Pro Ural za Ural, část 2.

Dnes je za náími další den v Irbitu. Sníh se mění v jezera vody, prší, ale zítra prý bude krásně svítit slunce a vůbec úplně jinak. Věříme místním?

Pro Ural za Ural, část 2.

Kapitoly článku

29. dubna 2014
Skupina si dokonale odpočala, měníme plány, dopoledne příprava motocyklů. Montáž drobného příslušenství, mechanických GPS, touláme se ve výrobě mezi lidmi, hledíme jim přes rameno, vyzvídáme proč tohle tak a tak.
Odpoledne jsme vyrazili do Motocyklového muzea města Irbit. Vcházíme s napětím. Po chvíli dáme řeč s ředitelem a na neustálé dotazy po motorové řadě vyráběné v IMZ je nám nabídnuta prohlídka Státního archívu s tvrdou podmínkou zákazu fotografování. Rychlý přesun Volhou a před námi se otevírají dveře pravého motocyklového království. Spatřili jsme téměř padesát motorů, o některých jsme vůbec nevěděli, že kdy existovaly, u každého popis, datum výroby, určení (motocykl, samohybné dělo, ...). Na druhé straně haly desítky vyrovnaných motocyklů všech ročníků, co kdy Irbit vyrobil a také včetně zahraničních. Tohle se nedá všechno zapamatovat.
Nakonec nás pozvali o patro níž do motocyklového klubu, nadšenci z Irbitu si tam zařídili svoji halu a vystavili svoje kousky.
Pozdě odpoledne se ještě vracíme do továrny. Demontujeme zadní kola, probíhá přezutí na terénní pneumatiky, aspoň na zadní kola, teď už jsou opravdu nachystané na zítřek.
Večer probíhá první diskuze na směr, kudy zítra. Je rozhodnuto, severo-západ, uvidíme.
Do závtra!

30. dubna 2014

Konečně jedeme
Tak jsme se dočkali, je tu den odjezdu. Ráno opět měníme plány, jezera vody a zbytky sněhu v ulicích nám ruší plán odjet přímo z hotelu. Přesouváme se s veškerým vybavením do továrny, cestou si vyslechneme pár historek z vojny v Kazachstánu od vysmátého taxikáře.
Atmosféra výrobní haly nás opět pohlcuje, nespěcháme, balíme, chystáme, vykládáme si s lidmi v hale. Po poledni je hotovo, vrata haly se otevírají a my vyjíždíme přímo z výroby do areálu Irbitského závodu. Udaču, přejí nám všichni. Brodíme se zbytky sněhu a jezery vody a míříme pro benzin.
Natankováno, honem ven z města, jedeme do přírody.
Otepluje se, cestou ubývá sněhu, najednou nám do tváří vane teplejší vítr, svítí slunce, je krásně. Projíždíme kolem malých vesnic plných starých roubených chalup, na silnici skoro nikdo. Neodvažujeme se sjet z cesty, nemá to cenu, okamžitě bychom zmizeli v promáčené půdě. Pole jsou pooraná, ale to není černozem, oni snad orají přímo rašelinu! Večer zajíždíme za březový háj, první noc, první oheň. Dnes bude asi dlouhý večer.

1. května 2014

Skupina se do růžova vyspala za březovým hájkem, ráno se podávají vajíčka na slanině a cibulce a černá káva v šálcích. Jedeme k Uralu, sněhu ubývá, otepluje se. Povodně jsem asi nechali za sebou, naštěstí.
Projíždíme hlubokými smíšenými lesy, borovice s břízami, zajímavá kombinace. Vysoké štíhlé bílé kmeny hrdě ční do stejné výšky jako borovice, takové u nás nerostou. U nás je to plevel, tady jsou pyšnou dominantou přírody. Včera jsem opustili řeku Nicu, dnes jedeme kolem Něvky. Zkoušíme zajet blíž, na první ostrůvek to jde, dále ne. Zpět na silnici a uháníme na západ.
Dnes je První máj, ale lidé kolem mají úplně jiné starosti. Je to v zásadě běžný den s nákupy, opravami aut, pár rodin si dělá posezení u řeky a něco vaří v kotlících. První bloudění dle starých a nepřesných map nám umožňuje kontakt s lidmi kolem cest, navigace jsou zakázány!!! Nakupujeme v produktech a jedeme dál.
Cestou seřizujeme konečně brzdy a upravujeme seřízení geometrie. Sajdkáry jsou zatížené, zítra to ještě doděláme.
Objíždíme Nižnyj Tagil, chatové kolonie jsou všude, asi je dača ještě pořád populární. Míjíme napůl zamrzlá jezera a míříme k Uralu. Ukazuje nám svou pravou tvář - na několika kilometrech se ochlazuje, zatahuje a prší. První pokus o kemp nevychází, utápíme motorky ve sněhu. Vracíme se na závětrnou stranu, absolvujeme kamenitý výjezd a nacházíme kousek rovné cesty tak akorát pro stany. Tudy již pár desetiletí nikdo nejel a asi ani nepojede.
Oheň hoří, přístřešek i stany jsou postaveny, je čas na Kagor a vodku.

2. května 2014

Přes noc přestalo pršet, probudili jsme se do chladného rána, 9 °C, mrholí. Les je provlhlý, ještě se ani nechystá na jaro. Balíme mokré stany a vyrážíme po kamenité cestě zpět na silnici. Nálada je dobrá, dnes se nám konečně podařilo vyjet trošku dřív.
Míříme na sever podél hřebenu Uralu, před námi trošku prosvítá jasnější obloha, jinak je šero a těžké mraky se válí nad mokřinami podél cest. Křížíme 200m průseky lesem. V nich je do země položeno potrubí s ropou, plynem a vše lemují obrovské stožáry elektrického vedení. Směřují přímo, někam ...
Z močálů ční kůly zbytků březového lesa, někdy je té vody i na břízu moc. Tohle jsme hledali, nic tady není a přitom nás to pohlcuje (někteří ještě neotevřeli svoji mysl, prý tady opravdu nic není :-))
Motory předou, rozjíždí se, na to jak máme naloženo a obuto do špuntových pneumatik je to skvělé. Nové hydraulické tlumiče řízení pohlcují "drobné" nerovnosti vozovky, brzdy jsme zatím moc nevyzkoušeli, není kde. Sajdkáry jsou už zabydlené, vše má své místo, zvenčí již nepřipomínají ty nové superstroje vyjíždějící přímo z výrobní haly.
Na fotce vidíte nové pracovní místo skladníka z Rozhraní, tady teď bydlím se svou rodinou.
V poledne je na pořadu kultura, místo plné klášterů a svatých míst, zastavujeme a v klidu procházíme historicky složitá místa. V jednom z klášterů byl ještě donedávna pasťák ...
Pomalu se otočíme na západ a zkusíme najít cestu přes Ural, samozřejmě nestandardní, určenou pro ruské motocykly s privodom na koljasku.
Nevíme, co se stalo. Kláštery prohlédnuty, najednou se vše zklidnilo, mraky zmizely, slunce nás zase hřeje. Doplnili jsme nádrže a do sajdkár nacpali proviantu, co se vejde. Míříme na západ.

Tentokrát to znamená, že opravdu na Ural. Křížíme hlavní cestu, prodejci čehosi nás nezajímají. Po pár metrech jsme v jiném světě. Pohltila nás hluboká tajga, silnice se klikatí jen pár centimetrů nad stojící vodou a bažinami, jedna zatáčka střídá druhou, zvolňujeme tempo, něco se děje.
Kvalita cesty se postupně zhoršuje, míjíme napůl obydlené vesnice. Potom pár kilometrů nic, až se přehoupneme přes obzor a před námi se otevře táhlé údolí.
Uraly zmlkly. Je tady plno polorozpadlých dřevěných domů, kde jsou lidé?
Objíždíme domy a nacházíme jen rozpadlé dřevěnice s propadlými střechami, prázdné chlívy a rozbořené ohrady pro dobytek.
Na dvou domech je na dveřích visací zámek, nikde nikdo.
U jednoho domu je zahrádka nachystaná na zasetí, asi to už někdo nestihl. Které jaro to bylo?
Uraly hrdě odpočívají nad napůl zamrzlým jezerem, koupeme se, je přece jaro, ne? Z bažin tajgy přineseme dřevo, zahoří oheň. Asi zatím nejkrásnější místo.
Všichni dobře víme, že po pár kilometrech cesta zmizí, ale všichni chtějí jet dál. Asi tam nebudou mosty, uvidíme. Kvůli tomu jsme tady.
Jakoby nás ranní počasí chtělo odradit a odklonit nás jinam, na autostrády, kafíčka, benzinky, města.
Slunce právě zašlo nad tajgou, začíná noc nad mrtvou vesnicí s pár přáteli ve stanech. Jsou mínus 3 °C, noc bude tvrdá.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 27x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist