendy úniku vzduchu. Dá se s tím tedy nějak žít.

    Potvrzuje se, že Zbyněk je náš Jonáš, na kterého se lepí smůla. Kdysi ho motorka vypekla ve Francii, loni píchnul v Černé Hoře… a nyní zase chudák Zbyněk. Musím si potichu jako hajzlík přiznat, že když už máme mít problémek, je lepší, když ho má někdo jiný. Jestli ti to nevadí, zůstaň Zbyňku prosím naším Jonášem i příště, v rámci možností ti budeme oporou. Maximálně tě někde necháme.

    Špekulujeme, že na silnici mohly být hřebíky schválně rozházené. Jak jinak se můžou hřebíky na krásné rakouské silnici s povrchem jako dětská prdelka ocitnout? Nedávno jsem totiž četl, že právě na této atraktivní silnici místní obyvatelé motorkáře vůbec nevítají a brzy se má celý úsek motorkářům znechutit omezením na šedesátku.

    Z Lechtalu pak odbočujeme nahoru na první alpskou šlehu, bomba výjezd na Hahntenjoch (1894 m.n.m.). Brána do pekla Alp se otvírá, hurá, jsme tu zase! Naše motorky cítí pach velehor, ožívají a hlásí se o zvýšenou dávku benzínu. Gumy pláčou, že je to bude bolet. Bude, celý týden. Zahajují svoji cestu k smrti nemocí ojetím.

    Nahoře v sedle je poněkud připitomělá značka zakazující motorkám hlučnějším více jak 95dB zde jezdit mezi 15.4. a 31.10. Takže kdo má akrapa či jiný vytuněný laďák, může tu vesele v 1900 metrech v zimě motorkovat, stačí si předem poslat sněhovou frézu a nasadit řetězy. Nás to netrápí, laufy máme všichni origoš z výroby, můžeme sem tedy i v létě. Dovolím si poradit. Kdo máte laďáky, tak zejména do Rakouska se nimi nehrňte, často místní četníci dávají čuchnout mikrofon k vejfuku a velmi dobře ví, na kterou atraktivní silnici se mají postavit..... a pokutu vystavit.

    Z Hahntenjochu se pak dolů do Imstu k Innu sjíždí divokým údolím. K ubytování je už jen několik desítek kilometrů, nocleh je v již osvědčeném Gasthof zur Post ve Strengenu u Landecku. Nastěhujeme se a sedáme venku na terasu. Pivečko pitelné, večeře z výběru standardních rakouských wienersnitzelů a kardónblů, žádný velký šlágr. Vedle u stolu láme po šichtě piváče parta asfaltérů, aspoň tak vypadají podle černých bot a ušmudlaných montérek v původně signálních barvách. Domů k mamkám a dětem se jim moc nechce. Bilancujeme den, ujeto přes pět set kiláků, jeden hřebík, bolavé prdele jsou v normě, čtyři spokojené velké děti, ….. 

    Před noclehem se samozřejmě probírá, co všechno budou Lefloš se Zbyňkem provádět v manželské posteli. Fantazie jsou bezbřehé. Nedá se tu o tom moc psát....Sázku, zda Lefloš vychrápe Zbyňka z pokoje už před půlnocí nakonec neuzavřeme. My s Vénou jsme přes noc raději každý samotářem, chrápat je lepší si sám pro sebe, i tak může člověk sám sebe vzbudit. Také odpadá starost předběhnout ráno toho druhého s toaletou, aby se pak člověk neudusil cizími plyny.

Stopa dne: https://maps.app.goo.gl/GAPFZnv2At2n6mVi7

Stelvio, Offenpass a Berninapass

    Ráno mi nastartují zvony místního kostela už v půl šesté. Proč zrovna už v půl šesté? Který debil seřizoval aparát nahrazující kostelníka?! Za půl hodiny startuje druhé kolo, přesně v šest se ozvou zvony jiného svatostánku. Mají to snad schválně rozdělené, aby si spánkuchtiví brzké zvonění užili. Obě zvonění jsou řádně dlouhá, aby opravdu nikdo v okruhu pěti kilometrů nezaspal a koukal mazat do Kolbenky na šichtu.

    Slézáme se na snídani. Zbyněk si jen povzdechne, že loni chrápal Lefloš o dost méně, ani špunty do uší nepomohly, ale v pokoji vydržel až do rána. Chrápání zrušilo i jejich choutky v manželské posteli na jejichž reporting jsme se s Vénou tak těšili. S trochu špatným svědomím naklepává Lefloš s nedůvěrou Zbyňkem přinesené vařené vejce, zda mu nenastražil past v podobě vejce skoro syrového. Protože to by přesně Lefloš jinému udělal! Poctivý Zbyněk si pak chce jednu ze zbylých housek koupit k svačině, obdrží ji jako pozornost podniku.

    Oblíbeným tématem zejména u vaječných snídaní je Leflošovo chov slepic. Už jsme si při dřívějších cestách vyslechli různé veselé historky, stejně nás odrovnává svým novým příběhem, kdy chtěl zjistit, která ze 30 slepic mu naklovává snesená vejce. Sedl si do kurníku s knížkou v ruce a trpělivě čekal, zda tu škůdkyni odhalí. To muselo být počteníčko ve smradu kurníku! Samozřejmě zjistil kulový, i IQ slepic vyhodnotilo, že ten divný vetřelec na bidýlku tam nesedí půl dne jen jako náhrada za oprcávajícího kohouta. Na dotaz, zda se v kurníku jako kohout Jarda nevzrušil nechce Lefloš odpovědět. Ponaučení z Leflošovo chovu pro nás všechny? Chovejte slepice, nudit se nebudete vy a ani vaši přátelé. A to má v záloze příběhy se zmijemi v elektroměrovém sloupku.

    Jedeme řešit Zbyňkovo hřebík v zadní gumě, která přes noc nějaké desetiny odfoukla. Ještě, že ten defekt máme, Venca svítí blahem, že konečně může uplatnit svůj nový bateriový kompresůrek značky Bosch. V Landecku nás z pneuservisu sloužícímu jen pro své našince, tedy Turky s mercedesy, posílají do salónu pro KTM a Yamahy. Tam napřed obsluhy dělají vše, aby si nás nevšimli, pak mechanik zkoukne stav a jen řekne „nová pneu“. V Rakousku je prý zakázáno motopneu opravovat. Pirellku padnoucí k přední ale nemají, Zbyňovi se do jiné nechce. Společným rozhodnutím je, že únik je slabý, pojedeme tedy dále do Itálie, tam by se snad Pirellka měla sehnat snadněji a uvidíme. Máme kompresor, máme opravné sady, pořád budeme v civilizaci s pneuservisy. 

    Uklidňuji Zbyňka, že vše špatné je k něčemu dobré, ale měl by chytnout hřebíků více. Nahoře na Stelviu má být všelijaké počasí a bude-li mít pneu s hřebíky, jistě se tam vydrápe i kdyby sněžilo. Stejně má největší zájem pokořit Stelvio právě Zbyněk, který tam jako jediný ještě nebyl.

    Na Reschenpassu stavíme u známé věže čouhající z jezera a pak už míříme k profláklému, někým zbožňovanému a někým nenáviděnému kultovnímu Stelviu (2758 m.n.m.).

    Já Stelvio až tak moc rád nemám. Ano, je to hezký a hlavně pořádný kopec, ale většinou velký provoz degraduje motoristický zážitek. Dnes jsme tu ve všední den, i tak nás trápí četné placaté kabriolety prémiových značek obsazených většinou německými vepři v důchodu. V zatáčkách téměř zastaví ve strachu, že ze shora řítící se cyklista s utavenými brzdami jim obsadí zadní sedadlo. Aby nebyl vepřík pokořen předjetím, za zatáčkou okouří s pocitem velkého Schumachera svých 500 koní a v další serpentýně všechno zopakuje. 

    Druhými pacienty jsou zase makaróni na rychlých naháčích, kteří s vypnutým mozkem hodlají spáchat řízenou sebevraždu a nejlépe k tomu vzít i někoho s sebou. Mít medicínské vzdělání, otevřu si v Bormiu pod Stelviem transplantační kliniku, orgánů od rozmáznutých divochů bude jistě dost, zvlášť o víkendech, to budu nabízet slevy. Nahoru na Stelvio bych posadil polonahou kočku sbírající souhlasy s případným dárcovstvím a s prosbou: Milí dárci orgánů, zabíjejte se prosím šetrně, ať nejsou vaše ledviny či plíce příliš placaté.

    Nahoře na kopci jsem tak nějak rád a kolegové přizvukují, že jsme se ve zdraví a bez úhony vydrápali nahoru. Bývá zde častým jevem, že motorkář musí vynuceně zastavit v klopené vracečce, nedosáhne na zem a svalí se. Na Stelviu jsem počtvrté, sjel jsem ho již nahoru a dolů několikrát ze všech tří stran. Zrovna dnes je tu asi nejméně lidí, co jsem zažil. I tak je to tu otravné. Vyjedeme na nejvyšší vyhlídku a chvíli posedíme na terase s malým pivem. Dolů tentokrát na švýcarskou stranu sjíždíme za slabého deště pomalu po mokré silnici, takže s zážitkem nula. Sevřené svěrače by mohly štípat hřebíky.

    Silnější dešťová přeháňka nás přepadne na vrcholu Offenpassu (2149 m.n.m), zalézáme do hospody u silnice. Šlápli jsme vedle, polívka hnusná, kola teplá, obsluha s klepajícíma se rukama původem asi z Etiopie je zvyklá spíš než nosit talíře plácat chatrče ze slámy a kozích bobků. Počítat neumí, na zkasírování přijde nějaký divný Francouz. Moc se nelevné švýcarské služby tedy nepředvedly.

    Ve Švýcarsku nezapomínáme u mobilů ihned vypnout mobilní data, tato neandrtální země se pořád nepřipojila k evropskému roamingu. Předloni si Véna potřeboval něco ověřit na webu a za pár minut připojení poslal nenasystným mobilním operátorům 600 kaček, aniž by našel to, co potřeboval.

    Úplně mě fascinují švýcarské horské železnice, takže přejezd přes Berninapass (2328 m.n.m) z Pontresiny do Tirana je pro mě vždy lahůdkou. Více než silnici sleduji kroutící se trať kolem a úplně se rozkoší rozklepu, míjím-li červený vláček vyhlášeného Bernina Expressu. Až jednou už nebudu moci vylézt na motorku, vyrazím sem vláčkovat. Abych zde zapadl, budu se muset zmenšit o třicet čísel, zhubnout aspoň půl metráku a nechat si upravit oči více do šikma. Alpské železnice a lanovky jsou totiž zahlcené asijskými turisty. Když jsem si nedávno konečně splnil svůj dávný sen a nechal se vláčky vyvézt na ikonický Jungfraujoch, připadal jsem si jak na korze v Tokiu, Soulu či Šanghaji. To už není turistika, ale okupace!

    Zastavujeme u vyhlídky na ledovec Morteratsch, za dva roky, co jsem tu nebyl, z něj zase dost odteklo až do Černého moře. Také ledovec nahoře nad průsmykem Bernina je na řádné odvodňovací dietě. Kdo můžete, vyražte sem, za pár let už ledovce v Evropě nebudou a výlet za ledovci někam do Antarktidy vás bude stát raketu.

    Po atraktivním sjezdu z Berniny na jih se silnice znovu potká s železnicí. Pikantní jsou koleje vlaku vedoucí obcí středem silnice v La Prese a v Tiranu. Potkat tam vláček, snad do něj i přestoupím.

    Bydlení máme v lyžařském středisku Aprica (1180 m.n.m.). Hotel se jmenuje Arisch, obsluha nás nahání do podzemní garáže, motorky se budou mít dobře. My tedy také, samozřejmě v posteli o několik pater výše. Jako obvykle při ubytování v Itálii v pokoji ihned kontroluji velikost sprchového koutu. Už se mi totiž jednou k veliké Vénovo a Leflošovo radosti stalo, že jsem se svým pupkem neprolezl úzkými šoupacími dveřmi. Ti dva to měli jen o chlup a ihned je napadlo přijít mě s chutí zkontrolovat. Váleli se po zemi, když jsem pod sprchu dokázal protlačit jen nohu po noze a zbytek těla jen třel nad umyvadlem mokrým ručníkem. Rozrušen jejich škodolibostí jsem si pak dal vychladit plechovkáče do bidetu s tím, že nechám tekoucí vodu protékat přepadem. Podcenil jsem italské instalatéry, kteří nechali přepad bidetu nepřipojený na odpad a ukázkově jsem vytopil celou koupelnu. Tak tady je sprcháč oukej, ufff.

    Protože jsme v Itálii, jde se dnes na pizzu. V našem bydle jí nedělají, pizzerie je kousek vedle. Paradoxem italských pizzérií je, že točené pivo stojí 6 Euro a pizzy, s kterými se musí někdo dělat začínají na 8 Eurech. Lefloš poctivě skenuje do překladače ve svém mobilu jídelní lístek. Překladač mu překvapivě překládá pizza na pizza, tomato na tomato a mozzarella na mozzarella. A nakonec po nasazení brejlí zjistí, že jídelní lístek je i v češtině. Protože si z asi padesáti pizz neumím vybrat, volím quattro něco a dostávám na jedné velké lopatě čtyři různé nálože. Na hraně prasknutí si s nimi poradím.

Stopa dne: https://maps.app.goo.gl/UNTFqZmRuZ233cCq8

Croce Domini a kolem jezer

    Ráno se ti z nás, kteří si schválně sedli při snídani čelem do místnosti pořádně nenajedí, protože pořád šmírují obsluhující hezkou černošku s prdelkou tvarovanou v obtažených džínách. A ti, co si sedli opačně, závidí. No tak, pánové, není lepší se ve vašem věku pořádně nažrat než být platonickým sexuálním štvancem? Ne, že tu někdo v komentářích budete žádat o fotku té ebenové kočičky. Nemáme!

    Dole v garáži Zbyněk zjišťuje, že zadní pneu téměř drží tlak. Napadá nás, že by bylo škoda hřebík pořádně nepovozit, když už se s motorkou tak sžil. Jistě se po Rakousku, Švýcarsku a Itálii rád podívá i do Německa a Čech. Máme aspoň páku na Zbyňu ve stylu „Neser, nebo ti vytáhnu hřebík“. Funguje to spolehlivě.

    Dnešním cílem je pokořit dosud nám neznámá passa Croce Domini (1895 m.n.m.) a San Rocco (960 m.n.m.), zkouknout jezera Idro a Valvestino a samozřejmě nevynechat Gardu.  

    Přesun k cílům začínáme sjezdem do údolí. V nudě kolony vlekoucí se údolní klikatkou za nadměrným nákladem pohotově vytroubím psí pár chystající se bez ostychu na veřejnosti vytvořit potomka. Tím zachráním maličkou fenku od roztržení od třikrát většího čokla. Ano, rád dělám dobré skutky, i kazišuk mezi ně patří.

    Nahoře na motorkářsky zajímavém Croce Domini chvíli posedíme u studeného kafe a teplé koly a vybíráme ze dvou cest kudy dál. Doprava šotolina, doleva asfalt, po 20 kilácích se to má potkat. Zbyněk s Leflošem se se svými plně asfaltářskými gumami na šotolinu moc netváří, pojedeme tedy doleva.

    Okolí Croce Domini je úžasné, dotek civilizace slabý. Potvrzuje se, že má smysl hledat méně známé a to hezčí kopce než jsou profláklá passa v Dolomitech jako např. Sella Ronda. Při sjezdu dolů zastavuji a čekám na fotky pořizující kolegy. Vzbudím pozornost několika blízkých samic, které se ke mně důstojným krokem zvědavě vydávají. To kdyby věděla má paní domácí, jaký jsem tu vzbudil dámský zájem, že jsou to skutečné krávy bych se asi nechlubil... Konečně jsem se aspoň jednou chvíli cítil jako vysněný princ,..... tedy spíš bejk.

    Dopřáváme pak staré vydře Zbyňkovi možnost koupele v horské bystřině. Celý tam kupodivu nevleze, že prý je to studené. Nějak nám chlapec dědkovatí, pamatujeme, že se uměl položit do potoků vytékajících přímo z ledovce. Není to s ním jednoduché, pořád se chce někde koupat. Moře, řeka, jezero, potok, bere všechno, zjevně ho baví pořád svlékat a oblékat motorkářské hadry.

    Všichni znají velká jezera Gardu, Como, Maggiore, aj., jezero Idro patří k menším alpským jezerům a turistikou vypadá nedotčeně, což ho dělá ještě hezčí. Za passem San Rocco je přehrada Valvestino, letos ji příroda tak nějak zapomněla napustit vodou. Obecně je velká bída s vodou v alpských přehradách a to už i na začátku léta, to už je ale asi standard dnešní doby, zimní sněhové nadílky jsou čím dál menší.

    Pak spadneme do blázince a snobárny. Ano, Lago di Garda je krásné, o tom žádná. Pak už je ale kolem všechno tak trochu za trest. Lidí milion, plavidel na vodě tisíce. Na ucpaných silnicích se luxusní skútry navzájem vytrubují s Bentleyi, Ferrari a Lamborghini. Cyklisté bojují o holý život, když je předjíždí bydlící auta z půjčoven v rukách všelijakých neumětelů.

    Před 5 lety jsem tu v Limone sul Garda na jednu noc zakotvil v kempu s obytňákem, bylo pěkné stát pět metrů od vody a užívat si koupačky a atraktivního místa. Pak jsem tedy rychle vystřízlivěl zjištěním, že do kempových sociálek ještě nedorazily sedací hajzly a pohromu v podobě hrozících šlapek jsem zachránil nálezem jediné sedací klasiky, i když vyčleněné jen pro invalidy. Kradl jsem se tam raději po tmě a kdyby mě někdo přistihl, dělal bych invalidu na hlavu, tedy debila.

    Zbyněk touží právě v Limone zase smočit tělo. Pro motorky se parkování u vody jakžtakž najít dá. Hlásí se k nám dva čeští chlapíci, jsou tu na dovolené s manželkami. Véna jim v přátelském hovoru spočítá, že jejich dovolená s manželkou je 4 krát nevýhodnější než ta naše. Poloviční zábava při dvojnásobné útratě. Jeden s úsměvem přikyvuje, druhý se chvíli trpce zamyslí …… kéž by jen 4 krát.

    Přetrpíme pak frekventovanou cestu z Riva del Garda do Rovereta v údolí řeky Adige a vyřádíme se v dlouhém a provozu prostém stoupání na Folgarii. Nocleh máme v hotelu Grizzly, nikoliv někde ve Skalistých horách, ale ve Fondo Piccolo (1480 m.n.m.) přímo pod sjezdovkami nad Folgarií.

    Na terase zjevně téměř prázdného medvědího hotelu sedí i dva němečtí motorkáři. Společně chválíme přinesené točené pivo původem z německého Schwarzwaldu. Jeden Němec je smutný, vyválel dnes svou novou Moto Guzzi 85TT. Dobře, upadl, to se stává, odřel akorát padák, to přece není žádná tragédie. Horší to bude s jeho motorkářským sebevědomím. Asi to bude muset večer trošku přepít.

    U večeře to vypadá, že rodina obsluhující v létě téměř prázdný hotel zacvičuje náctiletého syna do číšnického řemesla. Opravdu se snaží dodržovat všechna pravidla nóbl hotelu, kterým tedy Grizzlík není. My si na to nepotrpíme, takže nám vůbec nevadí, že nás sice obsluhuje v rukavičkách a bílé nažehlené zástěře, ale zůstal oblečen v džínách a vytahaném tričku. Papání ale vypadá a chutná luxusně, tatínek se zjevně umí v kuchyni ohánět.

    Nelze si nevšimnout, že vedle u stolu se dobře živí značně bachratá Italka, k večeři si dá minimálně 6 chodů. Přijela sólo červenou Pandou, nejspíš do autíčka leze přes kufr, dveřmi to nemůže vyjít ani na štorc. Taky bych se tedy do Pandy nevešel…. Už lehce nacmrndaní se neubráníme mezi sebou takovým těm blbým chlapáckým kecům, jak to asi dělá, aby při tom (ano, při tom) pod někým pak nepraskla.

    Zbylými hosty jsou už jen ti dva Němčouři oplakávající tu padlou novou guzzinu. Zase tak moc tu havárku nezapíjejí. Zjevně ještě k motorce havarující nenavázal dostatečný citový vztah.

    Pochvalujeme si s Leflošem, že se v Alpách vozíme na zde motorkách exotických, protože stále potkáváme jen kolony BMW, KTM a Ducatek. Trefit tady japonský stroj je malým hrdinstvím. Přemýšlím pomalu o novém stroji, rozhodně se ale nechci zařadit do uniformy větrník GS, kterou už několik let oblékají Véna se Zbyňkem. Vždyť to má kde kdo. Vrtá mi v hlavě H-D Pan America, kdyby to mělo kardan a ne řetěz, už je asi rozhodnuto. Uvidíme, v každém případě jsem se svým Crosstourerem navýsost spokojený. Vybaven řadícím automatem se škodolibostí sleduji občasné problémky kolegů při manévrech a rozjezdech s hledáním kvaltů. V kopcích dávám většinou automatu dovolenou a cvrnkám tam kvalty tlačítky. Jestli někdo haní automat na motorce, nejspíš je to ten, který ho nemá.

    Dovolím si trochu odbočit. Občas potkáme policejní auto, jen výjimečně italští carabiniéri provádějí silniční kontroly či nějaké výmak akce. Proč ale vytahuji téma četníci a policie? Jde o italský policejní vozový park. Většinou je to Fiat Tipo, dost často ovšem Fiat Panda. Ano, malá Pandička, i když většinou ve čtyřkolce. Naprosto obyčejná a levná auta nejspíš plně vyhovují služebním potřebám. A proč tedy těm našim zhýralým četníkům už nestačí Oktávky a dálniční Superby? Hogofogo milostpáni si nyní objednávají stovky Kodiaků a desítky Bavoráků. To vše v bídě státního rozpočtu a slibovaných úspor. To jsem zvědav, jak jim nadstandardní káry vylepší žalostné statistiky objasnění majetkové trestné činnosti. Pardon, že s tím tedy zrovna tady a teď votravuju, ale jako poctivého daňového poplatníka mě to sere.

    K přání dobré noci si připomeneme se na noc pořádně v pokoji zamknout, někde tu přece nocuje ta přežraná italka....

Stopa dne: https://maps.app.goo.gl/SogzmwNJBNKFAVLP9

Piancavallo a bez Monte Grappy

    Ráno nás vítá chcavcem. Předpověď se bohužel vyplnila, do centra Dolomit nás dnes svatý Petr nepustí, budeme muset Alpy jen líznout po jižní straně.

    U snídaně si poručíme smažené vejce. Výrobek se moc nepovedl, podle mě do krásně žlutého barviva a nějakého zahušťovadla zapomněli ty vejce klepnout. Nebo je to nějaká specialita mistra kuchaře, kterou nedokážeme ocenit. Ale dáme to, dokonce i zkušený vejcožrout Lefloš to zbaští. Rozmrzelí z počasí nestačíme ani probrat obvyklé ranní téma, zážitky "manželského páru" Lefloše a Zbyňka z noci ve společném pelechu. 

    Pršet přestává v 9:30 a má být nejméně hodinové okénko, než dorazí od západu další mokrá vlna. Zbyňa s Leflošem se nasoukají do nepromoků, my je s Vénou nevozíme, na motorku se přece jezdí za pěkného počasí. Tím, že hoši oblékli nepromoky, garantují, že pršet nejspíš nebude. Tak to prostě na světě funguje, jsi-li připraven, potřeba nenastává.

    Couráme se po mokré silnici s lehce sevřenými půlkami přes Passo Coe (1610 m.n.m.) a Forcella Valbona (1785 m.n.m.). Nikdo s sebou nechce plesknout při sjíždění o více než 1300 metrů do údolí řeky Astico ven z Alp. Při noclehu v Aprice jsem si nechal v chladné noci dokořán balkón a chytil sopla s nudlí jak opratě. Nyní se mi nedaří zalepené dutiny odtlakovat a zalehlé uši mi pak rychlou změnou tlaku dole v údolí bolí až k prasknutí. To jsem ještě nezažil, nemívám s tím problémy. Jeden dobrák mi hned radí, že odtlakovat se dá i spodem, jen bacha na trenky.

    Stavíme u krámu nakoupit nějaké zásoby. Leflošovi trvá koupit svačinu asi 40 minut!!! Houska a nějaké ovoce. Salámy si jako obvykle veze ještě z Čech, v půlce výletu už sice musí kvasit, ale Lefloš to tak má rád. Testuje tím svůj zažívací trakt a pevnost svého svěrače, aby mohl jako čerstvý důchodce nakupovat salámy ve slevách u vietnamských velkopodnikatelů s prošlými daty spotřeby. Ano, 40 minut, udělám si v mobilu zatím několik lekcí angličtiny a dokonce i ty zalehlé uši se vzpamatují. Ztrácíme tím náskok před dešťovou vlnou a občas na nás nyní nějaká kapka spadne. Zapařený Zbyněk vylézá z nepromoků, pesimista Lefloš se s nimi dál hodlá chlubit, když už si je kdysi za velké prachy pořídil od Rukky.

    Při průjezdu městem Thiene si zazávodíme s nabušeným cyklistou. A to na absolutní rovině. Šlape statečně padesátkou, nás brzdí četné radary, zpomalovací hrby, které on skáče a někteří nejspíš autističtí autisté. Dáme tomu makáčovi na kole až za městem.

    Hrozba deště pak kolegům zadává důvod nevyjet si na Monte Grappa (1776 m.n.m.), čímž mě lehce otráví, na Monte Grappa jsem se tak těšil, i když už jsem tam byl dvakrát. Co déšť, je třeba vždy posoudit, zda to spadla kapka deště, či zda nás neposvětil nějaký ptáček, taková je intenzita deště. Já bych prostě na Grappu jel, vždyť silnice je vlhká jen asi jako jeptiška-novicka vzrušená kázáním pana faráře, kvůli kterému z platonické lásky do kláštera vstupovala, ….. než zjistí, že pan farář po očku sleduje raději ztepilé ministranty. Jsem ale demokrat a přizpůsobím se hlasování 3:1, Monte Grappa bude jindy. Je zajímavá nejen možností čtyř báječných silnic, ale zejména velkolepým památníkem bojů Velké války.

    Na kafíčko a zmrzlinu si uděláme pauzu na starobylém náměstí v Serravalle, historické části Vittorio Veneto. Tady člověk ocení hluboké kouzlo a bohatou historii tohoto místa.

    Výjezd nahoru na Piancavallo (1250 m.n.m.) je po brouzdání se po kruhácích v podhůří Alp motorkářskou šlehou. Tady se dá motor stroje a srdce ridera opravdu probudit. Paradoxem je, že široká krásně točená silnice s úplně novým asfaltem z Aviana nahoru do lyžařského střediska je omezena čtyřicítkou a u zakroucené hrbaté silnice z Piancavalla na sever dolů k jezeru Barcis je omezení na sedmdesát, spousta zatáček je však na jedničku kolem nohy. Tu čtyřicítku poctivě dodržujeme, jen si ji raději vynásobíme koeficientem 3.

    Z Piancavalla jsou famózní výhledy dolů do nížiny. Přímo pod námi leží americká letecká základna Aviano. Odtud v roce 1998 startovali v tryskáči čtyři namachrovaní Amíci na svůj poslední let před návratem z evropské mise, jistě každý s třemi žvejkami v hubě. Při frajerském podletu lanovky v dolomitském Cavalese ocasem letadla přeťali nosné lano a poslali předčasně k Bohu skupinu lanovkujících se turistů. US Army ty idioty stačila včas uklidit za Atlantik, za dvacet životů pak dostali pilot a navigátorem flastr půl roku a nakonec si odbručeli jen 4,5 měsíce. Spravedlnost hodně zaspala, nasraní Italové chtěli zpátky Mussoliniho a kdyby ještě existovala, tak možná vstoupili i do Varšavské smlouvy.

    Je tu na Piancavallu také několik fotbalových hřišť plně obsazených mládežnickými kluby na letních soustředěních. To dá rozum, honit se za merunou zde v horách než se někde dole pařit. Snad tu mladým čutálistům nechali v letně zazimovaném středisku otevřené kadeřnictví s kýblem gelu na vlasy a prodejnu značkových kabelek.

    Dole pak u jezera Barcis je konečně dodělaný most u hráze, ale tím přicházíme o zajímavý průjezd úzkými tunýlky v podobě hornických štol a po hrázi již letité přehrady.

    Zastavujeme u výpustě spodní přehrady. Z výšky mostu šmírujeme slečnu dole se opalující a snažíme se rozpoznat jaké tetování má těsně nad zadnicí. Jo, je to tetování, flek je přece na zádech nad plavkami a ne pod nimi na stehnech.

    Bydlení máme ve Fanně u Maniaga. Hotel Al Giardino, opravdu krásná oáza v parkovém prostředí stínu stromů. Z několika umělých jezírek na nás vystrkují hlavy želvičky. Rozšafný domácí pán nám nabízí ustájit motorky vzadu za hotelem. Místo nám hodlá ukázat osobně, protože má však v pozdním odpoledni značně naváto pod čepicí, raději usedá do golfového vozíku, do kterého vsune jen zadek a jednu nohu, druhou pro jistotu nechá venku a jistí, aby se mu vozík nepřevrátil. Trasu 50 metrů pak kupodivu zvládne bez havárky.

    Při večeři začínáme debatou, jestli ty želvičky náhodou nechovají na maso. O žádných tartarughe v jídelním lístku naštěstí nic nepíšou, birru mají jen lahvovou, bude vínko. Vedle u stolu sedí česká parta tří chlapů a jedné amazonky, také na motorkách. Včera prý dostali velkého plaváka pod Grossglocknerem. Nyní zvažují, zda se zítra vydat do hor nebo k moři, kde prý amazonka s vedle sedícím partnerem kdysi strávili líbánky. Moře jim samozřejmě rozmlouváme, oprášit líbánky lze při trochu šikovnosti i na kopci na sedle či nádrži motorky. Jak se nakonec rozhodli se nedozvíme, odjedou ráno dříve, než se my otevřeme oči.

Stopa dne: https://maps.app.goo.gl/8TuuhKNEy9ESDAnUA

Panoramica a Nockalmstrasse

    Ráno mě budí kykyrýkot z kurníků v okolních haciendách. Také jsou tedy Taliáni příznivci domácích vajec. Však si také Lefloš při snídani pochvaluje, že se tu cítí jako doma a hned si jde hodit několik vajec do elektrického vejcovaru.

    Zamáváme želvičkám a natěšeni vyrážíme vstříc dnešnímu krásnému počasí. Véna dnes vymyslel přejezd zajímavou horskou cestu Panoramica delle Vette, měla by to být záležitost jen pro fajnšmekry. První zážitek si uděláme zavrčením přes Passo Rest (1052 m.n.m.). Úzká silnička s parádním asfaltem, žebřík nahoru, žebřík dolů. Láká nás pak odbočka na pro cyklisty ikonický Monte Zoncolán, ale tam už jsme byli, přednost má pro nás dosud panna Panoramica.

    Nahoru do kopců Panoramiky šplháme z Comeglians asfaltečkou proměňující se v šotolinu zejména působením těžkých aut na svoz dřeva. Nahoře je to parádní, zatím je zde jen dotyk civilizace. Silnička se motá po vrstevnici 1900 m.n.m. sytě zelených kopců, stromy zde v té výšce nerostou a tak tu nejezdí dřevorubecká auta a úzká silnice je ve slušném stavu. Abych to nějak přirovnal, představte si silničku po vrcholcích Krkonoš. Tady to jde, žádná zásadní újma k přírodě tu vidět není. 

    Sjezd o kousek dolů k jediné místní hospodě Rifugio Chiadinas je po strmé a hrubé kamenité cestě trošku divoký, ale je to výzva. Jiní motorkáři nechávají raději stroje nahoře. Při kafování se zájmem sledujeme někdy i vícenásobné pokusy některých autíčkářů vyhrabat se nahoru na asfaltku. Městská autíčka s předním pohonem v rukách důchodců zvyklých objíždět jen Lidly a Kauflandy mají značné problémy. Většinou samozřejmě z důvodů neschopnosti svých řidičů, kteří místo nabrání rychlosti už dole přidávají plyn až v kopci a svá autíčka zahrabávají v nezpevněných šutrech. Znejistí tím i Lefloše, který začíná s hekáním špekulovat o technice výjezdu. Samozřejmě sklízí, co zasel: ty se posíráš už dole na lavici, natož pak v tom výjezdu v sedle motorky! Nakonec to samozřejmě i Lefloš vyjíždí v pohodě, na cestě hnědou stopu nezanechá, na trenky je zdvořilé se raději neptat.

    Panoramica přechází na jemnou šotolinu. Výhledy na okolní Dolomity jsou bombastické. Celý přejezd má 30 kiláků, dolů pak zase vede pěkná asfaltka. Potkáváme stoupající zástup mládežníků na školním výletě, na výrazu mnohých je poznat, že by se jim to místo na nohou líbilo více také na motorce. Pokud by jim tedy trvalé žmoulání mobilu v ruce dovolilo se na chvíli chopit řidítek.

    Po přejetí hraničního Plöckenpassu (1357 m.n.m.) se leknu, že už jsme v Čechách. Silnice dolů do Kötschachu je opravdu v mizerném stavu, při sedmdesátce si připadám jak v sedle koně při rodeu v kombinaci se slalomem mezi ďourama na mamuty. Nějak jste tu zaspali, rakouští cestáři! Motorky se hlásí o levný rakouský benzín, dostanou tedy napít. U stojanu se pak Lefloš omámený benzínovými výpary nějak zamotá a svalí při nalézání svého Tracera a málem zbourá palivový výčep. Plní tím svoji téměř obvyklou normu, že na každém výletě s sebou aspoň jednou pleskne. Protože je v padání již zkušený, položí svoji beknu na již dříve otlučenou stranu. Řidič vedle stojícího bydlíku s českou značkou nevěřícně zírá na Leflošův divadelní výstup, pomoci se mu neodhodlá.

    Poslední dnešní motorkářskou kulturou má být profláklá Nockalmstrasse. Už kdysi jsme ji v nějaké partě chtěli dát, ale většina účastníků odhlasovala útratu peněz raději za večerní piváče než za mýtné horské silnice. Když už na Nockalmstrasse vybírají mýtné, je to alespoň vidět na kvalitě asfaltu a vůbec servisu kolem. Za jedna. Drápeme se nahoru vyhlídkovým tempem za nějakým autíčkářem v úsecích s omezením rychlosti. Velmi nebezpečně předjížděním vnějškem v zatáčce, kde vůbec není vidět proti, nás riskantně ohulí dva nabuzení oslové se středočeskou značkou. Stydím se za krajany, kteří si vyhlídkovou horskou silnici změnili na závodní dráhu a narušují všeobecnou pohodu. Nockamlstrasse je pěkná dráha, vyhlídky fantastické, stojí za to se sem vydat.

    Z Nockalmstrasse zahýbáme k zapomenutému údolí Bundschuh vedoucímu do Lungau. Proč Bundshuh? Chápu to jako boty s páskem. Že by tady vynalezli sandály? To asi ne, spíš pásek ke dřevákům, aby lépe držely na nohou v kravské stáji při kydání hnoje. Krav se tu totiž motá spousta i volně na silnici, je slušné zastavit a dát jim jejich prostor, jsou to přece jen dámy. Míjíme i nějaké místní muzeum, kde by nám jistě Bundschuh vysvětlili, ale je pěkné si nechat vrtáka v hlavě na jindy.

    Hotýlek Stofflerwirt u Sankt Michael im Lungau je rodinný podnik. Je poznat, že je pátek večer, habsburští úředníci plní na víkend horské hotely. Večer probíhá standardně, místní pivo z Murau, tradiční selská kuchyně a spousta chytrejch keců na všemožná témata. Nechybí ani nostalgie z blížícího se konce. Připomínám Leflošovi se Zbyňkem, že dnes v noci mají poslední možnost si spolu zařádit.

Stopa dne: https://maps.app.goo.gl/VK1GHExPHpM3R5sU8

 

Už jen k domovu

    Ano, trochu smutně vyrážíme k domovu. Každá cesta má svůj konec. Začínáme kolem hradu Mautendorf, kde se na konci války vyžraný Göring vzdal Američanům. Přejezd přes lyžařský Obertauern (1738 m.n.m.) je rychlé a atraktivní svezení. Pak jsme asi zbytečně škudliví utratit drobný peníz za dálniční známku kvůli šedesáti kilákům a pomalu se vlečeme údolím Salzachu. Impozantní je cestou hrad Werfen, kde se kdysi točil válečný velkofilm Kam orli nelétají, jen tu lanovku tam museli filmaři nafixlovat. Burton s Eastwoodem ve filmu rozžhavili hlavně samopalů a pokosili snad půlku wehrmachtu.

    Průjezd Salzburgem je střetem dvou světů, bohužel v srdci Evropy. Na jedné straně historické stavby a památky, na druhé straně průjezd ulicemi s obchody s arabskými koberci a jinými orientálními kravinami, nemůže chybět mnoho pajzlů typu Istanbul kebab. K tomu všemu lezou do jízdní dráhy četné chodící stany vybavené tankovým průzorem schovávající nejspíš muslimánské ženy. Evropo, Evropo, tak nějak jsi nám zabloudila, ještě že se toho kebabu nedožil salzburský rodák Mozart či matka všech rakušáků Maruška Terezka.

    Kdysi byla habsburská říše hradbou před invazí Turků a jiných ďasů do Evropy, dvakrát se bojovalo až o Vídeň. A dnes to tu mohamedáni dobývají bez boje a za přispění štědrých sociálních dávek od domorodců, kteří mají hubu zacpanou kebabem.

    V Tittmoningu zastavíme na kafe a zmrzlinu na náměstí, kde snadnému průjezdu brání dvě úzké historické brány. Výsledkem jsou celodenní kolony aut ze všech stran. Zbyněk na závěr vyzkouší německou poctivost tím, že zanechá taštičku s doklady a penězi pověšenou na židli barové zahrádky. Poctivost fungovala, nějaký hodný pán za námi spěchal. Díky a klobouček, pane.

    U koupě svačiny v obchodě v Eggenfeldenu nám motorky oblézá dvoumetrový obr, který vylezl z auta s UA značkou. Dotaz, proč zde oblézá motorky místo aby hnal Rusa zpátky k Moskvě si pro jeho figuru a objemnou kapsu možná skrývající vyhazovací kudlu nelajznu. A pak už jen trpíme na frekventované B20 až do Čech. Zajímavou vložkou je jen serpentinová zkratka v Marktlu na Innu, rodišti nejslavnějšího člena Hitlerjugend Pepiho Ratzingera, který to dotáhl až na papeže Benedikta XVI.

    V Čechách není přivítání takové, na jaké bych se zrovna těšil. Na Folmavě na nás líně mávají šlápoty povalující se u silnice s tím, že vydrncanej motorkář má jistě chuť se pářit někde za pangejtem ve 32 stupních se špinavou cikánkou, která si po minulém kunčaftovi jen vystříkla frndu perlivou vodou.

    U Staňkova naberu na ksicht nějakého hmyza, zasekne se zrovna ve škvíře mezi rypákem a přepážkou dioptrických brýlí. Chvíli se nechá vozit. Že to je včela zjistím, když mi nasraná vypálí pigáro přesně mezi oči, nejspíš mi trestá, že ji odvážím z její komunity. Rypák mi chvíli svědí, Lefloš mi při rozlučce ve Stodě jako včelař vybavený kalciem nabízí pomoc. S vědomím, že mi žihadla nikdy nic nezpůsobovala velkoryse odmítám.

    Ráno se probudím v posteli, těžce otvírám oči, ve výhledu překáží nějaké hrbolky. Že by se mi Alpy zafixovaly do výhledu? Líný vstát a kouknout do zrcadla raději vyrobím selfie, po fotce na benátském mostě Rialto již druhé v životě. Ty vogo, jsem nějak ztloustnul mezi vočima. Zase tolik jsme si nežrali. Zkušený Lefloš měl pravdu, když říkal, že žihadlo mezi kukadla je pro bodavý hmyz trefa do černého. Ale žádné drama, aspoň se manželce můžu vymluvit, že nevidím a nemůžu nic dělat. A tak s otokem přivřenýma očima vzpomínám, jak hezky jsem se právě minulý týden měl.

Stopa dne: https://maps.app.goo.gl/x2Lcd8ocdS3qKosd6

Love story

    Týden po návratu zjišťuji, že se do mě asi zamilovala paní Angela z rakouského Landecku. Píše mi dopis, a dokonce v češtině! Že její láska není až tak žhavá pochopím, když zjistím že paní Angela pracuje na zemském Bezirkhauptmannschaftu a žádá po mě 30 Éček za rychlost 59 km/h v obci Nauders.

    Brzy zjišťuji, že paní Angela je poněkud promiskuitní, ještě raději měla Lefloše a Vénu, po kterých žádá 45 Éček, prý ji uspokojovali více než šedesátkou. A to neví, že se stala obětí sňatkových podvodníků, protože si zrovna u pumpy v Naudersu vyměnil Véna motorku se Zbyňkem, takže lásku před kamerou radaru jí sliboval Zbyněk. Škoda, že je paní Angela taková komisní, při trochu dobré vůle jsme k ní třeba mohli jezdit zadarmo v zimě na lyže.

    Doufám, že podobně rychlí jsou i čeští orgánové vymáhající pokuty za přestupky rakouských řidičů jezdících přes hranice mydlit lehké hnědočeské holky a chlemcat levné pivo. Mizerné české státní kase se teď hodí každý peníz. Co se dá dělat, nechci zůstat viset jako zločinec někde v databázích rakouských úřadů, nastartuji internet banking a udělám převodem paní Angele jistě radost i bez osobního styku. A toho, kdo rozhodl o poskytnutí českých databází o vozidlech cizím úřadům, bych stíhal za vlastizradu.

    Radarů jsme zejména v Itálii minuli snad stovky. Celý výlet jsme jezdili konzervativně, ale všechno se uhlídat asi nedá, nicméně od nějaké italské Angeliny zatím žádný liebesbrief nepřišel. O funkčnosti mnohých radarů lze jistě pochybovat, místní střelci nás často předjížděli na úrovni radarů s temperamentní italskou gestikulací, že jsme brzdou provozu. 

    V srpnu pak zase s Vénou vyzkoušíme krátce německý Harz. Silničky prima, výhledy v kopečkách také, protože téměř všechen les sežral kůrovec. Ale totálně! Výlet na motorce do Harzu doporučím každému, je to tam takové malebné. Hlavně se to ale nesmí pojmout jako gastroturistika, protože jídelníček se od dob mých studentských brigád v DDR příliš neposunul. Stále jsou schopni vám kydnout na talíř tlačenku, zelí, brambor a zalít to nějakou tvarohovou omáčkou. A o pivu na závěr dne snad ani nenapíšu. Nebo raději ano: hnusné, teplé a někde i skoro za 6 Euro.

    Při jedné objížďce skrz panelákovou čtvrť z dob Honeckerovy vlády mě zaujaly SUVéčka parkujicí před řadovými garážemi stavěnými kdysi pro malé trabanty a warťasy. Garáže se svými trabantími rozměry se ztrácejí za SUVéčky a slouží už jen pro skladování zimních sad pneumatik.

A na závěr

    Ač jsme na alpském tripu s výjimkou Panoramiky, Croce Domini a několika málo jiných silniček pokořili již nám známé alpské cesty, znovu jsme se z Alp vrátili potěšení. Co v Alpách nakroutíš za den, to ti nedá celoroční ježdění po našich domácích cestách. Jako obvykle jsme se v partě i dobře bavili, mám ty velmi často močopudné kašpary (asi dostanu do držky, až si to tu přečtou) rád a těším se, že s nimi příští rok zase někam vyrazím. Lefloš přinese nové historky ze života svých slepic, Zbyněk píchne gumu do třetice a Vénu necháme vše naplánovat. A já si to tu dovolím pak zase trošku zreportovat. Táhne nás to zpátky na Balkán, snad se povede Albánie a Severní Makedonie..... 

    A abych nebyl jen pozitivní, už jsem to tu někdy v cestopisech psal. Mě se prostě nelíbí, když mě nějaký motorkář zdraví nohou. Dyť noha roste z prdele! Je normální zdravit prodlouženou prdelí?!? Ruka roste od srdce, to je jiná. Takže, když někdo neumí zdravit rukou či kývnout hlavou, protože se drží řídítek jako vosa bonbónu, ať prodá motorku a koupí si kolobrndu. Pak může máchat nohama alespoň trochu smysluplně.

    S obdivem ke všem, kteří to tu vydrželi dočíst až do konce přeje rychlost žen a krásu motorek na cestách vždy spokojený Honza.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE