Albánie a Balkán na skútrech

Cesta do Albanie a zpět přes Balkán na dvou skútrech a motorce.

Albánie a Balkán na skútrech

Kapitoly článku



Albánie a Balkán na skůtrech a motorce 2014

Účastníci zájezdu: 
  • Bouskat-Yamaha T-max
  • Dom999- Suzuki Dl-650 Vstrom
  • Dzalalabad- Honda FJS 600 Silver wing

Jakožto každoročně jsem s motokolegou vymýšlel motodovolenou na 10 dní. Alpy jsme měly za sebou, Rumunsko, Bulharsko taky, proto jsme si položili otázku kam... Nápad nám vnukly rodiče, ty jakožto každoročně jezdí obytným autem do Albánie(a to dobrovolně, je to tam totiž super), tak jsme si řekli, co je přijet pozdravit a zase jet dál... no a tak se taky stalo.
Plán byl jednoduchý, naše motodovolený nejsou moc o poznávání památek apd., ale spíš o tom, že se jenom jedeme svézt, projet zajímavé silnice, a tak jsme to taky pojali. Naplánoval jsem nějakou trasu na mapě (trasa nebyla pevná, změny byly vyhrazeny záleželo na domluvě), do ní jsem zakomponoval nějaké důležité POI, které je potřeba projet.

Start: Den 1- 300km Brno (Tábor)- Weiselburg

Jelikož jsme jeli tři a nebyli jsme ze stejnýho města (Brno, Tábor) museli jsme si zvolit nějaký setkávací bod. Padlo tak na město Weiselburg v Rakousku. Sraz byl ve 20:00.

(Skupina A) Začalo to hezky... když jsem skůtra shazoval ze stojanu, tak mě překvapil svoji váhou a stáhl mě sebou na zem (a to jsem měl dvoje trencle a jedno triko), NO NIC NO začalo to hezky. Vyráželi jsme někdy po čtvrté hodině odpoledne se spoustou času k dobru, ale Kamil zapomněl pas a proto se musel vracet domů. Naštěstí to bylo hned za Brnem, takže žádná dálka. Zatím co (Skupina B) byla v Třeboni na cestě k setkávacímu bodu, ALE nebylo by to ono, kdyby se něco nezapomnělo, a proto se vracel do Tábora pro GoPro kameru.
Takže jsme se setkali ve 21:30 a po strategické domluvě jsme urazili ještě cca 60 nočních km a poté jsme zakempovali v kempu.

Den 2- Weiselburg- Selce (CH) 560Km

Po brzkém vstávání jsme se posilnili Jimmi Jum polívkama(to co nevypadá jako jídlo je opravdu k jídlu), usušili stan a vyrazili směr Vršič a Selce.


Pod Vršičem jsme se povinně vyfotili u tanku a poté se zařadily do kolony aut, co se hrnula nahoru. Nahoře nebylo ani místo k zaparkování, proto jsme nechali motorky na krajnici, šli sehnat nálepku a honem pryč z toho davu.

Cesta dolů byla super, krásná cesta, prudké stojanové
 vracečky, sem tam nějakej vyválenej motorkář (ještě ne my- to přijde), jeden mlaďoch na nějaké 125ce ve svodidlech a druhej byl pár na BMW co jsem předjel a kousek po mě to poslali do vracečky rovně. Naštěstí vše bez zranění. Cesta nás vedla údolím, kde byla opět nádherná silnice, kde se chlubila brněnská firma cedulí, že ji buduje, no kéž by to tak šlo i u nás...

Po přejetí hranic do Chorvatska jsme potkali tradiční dálniční kolonu, tu jsme objeli a vydali jsme se vstříc Rijece a moři. Hnali jsme to po dálnici za vidinou moře a náhle se mi rožla kontrolka mazání. Honem na brzdy a zastavit. Koukám na olej, toho dost, tak kde je problém... po chvíli jsem usoudil, že je to jen interval výměny po 5000km, olej jsem měnil, ale kontorlku nevynuloval, rychlé vynulování a tradá... Ubytovali jsme se v kempu Selce asi tak 10 000 let od vody, takže k moři jsme šli na motorkách.

Den 3- Selce- Bastasi (BiH) 560Km

Opět ranní posilnění Jumi Jum polívkou a Kosteleckýma párkama, sušit stan netřeba. Rychlé vykoupání v teplém moři, koupat se budeme bůh ví kdy... A pak směr Plitvická jezera, kde jsme vstoupili do Bosny a nastavili směr Sarajevo.


Cesta po Bosně byla nelítostná, míjeli jsme rozstřílené baráky, sem tam ceduli zákaz vstupu kvůli minám. Bylo asi ta 40°C cesta rovná jak route 66, proto jsme nastavili cca 140ku a uháněli vpřed. Jenomže moje 500ka nemá tolik výkonu, aby byla schopná s bagáží a tou váhou při 40°C udržet rychlost 140 a víc. Měl jsem stále mezi 90- 100% plynu. Z obav o skůtra jsem zastavil, požádal o lehké zpomalení, návrh byl zamítnut, ale V-Strom kolega na svoje Pizza kufry vzal moje tašky a hned jsem byl schopen se jich držet a ani to nebolelo. Po cca 100km takhle jsem si přezval bagáž, protože klesla teplota a cesta se začala klikatit a už jsem stíhal. 
Sarajevo jsme projeli po obchvatu a nevěřícně jsme koukali na zdejší fabriky a paneláky z dob asi tak daleké.

Za Sarajevem se cesta zúžila a vedla kaňonem, do toho se začala krásně klikatit, ale nebyl to žádnej oheň spíš strach, protože zdejší silnice byla jako zrcadlo, to se stmíváním stačilo k tomu, abychom výrazně zpomalili. 
Zhruba 70km za Sarajevem směr Černá hora u města Foča se cesta zúžila na jedno auto a připomínala spíš kozí stezku než silnici. Sem tam jsme se vyhýbali krávám a úsekům, kde chyběla silnice. Na doporučení jsme si vybrali zdejší kemp, kde byli chatky za super cenu, proto jsme se rozhodli si jednu vzít a naposledy se vyspat v posteli a v kempu, pak už jen v přírodě.
S cenou někdo okolo 12Eur a snídaní nebylo co řešit. Dali jsme si místní guláš, pivo pod českou registrací a hurá na kutě.

 

Den 4 - Bastasi- Durmitor(Mne)- Durres (Al) 410Km

Ráno jsme byli vyspaní do růžova. Opět byl pařák, honem na snídani a rychle do Durmitoru. Pokračovali jsme dál po kozí stezce směr hranice. Zdejší hranice tvoří druhoválečný most přes řeku Tara. Při čekání ve frontě jsme prohodili pár slov s českými cestovateli na HD. Cesta pokračovala naprosto nádhernou krajinou, kde je cesta vytesaná do úbočí kaňonu a vede podél řeky Piva. V jedno místě je přes kaňon most, kam se hrabou alpy tohle tam nenajdete. Následovala hráz nádrže Pivsko Jezero, která byla pěkně vysoká a zadržovala krásně modrou vodu. Měl jsem už docela málo benzínu, proto jsme museli najít benzínku, cca 20km dál je ve městě Plužine jedna. Po přijetí k ní jsme zjistili, že doplňují hmoty a otevřeno bude až za dvě a půl hodiny. Po chvíli čekání jsme se rozhodli pokračovat směr Žbljak (49Km), kde je benzínka. Ručička atakovala červené pole a vyrazili jsme s tím, že to prostě nahoře někde chcípne, no co už... S lehkou rukou na plynu jsme se drápali nahoru z kaňonu do NP Durmitor

Durmitor je jedna z těch nejkrásnějších oblastí co jsem viděl. Obrovská rovná náhorní planina s cestou na jedno auto, která se poté začne klikatit a vede podél skalisk. Nikde ani živáčka, sem tam nějaké auto. Nikde nic neroste jen mech a travička. Nahoře na nejvyšším bodě (1860 m.n.m) jsem se chvíli kochali s otevřenými ústy. Moje ručička paliva beznadějně leže na konci palivoměru, a proto jsem se bez motoru vydal dolů.

 Po vyjetí z Durmitoru byla nádherná silnice a já se ploužil k pumpě. Naštěstí to vyšlo a já do 14L nádrže natankoval 13.94 L paliva, takže rezerva ještě byla :-D. Vydali jsme se směr Mojkovac. Cestou nás změřili policajti, konkrétně mě a naměřil mi 91Km/h na padesátce. Byli jsme v dědině, to ale nikoho nenapadlo, protože posledních 5km jsme nepotkali barák. No nic, dělali jsme, že neumíme žádnej jazyk, chtěl 60 Euro a nelze platit na místě, vypsal lísteček a posílal mě zpět na poštu do Žabljaku. Ukazoval jsem, že mám 60 eur, že to chci zaplatit teď. Po chvíli debatování mě pustili. Cesta z Mojkovace ke Skadarskému jezeru byla asi ta nejprapodivnější z celé dovolené, celou bodu (96Km) jsme jeli z kopce, bylo to až k nevíře, jak dlouhej kopec to byl. Albánské hranice jsme překročili u Skadarského jezera, fronta byla cca tak na 40min, poté už Albánie.

Jak bych charakterizoval Albánii... Asi jako jeden velkej chaos na silnici. Měli jsme ještě ujet cca 100km Albánií a z toho 90km byla jedna velká kolona, sem tam v koloně stál policajt, kterej v tom dělal ještě větší bordel. Zde naštěstí funguje to, že když motorkář na auto zatroubí, tak auto mu chtě nechtě uhne i za cenu, že pojede po krajnici, tohle Albánci umí pěkně. Takže za neustálého troubení jsme uháněli vpřed. 

Co mě překvapilo: že se vytratili "hrdinské" BMW GS, ať jedu kamkoliv je jich mraky. V Alpách byli jen něměčtí důchodci na GS, tady NIC... Asi je to moc luxusní motorka na zdejší silnice. Jezdili tady jen cestovatelé na časem vyzkoušených motorkách.

Do cíle zbývalo cca 10 km přímou cestou nebo 50km dokola po silnici. Zvolili jsme Off-road verzi a posledních 10km jsme jeli asi dvě a půl hodiny. V jednom místě jsme se vyškrábali a vyskákali do hroznýho krpálu do slepé uličky u jednoho baráku, v tem moment bylo kolem nás asi 10lidí, kteří říkali, že dál neprojede nikdo. Se silným sebevědomím se vydal Dominik na V-Stromu nahoru, aby zjistil co a jak, zatím co Kamilovy chladla spojka na SW-600, která udělala pořádnou kouřovou clonu při škrábání se nahoru.

 

 Místní lidi a děti už obhlíželi skútry zatím co místní děti popadly naše telefony a začaly na nich hrát hry. Nemysleli to zle, nechtěli nic ukrást. Po pěti minutách se zpocený V-Strom vrátil a Dominik hlásí "tam nevylezu ani po čtyřech, natož na motorce nebo skútru". Otočili jsme se a vydali dolů. V tem moment přišel první pád dovolené, Kamil to se svým ABS neudržel a v tom krpálu upadl. Nikdo to neviděl, ale skútr mluvil za vše... ale nic co by izolepa nespravila. Zatím co my jsme s Kamilem čekali dole, Dominik šel hledat jinou trasu. V tom se z ničeho nic objevili další lidé... Za chvíli přijel pán z toho baráku nahoře za nějaké chrchle, že nás vyvede nahoru. Tak jsme se vydali za ním. Na tom prskoletu co měl, to vypadalo lehce, to skákání po šutrech, ale mi s těma 250 kilovýma skútrama jsme bojovali o přežití. Vyvedl nás nahoru v tem moment, kdy kolem projel Dominik s alternativní cestou. Dál byla cestička prašná, místi zpevněná cesta, která nás dovedla do cíle cesty.

S hubama plnýma písku a prachu jsme byli solidně vyřízeni a padli jsme na zem stejně jako Kamilův skútr... ZASE... Hold na stojanu stojí blbě, když je kolem písek.

Den 5- Projíždění řekou na pláži-1Km

Měli jsme odpočinkový den, jen jsme se kochali, jedli, pili, koupali a posedávali na židličkách mezi karavany.
Kamilovy to nedalo a chtěl rozebrat spojku na svém SW-600. Dělal to asi půl dne, zatím co my s Dominikem jsme se mu pořád smáli, protože nic nedělal a měl celou hlavu černou od toho černýho šmíru, co zanechává řemen ve variátorovým prostoru. Nicméně spojka byla spálená solidně, lehce jsme obrousili pakny a začali zase skládat ALE jak nacpat řemen do polořemenice bez žádného nářadí, když ani jeden znás nedokázal stlačit kontrastní pružinu...
 Tady přišla řada na sílu, půjčil jsem si sekeru a řemen jsme mezi řemenice nabouchaly. No a pak že "Hondu 
nespravíš sekerou". Pak jsme skůtra obmotaly izolepou, aby aspoň trochu držel pohromadě...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.65
Známkováno: 26x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist