Pyreneje 2019 aneb jak jsme neprojeli Furku

1. den

Po lehkém zaváhání se nacházíme na stejné benzínce u Plzně směrem k dálnici na Rozvadov. Plán je klasický – dojet do Švýcarska, co nejblíže k Furkapassu. Takže dálnice před Ga-Pa (v Mnichově lehce počechrám Pepův levý kufr), v Oberau uhýbáme směrem na Plansee. Cesta pěkná, ani jeden z nás ji ještě nejel, takže pohoda. Dál pokračujeme přes Hochtanbergpass k Furkajoch. Přes ten nás silničáři nechtějí pustit, pořád něco brebentí, až konečně pochopíme, že máme počkat, až odjedou a pak to projet i přes zákaz. Toto činíme a jsme spokojení. Den končíme v pěkném kempu ve Švýcarsku u jezera Walensee. Vesnice Oberterzen, kemp Terza, 14 éček.

2. den

Dnes jsou v plánu Švýcarské průsmyky a přes Bernardy se dostat do Itálie případně až do Francie. Po projetí Klausenpassu přichází ona zpráva – Furkapass je zavřený. A spolu s ním i Sustenpass. Jsme v pasti. Celý plán se rozpadá, nazdařbůh jedeme přes Gothard na jih a zcela naivně doufáme, že bude otevřený Nufenenpass. Nakonec se vracíme a jedeme do Realpu na vlak, který nás proveze tunelem pod Furkou. Tahle možnost nás napadla hned, ale klasicky jsme se báli, jak to funguje a kolik to stojí.

Nakonec super zážitek za 20 franků. Po hodinovém čekání jsme najeli i s motorkami do vagónku, za nás na otevřené vagóny najela auta a jelo se. Po vyjetí jsme se prokousali nudným údolím do Martigny a přes Velký Bernard se přehoupli do Aosty, kde jsme zakempili. Chtěli jsme jet kousek dál, ale déšť nás potupně zahnal zpátky. Kemp pěkný, asi za 11 eur. Pod altánkem se chtěla družit německá rodinka, ale na jemný humor nejsme dostatečné jazykově vybaveni tak mlčíme. Navíc dcera byla moc mladá a matka stará, tak proč bychom se ztrapňovali, že.

3. den

V obavě ze zavřeného Bonette a dalších vysokých průsmyků ve Francii kvůli sněhu dnes operativě měníme plán a míříme „horem“ k Atlantiku, francouzské Alpy si projedeme až cestou zpět. Zdoláme tedy Malý Bernard a přes Moutiers míříme na Col de la Madeleine. Následně pak na Col du Glandon s krátkým výjezdem na Col de la Croix de Fer. Průsmyky pěkné, vše je ještě takové syrovější než když jsem to jel v srpnu.

Dalším cílem je Alpe-d´Huez a balkonové silnice kolem. Cestou z Glandonu u vesničky Allemont odbočujeme na D44b, která nás vytáhne vysoko na údolí. Výhledy jsou úchvatné. Po příjezdu do Huez sjedeme pár serpentin a odbočíme doleva na D211A, která nás za tunelem opět uchvátí svými výhledy a prudkým srázem hned vedle silnice. Na opačné straně údolí vidíme druhou podobnou silničku, po která za chvíli pojedeme. Zatím míříme dále, sjíždíme do údolí a po hlavní D1091 se vracíme do Le Bourg d´Oisans, kde přes zákaz kvůli slavnostem najíždíme na D219. Opět krásné výhledy, silnice je rozbitější, navíc mezi vesničkami Villard-Notre-Dame a Villard-Reymond následuje lehký offroad, po kterém stavíme a připadáme si jak machři.

Dnes již následuje pouze lehké zmoknutí a úprk před černou stěnou, která se na nás valí od západu. Dvakrát oblečeni a svlečeni vše zvládáme a po krátkém hledání se ubytujeme v obecním kempu ve Vinsobres, jihozápadně od Nyons. Za zmínku stojí silnice D994 ze Serres do Nyons. Krásné dlouhé zatáčky a panoramata... Prostě pro rychlý a zábavný přesun jako dělaná. Příjemný, klidný kemp za 5 euro, spokojenost největší.

4. den

Dnešní den měl být pouze tranzitní, ale naplánoval jsem si do něj dva kaňony tak uvidíme. Když už jsme tak blízko, byla by škoda je neprojet. Pepa se tváří, že souhlasí tak vyrazíme. První je Gorges de l´Ardeche. 40 km zatáček a výhledů do obrovské díry. Na konci pak Pont d´Arc, skalní most, který vytvořila řeka Ardeche. První bod splněn, míříme tedy přes Ales k Cirque de Navacelles. Opět ukrutná díra do země, která se ovšem dá přejet napříč. Klesáme tedy od jihu dolů do kaňonu, abychom se po severní straně opět vyšplhali nahoru. Fotíme jak o život. Dole je u bývalého meandru vesnička, v místě kde tekla řeka, jsou již pole.

Teď nás čeká onen slíbený tranzit, jedeme jeden sjezd po dálnici na Millau, před ním sjíždíme (most nevidíme) a míříme na západ směr Albi a Toulouse. V Saint-Affrique chceme najít vlastní objízdnou trasu, proto skončím s odřenými bočními taškami. Cesta do Albi je opět krásná a rychlá, skoro by se dalo říct hřebenovka. Pak již jen dálnice, průjezd Toulouse a hledání kempu. Nejdřív ještě pivo u vtipného hospodského, na kterém Pepa nakonec vydyndal pěknou sklenici s nohou. Do kempu se 5 km vracíme do Boussens, aspoň že je opět municipal a navíc zdarma.

5. den

Dneska je pro změnu opět v plánu tranzit, který jsme okořenili návštěvou poutního místa Lourdes a vykoupáním v Atlantiku. Cesta po úpatí Pyrenejí je celkem ucházející, Lurdy jsou jenom jeden pěkný kostel a spousta hotelů pro věřící z celého světa. Byznys. Kostel a plac před ním projdeme a míříme dál k Atlantiku. Na druhý pokus nacházíme klasický bar u nekonečné pláže. Jídlo nestíhají vařit tak dáváme pivko za 6 éček a jdeme si umýt prach z cesty do oceánu. Na pláži nás překvapují obrovské, zřejmě ještě německé, bunkry z Atlantického valu. Nicméně voda teplotně akorát, chvíli se rochníme, ale opět je čas vyrazit. Ještě chceme cuknout zpět od pobřeží do Španělska, abychom zítra mohli rovnou najet na hlavní pyrenejské průsmyky. Tak se taky děje, končíme v kempu před vesnicí Ochagavia ve Španělsku. Přejezd z Francie do Španělska po D933, respektive N-135 stojí za připomenutí. Zejména španělská část.

6. den

Dneska je v plánu královská etapa, všechny hlavní a pár vedlejších pyrenejských průsmyků. Nejprve míříme přes ne tak známý Col d´Erroymendi zpět do Francie. Opět cvakáme panoramata. Poté si přes Col de Soudet vyjedeme kousek zpět na Fr/Šp. hranici na Pas d´Arlas. Poté se přes Col de Bouesou a Col de Marie Blanque přesouváme pod Col d´Aubisque, kde začíná hlavní zábava – Aubisque, Soulor, Tourmalet, Aspin v rychlé sledu. Každý jiný, ale všechny krásné. Občas ovce, občas krávy, pořád cyklisti. Do večera ještě stíháme Col de Peyresourde, hraniční Coll del Portillon a španělský Port de la Bonaigua. Posledně jmenovaný průsmyk je celý takový mohutný a neobydlený, stejně jako celá španělská strana Pyrenejí. Po jedné pauze a přiznání, že mám po 9 letech a 80000 km původní baterku mi Pepa vysvětlí, že jsem vůl a já celý sjezd řeším, co udělám a nakonec si chci v Andoře koupit novou baterku. Den končíme v bazénu kempu před městem Sort.

7. den

Dnes tedy hurá do Andory a pak přesun k Montpellier k moři. Oba víme, že u moře to bude drahé a na houby, ale prostě to tak vychází, abychom viděli vše, co chceme. Přesun do Andory přes Coll del Cantó zábavný, Andora o ničem. Jedna návštěva stačí, napodruhé už je to fakt jen obchoďák v horách (baterku jsem nekoupil). Kupujeme dárečky pro milované a míříme přes Francii opět do Španělska, kde si chceme užít cestu miliónů zatáček N-260 do Ripollu. V Ripollu se nehecnu, abychom koukli do navigace v telefonu (byl jsem mimo papírovou mapu) a proto míříme za bavorákem do špatného průsmyku na východ, místo severovýchodního do Francie. V Olotu to zjišťujeme, ale už se nadá nic dělat tak míříme dál na východ do Figueres a pak podél dálnice na sever do Francie na Perpignan. Nově zavedenou francouzskou 80 nebereme na vědomí a míříme svižným stylem, s malou pauzou u moře před Narbonne, dál k Montpellier.

Před Beziers poprvé a naposledy najíždíme na placenou dálnici a za 3,2 eur zrychlujeme přesun. Pepa podvádí, projíždí spolu s autem, mýtná brána zvoní, já platím a jedeme dál.  Kemp u moře dle předpokladů strašidelný, v prvním místo na stany nebylo vůbec, ve druhém je pár míst v rohu u betonové zdi. Moře předaleko. Na recepci se mladý frantík stydí mluvit anglicky před holkami tak nás zkouší předhodit kolegovi, který je zřejmě z Ukrajiny. Nakonec se dohodneme, je mi ho líto, myslí si, že nerozumím, protože špatně vyslovuje, ale já nerozumím, protože neumím. 23 éček za kemp zapíjíme 24 extra malými Heinekeny.

8. den

Ráno to vypadá na bouřku, Pepa vše zkušeně nosí do chatky, kterou si otevřel přes okno. Já nevím co dělat tak dřepím a čumím. Nakonec zabouří, sbalím mokrý stan a vyrážíme. Dneska si jedeme pro fotku na „chlubítko“ (čti facebook) do Saint-Tropez. Na to, že je to zajížďka jak kráva a chlubítko ani jeden z nás nemá, nemyslíme. Cesta je taková průměrná, města městečka, občas skorodálnice, nic extra. Až přejezd přes kopec z La Cannet-des-Maures k Saint-Tropez je fajn. Před Tropez zácpy, ale nic hrozného. Nacházíme četnickou stanice, ze které je muzeum četníků a filmu nebo tak nějak. Fotíme víc jak okolní asijští turisti. Cestou zpět ještě stavíme u přístavu pro fotku a nekoupeme se na hezké poloprázdné plážičce, což mě dodnes mrzí. Fotka tedy splněna, můžeme se přesunout na profláklý Verdon. Chytře jsme spojili svačinu s koupáním v jezeře Lac de Sainte Croix pod kaňonem. Po netrefení odbočky na jižní stranu, projíždíme severní i s vyhlídkovou Route des Cretes, která je jednosměrná ve směru hodinových ručiček. Kaňon je opět monumentální, určitě stojí za návštěvu.  

Z Verdonu míříme do Castellane natankovat a nakoupit. Již se připozdívá, ale navrhuji projekt ještě jeden průsmýček a silničku, které jsem si vyhlédl doma. Pepa se opět tváří, že souhlasí, tak jedeme. Průsmyk o ničem (Col de Bleine), silnička hezky zasekaná ve skále asi jenom na 200 metrech, jinak nic zvláštního. Už je fakt pozdě, tuším, že Pepa není zcela spokojen, ale drží se. Sjedeme od vesničky Sigale dolů k řece, hledáme jakýkoliv flek u vody. Nakonec spíme na zahradě, která má terasy jako kemp. Po domluvě s domácími samozřejmě. Kemp prý býval kousek vedle. Ještě umýt choulostivá místa ve studené řece (popít) a spát.

9. den

Dnes opět královská etapa s Col de la Bonette jako zlatým hřebem. Nejprve ale musíme projet červenou Gorges du Cians, ze které nemáme fotku, protože jsme si mysleli, že fotí ten druhý. Pak přes Col de la Couilloile a kolem vesničky Roubion k řece La Tinée, která nás dovede až pod Bonette. Z Bonette mám rozporuplné pocity, kdyby nebyl nejvyšší tak nezaujme (vím, že je i není nejvyšší). Každopádně smyčkou kolem Cime de la Bonette se zrovna prohrabává rolba, tak se fotíme u sněhových bariér a mizíme dolů. Následuje Vars, Izoard a Galabier. Z Varsu si nic moc nepamatuju, Izoard byl takový špičatý a drolil se a na Galabieru už jsem byl :-) Po sjezdu musíme kvůli objížďce kousek po dálnici a pak čekáme kvůli cyklistům ve městečku Modane. Když nás konečně pustí tak míříme na  Col de l´Iseran. U odbočky do Itálie přes Cenis je cedule, že silnice na Iseran je uzavřená. Chvíli se tam motáme, nadáváme, pak se jedeme ubytovat do fajn kempu v Lanslebour-Mont-Cenis (asi 7 euro) a já ještě pro pivo.

10. den

Kvůli včerejšímu nepřejetí Iseranu nás dnes čeká o pár kilometrů víc. Musíme až pod Furku... Po celonočním a ranním dešti se bystře balíme a vyrážíme směr Iseran. Zjišťujeme, že cesta je volná, jenom se musí krátkou objížďkou ještě v Lanslebourgu. Všude je spousta sněhu, ale takhle po ránu je průsmyk jenom náš. Až na závody poršáků, které po 5 kusech pouští z průsmyku proti nám. Nahoře dáme klasické foto a pádíme se ohřát do údolí. Za Bourg-Saint-Maurice mne příjemně překvapují Carmet de Roselend, Col de Méraillet a Col de Saisies. Nic jsem od nich nečekal, o to víc jsem se parádně svezl. Teď již jen přesun kolem Chamonix zpět do švýcarského Martigny přes Col de la Forclaz. Nudné údolí se zkracujeme se staženými zadnicemi částečně po dálnici a už se těšíme na Furku, která je podle netu dávno otevřená. Ukazatele nás však vytáčí, prý je opět zavřená. Pokračujeme tedy dál a doufáme.

Před Münsterem nás zastavuje fešácký policajt, a že prý dál až za 2 hodiny, jede se závod kolem Švýcarska. Máme nervy, protože o chvíli dřív se objevila cedule, že Furka je volná a teď tohle. Nakonec jsme puštěný už za hodinu a čtvrt, tak se prodíráme klasickým provozem plus odjíždějícím cirkusem z cyklozávodu. Nakonec jsme se shodli, že na Furku nepojedeme, ale stočíme to na Grimselpass a  Sustenpass které jsme dříve jeli pouze v mlze. Kvůli času a začínajícímu dešti končíme v jednom ze čtyř kempů v Innertkirchenu. Za 11 éček příjemný kemp, ale teplá voda za frank. Před spaním dopíjíme ohnivou vodu z Francie, takže na zítřejší dálniční přesun domů mám o zábavu postaráno.

11. den

Sustenpass je zavřený! Už dost naštvaní měníme plány a míříme přes Lucern mimo dálnice na Bregenz. Cesta hezká, ale samá vesnice nebo radar. Postupně se prokoušeme všemi nástrahami (čekáme psaní ze Švýcarska a asi i z Francie) a na druhý pokus najíždíme na dálnici ještě před tunelem v Rakousku, protože přes Bregenz je to na dlouho. Profrčíme Bavorsko kolem Mnichova a po 350 km tankujeme v Deggendorfu. Po krátké pauze znovu do sedel a posledních 50 km do Železné Rudy, kde dáváme kafíčko a já i gulášovku, která mě konečně zbavuje kocoviny a pocitu zimy. Úplně posledních 85 km z Rudy do Plzně je ve znamení mojí hlášky – mě ta jízda na motorce tak baví.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE