Francie 2016 - Cestopis trochu jinak

13.8. 

Pokud byl včerejší konec dne trošku přes vint kvůli hledání ubytování a horšímu počasí, ten dnešní začíná snově. Azuro a my vyrážíme časně z rána na Susten Pass. Paráda. Kvalitní švýcarský asfalt a nádherné výhledy. Celou silnici máme sami pro sebe. Za mě jeden z vrcholů a GoPro si jede. Po překonání kopce sjíždíme dolů a mám cuky odbočit doleva na Grimsels Pass a Furku. Určitě  tu nejsme naposledy, „píšu“ si to do poznámky. Posouváme k Interlakenu, odtud trefujeme Jaun Pass. Menší „venkovské“ passo, většinou frézovaný povrch, tak to mimo vibrací moc neříká. Ani jinak bych to pro ty, kteří opravdu jedou trošku sportovněji nedoporučil. Pokračujeme dál a míříme do Francie, tahle cesta je pro náš styl naprosto bezchybná. Zvlášť cesta z Chateau-d´Oex směrem na Aigle je přehledná a svižná. Jízda na 2 / 3 - valíme ve venkovském stylu. Počáteční obava z kufrů (i když v případě KTM spíš větších „ledvinek“) je ta tam. Z Aigle přejíždíme do Monthey a pomalu začínáme vyhlížet tu legendu - nájezd na Route de Grandes Alpes. Po tom všem, co o cestě člověk čte, by čekal snad slavobránu. Ta se teda nikde nekoná. Pravda, nejedeme úplně shora od Thonon-les-Bains, tam nahoře určitě je :). První vrcholek, který zdoláme je Col de Gets, odkud klesáme do Cluses. Tady měl být konec dnešní etapy, ale je to na naše poměry moc velké město, pokračujeme tedy dál přes Col de la Colombiere, Col des Aravis. Tady se marně pokusíme najíst, ale od dvou vám tady nenamíchají ani vajíčka. Všude se o tom píše a je to sakra pravda. Nejsme z této části cesty nadšení, silný provoz, nic moc výhledy, silnice na dvě věci.

Dojíždíme na vrcholek Col de Saises, počasí je podvečerně příjemné, chlapík v bistru samozřejmě nevaří, ale nabízí bagetu a luxusní presso. Sedíme, vychutnáváme pikantní cornichons v bagetě a je čas zkusit aplikaci booking pro mobilní telefony a její funkci „vyhledat ubytování v okolí aktuální polohy.“  Fakt rychle vyhledávám na místní poměry solidní pension, přijatelná cena, 7,5 km od nás. Rezervace elegantní, rychlá, potvrzeno, potvrzení na mailu do minuty? Hotovo! Vítězoslavně srkám kofý, pocit Steva Jobse co si podmanil svět informačních technologií. Užíváme slunečních paprsků a je nám fajn. Tohle je satisfakce, kterou teď potřebujeme. Sedáme na motorky a s klidem se kousek z kopce vracíme proti proudu naší cesty. Táta má hotel v navi, jede první. Odbočujeme na Crest-Voland a mně v sobotu v podvečer překvapivě dlouze vibruje mobilní telefon v náprsní kapse. Znepokojivě vytrvale... Zastavuju u krajnice a rozpoznávám francouzskou volačku.

„Dobrý den, tady hotel La Caprice Des Neiges… prosím, mluvíte trošku francouzsky?
„Dobrý den, no ano, velice málo.“
„No to je skvělé, výborné! …. Máme obsazeno.“
„Prosím?!!? Rozumím dobře?“
„0 pokojů pro vás pane.“
„Ale my.. jsme asi 2 minuty od hotelu.“
„Hm hm.. to je dobré… máme obsazeno.“

O pár zatáček níž potkávám tátu, už u pensionu. Zdá se mi trošku šedivější. Bál se, že jsem to někde nedal. Následuje příchod do recepce a už jen rekapitulace...přišly 3 rezervace najednou, bla bla…Polovinu nerozumím, ale v zásadě je všem jasno. Recepční zkusí obvolat hotely v blízkosti, všude plno… MERDE!!! Vzteklí (já mnohem víc) znova na booking - a jediná „racionální možnost“ - tip na o 100% dražší hotel 25 km od „aktuální polohy“, samozřejmě proti našemu směru a muselo to být vzdušnou čarou. Zuby mi skřípou, těch pár desítek km, co jsme najeli dnes nad plán, se vracíme a zajíždíme si do obce Megéve, kde utrácíme za noc na manželský posteli peníze, co by pokryly párty s pořádnou opicí. Upovídaná recepční a miska pistácií zdarma k večernímu (též drahému) pivu to prostě nemohly narovnat. Dostupnost pokoje už odteď vždy ověřuji telefonicky. (najeto 415 km)

14.8. 

Ráno vstáváme a ze snídaně bych nejradši nabral něco drahého do kufrů - příbory, stojánky na vajíčka, cokoli. Debilně malý kufry! Futruju alespoň jídlo. Těžce si bereme zpátky vrchol Col de Saises a pokračujeme podle plánu. Jak jsme se oba později shodli, začátek RDGA, nebo spíš Francie jako takové, v nás zanechal rozpačitý dojem. Nicméně tohle se mělo změnit a změna na sebe nedala dlouho čekat. Totiž po průjezdu lesním terénem, který připomínal spíš něco jako silnici z „Čisovic na Klínec“ vyjíždíme na Cormet de Roselend. Jako lusknutím prstů se všechno otevře v až kýčovitě krásný pohled. Fenomenální jezero s průzračnou vodou, jak z fotek cestovních kanceláří. Já jsem Pána Prstenů neviděl, ale určitě bych ho tady natáčel. (Hobita s Harrym Potterem taky). Fotíme, nasáváme geniální atmosféru tohohle místa. Druhá strana od jezera je už úplně jiná. Ostrá skaliska, otevřené výhledy. Pro mě jeden z dalších vrcholů naší cesty. 

Pokračujeme na Tignes a Val d´Isére. Jedeme svižně, a tak jsme pod kopcem Col d ´Iseran co nevidět. Až tady si uvědomuju, jak funguje psychologie a svodidla na krajnicích. Protože tady občas není vůbec nic. V kombinaci se zvlněným povrchem na nějakou aktivnější jízdu člověk může zapomenout, nebo musí mít v hlavě víc vymleto. Tady je to trošku víc o výhledech. Na vrcholu fotíme u cedule sólo jedoucího italského skůtristu. Táta mu ukazuje, že mu udělá pro sichra fotky dvě. Ital to pochopí po svém a okamžitě rozjařeně ukazuje do objektivu symbol „Victory.“ Fotí nás na oplátku, tak i my ukazujeme, že jsme něco vyhráli.

Kratší procházka, nijak rušno. Jako benjamínci v tomhle regionu jsme čekali něco ve stylu Itálie a na vrcholcích presso a jídlo. No tak, je tu jen stánek s váženými gumovými medvídky. Jedeme dál a postupně zdoláváme jeden POI za druhým (Col du Telegraphe, Col du Galibier). Na Galibieru nás cvakne týpek v reflexní vestě s objektivem ráže kanónu a o pár zatáček dál má transparent s webovkama. Tyhle fotky si koupíme přes PayPal. Je to fajn vzpomínka a slušně ostrá fotka nás obou. Ne že bychom dřeli lokty po zemi, ale má dost pixelů.

V těchto končinách je Čechů málo, proto nás za cestu dvakrát přijdou krajani pozdravit sami. Hladoví stavíme pod vrcholkem Galibieru na jídlo. Samozřejmě jsme věděli, že od dvou nekompromisně kuchyně zavírají, to ano. Tady jsme byli v jednu a dialog s vlídnou obsluhou probíhal asi takto:

Můžeme si dát něco k jídlu?“.. :)
„Pfff, no asi jo no...:-/“
„Tak my si dáme dvakrát omeletu. Budeme čekat?“
„Pfffff, to teda budete.. zrovna teď se celý svět rozhodne přijet a zastavit mi u bistra!“.. :-///

Kouknu z hospody, kde se jeden cyklista cvaká do šlapek a v tichosti odjíždí. Chybí jen chroští, co se prožene přes obrazovku jako z filmů divokého západu. Sedáme, číšnice neochotně sbírá hrnky, co tu nechal někdo před námi a málem nám je připíše k úhradě. Čekáme a citujeme hlášky z Cimrmanovy Hospody na Mýtince...

Bylo to drahé, nijak zvlášť dobré, ale vděčně jíme všechno. Pokračujeme, přes Col de Vars dojíždíme do Jausiers, kde je odbočka na Col de la Bonette (2.802 mnm) – „Nejvýše položená silnice v Evropě.“ (pozn.  označení trošku pokulhává. Je 31. v pořadí. Ale proč si to kazit). Máme toho už ten den v pryžích dost. Pokud člověk nejede nocovat v campech, nebo to není ještě větší pankáč, je na místě zmínit, že v téhle části Francie to nabídkami „Zimmer FREI“ nehýří. Jeden z hotelů se jeví moc pěkně. Na místní poměry slušná cena, je po směru, kterým jedeme a žádá si překročení Col de la Bonette. Volám do hotelu pro potvrzení dostupnosti pokoje, nocovat na kopci s divou zvěří se nechtělo ani mně, ani ošlehanému horalovi z Kátmándů. Potvrzeno. Vydáváme se dík tomu k pro mě asi nejpůsobivějšímu zážitku v sedle motorky, co jsem zažil. Kombinace zapadajícího slunce, NAPROSTO excelentního povrchu a snad 40 km dlouhé pohádkově zatočené cesty, která člověka vyveze jakoby na jinou planetu. Jedu první a mám pocit, že vzduchem tu kolem dokola buší jen moje dva válce. Únava naprosto pryč, Uvolněnost, Požitek nástup. Jedeme sami a panoramata jsou dechberoucí. Když už si člověk řekne, že to lepší být nemůže, vyjede na vrchol k rozcestníku..na Nice,.. nebo..aha.? na Nice (s dodatkem přes vrcholek - Cime de la Bonette). Je nasnadě, kudy do Nice pojedeme. Tahle „objížďka“ má asi 2 úžasné kilometry. Hranu mezi jezdcem a stometrovými srázy tvoří jen násyp z hlíny. Jak od armády disciplinovaných krtků. Instinktivně se tlačím doleva (no bojím se), zpomaluju a tají se mi dech. Poslední zatáčka před samotným památníkem na vrcholku mi zůstane v hlavě 100pro. Ostrý kopec na horizontu dává tušit zatáčku doleva ta krajnice z hlíny. Za ní už je vidět jen obloha. 

Bez přeháňky, životní moment na motorce. Nahoře u památníku a možná na celém kopci jsme v tu dobu asi 4 a všichni potichu. Kdo mě zná, ví, že při jízdě mě zajímá hlavně cesta, kochání krajinou moc nedám. Ale tady chci zůstat. Sjezd na druhou stranu nebyl o nic méně působivý, Cime de la Bonette skutečně připomíná jinou planetu, tmavá, až skoro černá země. Poprvé v životě jedu naprosto dobrovolně hodně pomalu a koukám se na západ slunce, jízda na motorce to teď jen dotváří.

Noc jsme rezervovali v malém lyžařském městečku Auron za Saint-Étienne-de-Tinée. Přivítá nás chlapík, vida nás, hodí po mě klíč a jen pronese „karant..“ (40)..nabízíme pasy, čekáme zapisovací proceduru. Odjezd, příjezd, váha, barva očí... Jen se zakření a ukáže, kde a kdy se podává večeře. Na tu přijdeme a je to jídlo  famózní. On Francouz se neošidí. Ráno se srdečně loučí a žádá o hodnocení pro jeho tým na booking, u jednoho z mála hotelů to udělám.

Krátká debata nad tím, jak dál odvinout linku našeho výletu. Pokračovat na jih dál po RDGA a získat tak jeden den navíc v Itálii pro prozkoumání okolí jezera Como, nebo se jet podívat víc na západ, na Grand-Canyon du Verdon. Vítězí varianta č. 2, další den se tedy k Mentonu posuneme jen o pár kopců, uděláme smyčku na západ ke kaňonu. (najeto 465 km)

15.8.

Po snídani zvedáme kotvy a protože padlo rozhodnutí jet na kaňon, Col de la Bonette si užijeme ještě jednou. Jízda ráno je stejně tak dobrá jako večer a nadšení z tohoto místa není o nic menší. GoPro jede. V Jausiers se dáváme na Barcelonnette, odtud uhýbáme na Col de Allos (2.250 mnm) – jedno z těch míst, kam zajedete jednou, abyste prokázali kuráž a už tam nechcete. Úzké, rozbité, krkolomné, auto se tu předjet nedá. Ne nadarmo jsem info o tomhle průsmyku našel na www.dangerousroads.org a nikdo tam o něm hezky nepsal. Jakmile z kopce sešoupeme, prakticky už kopírujeme řeku Verdon až k jezeru Lac de Castillon. Cestu nám zpestří vesnické oslavy s průvodem alegorických vozů a živou zvěří. Děcka mi rozjařeně hází konfety do odkrytého hledí přilby. Trefujou neomylně přesně. Papírky mě lochtají ještě několik km, za což jim díky moc...

Podél jezera Castillon je věru krásné svezení, široká silnice bez kazu, poloměry zatáček zn. ideál. Obecně se kvalita povrchu proti severní části Francie výrazně zlepší a my letíme jak z praku. Z Castellane po silnici D952 dojedeme až k rozcestí, kde volíme cestu po levém břehu kaňonu směrem na Aiguines. Od rána se ráz krajiny dost změní, v místech kde kaňon nabývá na mohutnosti je to už hodně do jihu střižené, jak z Mayovky. Jižanská je i teplota, 39 stupňů, sjíždíme tedy k Lac de Sainte-Croix, přejíždíme hráz a sledujeme na obou stranách šlapadla a koupající se Francouze. Však my se taky už celkem koupeme! Pravá strana kaňonu zpátky do Castellane, tedy opět po D952, je pro mě zajímavější, víc otevřená a níž v kaňonu, nebýt provozu, dá se tady moc hezky povozit na vytroubenou 2, místy 3.

Kaňon byl krásný zážitek, ale pro borce v kůži a dvěma laufy pod zadkem bych to viděl tak na říjen.

Vracíme se, míjíme rozcestí a u Lac de Castillon najíždíme na N202, silnice je zpočátku rychlá a super kvalitní –  uháníme směrem na Entreveaux. Hotel jsme rezervovali už ráno, takže žádná křeč (takhle nějak jsme si to řekli?). V momentě, kdy se cesta za Entreveaux rovná, člověku už dochází síly. Potřebujeme se dostat do La Bolléne-Vésubie a odsud vystoupat na Col de Turini. Ta údolní silnice, resp. její současný profil nás už k smrti nudí, po krátké zastávce na pumpě tedy odbočujeme doleva na D28 směrem na Beuil a opět to bylo dobré rozhodnutí. 

Z letargie nás totiž vytrhne cesta skalní soutěskou, kde se skály jako mávnutím proutku zbarví do červena. Všechno - rudý jako trenky. Vymýšlím legendu, kdo tam kdy zabarvil skály krví nepřátel. Člověka vůbec napadají v tom sedle při delší době blbosti. Nechávám bezchybnou cestu, ať zaměstná můj mozek. Je tu vlhčí vzduch a nesvítí sem sluníčko, je tu asi o 15 stupňů méně, jedna velká pohádka. 

Čas kvapí a my se z posledních sil o pár desítek km napojujeme zpět na RDGA. Hotel má vskutku ryzí adresu - Col de Turini... všechno. Přes Saint-Martin-Vésubie se doklopýtáme k La Bolléne-Vesubie a už docela KO najíždíme na D2566, cesta na Col de Turini. Nikdy bych to neřekl, ale zatáčky se mi ten den už zajídají a s nechutí se začínám šplhat na Col de Turini… Sakra to je dálka. nevím jak je to dlouhé, ale začínám se bát, jestli jsme ubytko nepřejeli někde v úpatí kopce a budeme se vracet. Vyhrkáme to nahoru, čekám další z nekonečné série zatáček a najednou přijedeme mezi 3 domy. Na jednom z nich je označení s nadmořskou výškou, nápis Col de Turini a dost bordelu kolem. Hotel Chamois - náš dnešní cíl. Přetláskaná horská chata, kterou bych čekal tak na Churáňově. Vládne tu příjemný starší pán. Okamžitě dostává přezdívku „Hanzlík“ (Slavnosti sněženek). Borec tu má všechno. Plastiky amerických fotbalistů vystupují ze zdí (jako živí), nefunkční herní automaty zabírající místo v restauraci, světýlka, lampiony, dva desítky let staré tankovací stojany venku jako na stráži a mnoho a mnoho dalšího. Na zarostlé louce za chatou, kterou pan domácí označil jako soukromé parkoviště, se táta obává motorky přes noc nechat. Já jsem klidu, na Col de Turini je nás všehovšudy asi pět. Ve Francii je samozřejmost, že Vám bez otázek servírují jídlo, nic proti. Stalo se tak i v Chamois a kvalita jídla byla opět nepoměrně dobrá v porovnání s hotelem jako takovým. Co stálo za to byl ale výhled z pokoje. (najeto 485 km)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE