Albánie a Balkán na skútrech

Vyndáváme vařič na večeři a v tom se ozve již známá rána... SW-600 zase leží na zemi, za neustálého nadávání Kamila jsem si ho vyfotil a pak jsem mu ho pomohl zvednout.

Den 7-  Vlasina Okruglica- Transfagrasan 560Km

Opět posilnění jumi jum polívkou (nutno doplnit ÉÉÉČKA!) a hurá do Bulharska.  Na hranicích jsem přesvědčil strážníka, že má GoPro na helmě je vypnutá a pokračovali jsme dál. Po chvíli jsme odbočili z hlavní na nějakou cestičku pro jedno auto. Cesta byla místi tak zarostlá, že jsme byli z obou stran ošleháváni větvemi a listy místního porostu. Chvíli jsem přesvědčoval kolegy, že mezi Vidinem a Calafatem je novej most, protože ho v Here mapách mám, za nedůvěry jsme dál pokračovali do Vidinu, kde JE nový hraniční most do Rumunska přes Dunaj. Je to k nevíře,ale v 21. století ,když nebyl tento most, byl mezi Bulharskem a Rumunskem až k moři jen jeden přechod a to most v Ruse další jsou až na pobřeží.
Dál byla cesta docela nudná, byla to jedna dlouhá rovina a dědina, takže jsme jeli průměrně 100-110.

Do dědin nemá cenu ani zpomalovat, protože by akorát místní troubili, proč jedeme tak pomalu. 
Stereotypní přejezd zpestřil akorát holub, který mě atakoval, neuhnout hlavou tak jsem ho sejmul a on mě. Potom mi cca při 110 ulítl kus spodního plastu pod nášlapem, který málem skalpoval Kamila jedoucího za mnou. Do teď ho držela izolepa, která povolila. Plast takhle semnou jezdil asi 5000Km až do teď. Plast sem sebral, strčil pod popruh brašen a jelo se dál. 

K Transfagrasi jsme jeli na jistotu, dva z nás už tam byli. Před hrází je takovej Free kemp, kde se dá přebrodit řeka a přespat. Samozřejmě jsme brodili, když už jsme tam.

Den 8- Transfagarasn- Transalpinapass

Ráno nás čekalo překvapení, poprvé jsme neviděli slunce, bylo zataženo. 

Přebrodili jsme zpět a zaplatili jsme nějakej směšnej poplatek za spaní (to tu dva roky zpět nebylo) a vyrazili jsme na hráz. Na hrázi byl nepředstavitelnej houf lidí, něco se tam slavilo. Dál k passu, ale provoz řídl. O krásách Transfagrase nemá cenu mluvit je to krása, jak krajina, tak silnice (Koukněte na Top Gear). Když jsme nahoře projeli skrz tunel, tak jsme byli udiveni... tady je lidí jak na GG přitom silnice je prázdná. Z údolí se sem linul mrak a vypadalo to, že zmoknem.

 Pokecali jsme s nějakýma motorkářema a poté jsme se vydali šnečím tempem do toho mraku. Dole samozřejmě chcalo. To nejhorší jsme přečkali v restauraci a potom jsme oblékli nepromoky a mířili na jih pod Transalpinu. Nesmím opomenout že T-maxe jsme sbírali ze země 2x, Silver winga 3x a že přišlo i na V-stroma, ten Dominikovy upadl při dolévání vody ze studánky. Takže jsme si byli téměř rovni.
Pod Transalpinout jsme sjeli ze silnice a našli si místo ke spaní. Místo bylo jak vystřižené z Pána prstenu, paloučky, nízká travička, nějaké ta zvěř, sem tam glům... prostě nádhera. Jelikož to byla předposlední noc, tak jsme si udělali oheň u vody, opekli buřty a debatovali o zážitcích

Den 8- Transalpinapass- Maďarské hranice 470 Km

Když jsme večer zakempovali, tak jsme si mysleli, že je to klidné místo, ráno kolem jezdili traktory a davy lidí, kteří na nás čuměly. Zde se naše cesty rozdělili. Kamil jel sám do Košic. Já a Dominik jsme zůstali po hromadě. Sbalili jsme stan a vydali se přes louku na silnici a nahoru na Transalpinu. Opět to byla stojanová akce... nádherná silnice a zatáčky. Ze začátku byli mraky, ale později se vyjasnilo a Transalpina ukázala celou svoji NÁDHERU! S údivem jsem asi hodinu a půl seděli na vrcholu, pojídali půlmetrovej trdelník a kochali se tou neskutečnou nádherou.

Dolů jsme kličkovali mezi osly (mají se lépe než u nás, soudě podle jejich výrazu a úsměvu od ucha k uchu), kteří se potloukaly po silnici a pokračovali jsme dál na Alba lulia. Po odbočení z hlavní nás a ostatní odrazovala silnice, která byla zprva nezpevněná ALE PAK!. fantazie....! nejkrásnější silnice co jsme v životě jeli. 90Km těch nejkrásnějších zatáček vedoucí údolím kolem řeky, naprosto perfektní asfalt, kazil sem tam 100metrovej úsek bez asfaltu, nejezdili tam žádný auta, no prostě pecka. Ztratil jsem kus stojanu, stejně jako poser proužek.

Dál už byla cesta tak nějak normální, až na ty neustálí semafory. Kdybychom měli na každým stát a čekat na zelenou, tak tam jedeme ještě teď, proto jsem nezastavovali na červený, nebyl žádnej provoz, takže jsme nikomu nezavazeli. Potkali jsme asi 50 semaforů s opravovaným úsekem a cca 0 dělníků.
Jenda červená, ale byla osudná. Potkali jsme auto a cca v 70 jsme zajeli do kačírku. Dominik se té díře vyhnul, ale já ne. Byloo to tak rychlý, že jsem se stihl jen zapřít a pořádně chytit řidítek. Pic-Pic-prásk, ozvali se dorazy vpředu i vzadu a já jsem se helmou bouchl o to nízký plexi co mám na T-maxu. Další tři vteřiny jsem byl pasažérem na neovladatelné motorce. Naštěstí sem motorku dostal pod kontrolu na druhé straně silnice a neupadl jsem... odnesly to jen ložiska řízení.

Následoval řízek na maďarských hranicích a poté cca 70km za Maďarskýma hranicema jsme sjeli ze silnice a tam si ustlali.

Den 10- Brno(Tábor) 550(750)km

Ráno jsme vyjížděli brzo kvůli vidině domova. Rozloučili jsme se a dál jsme pokračovali sólo. Já jsem zakončil cestu přejezdem přes sedlo Baba a pak po dálnici z Malacek domů.