Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

25. a 26. den: Turecký maraton

Nabalení se opět loučíme a vyrážíme na pár set metrů vzdálené hranice. Podstupujeme nám známou gruzínskou kontrolu "motorkáři mají přednost" a několikafázovou tureckou. Na dotaz celníkovi přiznáváme půl litru chachi a vína a bez problémů jsme vpuštěni dál. Přesun Tureckem začínáme se slzami na krajíčku, jak nám Gruzie přirostla k srdci. Turecko dnes prosvištíme bez problémů a večer si gratulujeme v Samsunu ke zdolaným 700 km. Zkušenosti s ubytováním v Turecku nás donutily nic nenechávat náhodě, a tak míříme na přesnou adresu, kterou bookujeme ještě v Gruzii. K malému hotýlku jedeme příkrou ulicí na předměstí Samsunu. Rychle se transformujeme do civilizované podoby a s navigací v ruce vyrážíme do doporučené restaurace. Za pár minut už se usazujeme u stolku a kocháme se výhledem na město. Obsluha neumí ani slovo anglicky, a tak objednáváme zapíchnutím prstu do jídelního lístku na to nejlákavější jídlo a nakláněním imaginární skleničky ke rtům a následným ukázáním na lednici plnou džusů. Pak už si vychutnáváme nejen výbornou večeři, ale i skvostný pohled na Samsun pomalu se nořící do tmy. 

Po jídle nezapomínáme na oblíbený čaj, když se najednou u našeho stolu objevuje postarší pán třímající v ruce jistě náboženský artefakt visící na korálkovém náramku omotaném kolem jeho dlaně. Překvapeně pozorujeme, jak povídá cosi turecky a pak s mobilem na sebe naznačí, jestli si s námi může vyfotit selfie. Pak ještě zdvořile požádá o Jirkův mobil a že nám udělá krásnou fotku pro naši památku. Nějak nechápeme, co se to děje, ale oba jsme totálně odzbrojený Turkovou zdvořilostí a jeho ryzím a uctivým chováním. Zase jsme na místě, kam snad žádný Evropan nevkročil, uvažujeme. V našem útulném hotýlku se nám pak krásně spí nejen kvůli pohodlné posteli.  

Ujeto: 700 km

Jsme odhodlaní dojet dnes do Bulharska. Věříme si tak, že ubytování máme domluvené v penzionu ve Svilengradu těsně za bulharskými hranicemi. Turecké dálnice nás nenechávají ve štychu a dokonce i Istanbul se nám daří projet i přes hustý provoz poměrně rychle. Zdržíme se akorát tam, kde chybí odstavný pruh. Mám pocit, že vibruji, i když ve Svilengradu slezu z motorky. Více než 1000 km je za námi, a tak hned zjišťujeme u paní domácí, kde nás odmění dobrým jídlem a pitím. Malebné starobylé městečko nenabízí moc možností, ale i tak sedíme v krásné restauraci, kde je příjemně živo. Otevřenou terasou k nám proudí teplý večer a my do sebe přitom ládujeme smažená křidýlka. Únavu ale nezapřeme, spíš naopak. Na pokoji pak usínáme asi za dvě pikosekundy po ulehnutí do luxusní postele. 

Ujeto: 1050 km

27. a 28. den: Kamarády a Bělehrad poznáme v nouzi

Další dálniční přesun ponechává naše pozadí zdřevěnělé. Absolvujeme opět dvě objížďky, jak offroadovou v Bulharsku, tak horský průsmyk v Srbsku. Mezitím si vystojíme alespoň část fronty na hranicích. Tu větší se nám daří předjet. Pár desítek kilometrů před Bělehradem, kde jsme si už rezervovali ubytování, dostáváme s Jirkou synchronně chuť na smažené kuře z Kentucky. Zastavujeme u první červenobílé budovy s nápisem KFC. S plnými břichy pak jdeme nastartovat motorky, ať už jsme v cíli. Otáčím klíčkem, mačkám červené tlačítko, ale očekávaný efekt se nedostavuje. Zkouší to Jirka a po pár pokusech Tamagoči naskočí. Jsem poučena nenechávat v zásuvce nabíječku na mobil. Pokračujeme dálnicí a já mám dobrý pocit, že se vyčerpaná baterka pěkně dobíjí. Placený úsek dálnice končí a my jsme nucení zastavit u výběrčího mýta. Pro jistotu chcípám motor, než dojedeme k okénku. Aha. Baterka se nedobila, dochází mi, když si na můj povel startu ani neškytne. Po zaplacení se rychle přesouváme ke krajnici a rozjíždíme malé Geeso na dvojku pohonem jeden Jirka. Nervozita mě provází na každém kilometru a jakmile se objeví město, začíná vrcholit. Provoz houstne, už dávno je tma a do cíle je to pár set metrů. "Co to je?!", podivím se zděšeně, když mi zhasne displej, světlo a vteřinu na to umře i motor. Netuším, co se děje, ale jsem si naprosto jistá, že pro dnešek jsem dojezdila. Pár vteřin na to už zajíždím ke kraji, tedy aspoň se o to pokouším na malém prostoru, který mám k dispozici. Autobusák hned za mnou není spokojený s mým nedokončeným úhybným manévrem a troubí, až leknutím poskočím. Chvilku na sebe gestikulujeme, pak se pokusím uhnout o těch pár centimetrů, ale to už mě inteligentně objíždí a já zoufale pozoruji jeho nenávistný pohled. Jirka se stihne vrátit a hned mi pomáhá přes obrubník. Jede pak k místu našeho přechodného bydliště a vrací se po svých, aby nepojízdného Tamagočiho dotáhl. Je to sice kousek, ale do nepříjemně strmého kopce. Oba funíme, máme toho plné zuby. Naproti nám běží náš dnešní ubytovatel a bez váhání nám pomáhá s odtlačováním. Následná sprcha ze mě smyje část únavy, ale ne zklamání z toho, že Tamagoči po svých domů nedojede. 

Ujeto: 680 km

Ráno není veselejší večera, ale bereme to pozitivně a já už se pomalu vidím, jak dopisuju deník, procházíme se po městě a s dovolenkovým nádechem čekáme na odtah. Ještě včera večer zkoušel Jirka kamaráda Pimpiho s dotazem, co dělá zítra. Kamarád je to v pravém slova smyslu. Dnes už má domluvený vozík a počítá, že o půlnoci nás nabírá. Nikam se tedy neženeme, a když zaznamenáme zaklepání na dveře, neochotně se sbírám z postele. V otevřených dveřích pak nevěřícně civím na recepční, která nás prosí o rychlé vyklizení našeho dočasného útočiště. Snažíme se ji vyvést z omylu. Včera jsme si se šéfem přece dodatečně domluvili, že zůstáváme "tů najts". Ale pak nám to dochází. Zafungovala jazyková bariéra a z našich "two nights" se stalo "tonight". Dnešek už je zamluvený pokoj pro někoho jiného. Rychle tedy balíme a domlouváme se, že věci necháme na recepci. Motorky taky můžou zůstat za bránou.

Vyrážíme do centra a začíná série překvapení a pochvalných komentářů. Bělehrad je působivé město plné historických, urbanistických nebo posvátných zákoutí. Míříme k Dunaji, jehož pobřeží lemuje poloprázdná promenáda. Zastavujeme hned v první restauraci a vychutnáváme si tu pohodovou atmosféru. Vede tu cyklostezka, která, jak se dovídáme později, pokračuje až do Bosny. Po vydatném obědě pokračujeme promenádou a napočítáme pěknou řádku stylových restaurací. Procházíme festivalem jídla a míříme ke starobylým hradbám Kalemegdan. Tady se nám naskytne nejen působivý výhled, ale máme možnost prohlédnout si výstavu tanků, krásný francouzský park nebo třeba dinosaury. Přes silnici se dostáváme na slavnou ulici Kneza Mihaila, která se svým šarmem směle může rovnat s pařížskou Champs-Elysees. Široká ulice pojme spoustu lidí, a díky tomu nepůsobí přecpaně. Nepotkáme stánkaře s cetkami, ale výtvarná díla, obchody a všelijaké restaurace. Večeři ale z ryze chuťových důvodů dáváme v Mekáči. Nakonec to bereme směrem k naší recepci a přitom stihneme navštívit Chrám sv. Sávy, jehož jistě působivý interiér zůstává skrytý pod plachtou od restaurátorů.

Pak už nám zbývá jen čekat na našeho zachránce. V chodbě tak nejdřív hrajeme šachy. I když to pro tenhle příběh není podstatné, chci zdůraznit, že vyhrávám díky vysoce promyšlené strategii. V podstatě to byl mač století. Ale zpátky ke konci téhle trochu jiné svatební cesty. Po dalších dvou hodinách čekání proloženého občasným schrupnutím je Pimpi tady. Unavený, ale připravený nám pomoci s přesunem. Je to smutný pohled, když si prohlížím ty dvě Brambory na vozíku. Před námi je dlouhých 900 km. Abychom to neměli až tak jednoduché, necelé dvě hodiny ztrácíme čekáním na maďarských hranicích. Doma nás v půl 4 odpoledne vítá Jirkův brácha Tomáš, čtyřnohý chlupatý psí telátko jménem Steve a nově nakynutá kočka Kuba. O zvířata bylo prozatimní chůvou Tomášem postaráno nadmíru. 

Závěrem

Můj sen o triumfálním návratu po měsíci "drsného" cestování se rozplynul díky odešlému alternátoru. V Turecku se nám nepodařilo projet slavnou D 915, vyfotit se na solném jezeře a brzo ráno pozorovat odlet desítek vzdušných balónů nad úchvatnou scenérií Kappadokie. Ale ten nespočet vzpomínek je víc než splnění plánu, víc než poplácání po ramenou, že jsme "něco dokázali", víc než lajky a srdíčka u fotek. Je to navždy naše součást a to je ten největší triumf. Proto cestujte, ale nedobývejte. Poznávejte lidi, sebe, život a nenechávejte se strhnout davem, který jen vkládá nepřeberné množství naleštěných obrázků a čeká na ovace a obdiv. Je to vaše cesta, kterou vám nikdo nikdy nemůže vzít, ať už jedete kamkoliv. 

Nakonec pár čísel a informací: 

1. Fotky a videa jsou pořízeny za pomoci Sony Alpha 6000 (16-50 mm), IPhone X, IPhone SE, DJI Mavic Air, DJI Osmo Pocket, GoPro HERO5 Session a GoPro HERO7 Black. 

2. Celkem jsme na motorkách ujeli po silnici 8 400 km, z toho terénem 480 km. Zbývajících 900 km už se obě holky vezly na vleku.

3. Se strážci zákona jsme neměli problém ani jednou. Stavěli pouze dvakrát v Turecku, ale nás nechali vždy projet. 

4. Provoz v Turecku je divoký, ale na Gruzii vás nepřipraví ani sebedivočejší autoškola. Tady pravidla neplatí. Občas je to o kejhák, ale Gruzínci jsou prostě závodníci, tak to je. Gruzínce se naučíte předvídat, Turka ne. V Arménii spíš auta myjí, než s nimi jezdí. Potkáte tu nejvíc Ladu Nivu, dokonce i nové modely s LED světly. 

5. Zvířata jsou na každém kroku. Krávy jsou klidné a vždy uhnou. Prasata trochu panikaří a umí se nebezpečně zamaskovat ve škarpě, na ty pozor. Husy krásně svítí do dálky a většinou dělají jenom povyk. Psi v horách jsou pastevečtí, a tak brání stádo i svoje teritorium. Na nás jenom výhružně štěkali a občas nás nemile dlouho pronásledovali, hlavně v Arménii. 

6. Benzinky nám nikde nechyběly, ale v Arménii jsme měli párkrát problém, když se nám dařilo narazit pouze na plyn nebo 92 oktanů. 

7. Z jídla a pití mě nejvíc uchvátily turecké snídaně a čaj. Nemohla jsem se nabažit gruzínské polévky s koriandrem, jejich sýrů a rajčat a konečně vynikajícího zemského vína, které vyžaduje velmi náročnou metodu kvašení v zemi umístěných hliněných nádobách. 

8. Lidé byli vždy milí a usměvaví. Akorát v Bělehradu jsme narazili na pár výjimek. Turci jsou neskutečně pohostinní a dobrotiví. Gruzínci mají rádi víno a chachu. Jsou to ale skvělí lidé s upřímným srdcem na dlani. Arménci jsou černovlasý a hrdý národ s nehezkou historií. Věděli jste, že Ararat patřil jim? Zároveň je tahle drsná země z těch chudších a často jsme na pláních pozorovali povalující se odpadky, nebo plot vyrobený ze šrotu. 

9. A konečně pro ty, kteří to dočetli celé bez známek nudy nebo snad únavy, ale i pro ty, kteří rychle proklikali obrázky a názvy kapitol, jsou tu videa, která sestříhal můj trpělivý a šikovný manžel. (Pozn.: U všech videí jde nastavit nejvyšší kvalita.) 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE