Blitzkrieg s motardem

Co jsme prožili a co motard přežil. Heslo každého dne znělo hustááá vyjížďka

Blitzkrieg s motardem

Kapitoly článku

Dobývání Francie

Plán byl naprosto jasný. Řecko, Bulharsko, Rumunsko nebo Korsika. Ale nakonec Francie, tak jako vloni. Kamarád Čutorka sedl k plánovači a už to padalo do navigace. Pracoval na tom 4 měsíce. To proto, aby to nepostrádalo logiku, taktiku a měli jsem naplánované kilometry tak nějak na přesno. Na cestu jsme byli připraveni rychle. Dva bombardéry BMW R 1200 GS Adventure, stíhačka co jsem u ni na bytě Suzuki GSX 750 a malý průzkumník Honda FMX 650. Ten měl nejvíce práce připravit stroj. Přidělaly se držáky a z drobečka byl koráb silnic. Co na tom, že na tom sedle bych po prvním dni měl mezi nohama kůži jak na patě. Natož ochrana proti větru. To bych během cesty nachytal spoustu proteinu ze spolykaných mušek.
Odjezd byl stanoven předběžně na 12. června na 5 hod ráno.Českem se proháněly dlouhodobé deště a tak jsme nevěděli zda to je dobrý termín. Pořád nás uklidňovalo vědomí, že ve Francii prší v červnu nejméně. 
Odjezd znamenal před sebou 760 km do Siesheimu do technického muzea. Museli jsme se připravit na tankování po 150 km. To totiž byla suchá nádrž u FMX. Jestli to ten jednoválec vůbec utlačí. V plánu je po cestě i výměna oleje, páč ten interval je velmi malý. S takovou to bude na konci hrdina a my ostatní jen doprovod.
Den odjezdu byl zde. Ráno jsme se sešli na benzince a dali rychlý káves. Potom hurá na miláčky a vyrazili jsme směr Praha a pak Plzeň. Cesta ubíhala úplně v pohodě. V helmě jsem mněl krom sluchátka od navigace, umístěny repráky hier a hier. Na dálnici před Prahou první tankování. Zjištujeme, že přestávky po 150 kilácích jsou tak akorát. Projíždíme Prahou, která je bez provozu. O půj deváté jsme v Plzni a jelikož jsem nechal doma napájení pro mp3, zastavujeme v obchodní zoně za Plzní k nákupu. V elektru pořizuji nabíječku. Hned mi ji ale zabaví čutorka, protože se mu hodí k nabíjení jeho navigace. Já koupím a pak si to můžu půjčit.
Místní ochrankář se nám nabídl, že pohlídá stroje a výstroj a my jdeme na snídani k Mekovi. Ochrankář dostává kilo a my hrnem dál. Na dálnici jsem zahlédl peněženku. Prudce brzdím a beru ji pod křídlo. Na poslední pumpě v republice poctivě odevzdávám obsluze ať to pošlou majiteli. Jsem to ale hodný hoch co? Nebojte love žádné.
Po ujetí 600 kiláků zastavujeme opět na tankování a na sekanou, která s náma vyráží z domu od Tchýýýně.
První napnelizmus mezi mnou a ženou. Ona má hlad a já nervy. Zjišťujeme že jeden ze zámků na mých kufrech je zamčený a klíče od něj nemám. Průser, co teď? Ještě že jsem zručný kradeník. Sám se vloupávám do svého kufru nůžtičkami na nehty. Pro ty co to zajímá, tak byly to ty zahnuté.
Zámek nepoškozen, sekaná zachráněna, žena najezena. Uf to bych si ještě vyslech. A sekaná by začala možná i mrkat.
Přijíždíme do Siensheimu. Muzeum je značené už z dálnice. Přijíždíme k němu. Rádi bychom se v okruhu ubytovali v nějakém kempu. Nikde žádný nebyl a ani po vyptávání se po okolí nám nikdo nepomohl. Tak ještě že to umí ta má navigace. Zadávám nejbližší kemp. Ten je 40 kiláků v Mannheimu. Kemp jsem našli. Přes nějakou vysílačku komunikujeme s pánem co tam zůstal od doby Hipies. Stavíme stany a hurá pro pivo na dobou noc.Večer Honzík po ujetí dnešních 770 kiláků vysloví fantastickou větu ,, Hustá vyjížďka ‘‘. Ta nechybí u žádného zakončení dne.
Druhý den vyrážíme zpět do muzea. Je to fakt síla a já se nejvíce těším na originál tanku Panter z 2. světové. Vstupujeme dovnitř a už jsem v sedmém nebi. Jeden unikát za druhým. Motory z V2 a jiné chuťovky. Všem doporučuji. Tank tam byl a za 2 eura si jej můžete i ochočit. (točit věží, posouvat pásy,)
Po důkladné prohlídce nás čekají Concorde a TU 144. V ruském je vidět, že ho sestrojil elektronek. Procházíme se nakloněným letadlem a máme príma pocit, že opravdu letíme. Čutorka a Honzík berou filcové podložky a jdou se svést po tobogánu pro děti.
Všichni jsme uneseni. Do kapes beru další materiál na další muzeum, třeba na příští rok. Mají v něm prý atomovou ponorku a ruský raketoplán Buran. (k němu bych i zapadl).
Vracíme se do kempu a připravujeme se na ranní odjezd do Remeše. Ráno káves a vyrážíme. Do navigace dávám, že nechci platit ve Francii mýtné. V kombinaci s nejrychlejší trasou valíme do Lucemburska kde tankujeme za 1,1 eura za litr (docela málo) a pak dál do Belgie. V Belgii slyším ze zadních řad:" Řekl mu někdo,že jedeme do Francie?" 100 kiláků od Remeše začíná scanec. Všichni se oblékají do pláštěnek. Já jsem tvrďák. Nebo spíše jsem už zmokl a nepromok nemám páč na normální 150 kilový lidi je nedělají. Během několika kilometrů už jsem se s Bohem smířil a ostatní proklel. Do Remeše přijíždíme pozdě a vlhcí. Mé ženy se to netýká (asi víte jak to myslím).
Kemp zase žádnej, tak se ubytováváme v ** hotelu u vlakového nádraží. Vlaky TGV vidím poprvé a je to ve srovnáním stím co jezdí u nás rozdíl. Hotel vychází zhruba na 25 eur na jednoho. Do rána nám krásně usychají věci a postel je postel. Až na to, že žena chrupká jak Baryn.
Ráno v 8:30 valíme svižným krokem ke katedrále, co v ní korunovali francouzské krále. Člověk pak vždy obdivuje to kouzlo té doby. Spousta fotek a zase zpět pro biky. Dnešní cíl Paříž. V Paříži jsme coby dup. Dokud to vedu já tak s malými nesrovnalostmi. Třeba jako že je tam kruháč a v navigaci není. Po okruhu se dostáváme cca 4 km od Eifelovky. Pak zastavujeme na povinné holčičí čůrání a Čutorka vkládá do své navi cíl a stává se Lídrem. Už po pár stech metrech mi moje navigace nesouhlasí. Ale hold jiný software. Čutorka nás vede vstříc skáze. V Paříži  se  zrovna konají demonstrace a tak nevidíme Louvr a ani Vítězný oblouk. Vše je naprosto uzavřené a všude Benga. Po debatě s hezkou policistkou zjišťuji kudy ven z města. Honzíkovi spadla nálada na nulu. Tolik chtěl vidět Eiffelovku. Přece bych mu to neudělal a tak obkroužíme Paříž a přijedeme z druhé strany.V Paříži je takový hic, že naše vzducháče jsou zadýchané v koloně. Čutorce dokonce její inteligentní ochranný systém motorku zhasíná a musíme čekat až trošku zchládne.Z dálnice je Eifelovka už vidět a po sjezdu a kilometru podél řeky  parkujeme motorky přímo pod tou věží. Za těch patnáct let co jsem tam nebyl se to trochu změnilo. Lidí tam bylo jak sviňa. Pár fotek a hurá ven z Paříže hledat kemp. Najíždíme padesát kiláků,abychom se ubytovali V Buloňském lesíku v Paříži. Potkáváme krajany a trošku plkáme o cestě.Oni jedou zespoda navrch. Musím říct že jsem viděl poprvé pěkně vytunningovanýho chopera s diodama a muzikou. Klobouk dolů před pánem co si to dělal. Výhled na v noci osvícenou a blikající Eifelovku je taky super.
Při večerní hygieně zjišťujeme, že v naší části kempu jsou zavřené pánské sprchy. V té části skoro nikdo nebyl. Tak Čutorka zavelel. Jdeme na dámy. Vybral si kabinku, já hned vedle. Jak jsem se obnažil, zjistil jsem že sprcha chybí. Blbec jsem si to nějak neuvědomil a šel nahý hledat jinou. V tom okamžiku stále ve dveřích nějaká ženská. Stydlivě jsem zaplul do první volné kabinky. Od mých věcí tak 5 metrů. Abych nebudil pozornost, snažil jsem se přivolat ženským hlasem Čutorku. Ten se jen válel smíchy. Nejvíce sebou mlel když jsem řekl že tu nejsme sami (nevím zda si myslel že ve vesmíru nebo v kabince)
Zkrátka do ženských sprch už nejdu i kdybych měl smrdět.
Další den ráno opouštíme kemp a hurá na pobřeží. Přijíždíme na pláž SWORD. Při motání se po uličkách kolem pobřeží sebou má žena práskne o zem. Nevím proč, ale ve Francii mi to dělá vždycky. Naštěstí ulomý jen kuličku na spojkové páčce a odře opravený a nalakovaný padák.
Všude jsou na památku umístěny nějaká děla nebo tanky. Když si uvědomím kolik tam zařvalo borců, tak je to na zamyšlenou. Chvíli jedeme po pobřeží a pak už směr St. Michel. Je to nádherný monument na pobřeží. Ubytováváme se v kempu asi kilák od té nádhery. Konečně v obchodě nacházím vanilkovou Coca-colu. Kdo ji nepil, tak je těžce návyková.
Večer je dost větrné počasí. Testuji jejich víno. Vše jsem měl zabalené, ale vývrtku ne. Poprosil jsem svou skvělou francouzštinou naše sousedy. Foneticky by to znělo jako Bonžůůr,exkuzemua mlask (a pohybem ruky jsem naznačil co potřebuji udělat s tím korkem) Bylo tak dobré že do mne padlo jako by ho pil pražák. 
Další den po snídani valíme na prohlídku. Je to tam jak kulisy v Harry Potterovi.
Po prohlídce a koupi suvenýrů sedláme oře a vyrážíme směr zámek Chambord. Projíždíme kolem Le Mans kde se den před naším průjezdem jel závod 24 h Le Mans. Stejně míjíme Orleans. Během cesty kolem řeky Loiry potkáváme spoustu zámečků. Přijíždíme do kempu, který je prázdný a zrovna začíná sezonu. Taky to tak vypadá. Nemají na vracení a naše ubytování vypadá asi tak, že zakroužkují plac na mapce a my spíme jinde, jelikož opravdu nemáme sousedy.
Navštěvujeme zámek Chambord s jeho vyhlášeným dvojitým schodištěm na kterém se nepotkáte. Tyto zámky jsou spíše jako hrady nic moc výzdoba, ale to má na svědomí revoluce. Průvodce bereme v angličtině a ruštině, jinak bychom nic nevěděli.
Usedáme na motorky a vyrážíme směr Chamoniux. Jelikož je to ale dálka,  cestu dělíme na dva dny. Navštěvujeme obrovskou katedrálu v Bourgesu. Ve Francii je opravdu na každém rohu něco. Po krátkém odpočinku a papání v podobě obložené čerstvé bagety pokračujeme dál směr Vichy, někde u Saint- Etienne parkujeme v kempu. Ve Francii bylo vidět, že na nás nejsou moc zvyklí jako na turisty na motorkách. Neustále nás někdo okukoval.
Druhý den ráno bylo chladno, ale nepršelo. Balíme a hrneme dál do Chamoniux. Cestu známe z minulého roku, ale tentokrát nás nikdo nebrzdí. Přijíždíme do kempu a docela zkřehlý zjišťujeme že 10 stupňů vydrží i zítra a tak hurá do města hledat informační kancelář. Přicházíme těsně před uzavřením. Naše příjmení jim připadají krkolomná. Dali nám tip na hotel kousek od středu. Byl to obyčejný hotýlek, ale jak se ukázalo, tak s krásnou vyhlídkou. Nějaké pivo a spát. Ta postel je vždycky přínosem. 
Ráno se soukáme do oblečení a vyrážíme pěšky k lanovce na Aguille di midi. Zespodu se to nezdá ale s přibívající výškou je to fakt síla. Když dorážíme nahoru, tak hrdině popisuji že necítím žádné příznaky nedostatku aklimatizace a kyslíku. Jenže první schody a je to tíha. Pár fotek ve výšce  a obdivné pohledy na ty nadšence co sebou táhnou cepíny a valí do základního tábora. Prodíráme se hejny Japonců a hurá na vysokohorské kafe. Nevím proč, ale začíná to být jakýmsi rituálem.
Jak sjíždíme opět dolů, notně se otepluje. Člověk by šel do kraťasů. Jenže teploměr hlásí pouhých 9 stupňů. Nechápeme kdo zapnul to topení. Procházkou a plní nadšení se vracíme s malou prohlídkou města do hotelu. Plánujeme, nebo spíše jen se domlouváme že navštívíme furkapass, abychom pořídili na kufry samolepky kde jsme byli. Prostě použijeme průjezd Švýcarskem tak jak jsme ho jeli před rokem, akorát opačným směrem.
Nálada byla dobrá i přes né úplně dobré počasí. Ale v horách si nevyberete. Směr Martigni přes sedlo byl domluven. Večer jsme snížili počet alkoholu, aby nezabíral místo na motorkách.
Ráno odjezd za slunečného, ale chladného počasí. Cíl byl v Churu  a proto vyrážíme brzo ráno. Všichni jsme jeli se zapnutým vyhříváním rukojetí.  sníh a pod nulou.Projíždíme přes grimselpass kde je mlha. V suvenýrech vybíráme samolepku na kufr pomlouváme nějaké skopčačky když od pokladny se ozve : Dobrý den, co to bude? Už si na to musím začít zvykat, že češtinu potkám i tam kde nečekám. Kupujeme samolepky, které jak se ukáže v Itálii nemáme. Jelikož nám je paní nenabalila. Tak ji proklínám s vědomím, že tam zase musíme vyratit.  Do známé cesty jsem vložili návštěvu Svatého Mořice kde to vypadalo jako evropský sjezd BMW R 1200 Adventure. V Churu jsme byli v dobrém čase ale celkem unavení. Dost fučelo a byli jsme zmrzlí. Tak hurá zahřívací prostředky obsahující alkohol a spát. Druhý den se všude kolem honí opravdu černá mračna a my máme obavy z dalšího deště. Vyrážíme na Stelvio. Během cesty se natolik mnění počasí že to nabíjí jak baterky. Za pár kopci už krásně svítí sluníčko a Stelvio vypadá dobře. Honzík jako pokaždé v alpách myzí na svém motardu. Každá zatáčka je pro něj nádhera a já se musím do ní lámat dvakrát. Nahoře je krásně jako vždy. Dáváme presso a kocháme se jako by jsme tam byli poprvé.  Dáváme si tam kari wurst a opět překvapení že slyšíme lámanou češtinu od prodejce. Během cesty dolů si znovu prohlížíme místo kde loni Pepi lehnul. Dole v Pratu je krásně teplo a sluníčko upaluje. V recepci se informujeme kde dělají nejlepší pizzu a vyrážíme na kus Itálie. Jsme sice v Itálii, ale všichni kolem mluví německy. Další ráno už je nálada horší. Víme, že se už pomalu vracíme domů a přitom bychom toho zvládli ještě dvojnásobek. No nic cestu domů cca 800 km dělíme an dva dny. První skončíme někde u Salzburgu a druhý už doma. Vyrážíme horsko silnicí směr Rakousko a Německo a pak zase Rakousko. Při prvním vjezdu z Itálie do Rakouska nás hned za hranicí zastavuje policejní hlídka a ža jsme překročili rychlost. Na mou otázku zda se můžeme vyfotit moc usměvaví nejsou a při poznámce že bychom chtěli skupinovou slevu to radši balím. Platíme za čtyři 100 eur a s úsměvem pokračujeme kolem dalších pevností z první světové války. 
Po Německé dálnici se loučíme s Alpskými velikány a cestou do Salzburgu míjíme odbočku na Orlí hnízdo. Slibuji si, že tam ještě tento rok zajedu. Při příjezdu do města není kde zaparkovat a proto nic dalšího nehledáme. Jedem už docela znaveni do kempu, kde přečkáme poslední noc. Druhý den příjezd do Blanska a zase káva. 
Už mám v hlavě další dovolenou za rok. Pyreneje nebo Korsica. Nakonec to bude zase jinam, tak jako tento rok.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.36
Známkováno: 22x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist