První balkánský trip v jedné stopě

Je úterý 2. srpna 2022 a my vyrážíme na naší nejdelší cestu po jedné stopě. Již vloni jsme si vyzkoušeli přepravu autovlakem z Košic do Prahy. Tentokrát to bereme opačným směrem. V podvečer přijíždíme na hlavní nádraží do Prahy. Bez jakýchkoliv problémů parkujeme motorku na vagón a přecházíme do vestibulu čekat na odjezd. Dali jsme si večeři v Potrefené huse a netrpělivě vyhlížíme na infotabuli na jaký perón máme jít. Bohužel vlakem vůbec necestujeme a tak jsme málem odjeli na místo s Českými drahami Eurojetem. Ještě před odjezdem jsem řešil menší komplikaci s lístky. Koupil jsem lístky ne pro pár, ale do dva chlapy. Na konec to prošlo a my ve středu ráno startujeme z Košic naší cestu po Balkáně.

Přes Maďarsko to bereme nejkratší cestou na Szeged. Na hranicích předjíždíme dlouhou kolonu aut. Celníkovi se moc nelíbilo to, že se předjížděl, ale nakonec nás pouští a my jsme poprvé v Srbsku. Po delší době mimo unii a nevěděli jsme úplně co čekat. Ještě v Maďarsku jsme si zabookovali apartmán v Irigu a tak to bereme po dálnici, abychom tam do západu slunce stihli dojet. Večer jsme poseděli v baru naproti. 

Chvíli popovídali s místním človíčkem a ráno pokračujeme dál na jih a kocháme se krajinou, která se postupně začíná stále více vlnit. V Bajina Basta si dáváme pozdní oběd a hledáme ubytování. Zaujaly nás, krásné chatičky u jezera a tak si je bez větší rozvahy zamlouváme. Když jsme přijeli k jezeru Zaovine, zjišťujeme, že jsou u jezera Vrutči. Přesunujeme se tedy o 50 km směrem k Užici. I tady hledáme a nemůžeme najít. Potkali jsme však mlaďochy na čtyřkolce a ty nám ukazují kudy pokračovat. Na konci asfalky nás čekal nepříjemný sjezd po kamenité cestě. Martina sestupuje a já jedu na průzkum. Ve chvíli, kdy už jsem to chtěl otočit vidím ceduli s nápisem … Proti mně už jde starší paní a ukazuje mi svoje hobití království. Vracím se pro Martinu, kterou jsem zanechal v pustině, aby rozhodla, zda tu přenocujeme nebo pojedeme hledat něco jiného do civilizace. I když se zjevnými rozpaky zůstáváme. Paní přináší láhev vína získává si nás na svoji stranu. Je tu na nás až moc velký klid a nám se vybavují scény hororových filmů. K tomu ještě zjišťuji že jsem cestou trefil hřebík. Naštěstí prošel jen okrajem gumy.

Ráno se nasnídáme, ještě si necháváme nad mapou poradit od paní (kterou jsme si pojmenovali Maryša) kudy máme jet a kde se zastavit. Bohužel hned na prvním rozcestí jsme ji neposlechli a přidáváme si první dnešní offroadovou zajížďku. První zastávku děláme u vodopádů Gostilja. Je jedním z nejnavštěvovanějších přírodních krás Srbska. Vodopád ma celkovou výšku 20 metrů a vytváří impozantní kaskádu, která pada do hlubokého kaňonu. Krásně upravený park s pěknými vodopády, kde jsme asi jediný cizinci mezi návštěvníky. Od vodopádů stoupáme na vrcholy přírodního parku Zlatibor, kde na chvíli zastavujeme a kocháme se výhledy do srbské krajiny. Na oběd stavíme v zábavném parku El Paso City.

S plnými bříšky pokračujeme k černohorským hranicím. V poslední vesnici Jabuka odbočujeme k manastiru Sv. Iliǰa. A tady začala naše druhá neplánovaná ofroadová vložka, když dnes již nepochopitelného rozhodnutí vydali po čím dál užších cestách do hor a vystoupali až do 1350 metrů, abychom zjistili, že tudy cesta pro nás nevede. Na druhou stranu jsme viděli krásnou horskou přírodu. Přes Pljevlju míříme k Djurdjevićůvo most na Taře, který je známí mezi raftaři. Přes řeku je také nataženo několik ZipLinů. Přemlouvám Martinu, zda bychom to nezkusili, ale pro tentokrát ještě neměla asi dost odvahy a pokračujeme do Žabljaku, kde jsme si zamluvili ubytování v privátu na příští dvě noci.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE