Bosna a Hercegovina + Černá Hora 2021

Pondělí: cesta přes Lukomir

Pokud se mě zeptáte na jedno místo, které určitě navštívit v Bosně a Hercegovině, odpovím bez zaváhání: Lukomir a úžasné pláně protkané kilometry šotolin, které vás čekají po cestě k cíli. Jde o nejvýše položenou bosenskou vesnici, konkrétně 1495 metrů nad mořem. Dnes máme namířeno právě tam. Probíhá ranní rutina a už se chystáme na cestu. Na dnešek máme naplánován zhruba 160 km okruh. Projedeme po naší staré známe šotolinové cestě kolem jezera Boračko, sjedeme na oběd do města Konjic a pak už následuje výjezd na planiny se zastávkou v Lukomiru. Těším se tam od prvního dne. Odpoledne to chceme vzít zpět z druhé strany. Průsmykem do vesnice Umoljani (opět po čárkované…) a po vyhlídkové R960 a R436 v klidu dojet zase k jezeru a „domů“. Cestu do Konjice už důvěrně známe a než se nadějeme hledáme zařízení, kde nám dají najíst. Na druhý pokus se to daří a zastavujeme u hospůdky s venkovním sezením přímo u řeky. Hned u sezení se dají i zaparkovat motorky. Objednáváme pizzu (nic jiného v nabídce nemají) a nezbytnou kávu.

Po občerstvení nám chvíli trvá vymotat se z města a už sjíždíme z asfaltu a pokračujeme po písčité cestě, která vede do hor. Projíždíme pár „etno“ vesniček, okoukáváme místní palírny dřevěného uhlí a už stoupáne po kamenité cestě na náhorní planiny. Cesty jsou tu úžasné, výhledy taky. Rychlé přehledné úseky, na kterých můžete s přehledem frčet stovkou, střídají technické pasáže sjezdů a výjezdů. Zapínáme GoPro a budou první nesmělé pokusy s dronem.

Za hodinu přijíždíme do Lukomiru. Atmosféra tohoto místa je jedinečná. Projíždíme kamennými ploty rozdělená políčka, kde místní ženy s motykou v ruce tráví celé dny, vjíždíme do vesnice a motorky parkujeme na návsi s kašnou. Obdivujeme původní kamenné stavby se střechami z rozválcovaných sudů a míříme do místní hospůdky na bosenskou kávu. Kromě místních, pár cyklistů a týmu filmařů, točících jakousi reklamu na autokosmetiku, tu je krásně prázdno. Majitel hospůdky hovoří plynně anglicky a úplně z něj čiší „zen“. Bosenská káva nás pěkně nakopla, platíme a procházíme vesnicí k výhledu na kaňon říčky Rakitnica, u kterého leží i místní hřbitov.

Když uznáme, že jsme dostatečně plní dojmů, balíme a sedáme na motorky. Lukáš, notorický ztráceč věcí (zatím stihl potratit moto ponožky a tepláky), hlásí problém – ztracené klíče od moto. V hospodě je stopro nenechal, takže budou nejspíš někde na dně kaňonu… Naštěstí přichází místní klučina a klíče přináší. Dostává 5 marek nálezného a vyrážíme. Nechceme jet zpět po stejné cestě a projíždíme po čárkované zkratce průsmykem, kde se napojíme na cestu vedoucí z druhé strany pohoří.

Jako na každé správné zkratce je i na této překvápko v podobě klikatého stoupání s těmi největšími kameny, co jsem zatím viděl. No nic, vzpomínám si na radu, že motorka to určitě dá, přidávám plyn a jedu. Všichni dobrý, jsme nahoře. Vesnička Umoljani je zvětší části posazená ve svahu a opět nabízí malebnou krásu Bosny. U cesty potkáváme němou, snad stoletou babičku a nakupujeme od ní pletené ponožky – nejlepší dárek pro naše věčně zmrzlé ženy :) . Celá šťastná se ihned jde s dnešním výdělkem pochlubit sousedce. Docela nás to příjemně zahřálo.

Dál už vede cesta po asfaltu. Myslím, že akorát včas, už jsme pěkně unavení. Nechápu, jak borci na Dakaru dávají etapy 700+. Asfaltová část nabízí zážitek srovnatelný s alpskými silnicemi. Zatáčka střídá zatáčku, spoustu stoupání i klesání, krásné výhledy na hory. Je tu ale jeden velký rozdíl - nikde ani živáčka, jen občas potkáte Golf plný bosenských týpků. O tom, že tu nemají nesmyslné rychlostní limity pro zločinné motorkáře nebo hlukové limity nutící Tě jet z kopce na neutrál, ani nemluvím. K večeru přijíždíme k jezeru a místo pokračování po asfaltce a objíždění celého jezera, volíme ještě jednu šotolinku po které vystoupáme na hlavní cestu k chatě. Opět se jedná o zábavnou kombinaci štěrku a bílého písku s pěkně vymletými kanálky od stékající vody. Chytáme tu trochu saze a zadek nám pěkně lítá ze strany na stranu, všude plno prachu. V podvečer se blížíme k mé nemesys, závěrečnému stoupání k chatě. Tentokrát padá Honza a bohužel tak nešťastně, že o kamen proráží víko na motoru a z motorky teče olej.

K chatě do údolí nedává smysl motorku tlačit. Voláme Zejně a řešíme kde můžeme motorku nechat přes noc. Během chvíle volá zpět, že není problém nechat moto u známých pod kopcem. Paráda. Honza skáče na mašinu a bez motoru sviští dolů, Andy mu dělá doprovod. Chvíli čekáme, jestli nebude ještě nějaký trabl a pak valíme na chatu. Za chvíli přijíždí i vysmátý Honza s Andy na malé Kawě. Zřejmě si společnou jízdu užili 😊 Dnešek stál opravdu za to. Projeli jsme celou plánovanou cestu, viděli spoustu zajímavého a pořádně vyplavili adrenalin. Škoda té tečky na závěr.

Úterý: rest day u jezera Boračko

V úterý se naše cesty opět rozcházejí. Andy s Honzou vyrážejí řešit do Mostaru motorku a já, Lukáš a Ifa vyrážíme na odpočinkový den 2. Celou dobu projíždíme sem a tam kolem jezera Boračko a je na čase se tam zajet podívat, vykoupat se a dát nějakou místní baštu. Nejdříve míříme tankovat do městečka Potoci. Cesta tam vede po asfaltu přes parádní serpentiny. Po tankovačce, kávě a telefonátech domů, vyrážíme směr Boračko. Připravte si 2 marky za osobu, které od vás vyberou při vjezdu. Kolem jezera je rekreační středisko, vypadá asi jako lepší camp na Orlíku, jen voda je o dost čistější. I tady nechybí ruiny opuštěného hotelu a opravování cest za plného provozu, tohle prostě k Bosně tak nějak patří.

No, co vám budu povídat, žádná hitparáda to tu není. Chvilku zevlíme u vody a pak se zvedáme na jídlo. Je před sezónou a tak je otevřená jen jedna restaurace, hned u vjezdu do „střediska“. Je podezřele prázdná. Příchodem vylekám paní servírku a po odeznění šoku začínám zeširoka „Dobrý den, vaříte?“ ptám se. „Ano“ odpovídá paní. „A uděláte nám jídlo?“ „Ano“. Nic se neděje, stojíme a koukáme na sebe. „A kdy?“ „Tak za tři dny začneme vařit, ještě není sezóna…“ leze pomalu z paní. „Aha, tak nashle :) “. Měníme operativně plán (po obědě jsme chtěli projet pár šotolin v okolí jezera) a vyrážíme k restauraci, kterou jsme zahlédli na hlavní cestě k jezeru. Opět to samé – ještě nevaříme. Podle místních se najíme až v Konjici. No, co se dá dělat. Když jsme tam projížděli minule, zahlédl jsem u řeky restauraci, která mne na první pohled zaujala. Celá ze dřeva a hlavně plná lidí, což je dobré znamení. Nechoďte do restaurací, kam nechodí místní. Parkujeme u restaurace, na terase sedí pán, zřejmě majitel. Ptáme se jestli vaří a jsme ochotně uvedeni dovnitř. Nestíháme valit oči, restaurace je vyzdobena snad vším, co si lze představit a najít. Od starých šicích strojů, přes hudební nástroje až po samopal na zdi. Dohromady to vypadá senzačně.

Objednáváme nealko pivo, bosenskou kávu a na doporučení obsluhy výborný bosenský masový koláč. Za chvíli leží na stole porce, kterou nejsem schopný ani sníst. Po výborném obědě se nám už nic nechce a míříme zpět na chatu. Přijíždíme nezvykle za světla, Andy s Honzou se ještě nevrátili a tak si balíme zásobu jégra a rumu s tím, že zdoláme nejbližší kopec. Nezdálo se to, ale čekal nás slušný výšlap, odměněný výhledem na „naší“ horu Orlinku. Nikdy bych neřekl, že tohle před pár dny vyjedu na motorce. Posilněni jégrem klopýtáme dolů, na louce před chatou likvidujeme rum, pějeme ódy na to, jak je to tu úžasné a pak už je to nějak v mlze…

Příspěvek od Andy 1: „Hi, do you speak English?“ „…You need zavariť, da?“.

Díky proraženému víku se musela naše parta na 2 dny rozdělit. Andy vám popíše jak to probíhalo z jejího pohledu: Honzova Tenerka utrpěla večer fatální zářez. S pěticentimetrovou dírou v motoru se nedá na horské chatě nic moc dělat. Hned ráno hledáme signál, abychom mohli vygooglit servis. Signál je pořádně až v Mostaru a „servis“ naštěstí taky. No, servis… Našli jsme malinkou prodejnu skútrů Mo-Moto. Pozdravili, vybalili z hadru proražené víko a zeptali se pána, jestli prodává tekutý kov. Dlouze si víko prohlížel a asi po 10 minutách domluvy rukama nohama jsme se shodli, že díra je příliš velká. „Tečný metál problém“. Potřebovali jsme víko zavařit. Pán asi hodinu obvolával různé známé. Všichni se obávali, že to nepůjde. Nakonec se našel jeden odvážlivec, který byl zrovna ve městě. Za chvíli k prodejně skútrů přijel na litrové zalehávačce přibližně šedesátník v kožené vestě. Seskočil z motorky, mrknul na víko, strčil ho pod mikinu a než jsme se stačili na cokoli zeptat, nasedl zas na motorku a odjel. Trochu překvapeně jsme se otočili na pana prodavače – hned nám začal vysvětlovat, že známý spěchá, pojede za dalším známým do servisu asi 50km a že ještě dnes maximálně zítra to bude opravený. Ok :) Vyměnili jsme si tedy telefon a těšili se na zprávu.

Jezdit mezitím po okolí jen na Kawě 250 by nemělo smysl. Je to skvělý hravý endurko, ale pro jednoho, ne pro dva. Zůstali jsme tedy v Mostaru a vyrazili na prohlídku města. Popsala bych ho asi třemi slovy: most, válka, ultras. Na každém druhém rohu jsou totiž graffiti fotbalových ultras nebo připomínka války. Rok 1993 je přeci jen nedávno. Mostar je ale krásný. Pyšní se nejen známým klenutým mostem nad průzračně modrou řekou, ale i řadou úzkých uliček, příjemných kaváren a voňavé bosenské kávy.

Po prohlídce města jsme se rozhodli trochu schladit. Povedlo se, až na to „trochu“. Řeka je studenější než ledový bazénky, které bývají vedle saun. Tipuju tak 5-6 stupňů… Hned po prvním tempu jsme tak pochopili, proč se v Bosně nikdo nekoupe. Chvíli jsme se slunili a výlet zakončili ještě projížďkou k obrovskému kříži, který se tyčí nad Mostarem na vrcholu Hum. Ten rozhodně doporučuju! Večer nás pak čekal offroad výjezd k naší chatě. Na Kawě, ve dvou a s nákupem proviantu. Řídí Honza, já jako batůžek.  V jedné ostré zatáčce musím i s nákupem z motorky seskočit z motorky. Ale rum i plato deseti vajíček jsme nakonec zdárně dovezli až do kuchyně. Za chvíli se vrací chlapci, ve značně podroušeném stavu. Tak o co jsme dnes přišli? :)

Středa: Offroad v okolí Mostaru

Dnes nás opět čeká pořádné ježdění! Lukáš má připraveno přes 100 km offroadu, završených výjezdem na vyhlídku u kříže nad Mostarem. Naštěstí se nedostavila kocovina po včerejší alko párty a tak celí natěšení děláme základní údržbu na motorkách a vyrážíme. Začínáme v klidu a projíždíme místní údolí po luxusní šotolině a kocháme se pohledem do krajiny. Cesta se brzo stáčí do lesa a užíváme si svižnou jízdu po úzké cestě, těsně lemovanou stromy. Přijíždíme na rozcestí, kde se máme dát vpravo, ale na cestě je provizorní dřevěná závora se zákazem vjezdu a pro jistotu je vše pojištěné čerstvým výkopem napříč. Lukáš se nevzdává a chce to přeskočit nebo přeletět nebo něco podobného. Po zkušenostech s řetězem mu domlouváme. Vypadá to, že si někdo dal tu práci a skutečně nám chce naznačit, že tudy jezdit nemáme. Hledáme alternativní cestu a vyrážíme dál lesem a následně přes pole pod horami. Cesta je přehledná a svižná.

Kolem poledne navštěvujeme městečko Nevesinje a hledáme kavárnu. Volám Andy, jak jsou na tom s opravou motorky. Už mají zpět zavařené víko a právě ho montují na motorku. Kolem 15 se můžeme potkat v Mostaru a pokračovat společně. Plánujeme cestu a zase se necháváme ukecat na čárkovanou. Vyjíždíme z města a po chvíli zastavujeme před úsekem, který se ztrácí v křoví. Kontrolujeme mapu a ta se tváří, že tu cesta je. „Chcete dobrodružství?“ ptá se Lukáš. „Ale jo…“ odpovídáme s mírnou obavou z toho, co nás čeká. Mizíme ve křoví a po chvíli se proplétáme pravou a nefalšovanou „kambodžou“. Větve jsou úplně všude. Na zemi, ze stran, nahoře a občas i v helmě. Sotva vidím Lukáše přede mnou. Cesta se začíná klikatit do strmého kopce. Projíždím extra křákem a musím zastavit, větev se mi zasekla mezi štít a budík a táhnu s sebou tak půlku stromu. Odhazuji větve a přemýšlím, jestli se tudy dá vůbec projet. No nic, není cesty zpět, otočit se tu nedá a zpátky stejně jet nechceš. Ani nevím jak a po několika adrenalinových momentech vyjíždíme na kopec, kde džungle končí. Kdy asi tuhle cestu někdo naposled použil? „Doufám, že to máš natočené…“ hulákám na Lukáše. „Nemám. Vůbec jsem neměl čas zapínat GoPro.“ „Sakra, udělám aspoň pár fotek…“

Nahoře je pár vyjetých cest. Úplně to nesedí na naše mapové podklady. Chvíli jedeme po cestě, která náhle mění směr a míří úplně jinam, než se nám hodí. Improvizujeme a prostě jedeme podle čáry na navigaci. Kličkujeme mezi kameny, občas jedeme po čisté skále a dereme se stále dopředu.

Začínáme klesat a mezi křovím a stromy se zase matně zjevuje naše cesta. Paráda, opět nás čeká kambodža, tentokrát z kopce. Zdárně projíždíme a napojujeme se na bílou vedlejší cestu. Mám radost, opět jsem si posunul limity. :) Kontroluji motorku, odhazuji zbytky větví a bavím se pohledem na moji novou Araiku s pomyšlením, jak jsem před měsícem přelepil nálepkou první škrábaneček. Pokračujeme dál, projíždíme klasickou bosenskou vesničku, kde míjíme nějakou pilu spojenou s vrakovištěm. Šotolinová cesta opět mizí a za chvíli jedeme sotva znatelnou skalnatou cestičkou vedoucí kamsi. Nevzdáváme to a pokračujeme. Definitivní stopku nám dává dřevěná závora jištěná provázkem, za kterou je malebné opuštěné stavení s nádhernou loukou. Vjíždíme na louku a hledáme podle navigace cestu. Nic. Dál už se pokračovat nedá, dokonce ani pěšky. Nezbývá nám nic jiného než se kus cesty vrátit a do Mostaru dojet srabácky po asfaltu.

Koukáme na hodiny a už je skoro 16. Sakra, pěkně to uteklo. Voláme Andy, 15 hodinu opravu nestíháme. Domlouváme nové místo srazu, restauraci za Mostarem směrem k vyhlídce u kříže. Valíme opět po pěkné šotolině směrem na Mostar. Střídají se tu delší přímé úseky s vracečkami. Jako vždy koukám do zrcátek a kontroluji Ifu, který uzavírá naši skupinku. Najíždíme do jedné z posledních vraceček, koukám do zrcátka a Ifa je těsně za mnou. Vyjíždím ze zatáčky a valím za Lukášem, který po chvíli zastavuje. „Co je, proč stojíš?“ ptám se. „Kde je Ifa?“ „Těsně za mnou…“ Otáčím se a Ifa nikde. Za chvilku přijíždí a koukáme, že je nějaký potlučený. V poslední zatáčce, těsně před nájezdem na asfalt, mu ujelo přední kolo. Naštěstí je v pořádku a většinu škod na motorce vychytaly padáky na motoru a řídítkách, ale jsou zralé na výměnu. Slušná tlama. Po asfaltu přijíždíme do Mostaru, projíždíme město v dopravní špičce. Až na jednu slečnu, která se rozhodla vběhnout přímo před rozjetou motorku a minuli jsme se tak o 5 cm, docela bez problémů. Zastavujeme u domluvené restaurace hned na začátku města Čule, kde už na nás čeká Andy a Honza. Právě dojídají mega porce. Necháváme se inspirovat jejich výběrem a dáváme si pěkně do nosu. Po velmi teplém dnu na nás padá únava. Společně vyjíždíme ke kříži, parkujeme na místě hned pod ním, ze kterého je nádherný výhled do okolí. Zároveň je to místo, ze kterého Chorvaté sestřelili houfnicí původní most v Mostaru… Fotíme okolí i naší skupinku přímo pod křížem. Zkoušíme ještě natočit průjezd s dronem a pak už vyrážíme strávit poslední noc na horské chatě. Zítra nás už čeká Černá Hora.

Příspěvek od Andy 2: Víko máme. Co olej?

Jak pán slíbil, tak se stalo. Druhý den ráno přišla smska, že víko je opravené. Musíme uznat, že jsou to fachmani. Odvedli precizní práci. Víko zavařili, zbrousili a vyrobili nové těsnění, které padlo jak prdel na hrnec. Zbývalo tedy sehnat správný olej pro Tenerku, víko namontovat a zase se vydat na kamenitý cesty. Olej jsme sháněli asi hodinu a nakonec na něj narazili přímo v „olejárně“ hned u silnice na výjezdu z Mostaru. Paní olejářka se divila, co že to chceme, ale zakouzlila a ve skladu vyhrabala zaprášenou lahev 20W-50-4t. Honza pak víko namontoval, dolil litr oleje a Tenerka chytla jako nic. Pánovi jsme ještě ten den chtěli zpět zajet poděkovat a ukázat mu, jak parádně víko sedí, ale bohužel už v prodejně nebyl. Dva týdny po naší dovolené nám od něj ale přišla smska, kde se ptal, jestli jsme byli spokojení, jestli motorka sloužila po zbytek cesty dobře a hlavně, jestli jsme v ČR v pořádku. Slyšel totiž ve zprávách o tornádu. Tomu říkám skvělý přístup k zákazníkům. Takže když vás něco potká v Bosně, doporučujeme Mo-Moto v Mostaru.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE